Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů

, francouzský král od roku 1643, dovršitel francouzského královského absolutismu (král Slunce); byl synem Ludvíka XIII. V letech 1643 – 61 vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská, politicky ovlivňovaná kardinálem Mazarinem (1653 ukončil povstání frondy), po jehož smrti se Ludvík XIV. ujal vlády. Reorganizoval vojenství, soudní a fiskální systém (instituce intendantů a guvernérů), podporoval politiku J. B. Colberta a ideologii galikanismu. Hospodářský rozvoj a společenská stabilita království byly postupně otřeseny zrušením ediktu nantského (represe a útěky hugenotů ze země) a neustálými válečnými výboji; důsledky ekonomického oslabení se projevily již v posledním desetiletí Ludvíkovy vlády (státní bankrot v roce 1693 a společenské nepokoje), zejm. však za jeho nástupců. V zahraniční politice těžil z vedoucího postavení Francie v Evropě po třicetileté válce a usiloval o další upevnění expanzí vůči Nizozemí, německým zemím na levém břehu Rýna a ve Španělsku (devoluční válka 1667 – 68, válka o Nizozemí v letech 1672 – 78, uskutečňování reunií, válka o dědictví španělské, válka o dědictví falcké). Trvalé územní zisky představovalo Alsasko, Lille, Štrasburk, Franche-Comté. Politický a společenský život značně ovlivňovaly královy milenky (de La Valliere, de Montespan, de Maintenon); s poslední z nich uzavřel po smrti své španělské manželky Marie Terezie druhé, tajné manželství. Na sklonku jeho vlády sílila společenská kritika absolutismu. Vláda Ludvíka XIV. představovala vrcholný rozkvět dvorské kultury (období barokního klasicismu, zámek ve Versailles).

Ottův slovník naučný: Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů

Ludvík XIV. (le Grand) (*5. září 1638 – †14. kv. 1715), syn před. Proniknut absolutistickým duchem Richelieuovým a Mazarinovým pracoval všemi prostředky za jediným cílem, za povznesením státní autority a zosobňující ji moci královské až na stupeň nejvyšší. Myšlénce této podřizoval všechny své snahy, jí musily ustoupiti všechny ostatní zájmy, jí proniknuta byla také jeho zahraniční politika. Francie měla se státi politicky i kulturně první mocí v Evropě, ale účelem při tom nebylo zvýšení blaha poddaných, nýbrž zvelebení královského Luova majestátu. Touto myšlénkou řídil se také jeho soukromý život. Ludvík ve všem svém jednání vystupoval s velikou nádherou a důstojnou obřadností, každé hnutí své měl podrobně vypočítáno, uměl se, ač povahy ohnivé, dobře ovládati, choval se ke každému přívětivě sice, ale při tom odměřeně. Hněvem nedal se unésti, ale potom byl nesmiřitelný. Neměl velikých schopností administrativních ani vojenských, ale uměl dobře voliti své ministry, v práci byl neunavný, v úsudku střízlivý a v jednání rozvážlivý. Církvi katolické byl neobmezeně oddán, ovšem více jen zevně, věda dobře, že v ní má vydatnou oporu pro své snahy. Ludvík měl za manželku Marii Terezii (†1683), dceru krále špan. Filipa IV. Z jejich 6 dítek dožil se dospělého věku pouze dauphin Ludvík, ale zemřel ještě před otcem r. 1714, zůstaviv 3 syny, Ludvíka, Filipa z Aujou, krále špan., a vévodu z Berry. Vedle řádné manželky měl Ludvík celou řadu milostnic, jimž však, aspoň v první době, nikdy nedopřával většího vlivu na záležitosti státní. Nejznámější z nich jsou Louise Vallière, s níž měl 4 dítky, po ní Françoise Montespan, jež dala mu 6 dítek, Marie Foulagnes od r. 1680 a Françoise de Maintenon, vdova po básníku Scarronovi, s níž r. 1685 vešel v tajný sňatek a která v pozdějších letech měla velmi značný vliv na vládu Luovu, ovšem jen ve vnitřních záležitostech. Všechny své nemanželské dítky Ludvík dříve či později uznal a pečoval o ně s takovou láskou, jako by pocházely z řádného lože. – Luovy Mémoiry vydal r. 1859 Dreyss (Pař., 2 sv.); mimo to vydány již r. 1806 jeho Oeuvres, obsahující návod vychovací pro dauphina a listy.

Tabulka: Ludvik Xiv.
První stav Druhý stav Třetí stav
církev šlechta měšťané a rolníci
cca 130 000 cca 350 000 cca 24 000 000
0,5 % 1,5 % 98 %
 
Související hesla