Lyrika

, jeden ze tří základů literatury druhů (vedle epiky a dramatu); vyjadřuje subjektivní pocity a nálady autora. Může být vyjádřena formou vnitřního monologu vyzvání nebo reflexe (lyrika písňová: milostná, přírodní, vlastenecká aj.). Jazyk lyriky bohatě využívá obrazné prostředky. Lyrika vytvořila velké množství básnických forem (elegie, epigram, epitaf, gnóma, hymnus, gazel, sonet aj.).

Ottův slovník naučný: Lyrika

Lyrické básnictví, lyrika, znamenalo Řekům ten druh básnictví, k jehož provádění bylo třeba zpěvu, hry na strunné nástroje a tance. Nyní rozumíme lyrikou básnictví subjektivní, výraz zjevů vnitřního života, subjektivních citův a myšlének. Jest protivou básnictví objektivního, které ve formě epické nebo dramatické představuje zjevy světa vnějšího, objektivní skutečnosti a události. L. b. zaměstnává se vlastní osobností vždy, ať vyslovuje city vypravujíc, udávajíc a vyličujíc momenty, které k vysloveným citům zavdaly podnět, ať zobrazuje vnitřní stavy básníkovy, ani se nezmiňujíc o všech těch činitelích, které určité city provázejí a vzbuzují. L. b. jest poesie nejosobnější, nejintimnější a nejvíce individuální, proto také velmi často sobecká: básník lyrický mluví mnoho o sobě, často i tehdy, když jeho individualita nikoho nezajímá. Nic zajisté lidstvu není tak blízko jako jeho cítění, a proto lyrika jest nejpřirozenější forma poesie. Nelze však určitě tvrditi, že by ve vývoji poesie lyrika za prvý druh co do vzniku měla býti pokládána. Byly doby, kdy byla pokládána za nejstarší druh poesie. Oproti tomu tvrdilo se, že l. b. může vzniknouti jen, když člověk jest schopen již zůstati v samém sobě, když jest schopen pozorovati a rozebírati sebe; i mělo se za to, že lyrika vyvinula se později než epika a dramatika. Jiní učí, že lyrika vyvinula se z epiky, jelikož v nejstarší lyrice patrny jsou stopy živlův epických. Takovouto genesi nejnověji dokazuje Eug. Wolff ve své poetice. Herbert Spencer ve svých »First principles« tvrdil, že nejstarší poesie na nejnižším stupni kultury byla poesie nerozrůzněná (nedifferencovaná), ale toto tvrzení theorie vývojové neodpovídá skutečnosti. Dle nových výzkumů na nejnižším stupni kulturním nalézají se hlavní druhy poesie již zrovna tak samostatné a charakteristicky vytvořené jako na stupni nejvyšším (Ernst Grosse, Die Anfänge der Kunst). Nelze tedy otázku o původu a prvenství lyriky rozhodnouti. V literárním období vidíme, že lyrika vyslovovala sprvu city všeobecné, typické. S rostoucí rozmanitostí individuality rozrůzňují se také lyrické výlevy dle osobností, a přidá-li se k nejrozmanitějšímu osobnímu citovému životu i rozmanité osobní zabarvení vniterného života, pochopíme, k jakým rozdílům, podrobnostem, jemnostem a subtilnostem lyrika musila dostoupiti. Původně lyrika byla vesměs určena pro zpěv, jsouc nejdříve i spojena s průvodem hudebním a tancem, časem přešla až v nynější literární lyriku, jejíž útvary berou na se ráz přiměřený změněnému způsobu přednesu. Druhy a formy lyrické básnictvího byrické básnictví jsou velmi rozmanity. Určitá a vědecky jednotná klassifikace lyrické básnictvího byrické básnictví dosud není podána. Co do původu rozeznává se lyrika lidová a umělá, mezi níž jest rozdíl pouze stupňový. Nejobyčejněji bývá uváděno rozdělení Moritze Carriera, který rozeznává lyriku citovou, vyslovuje-li se bezprostředně vnitřní život citový, lyriku názornou, když symbolisuje nálady duševní v obrazech přírodních a dějinných a tím, že se vyličují předměty, které básníka v jistou náladu přivedly, vzbuzuje touž náladu v posluchači, a lyriku myšlénkovou (reflexivní), když znázorňuje ideový svět ducha básníkova, pokud tento ideový svět zároveň jest majetkem a hybnou silou básníkovy mysli. Nejobyčejnějším druhem lyriky citové jest píseň, prostý výraz citu, která nabývá rozličných jmen dle dělidel nejrozmanitějších; dle původu: píseň lidová a umělá, dle stavů: písně studentské, sokolské, vojenské, myslivecké; dle dob a okolností, kdy se zpívají: ranní, večerní, noční, jarní, zimní, svatební, pohřební; dle hlavní nálady: veselé a smutné; dle obsahu vůbec: milostné, společenské, vlastenecké; dle jiných účelů: duchovní a světské. Dle těchto rozličných pojmenování písně rozděluje a jmenuje se i lyrika vůbec. Jakožto zvláštní formy lyrické uvádějí se dle obsahu a dikce: óda, elegie, hymna, dithyramb, nenie atd., ano i dle forem strof: sonet, sestina, ballada, ritornel atd. Německý filosof Hartmann pokusil se rozděliti l. b. dle rozdílů komposičních. I rozeznává: 1. lyriku epickou: básník i tam, kde líčí vlastní zážitky, vystupuje ještě jako pouhý divák a zpravodaj (hlavně v poesii lidové, Baumgarten uvádí četné příklady i z literatury řecké); 2. čistě lyrickou lyriku (lyriku subjektivní), kterou dle motivů, kterými city se vzbuzují, rozděluje v lyriku náladovou (city na pohled nemotivované, t. j. takové, u nichž nositel jejich není si vědom souvislosti s jejich příčinami), lyriku situační (motivy citů jsou různé situace, ve kterých se člověk ocitne, tedy všechny osobní stavy, poměry, vztahy, zážitky, osudy atd.), lyriku kontemplativní (povstávající ze smyslové, intuitivní, ne abstraktní kontemplace o životě a o světě); 3. lyriku dramatickou čili lyriku vášně a motivace (vnější lyrika dramatická podává ve střídání pronášených citů vnitřní odraz dramatického průběhu dějového, ač se lyrický subjekt tohoto dramatického děje činně neúčastní, – vniterně dramatická lyrika představuje dramaticky boj citů a vášní s motivačním processem, který končí dramatickým rozhodnutím vůle, nebo znázorňuje dramatický spor citův a zájmů několika lyrických subjektů; v naší literatuře pro obojí druh jsou příklady u Vrchlického). Ani rozdělení toto není jednotné a nedbá ovšem té skutečnosti, že vlastně veškerá technika básnická jest historická a že všeobecné techniky básnické není; tato je rozdílná dle národův a dob. Proto v novější době rozděluje se l. b. dle jednotlivých stadií vývoje u rozličných národů. I rozeznává se lyrika: orientální, řecká, provençalská, lyrika německých minnesängrův a meistersängrů, lyrika moderní. Že ani toto rozdělení nevyhovuje přísnějším požadavkům vědeckým, jest na bíledni. Vůbec l. b. a jeho theorie jest nejslabší stránkou poetiky. V době nejnovější lyrika převládá nad ostatními druhy básnickými. Příčinu toho vyslovil sice trochu správně, ale přece jen jednostranně, franc. učenec Raoul de la Grasserie: »Všichni mladí básníci pokoušejí se o skladby lyrické, nejen proto, že jsou kratší, ale proto, že nevyžadují vnějšího pozorování, které dosud nebylo vykonáno, ani ruchu životního ani vypravování o minulosti, které nemají, a že postačí, že se cítilo, trpělo, milovalo, i tak říkajíc subjektivně.« (De la classification objective et subjective des arts, de la littérature et des sciences; Paříž, 1893, str. 117.) – Přece však sám rozvoj věd duchovních, subjektivismus od konce minulého a počátku tohoto století, převládající individualismus, rostoucí nespokojenost s řády sociálními a celý ráz moderního života vysvětluje snadno mohutný rozvoj nynější lyriky. Rozumí se, že i veškeré nazírání na úkol básnictví a veškerá filosofie, jevíci se v různých směrech literárních, měly vliv i na lyriku podmiňujíce a stanovíce její obsah a formu, tak že právem se mluví o lyrice romantické, realistické, dekadentní, symbolistické, mystické atd. Čch.

Související hesla