Madona

, zobrazení sedící nebo stojící Panny Marie s dítětem – Ježíškem.

Ottův slovník naučný: Madona

Madonna, ital., má paní, t. j. P. Maria. Slova toho užívá se nejčastěji ve smysle obrazu P. Marie. Authentické podobizny P. Marie není; obrazy připisované sv. Lukáši jsou konvencionální výtvory byzantského malířství z doby mnohem pozdější. Na t. zv. zlatých sklenicích (vetri d’oro), pocházejících z 2. pol. III. a z 1. pol. IV. stol., nalézáme Madonnu v postavě orantky, t. j. osoby modlící se s rukama vzhůru vztaženýma. Mnohé freskové malby v římských katakombách znázorňují Madonnu ve výjevech z jejího života, a to jako matku sedící s dítkem na stolci nebo na trůně; nejstarší a nejznamenitější z nich jest Madonna s prorokem Isaiášem z konce I. stol. (objev. r. 1851). Polovypukliny na křesťanských sarkofagech z konce IV. stol. a z poč. V. stol. znázorňují Madonnu z pravidla sedící a přijímající hold mudrcův. Umění byzantské znázorňovalo Madonnu v slavnostním ztrnulém klidu, jenž jevil se zvláště na božském dítku, sedícím v jejím klíně. Není zde stopy po něžnosti mateřské ani po dětské naivnosti: vše provanuto vážností důstojenství božského. Božské dítko, oděné v dlouhou, purpurovou a zlatem olemovanou tuniku, sedí na klíně Madonny s vážným klidem panovnickým, jsouc podobno spíše muži než dítku. Ježíš jest zde patrně osobou hlavní, Madonna osobou vedlejší. Tento ráz mají téměř nejen veškery staré obrazy mosaikové (na př. Madonna v kostele sv. Apollináře v Ravenně), nýbrž i mnohé pozdější obrazy středověké až do poč. XVI. stol. Giovanni Cimabue (*1240) první poněkud opouští ztrnulost umění byzantského, ač úplně ještě se jí nezbavil; rovněž tak i Giotto, Angelo Gaddi, Simone Martini (velikolepá Madonna v radní síni sienské), Pietro Lorenzo a j. přidržují se ještě do jisté míry tradice umění byzantského. Neskonalou něžností a lahodou prodchnouti dovedl dosavadní přísnou vážnost Madonny Fra Angelico da Fiesole (1387 – 1455); některými Madonnami svými náleží již onomu směru zobrazování Madonny, jenž od poč. XV. stol. zavládá. Vážnost celého pojetí se mírní: božskému dítku nedává se již výrazu ani oděvu panovnického, dřívější řasnaté, dlouhé roucho jeho mizí a zůstává konečně pouhá rouška nebo závoj; chladná dosud tvář Madonny oživuje se výrazem lásky a oddanosti k božskému dítku, jež nežehná vážně rukou svou, nýbrž drží v ní předmět, jimž si pohrává. V XV. a XVI. st. byla na obrazech Madonny dítku dávána úloha podřízená; všecka snaha nesla se k tomu, aby vyjádřena byla co nejdokonaleji panenská cudnost P. Marie. Ideál Madonny a ideál nevinné panny splývá v jedno. Tak pojímá Madonnu na některých obrazech svých již Fra Angelico; rovněž tak pojímali ji Masaccio, Mantegna, Pietro Perugino, Bernardino Pintuchio a j. Pojetí toto převládá v rozličných obměnách i u německých mistrů školy Eyckovy (Hanuš Memling), jakož i škol kolmarské, ulmské, kolínské (mistři Vilém a Štěpán) a augšpurské, u nichž typ panenství trpí poněkud újmu tím, že znázorňují Madonnu v dospělejším věku. Mistrovským dílem tohoto směru jest obraz Madonny v dómě kolínském. V XVI. stol., v době Raffaelově, byl ideál Madonny s oblastí nadzemských snesen ve sféru obyčejných smrtelníků, ač ovšem vždy ještě do jisté míry zidealisovanou. Žena, jakožto nevinná panna a šťastná matka – toť Madonna Raffaelova. Přece však vždy ještě aspoň i v některých výtvorech Raffaelových a jeho stoupenců zračí se silněji nebo slaběji vroucí cit náboženský. Po Raflaelovi zavládl ve zobrazování Madonny úplný naturalismus, jak patrno na obrazech Correggiovych, Tizianových, Tintorettových a j. Jsou to podobizny vznešených a hrdých krasavic, nic více. Tento naturalismus, jenž vyhledával vzory své ve vrstvách čím dále nižších, opanoval i malířství mimoitalské; Madonny Dürerovy, Cranachovy a Rubensovy jsou jasným toho dokladem. Malířství moderní hledí při znázorňování Madonny buď tvořiti dle vzorů všech minulých dob, anebo snaží se vytvořiti sobě nový ideál Madonny. Naturalismus, mysticismus, symbolismus a jiné směry moderní každý po svém způsobu jej pojaly a vyjádřily. V Čechách lze sledovati bohatý vývoj ikonografie marianské; hojně původních Madonn zachovalo se z doby Karlovy, jejichž charakteristická známka jest, že v půvabném, okrouhlém obličeji převládají veliké plochy klenutého čela a plných tváří, kdežto jednotlivé členy tváře, jemný, rovný nos, plné rty malých úst, velmi nepatrné místo zaujímají; oko sklání se jakoby v milounké stydlivosti a jest víčky zpola zakryto; obočí jest naznačeno toliko jemnou linií. Tvář má líbezný výraz, plný nevinnosti a prostoty. Z poč. XVI. stol. pochází zajímavý obraz sepekovský: Madonna vypodobněna tu stojíc na srpu měsícovém. Typem svým upomínají živě na kolínskou školu Štěpána Lochnera Madonna obrazárny v Rudolfíně a Madonna z chrámu sv. Barbory v Hoře Kutné. Zmínky zasluhuje Madonna staroboleslavská, relief tepaný z bronzového plechu, družící se k typu Madonny zlatokorunské. Mezi staročeskými skulpturami jest mnoho pozoruhodných soch marianských; nejkrásnější z nich jest Madonna plzeňská (XIV. stol.). Literatura: Adolf Fäh, Das Madonnen-Ideal in d. älteren deutschen Schulen; H. Detzel, Christliehe Ikonografie; dr. Chytil, Über einige Madonnen-Bilder Böhmens aus dem XIV. u. XV. Jahrh. (»Mitth. der k. k. Central-Comm.«, 1887); H. Ulrici, Über die verschiedene Auffassung d. Madonnen-Ideals bei den älteren deutschen und italienischen Malern; Jameson, Legends of the Madonna; A. Venturi, La Madonna. Scoglimento artistico delle rappresentazioni della virgine (Milán, 1899); F. J. Lehner v časop. »Method« (VIII. a IX.). Dr. A. Podlaha.

Související hesla