Mahábhárata

, Velké vyprávění o Bharatovcích; staroindický sanskrtský epos, který obsahuje asi 100 000 dvojverší; nejrozsáhlejší dílo světové literatury, tradičně připisované legendárnímu uspořadateli véd světci Vjásovi. Vnitřně velmi různorodá Mahábhárata vznikala postupně rozvíjením hlavního námětu a připojováním vedlejších témat v rozmezí asi 400 př. n. l. – 400 n. l. Epos, rozdělený do 18 kapitol (parvanů), líčí nepřátelství, boj a závěrečnou osmnáctidenní zničující bitvu mezi spřízněnými rody Kuruovců a Pánduovců. Z četných vedlejších témat jsou nejznámější příběh o Nalovi a Damajantí a o Sávitrí. Součástí 6. knihy je Bhagavadgíta, jeden z nejautoritativnějších náboženských textů hinduismu. Řada příběhů obsažených v Mahábháratě později zpracována jako samostatná díla, mnohé legendy se staly podkladem pro výtvarné zpracování v hinduistickém umění Indie i zemí ovlivněných indickou civilizací (Angkor Vat v Kambodži, tradiční divadlo na Jávě a Bali aj.). Česky vyšly překlady některých epizod: Nal a Damajantí, O králi Nal a princezně Damajantí, Sávitrí. Vítězství velké lásky, Soucitná smrt.

Ottův slovník naučný: Mahábhárata

Mahábháratam (t. j. »Velká báseň o Bháratech«), jm. veliké ep. básně sanskrtské, obsahující s doplňkem svým Harivanśem asi 100 000 strof. Rozdělena jest v 18 knih velmi nestejného rozměru, z nichž větší dělí se zase v menší oddíly; jednotlivé knihy a oddíly i jednotlivé kapitoly mají své podrobné tituly. Mimo vlastní Mahábháratam stojí báseň Harivanśa, někdy s Mahábháratem spojovaná i vydávaná, asi o 16.000 strofách: líčí se v ní osudy boha Višnu v rozličných jeho zjevech, zejména když na zemi žil jakožto Kršna.

Hlavním obsahem Mahábhárata jsou příběhy, nesváry a boje dvou větví téhož rodu královského. Na toto jádro navěšeno však nepřehledné množství příběhův nejrozmanitějších o bozích i lidech, i výklady theogonické, kosmogonické a zeměpisné, filosofické, mravoučné a mn. j. (asi 3/4 básně), v nichž děj hlavní místy úplně zaniká a jež mnohdy tvoří celky velmi rozsáhlé, s hlavním dějem málo nebo nijak souvislé. Z těchto t. zv. episod Mahábhárata největší a nejznámější jest vypravování o Nalovi a Damajanti, theosoficko-filosofická báseň Bhagavadgítá a děje Rámovy, zpracované jiným basníkem v Rámájaně. Vypravování a výkladů drobných je nejvíce v kn. III. (legendy o poutnických místech) a XII. i XIII. (zvl. výklady a vypravování mravoučného obsahu). Hlavní děj Mahábhárata stručně jest tento. Kn. I.: V městě Hástinapuře u Gangy panoval král Śántanu z rodu Bharatovců (Púruovců). Ten měl s bohyní řeky Gangy syna Bhíšma; později oženil se s královskou dcerkou Satjavatí, z níž se mu narodili synové Čitrángad a Vičitravírja. Po smrti otcově nastolil Bhíšma, který se byl vzdal nároků na trůn ve prospěch nevlast. bratří a proto i slíbil věčné panictví, staršího Čitrángada, jenž brzy padl v boji proti daemonům. I Vičitravírja, který se oženil se dvěma ženami, zemřel mlád bez potomstva. Bhíšma pro svůj slib se zdráhá bratru Vičitravírjovi z jeho vdov vzbuditi potomstvo; učiní to poustevník Vjás, jejž Satjavatí byla porodila před sňatkem bez porušení panenství jistému světci. Obě vdovy hrozily se zjevu Vjásova, proto zrodili se z nich synové k vládě neschopní, slepý Dhrtaráštra a bledý Pándu; když Vjás měl z jedné ze vdov vzbuditi syna jiného, podstrčila mu otrokyni, z níž se narodil Vidur. Zatím vladaří Bhíšma, pak nastolí Pándua a oba synovce ožení. Pándu ze dvou žen měl 5 synů (vlastně byli syny rozličných bohů): moudrého a spravedlivého Judhišthira, silného Bhímaséna, bojovného Ardžuna a dvojčata Nakula i Sahadéva; Dhrtaráštrovi jediná žena porodila 100 synů (nejstaršího Durjódhana) a dceru. Když Pándu zemřel, žili synové jeho i Dhrtaráštrovi spolu na dvoře hástinapurském, ale ve stálých svárech, jež zejména se přiostří, když Judhišthir dle práva prohlášen za následníka, tak že Pánduovcům ukládáno i o život. Nalíčen na ně v Benaresu dům z hořlavých látek, v němž však uhořeli nastrčení lidé. Pánduovci, domněle uhořelí, skrývají se v lesích; všech pět bratří společně se ožení s Kršnou, dcerou krále paňčálského, a vyjeví při sňatku, kdo jsou. Při zápasech, jež jim bylo o nevěstu podstoupiti, seznámili se a spřátelili Pánduovci se svým příbuzným Kršnem, bohatýrem z rodu Jaduů, který dle názorů i v Mahábháratě z veliké části uznávaných jest nejvyšším bohem Višnuem, vtěleným v podobě lidské. Nastalo i jakési smíření mezi Pánduovci a Dhrtaráštrovci, tak že říše rozdělena mezi obojí a Pánduovci si založí nové město, Indraprastham (bl. dnešního Delhi). Kniha II.: Moc Pánduovců vzrostla časem tak, že budí novou žárlivost jejich příbuzných v Hástinapuře. Tito, aby Pánduovce zničili, pozvou je ke hře v kostky. Podvodným způsobem obehrají je o vše, i o osobní svobodu, ale na domluvu starších vše jim vráceno. Novou sázkou a prohrou donuceni jsou Pánduovci žíti 12 let v lesích a třináctý rok tak, aby byli úplně neznámí; vyjdou se ženou Kršnou v kajícných rouchách, provázeni dosti hojnou družinou. III. kn. věnována lesnímu jejich životu a rozlič. dobrodružstvím. IV. kn.: V 13. roce Pánduovci se ženou, bez družiny, přestrojeni a pod cizími jmény jsou ve službách u Viráta, krále Matsjů. Jejich přičiněním vítězně odražen útok nepřátel Virátových, mezi nimi i Dhrtaráštrovců; o slavnosti vítězství, po uplynutí 13. roku, dají se poznati. Kn. V.: Přes rady starších příbuzných zdráhá se Durjódhan vydati sebe menší čásť říše Judhišthirovi a jeho bratřím. Obě strany chystají se k boji a položí se proti sobě na svatém Kurukšétře, rovině mezi Jamunou (Džumnou) a Gangou. Kn. VI. vyplněna jest posledními přípravami k boji a boji samými. 10. dne starý Bhíšma, který vedl posud voje Durjódhanovy, jest na smrť zraněn a marně radí zase ke smíru. Další boje s rozličnými příběhy vyplňuji knihu VII. a VIII. V kn. IX. zničeny jsou již v 18. den boje voje Durjódhanovy a skoro všichni jeho přátelé pobiti. I Durjódhan sám zabit od Bhimaséna v souboji na kyje. Kn. X.: Někteří přátelé Durjódhanovi však v noci vplíží se do nepřátelského lezení a pobijí skoro všechny vynikající příbuzné, syny a přátele Pánduovců; smrti ujdou jen bratří Pánduovcové sami a božský Kršna, kteří nebyli v ležení. Za to vrahům se dostane trestu v boji, v němž zejména Ardžun vynikl. Ve kn. XI. čteme nářky slepého Dhrtaráštra a jeho ženy nad záhubou synů. Dhrtaráštra shledá se i smíří s Pánduovci a vykoná s nimi posmrtné obřady za padlé. Kn. XII.: Judhišthir uváže se u vládu v Hástinapuře a dává se poučovati od Bhíšma na smrť zraněného, na bojišti ležícího o povinnostech a ctnostech lidských, zvl. královských. Kn. XIII. vyplněna jest skoro celá takovýmito radami. Konečně Bhíšma po dlouhé době zázračným způsobem zemře. V kn. XIV. shledáváme Judhíšthira u cíle bojů, ale sklíčeného hroznými ztrátami, jež stihly jeho celý rod. Na radu Vjásovu koná velikolepou oběť vítěznou. Ve kn. XV. Dhrtaráštra, pobyv 15 let v míru s Judhišthirem, se ženou a ostatními starými příbuznými vydává se do lesů, v nichž zahynul po tříletém kajic. životě. V kn. XVI. dojde zpráva o smrti Kršnově, která dovrší stesky Pánduovců. Proto vydají se v XVII. knize se ženou na pouť do hor Himálajských, na které všichni zahynou mimo Judhišthira, kterého Indra pozve do svého nebe. Kniha XVIII.: V nebi Indrově vidí Judhišthir svoje bývalé nepřátele v nebeských slastech, kdežto jeho drazí úpějí v pekelných útrapách; ale byly to jen přeludy na zkoušku jeho věrnosti a na jakýsi očistec, jejž musil prožiti. Judhišthir ponoří se v nebeskou Gangu, v níž pozbude lidského těla i lidských, citů a vejde v nebe, kde se shledá se všemi, přáteli i nepřáteli.

Původ a vznik Mahábhárata je v jednotlivostech záhadný. Indové sami mají za původce básně svatého Vjása, syna Satjavatí, který i v ději básně samé vystupuje; osobě této připisují se i jiné výkony literární (uspořádání védů, složení purán a j.), ač ovšem je bytostí úplně smyšlenou (jméno Vjás znamená asi »pořadatel«). Dle jednohlasného skoro soudu evropských učenců není ani Mahábháratam dílem jediné osoby. Mahábháratam je báseň ve mnohé příčině nejednotná. Postup básně přerušován je často nekonečnými episodami; v těchto episodách (nezřídka i ve hlavním ději) časem totéž se opakuje; jsou rozdíly v mluvë i ve slohu, od slohu prostě vypravujícího až k nechutnému bombastu; jsou dosti časté odpory, v dějích pobočných i v ději hlavním; jsou mezi rozlič. částmi básně neshody v názorech náboženských i mravních; ráz celkový v rozličných částech básně rozličný; jsou části rázu hrdinské epiky vedle části čistě pohádkových s nemírným, v starší epice neslýchaným nadsazováním atd. S druhé strany hlav. děj básně v základních rysech zdá se býti promyšleným dílem jediné osoby. Pravdě nejpodobnější jest, že skutečně bylo Mahábháratam, mnohem menší než báseň nám zachovaná, jakožto dílo jediného básníka, dílo znamenité básnické ceny, které snad aspoň z části z básně zachované bylo by lze restaurovati. Toto dílo opěvalo látku, která má základy v starých bojích, vedených rozličnými kmeny indickými o primát v Indii, a jejíž části dle rozl. svědectví literárních ode dávna byly předmětem básnického tvoření pěvců lidových i dvorských; dle Ludwiga tato látka historická jest skřížena s látkou mythologickou, týkající se střídání (bojů) ročních počasí. Staré toto Mahábháratam bylo později po celá století (snad až do středověku) všelijak měněno a doplňováno: přidávány kusy z jiných zpracování téhož děje, při čem čásť původní časem zanikla, hlavní děj rozmnožován novými přídavky (tak popis bojů, který na mnoze složen je z variací stejných motivů), zejména pak přidávány, na mnoze zcela povrchně, nejrozličnější vypravování a výklady pobočné, až ze starého Mahábhárata vyrostla jakási encyklopaedie indických pověstí a příběhů mravoučných. Proto jest nesnadno, ba nemožno, i říci, kdy a kde Mahábháratam vzniklo. Víme, že asi kol. r. 500 po Kr. Mahábháratam mělo celkem nynější podobu a rozsah a že již asi kol. r. 300 po Kr. bylo pokládáno za spis posvátný, za soubor naučení o povinnostech lidských a královských. Ze které doby asi pocházelo první jádro básně, nevíme; z dohadu a z rozličných příčin kladou je rozl. učenci asi do doby mezi VI. a II. st. před Kr. Kde první báseň vznikla, zůstane neznámo asi navždy, jako jméno jejího básníka.

Cena básnická Mahábháratam ta je přirozeně v rozličných částech rozličná. Děj hlavní s působivým vyvrcholením v oné době, kdy vítězové po dlouhých bojích přece necítí se šťastnými, jest složen poutavě a soustavně; nevíme ovšem, pokud složení to jest dílem jediného básníka a pokud dílem předchůdců, které jistě měl (jsouť i stopy vedoucí k poznání, že děj Mahábháratam původně rozhodně stranil nepřátelům Judhišthirovým). Také zpracování některých, asi nejstarších, částí děje hlavního je ceny znamenité; totéž platí o některých episodách, z nichž některé zajisté mohou býti i částmi básně původní. Vedle toho jsou části v komposici i v provedení méně cenné, ba i zdlouhavé a nechutné. U veliké míře, ale nestejně v jednotlivých částech básně, vystupuje fantastičnost a přehánění, daleko přesahující míry lidské a pomyslné, které ovšem v Indii je stálým znakem vypravování o dějích jen poněkud vzdálených holé skutečnosti. Vypravování o nesmírných pokladech, obrovských zástupech vojska (Durjódhan dle jednoho místa měl daleko přes 100 milliard mužů) jsou ničím vůči rozličným zázrakům, zjevům bohův a daemonů, bojům jejich a j., o jakých Mahábháratam vypravuje. Osoby, které dožily se 10.000, ba 100.000 let, nejsou v Mahábháratě vzácností. Též názory náboženské, prostupující Mahábháratam, dodávají básni zvláštního rázu. Náboženstvím Mahábhárata je celkem višnuitský bráhmanismus (který zejména v některých částech v Kršnovi vidí nejvyšší božstvo); ale i nejvyšší božstvo samo, ještě více božstvo ostatní, klesají více méně na pouhé prostředky vyhověti touze po zjevech fantastických, ba na živly čistě pohádkové. Všemohoucí jest moc svatých bráhmanův a osob, které dovedly s vytrvalostí oddati se velikým pokáním (která často po mnohá tisíciletí trvají): dovedou i bohy (mimo božstvo nejvyšší) svrhnouti s jejich moci. I bůh Brahmá, místy v Mahábháratě vvstupující, jest spíše básnickým výtvorem než skutečným božstvem. Vlastní život náboženský jest obrácen ve vlastní nitro lidské, jeví se vědomím nicoty jednotlivce a touhou uniknouti útrapám světa a splynouti s věčným, nezměnným božstvem k životu věčnému a prostému všech pocitů pozemských, která proniká skoro všechno myšlení náboženské v Indii vůbec. Tyto názory pronikají i Mahábháratam a vykládají se častěji v něm i obšírně (tak ve slavné Bhagavadgítě). V Indii požívá Mahábháratam neobyčejné vážnosti a v překladech rozlič. jazyky novoind. s Rámájanem stalo se majetkem a zdrojem poučení i zábavy všeho lidu indického. Literatuře a umění vůbec bylo po všechny časy nevyčerpatelným pramenem látkovým.

Vydání: kalkuttské z r. 1834 – 1839, bombajské z r. 1863 a č. j.; kalkuttské 1882 – 94 na rozdávání lidu. Překlady evropské: franc. Hipp. Fauche (1863 – 72, 10 sv., nedok. pokračování Ballinovo dospělo r. 1899 k XII. kn.); angl.: Manmatha Nath Dull (v Kalkuttě od 1895, posud do III. kn.). V češt. některé ukázky překlady Schleicherovým a Šohajovým (»ČČM.«, 1851), Gebauerovým (»Květy«, 1868 – 69). – Srv.: A. Holtzmann, Das Mahábháratam u. seine Theile (Kiel, 1892 – 94; 4 sv.); J. Dahlmann. Das Mahábháratam als Epos u. Rechtsbuch (Berlín, 1895); t., Mahábháratam – Studien l. (t., 1899); J. Zubatý, O Mahábháratě (»ČČM.«, 1892). Ztý.

Související hesla