Mácha Karel Hynek

, český básník a prozaik; nejvýznamnější představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Na rozdíl od preromantické literatury, která se elegicky smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil Mácha s romantickou rozervaností, vycházeje z vlastní životní zkušenosti, rozpor mezi individuální touhou po dosažení absolutního ideálu krásy a svobody a protichůdnou, osudově tragickou skutečností zmaru a smrti. Takový je hrdina historické povídky Křivoklad (z nedokončeného cyklu Kat) i sám básník v nedokončených Obrazech ze života mého (obsahují povídky Večer na Bezdězu a Marinka). V básnické tvorbě byl Mácha zpočátku ovlivněn lidovou poezií a anglickým a německým romantismem (básně Svatý Ivan, Hrobka králů a knížat českých, Budoucí vlasť, Královič, Ohlas písní národních). Působily na něj různé formy vlasteneckého hnutí, mj. divadlo, výlety po českých hradech i do vzdálených zemí (Deník na cestě do Itálie) a události roku 1830 (revoluce ve Francii, povstání v Polsku). V tomto období vytvořil Mácha umělecký jazyk a styl, kterým proměnil svou tvorbu v osobní zpověď. Tím vybočil z dosavadního obrozenského kulturního programu (báseň Těžkomyslnost, próza Pouť krkonošská). Současně pracoval na literárních projektech, které však většinou nestačil dokončit (fragment z dramatu Bratři aj.) a v nichž již v duchu romantické poetiky zanikala hranice mezi lyrikou a epikou. Nejrozsáhlejší próza Cikáni (vydáno posmrtně) je svým obsahem a tragickým příběhem blízká byronské lyrickoepické skladbě Máj (1836). Zde Mácha nejintenzívněji vyjádřil svoji rozervanost, deziluzi, hledání odpovědi na metafyzické otázky o věčnosti a času, životě a smrti a současně dosáhl jedinečné umělecké působivosti básnického jazyka bohatou obrazností a hudebností verše. Máchovu osobnost přibližuje i jeho deník, který vyšel pod názvem Intimní Karel Hynek Mácha.

Ottův slovník naučný: Mácha Karel Hynek

Mácha Karel Hynek, geniální básník český (*10. list. r. 1810 v Praze na Malé Straně, † v noci 5. list. 1836 v Litoměřicích). Máchovo mládí spadá do krušných dob po posledních válkách Napoleonských, kdy finančním patentem milliony rak. občanů přes noc ožebračeny. Přes to neprožil Mácha nejútlejšího věku v nedostatku; neboť otec jeho, ačkoli jen mlynářský chasník, nebyl z nejchudších. Teprve později, když rodinné úspory z lepších dnů vyčerpány, rodina Máchova, majíc na nynějším Karlově náměstí najatý krupařský krámek, žila v poměrech dosti trudných. Odbyv farní školu u sv. Petra a hlavní školu u piaristů, měl jíti Mácha na řemeslo; ale k vlastní prosbě dán na studie a navštěvoval gymnasium novoměstské. Dostalo se mu tedy obvyklého v době absolutismu předběžného vzdělání převahou německého, tak že v brzku ovládal němčinu nepoměrně obratněji nežli jazyk mateřský. Praha měla tehdy ráz nejšosáčtějšího města německého. Toliko nepatrný hlouček horlivých vlastenců českých, zasazujících se o probuzení národa k samostatnému duševnímu životu, snažil se hlavně literaturou a divadlem, v obojím směru převahou pomocí dilettantů, rozehřáti led všeobecné apathie k vyšším snahám. Na štěstí zalíbil si Mácha dosti záhy čtení knih. S počátku čítal vše, co se mu nahodilo. Tak seznámil se nejen s oblíbenými tehdá v lidu dobrodružnými rytíř. a kouzelnými romány, ale i s modními, výstředně fantastickými povídkami Spiessovými a takovými též anglick. romány Radcliffové. dále se spisy frivolního Klaurena, sentimentálně mystického Novalisa, nábožensky mystického Zachariáše Wernera, pak se spisy Schellingovými, Van der Veldovými, Lafontainovými a konečně i s pošmurnými zpěvy Ossianovými a s poesii německých básnických koryfeů Schillera a Goethea. V poslednějším Mácha pro jeho ryze jasný názor na svět nepoměrně více sobě liboval, než v pathetické rhétoričnosti filosofujícího Schillera. Nad míru příznivý vliv spisů Goetheových na duševní rozvoj Máchův byl však později jinými vlivy paralysován. V době, kdy počal se Mácha zajímati o básníky klassické, stal se s ním také důležitý obrat v příčině národní. Probouzející se národní vědomí nezůstalo totiž na Máchu bez vlivu. Již v prvních třídách gymnasijních cítil se býti Čechem přes školní vychování ryze německé. Mácha nemluvíval doma a jinde jinak než česky. Již v chlapeckém věku seznámil se s Hájkovou kronikou, záhy zalíbil si čtení knih českých, a tak přilnul vlastně jen k češství vřeleji, uvědoměleji, a tím rozhodnut také směr dalšího jeho vzdělání. Zanedlouho začal veršovati; bezpochyby v jaz. německém. První pokus jeho veršem českým jest nadepsán Strabo; je to hyperromantická rytířská romance z doby, kdy Mácha skoro ještě ani nevěděl, co je báseň. Jiné dva pokusy české, Na hřbitově a Pěvec, jeví již charakteristický základní tón: neobyčejnou zádumčivost a trpký bol, kterýmžto duchem provanuty jsou i všechny Máchovy pokusy veršem v jazyku německém z r. 1829 (vydané tiskem teprve r. 1892), v nichž vedle stilistické dovednosti, nepoměrně větší než v pokusech českých, jeví se týž vážný a zádumčivě truchlivý základní tón jako v nejčelnějších básnických plodech Máchových z dob pozdějších. Zatím seznamoval se Mácha vždy pilněji také s českou literaturou; zejména četl Puchmajerovy verše, Kollárovy básně, staré letopisy Trojanské, spisy Klicperovy, Polákovu »Vznešenost přírody«, Kamarytovy písně a j. Velké, netušené politické převraty r. 1830, zejména revoluce polská, nezůstaly na Máchu bez vlivu. Vlastenectví a vzájemnost slovanská vzpružovaly jeho ducha. Začal se učiti i polskému jazyku. Když roku toho po potlačení revoluce polské četní emigranti polští zuboželí prchali přes Prahu do Švýcar a jinam, byl Mácha z prvních a nejhorlivějších, kteří jim sháněli tajně výpomoc. Tehdy čítal Mácha vynikající plody básníků polských a činil si z nich, jako z jiných autorů, výpisky. Zejména z Malczewského, Garczyńského, Korsaka, Sewerina Goszczyńského, Zaleského a především z Julia Słowackého, z jehož dramatu »Maria Stuart« opsal si do denníku svého nejčelnější scény, a z Mickiewicze, jenž taktéž nezůstal beze vlivu na ducha Máchova. Než vliv ten nebyl tak mocný, jako vliv jiných dvou literárních koryfeů: Waltera Scotta a lorda Byrona. Mácha přilnul k přirozenému, rozvedenému a na historických základech pěstovanému románopisectví Scottovu s veškerou příchylností vnímavé své duše. Nečetl jen těch románů, on je studoval, rozbíraje osnovy děje a analysuje charaktery. Stopy vlivu toho zřejmě se jeví v románech Křivoklát a Cikáni a také v plánech k dalším historickým románům. Daleko více však než Scottovy romány líbily prý se Máchovi básně »Panna jezerní« a »Píseň posledního bardæ. Vliv Byronův – prostřednictvím překladů polských a německých – nebyl ani tehdá aniž později osamělý. Jevíť se i u největších básníků slovanských, jako u Mickiewicze, Puškina a Lermontova. Pochopiv ducha poesie Byronovy a shledav jej příbuzným s vlastním duchem svým, zamiloval si Mácha plody Byronovy s veškerou vřelostí ohnivé své duše a tak neubránil se (jak také v jeho tehdejším věku a při povaze tak vnímavé a charakteru Byronovu tak příbuzné ani jinak býti nemohlo) vlivu až přílišnému, vlivu, jenž vtisknul nejlepším pozdějším plodům Máchovým ráz Byronovský. Vliv Byronův na Máchu možno právem nazvati takřka démonickým. Mácha dovedl celá místa z paměti recitovati a v obrazy a charaktery tak hluboko se vmyslil, že takměř s nimi a v nich žil a veškeré svoje náhledy o přírodě, o člověčenstvu a světě vůbec náhledům Byronovým připodobil. Z nejprvnějších plodů musy Máchovy pod vlivem ducha Byronova jest prosaický náčrtek Krkonošská pouť. Duch, kterýmž jest prodchnut, jest ryze byronovský; ale týmž právem možno jej nazvati též duchem ryze Máchovským. Mácha mluví tu o sobě, o svých citech, nadějích atd. v podstatě nejinak, než jak by byl mladík jeho minulosti a nadání o všem tom mluvil a psal, kdyby se byl s poesií Byronovou vůbec ani neseznámil. Nepoměrně zřejměji jeví se vliv Byronův v pozdějších pracích Máchových, hlavně v Mnichu a Máji. Za takových poměrův a vlivů dostudoval Mácha gymnasium a nastoupil r. 1831 studia filosofická. Ačkoli studoval na gymnasiu novoměstském, byl přece stále ve styku i se žáky akad. gymnasia staroměstského pod Jos. Jungmannem a navštěvoval také nedělní Jungmannovy české přednášky, konané vždy po exhortě. O jedné takové přednášce (v listop. r. 1831) předčítal Jungmann také verše, jež mu byl jeden z posluchačů jako stilistické pensum dodal, a autora veršů těch, K. H. Máchu, pochválil. Byla to báseň Svatý Ivan, kterouž pak tehdejší spoluredaktor Krameriova »Večerního vyražení« v listě tom v č. 86. otiskl. Tak ocitla se první Máchova báseň ve veřejnosti. V únoru r. 1832 otištěna v témž listě ještě druhá báseň z péra Máchova: Abelard a Heloisa, načež Mácha skoro po dva roky ničeho více neuveřejnil. Teprve nastoupením studií filosofických nabyl Mácha širšího rozhledu do světa. Obraznost jeho stala se živější, povaha se krystallovala. Začal studovati soustavněji, zvláště logiku. Také vyšší mathematika jej vábila, ale nikoli jako věda, nýbrž jakožto prostředek k bystření soudnosti a ostrovtipu. Navštěvuje pilně přednášky prof. Lichtenfelsa, později prof. Exnera, zamiloval si také filosofická badání, čímž názor jeho na svět vždy určitěji se ustaloval – a nebylo vinou Máchovou, že nesrovnalosti světa a společnosti lidské nejevily se mu vždy ve světle růžovém, ba vždy více jej rozlaďovaly. Podobně nemohl se nasytiti studií metafysických. Nenalézaje záliby v rozkošnickém, nevázaném studentském životě tehdejší doby, vyhledával vždy více samotu a vřele přilnul ke krásám přírodním. Žil v nich, pozoroval je a v dílech svých obrozoval. V tu dobu podnikal buď sám nebo s některým přítelem vždy častěji kratší i delší výlety do kraje, navštěvuje hlavně staré hrady a přírodními krásami vynikající partie Čech. V čci r. 1832 podnikl s několika kollegy výlet do romantického údolí sv. Ivana pod Skalou a na Karlštein. Skoro všichni byli proto vyšetřováni na policii; Mácha mimo to volán i k direktorátu filosofické fakulty a přednosta její, velmistr řádu křižovnického Köhler, kovaný Němec, potrestal Máchu karcerem. Mácha ztrávil tehdy také několik dní v Benešově, kde pokusil se i jako ochotník v úloze studenta Javornického v »Čechu a Němcį. O prázdninách navštívil s přítelem Hindlem Bezděz, kam zavítal později několikrát, a nejspíše i Křivoklát; r. 1833 vydal se na cestu do Krkonošských hor a r. 1835 v srpnu s přítelem Ant. Štrobachem do Italie. Pod nadpisem Hrady spatřené zaznamenal si Mácha ve svých zápiskách 90 jmen hradů a zámků, z nichž některé navštívil několikrát, mnohé pak si i okreslil, ba kresby své i v barvách provedl. O těchto výletech a cestách konal pilná studia, jak o tom svědčí četná místa v jeho spisech. Z Máchových notát a denníku z l. 1833 – 1834 vysvítá, že neuspokojil se pouze výlety, jež mohl skutečně podnikati, nýbrž že konal v duchu a s použitím cizích očí a zkušeností daleké cesty po širém světě. Nesčetné výpisky z nejrozmanitějších cestopisů a ještě více záznamy o cestopisných, země- i národopisných spisech, jež byl četl, nasvědčují, že před duševním zrakem mladého poety, po znalosti světa a lidí horečně prahnoucího, rozvíjel se vždy více obraz světa, jenž by se byl v několika málo letech najisto stal přímo velkolepým celkovým panoramatem Mimo přípravná studia povšechného rázu Mácha od otištění prvních svých dvou básní pilně produkoval, ačkoli ničeho nepublikoval. Tak na př. báseň Mnich, zařazenou ve Spisech jako »zlome▽, začal psáti již na sklonku r. 1832 a ukončil ji v prvních měsících násl. roku. Teprve r. 1834 otiskl ve »Květech« v č. 2. a 45. a r. 1835 v č. 22. další ukázku svých veršů, pak pokusy prosaické, jako Křivoklát a Márinku, a jinde ještě některé jiné verše; ale nezdá se, že by byl pracemi těmi vzbudil v kruzích literárních zvláštní dojem. R. 1834 nalézal se též jako horlivý účastník v kroužku mladých patriotův, kteří seskupeni kolem J. K. Tyla zarazili ochotnické divadlo »U Kajetánů«, a vystoupil také několikrát jako herec netoliko v divadle »U Kajetánů«, nýbrž i v divadle stavovském, kde debutoval 8. prosince r. 1834 v Klicperově »Blaníkų v úloze Jindřicha Prachatického pod pseudonymem »Miloháj«. V l. 1834 – 1835 vystoupil v celku v patnácti kusech, v šestnácti úlohách. Krátce před tím, když konány přípravy ku hrám v divadle »U Kajetanů«, seznámil se Mácha v kroužku tom s mladistvou dívkou Eleonorou Šimkovou, připomínající fysiognomií svou ráz Byronovských zádumčivých krásek, a náruživě si ji zamiloval. Nebyla to první láska Máchova; ale Mácha zůstal dívce té věren a střežil ji se žárlivostí skoro až chorobnou. A ona také byla, jak se zdá, hlavním impulsem psychického konfliktu Máchova »Máje«. Od té doby Mácha sice méně studoval, ale v produkci literární neustal. Již r. 1834 začal psáti svůj Máj; r. 1835 napsal román Cikáni, jehož censura nepropustila. V prvních týdnech r. 1836 dopsal »Máj«, jejž v dubnu vydal vlastním nákladem jako Spisů Karla Hynka Machy díl první a – jediný. Souvěkou kritikou českou přijata báseň ta s naprostým neporozuměním a s bezpříkladnou příkrostí odsouzena. Tyl ve »Květech« sice básnický talent Máchův uznal, ale »byronism« jej z vlasteneckých ohledů do duše urážel. Podobně odmítavě vyslovil se o »Májį J. Chmelenský v »Musejníkų a nejpříkřeji posoudil jej Sl. Tomíček v »Č. Včele«. Nejtragičtější konflikt, jenž jest básni té podkladem, budil u souvěké kritiky ošklivost a hnus. Neviděno, nežli co jevilo se zraku fysickému: kolo, šibenice a kostlivec; nepojato, nežli co podáno nápadně a s důrazem: padlý anděl, vrah a »strašný lesů pá◁; nepochopeno, nežli co mělkost kritická maně vylovila a jakožto básníkův ideál na odiv stavěla: »to, co se nic nazývá...«. Nejplastičtější scény, vyžadující přímo mistrovského ovládání jazykového fondu, scény neskonalé krásy, v nichž jazyk český, v oné době ještě tak neohebný, konal ve službě Máchově pravé zázraky, pokládány za školácká pensa. Nejpoetičtější dikce, nejpřípadnější přirovnání, nejduchaplnější kontrasty, jimiž Mácha tak nevyrovnaně maloval, že nevzniká v čtenáři představa mlhavá, nýbrž obraz určitý, jasný, barvitý a takořka do nejjemnějších odstínů propracovaný, vše to pokládáno za pseudopoetický ballast, za titěrné ozdůbkářství. Nejdojemnější, nejelegičtější stesk a žal nad nenahraditelnou ztrátou mladosti a bezradostným, svrchovaně nešťastným jinošstvím, jaký kdy básník některý snažil se vysloviti, – nejhlubší, nejzáhadnější myšlénky, jakýmiž se myslící a cítící člověk vůbec zabývati může, největší problém života lidského – vše to, ač věrně i formálně vysloveno tak mistrovsky, že z vrstevníků ani jediný nemohl se Máchovi po bok postaviti, pokládáno za plané, bezúčelné, pravého básníka nedůstojné hříčky bídného, se svým žalem pouze kokettujícího rýmotepce. Může-liž býti většího ponížení a pokoření, než jakého se dostalo Máchovi za to, že puzen vnitřním hlasem odvážil se něčeho, čeho se nebyl před ním nikdo odvážil? A vše, co bylo o této básni křivého, nespravedlivého, podceňujícího a pokořujícího psáno, Mácha také četl. Není pochybnosti, že přese všechnu resignaci, jaká se jeví v dopisech Máchových, byl přece jen v hlubinách duše roztrpčen. Míjelť nyní společnost více než kdy jindy. Zatím byl se mezi ním a jeho milenkou utkal poměr nejintimnější; Máchova Lori cítila se matkou. Ježto pak r. 1836 Mácha právnická studia dokončil, poohlížel se po nějakém existenčním útulku. Po prázdninách, za kterýchž došlo mezi Máchou a otcem i příbuznými jeho milenky k různým sporům, opustil Mácha dne 27. září Prahu s nepatrným výpomocným tří dvacetníků a odebral se do Litoměřic, kde byl u justiciára Durasa přijal místo amanuense a zároveň právního praktikanta. V brzku na to, dne 3. října, přinesl mu bratr jeho Michal do Litoměřic zprávu, že v noci ze dne 1. na 2. října narodil se mu hoch. Mácha pospíšil do Prahy a dověděv se, za jak nelidských okolností se to stalo, vyprosil si pro milenku útulek u svých rodičů a zakázal jí stýkati se s příbuznými. Vrátiv se do Litoměřic, konal přípravy ku sňatku (8. list.). Několik dní před tímto dnem zaslal milence své německý list, v němž nad jiné zřejmě zračí se jeho povaha: muže sebevědomého, neobyčejné duševní převahy a pevné vůle. Avšak dříve, než nadešel den sňatku, Mácha následkem nachlazení, jež si byl při obětivém hašení požáru přivodil, ochuravěl a v mladistvém věku 26 roků v plném rozvoji faenomenálního talentu svého zemřel. Jako byl osud Máchův abnormální, byly i osudy jeho spisů a vliv jejich na čes. písemnictví zcela apartní. Devět roků po smrti Máchově (1845) učiněn první pokus vydati sebrané jeho spisy; ale pod titulem Spisy Karla Hynka Machy – díl první: Básně – nevydán než jediný sešit, obsahující zajímavou biografii Máchovu od Karla Sabiny a začátek Máje. Od té doby činěny přípravy k vydání spisů těch několikrát, ale nedošlo k tomu přes sympathie, jež chovali k poesii Máchově Sabina, Nebeský, Koubek aj. básníci čeští. R. 1851 otiskl Mikovcův »Lumír« Máchův román Cikáni, kterýž r. 1857 vydán také jako 7. sv. Bibliotéky českých původních románů. Teprve když byla nová generace literární, tak zvaný »Kruh Májový« (Hálek, Neruda, Heyduk, Jahn, Barák a j.), vstoupila r. 1858 v šlepěje Máchovy, odvážil se po dalších čtyřech letech I. L. Kober vydati (1862) Máchovy spisy, jež vyšly jako třetí čásť Spisů výtečných básníků novověkých ve dvou svazcích, z nichž prvý obsahuje básně, druhý prosu s připojeným životopisem Máchovým z péra Sabinova. Zatím byl však již r. 1844 Siegfrid Kapper otiskl první německý překlad Máje v Klarově almanachu Libussa, kterémuž předeslán sympathický literární úvod z péra Theodora z Grünwaldu. R. 1862 vydal Alfred Waldau (Jaroš) pod titulem K. H. M-'s Ausgewählte Gedichte nový překlad Máje a 50 jiných básní s přiměřeným úvodem. Později přeložili Máj do němčiny B. L. Rambousek (1881) a Karel Müller (1882). Také v časopise »Dioscure◁ otištěny byly úryvky překladu. R. 1894 přeložen Máj do švédštiny od Alfreda Jensena, prof. na universitě v Göteborgu. Od roku 1862 – 1900 vydán pak Máj v českém jazyku jedenáctkrát, namnoze illustrován, a to roku 1865 s illustr. B. Kroupy, r. 1872 s iniciálními illustracemi J. Scheiwla; r. 1881 vyšlo nové vydání illustrované, r. 1883 vytištěn jako V. vydání v Ústřední knihovně ve sv. 111., r. 1886 v Bačkovského »Sbírce nejdůležitějších českých plodů básnických« č. IV. (věrný otisk I. vydání z r. 1836), v l. 1888 a 1894 s illustracemi V. Olívy (nejlepší vydání illustrované), dále r. 1893, pak téhož roku illustrován Fr. Slabým, r. 1896 v Lorencově Národní knihovně č. 1. vycházející v Třebíči na Moravě a r. 1897 poznovu s illustracemi Fr. Slabého. Mimo to vydal r. 1892 J. A. Zelený v Chotěboři pod titulem Nové básně K. H. Máchy sbírku německých pokusů Máchových veršem z r. 1829. R. 1896 pak vyšly Máchovy básně i s Májem v Světové knihovně č. 89. a r. 1898 vydán román Cikáni v téže knihovně jako č. 38. a 39. Okolo r. 1886 zpracován Máj J. V. Fričem v libretto s názvem »Lesní pá◁, k němuž český skladatel V. Suk složil později hudbu. Opera ta však ředitelstvím Národního divadla českého odmítnuta a provedena s úspěchem teprve 7. března r. 1900 v ruském překladě pod titulem Lěsnoj carj – v Charkově na Rusi. Máchův význam v literatuře české nezakládá se převahou na četných uměleckých dílech buď naprosto neb aspoň příbližně dokonalých, nýbrž jednak v nepopíratelném faenomenálním talentu, jak jeví se především v jeho Máji, hlavně však v duchu, kterýmž jest báseň ta provanuta, v duchu, jenž byl vrstevníky stigmatisován jako básnický »směr« přímo »záhubný« a teprve čtvrť století po Máchově smrtí slavil v celé řadě literárních epigonů vítězně své obrození vydáním almanachu »Máj« na r. 1858. V četných pokusech svých a plánech k dalším pracím jeví se Mácha zároveň jako talent mnohostranný. Není pochybnosti, že by se byl rovněž tak jako ve verši osvědčil i jako románopisec nejen historický, ale i sociální, ba i jako básník dramatický. Náběhy jeho v poslednějším směru jsou aspoň pozoruhodny, kdežto v pokusech svých prosou i veršem podal nezvratný důkaz své mnohostrannosti. Příčiny toho, proč Mácha od vrstevníků byl nepochopen a odsuzován, jsou různy. Jednou z hlavních, ne-li nejhlavnější, jest, že i vlastní Máchův názor na svět nebyl jednak vrstevníkům znám a od názoru oněch, kteří jej aspoň tušili, diametrálně se rozcházel. Máchův názor na svět, tudíž nejvlastnější základ Máchova ducha, zračí se nad jiné případně a ostře v jedné poznámce jeho denníku z r. 1833, která zní: »Já miluju květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde; člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne na vždy: já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není.« A právě tímto duchem jest prodchnuto i Máchovo nejdokonalejší dílo, epochální Máj, čímž vysvětluje se především jiným nejen zásadní odpor jistých kruhů proti Máji, nýbrž i pozdejší uznání a oslava Máje v kruzích filosoficky tolerantnějších. Uprostřed četných vynikajících básnických plodů pozdějších stojí Máj doposud jako daleko viditelný maják básnického obrození. Svěžestí, silou i poetickou dikcí svou imponuje báseň ta i na začátku XX. století. Stojíť doposud osaměle jako plod skutečného genia v celé své zádumčivě tklivé čarokráse, s veškerým leskem své divůplné poesie a tajemnou hloubkou svých myšlének jako výtvor nedostižitelný, poněvadž pro svou rázovitost nenapodobitelný. Máchův »romantism« a »byronism« nezdá se padati hrubě na váhu. Obé bylo u Máchy jako u Puškina, Lermontova, Mickiewieze a j. zcela přirozeným následkem eruptivního tvoření, snažícího se vymknouti se z tradicionálních okovů. Jako jinde byl to i v Čechách rozhodný pokrok. Jinou příčinou odsuzování Máje byl Máchovi přisuzovaný byronism. Geniální Byron byl sice r. 1836 v Čechách znám; ale pro poesii jeho nebylo pochopení. Důležitou příčinou nepochopení u vrstevníků i později byla také uzavřenost Máchovy povahy a nedostatek pramenů k jejímu objasnění. Dle novějšího badání však byl Mácha muž nad jiné intelligentní, bystroduchý a mnohostranně vzdělaný; snivý, ale přece hluboký myslitel; muž neúhonných mravů, poctivý, spravedlivý a pravdy milovný – člověk beze lsti a šalby, k sobě i k jiným přísný, konečných cílů svých úplně sobě vědomý, tudíž samostatný a nepodajný; věrný a obětivý přítel, a přes všechno opačné, ačkoli ničím nedoložené tvrzení vrstevníků – člověk v celku umírněný a rozvážlivý. Hluboký jeho cit, široký rozhled, nepředpojatý názor v svět a jiné řídké vlastnosti duševní byly příčinou, že pojímal život lidský vůbec a svůj vlastní zvlášť nad míru vážně a opravdově. Žije více světu, jak obrážel se v zrcadle jeho duše, nežli reální skutečnosti, nalézal potěšení a útěchy výhradně v duševní práci. Namáhavá, úmorná práce duševní byla mu skoro vším. Hlučných, veselých nebo rozpustilých společností nemiloval; překážely mu. Samota, v níž mohl myšlénkám svým popustiti úplně uzdu, byla mu milejší rozptylujících a vzrušujících zábav. Nicotné titěrnosti lidské neměly proň žádné vnady. Všednost, planost a bezuzdnost nenáviděl; ale maje neobyčejně vyvinutý smysl pro charakteristiku, neodvracel se ani od výjevův odporných, měly-li znak původnosti a přirozenosti. Přítelem rozvláčných řečí nebyl. On sám zřídka kdy se rozhovořil; a mluvil-li, vyjadřoval se přesně logicky, klidně a zřídka kdy se rozehříval; ale stalo-li se tak, býval i výmluvný nebo po případě i příkrý a drsný. Úsudku svého nikdy nehalil v háv konvenienční mlhavosti. Vyslovil-li někdy své mínění, soudil bystře, spravedlivě, nepředpojatě, tudíž bezohledně. Nikdy a před nikým šíje své neskláněl; jedinými autoritami byly mu nepředpojatý rozum a nezkalený, ryze lidský cit. Jsa sobě vědom duševních i jiných předností svých, netvářil se nikdy licoměrně skromným nebo docela duševně mrzáckým. Nemaje potřebí žádných opor a nižádných pomocníků stál ve světě sám a sám, snaže se obrovský úkol života svého provésti bez cizí pomoci. Hluboký jeho cit byl snadno vzrušitelný, mnohdy sensitivní, začasté pak náhle vzkypěl. Jasný rozum však jej přece ovládal skoro souverenně; i v nejprudším affektu prozrazoval svou nadvládu. Nechť podnikal Mácha cokoli, ve všem jevil se býti celým mužem s neoblomnou vůlí, bezpříkladně houževnatou vytrvalostí a železnou důsledností. Každý jeho krok jest důsledný; ale nikdy na prospěch výlučně individuální, vždy buď zároveň nebo výhradně na prospěch všeobecný. Nechť však na základě svého názoru na svět přemítal o záhadách světa a lidstva sebe střízlivěji, vždy viděl jasně před sebou konečnou metu každého tvora: nevystihlou propast smrti, do níž může býti i on každým okamžikem neviditelnou mocí uvržen. A přece stál hrdě vzpřímen a pracoval s úsilím, čekaje, až osudný okamžik ten nadejde. A když nadešel, zemřel smrtí závidění hodnou – obětovalť se..... – Synek Máchův Ludvík zemřel v nejútlejším mládí, kdežto Máchova milenka, provdavši se později, přečkala geniálního pěvce Máje skoro o 60 roků. O Máchovi a jeho poesii bylo u nás i v Německu psáno dosti často. Tak v »Lumírų r. 1853 (č. 45. a 46.) a v »Pražských Novinách« r. 1854 od Fr. B. Kořínka. Kromě zmíněných již statí napsal Sabina také ještě Upomínku na K. H. Máchu do almanachu Máje na r. 1858. Dále jsou zmínky v »Čase« r. 1860 (č. 39.) a r. 1861 (č. 106.), v »Boleslavanų r. 1860 (č. 5.), v »Obrazech životæ r. 1861 (č. 5), v »Rodinné kronice« r. 1862 (č. 5.) a r. 1863 (č. 81.). Mimo to otiskl Jan Šafránek aesthetický rozbor Máje v listě »Tábor« r. 1870 a Fr. Dlouhý biografii v olomúcké »Koledě« r. 1881. Dále otištěny biografie v Sojkově spise Naši mužové, v Bartlově Slavíně a Barákových přednáškách. J. L. Turnovský napsal také ještě stati Máchova podoba (»Hlas Národæ, 26. říj. r. 1886) a Máchova Lori (»Světozor«, 1886, č. 25 a »Zábavné Listy, 1886). Nejnověji napsal také Polák Maryan Zdziechowski obšírnou studii K. H. Mácha a byronism v Čechách, již J. Voborník přeložil do češtiny (1895), a Jar. Vlček, Drobné kapitoly z dějin čes. literatury nové. Nejčastěji psal o Máchovi J. Arbes. R. 1886 vydal samostatně povahopisnou studii K. H. Mácha. Mimo to otiskl po různu: Poslední okamžiky Máchovy (»Lumír«, 1877); Jak básnil K. H. Mácha (»Květy«, 1882); Portrait K. H. Máchy (»Domáci krb«, 1883); Máchův »Máj« (»Květy«, 1886); O významu Máchova »Máje« v literatuře české (»Světozor«, 1886); Máchovo tajemství (»Rozhledv liter.«, 1886); Máchova Lori (»Hlas Národæ, 2. květ. 1886); Máchovy satirické náběhy (»Paleče▽, 1886, c. 18.); Ze života českého básníka (»Slovanský sborní▽, 1887); Máchovi přátelé a kollegové (»Světozor«, 1888); Český bohème z dob Máchových (»Hlas Národæ, 17. led. r. 1897); Doslov k Máchovu »Křivoklátų (»Nár. Listy«, 24. led. r. 1897); Sen K. H. Máchy (»Čes. Politikæ, 20. čna r. 1897); Několik črt z denníku K. H. Máchy (»Besedy Lidų, 1897); K. H. Mácha jako tourista (»Čes. Politikæ, 29. srp. 1897); Zur Charakteristik K. H. Mácha's (»Politi▽, 11. září 1897); K. H. Mácha jako herec (»Květy«, 1898); Dopisy Máchovy (»Naše dobæ, 1898); Z literárních plánu K. H. Máchy (»Hlas Národæ, 31. čce a 7. srp. 1898); Ku charakteristice K. H. Máchy (»Rozhledy«, 1898); Studentský Parnas za dob Máchových (Květy, 1900). Z německých pramenů k životopisu a charakteristice Máchovy poesie kromě připomenutých uvádíme: »De Carro-ův Karlsbader Almanach na rok 1837; pražský list »Ost und West«, 1840; »Augsburger Allg. Ztg., 1840; příl., str. 963.; spis »Österreich im J. 1840« vydaný v Lipsku, díl II., str. 329.; Franklovy »Sonntagsblätter«, Vídeň, roč. I. (1842), str. 313., roč. IV. (1845), str. 454., roč. V. (1846), str. 1086.; Prutzovo »Deutsches Museum« (Lipsko 1862, č. 27. a 28.) a »Magazin für die Literatur des Auslandes« (1864, str. 310). A. Dodatky Z nové literatury o Máchovi dodáváme: obšírnou stať Jar. Kampra v Literatuře České XIX. století III.; J. Voborníkovu knihu K. H. Mácha (v »Časop. Knih. zábavy a poučení« sv. XXI., 1907; srv. referát Arne Nováka v »Listech Filolog.« XXXIV, 1907, str. 388 sl.); F. V. Krejčího K. H. Mácha Kniha o českém básníku (Praha, 1907) a posléze edici Flajšhansovu Máchova Máje (Praha, 1905); Jar. Vlčka, Spisy K. H. Máchy (Praha, 1907, 2 sv.) s úvodem o básníkovi a jeho díle od Arne Nováka.

Související hesla