Makakové

, opice rodu Macaca; mají zavalité tělo, silné končetiny a různě dlouhý ocas (jeden druh je bezocasý), vystupující obličejovou část lebky a velké sedací hrboly. Žijí v jihovýchodní Asii (11 druhů), pouze jeden druh makak magot, syn. magot (Macaca sylvanus), obývá země severozápadní Afriky a zasahuje až do Evropy na Gibraltar.

Ottův slovník naučný: Makakové

Makakové (rod Inuus Geoffr.) jsou opice úzkonosé (čeledi Catarrhini) z podčeledi opů ploskochodců (Cynopithecini). Mají tělo dosti statné, pokryté vezpod srstí řidší než nahoře, končetiny také silnější než na př. příbuzní kočkodani, na obojích po 5 prstech, palec na předních rukách kratší než na zadních, veliké mozoly hýžďové a ocas buď dlouhý, buď naopak krátký nebo také zcela zakrnělý. Čenich jest do předu vyniklý. Všickni makakové mají veliké lícní torby a na poslední stoličce v dolejší čelisti vždy po 5 hrbolech. Jsou domovem v Asii, jen jediný druh žije také v severní Africe. Obývají po většině v lesích, zvláště u vod, a živí se plody i šťavnatými částkami rostlin vůbec. Fossilní druhové nalezeni v pliocénu také v Evropě, jakož vůbec i teď makakové žijí na sever ze všech opic nejdále. Ocas zdélí trupu mají: makakovéak obecný (Inuus cynomolgus Wagn.) z východní Asie a Sundských ostrovů, zdélí 1,15 m (i s ocasem), se srstí nahoře zelenavě hnědou i načernalou, vezpod bělavě šedou, s obličejem šedým a s okončinami černými, pak malbruk (I. sinicus Wagn.) z Přední Indie, posvátná opice domorodců, se ztepilým tělem zdélí úhrnem 90 cm, se srstí nahoře zelenavě šedou, vezpod bělavou, okončinami černavými; vlasy na temeni jsou paprskovitě rozbíhavé. Kratší ocas mají: bundr (I. Rhesus Wagn.), opice rovněž u obyvatelů Vých. Indie posvátná, v lesích u Gangy i na Himálaji žijící, s tělem zdélí až 65 cm, s ocasem jen 20 cm dlouhým, u samců dolů zakřiveným, u samic přímým, se srstí nahoře barvy šedé i nazelenalé, vezpod bledší, našedivělé, a s lící i rukami tmavšími, načernalými, pak lapundr (I. nemestrinus Geoffr.), jenž má tělo zdélí 60 cm, ocas zakřivený, 15 cm dlouhý, zadní okončiny poměrně vyšší druhův ostatnich a srsť nahoře olivově hnědou, uprostřed hřbetu nejtmavší, vezpod žlutavě šedou, líce a okončiny barvy pleťové, poněkud do šeda. Tento makakovéak jest domovem na Sumatře, Borneu a na Malace; Malajové užívají ho k tomu, aby jim kokosové ořechy se stromů shazoval. K nejkrásnějším opicím náleží nilbandor neboli opice vousatá (I. silenus Geoffr.), jehož statné, až 70 cm dlouhé tělo (bez ocasu; tento mívá délku 25 – 30 cm) jest pokryto srstí černou, na okončinách přihnědle šedou; kolem černých lící, hlavy a ramen má dlouhou hřívu téže barvy. Okončiny jsou černé. Žije na Malabaru. Ocas kromě nepatrného lalůčku kůže zcela zakrnělý má opice turecká neboli magot bezocasý (I. ecaudatus Geoffr.), jenž jediný všech makakovéků přebývá v sev.-záp. Africe, zejména v Marokku, Alžíru a Túnisu. Mívá ztepilé tělo zdélí 75 cm; líce jsou svraštělé a jako ruce barvy pleťové, husté licousy jsou světlé, zažloutlé a nad očima a ještě výše na čele jest po příčném pruhu načernalém. Srsť jest žlutavě hnědá nebo také narudlá i poněkud olivová. Obratná a silná, zchytralá i lstivá tato opice bývala do nedávna a jest snad posud ještě domovem na skále Gibraltarské; byla by tudíž jedinou evropskou opicí. Podle zprávy prof. Faita (»Vesmír«, 1897) nemají však teď na Gibraltaru již vědomosti o tom, že by tam magoti žili na svobodě, ač bylo vždycky přikázáno šetřiti jich a vésti pečlivé záznamy o jich počtu a sídlech. Tou dobou prý tam jen zajaté magoty chovají v zahradách. Všickni makakové vůbec náležejí k opicím, jež lidé nejčastěji ochočené po světě vodí a ve zvěřincích ukazují. Br.