Mandingové

, Malinke – skupina jazykově příbuzných etnik žijících v západní Africe v Senegalu, Mali, Burkině Faso, Guineji, na Pobřeží slonoviny, v Sierra Leone, Libérii a v Guineji Bissau (celkem asi 6 mil. osob). Mluví dialekty jediného jazyka (malinke), který patří do skupiny mande nigerokonžské větve kongokordofánské rodiny; muslimové. V 11. stol. vytvořili stát Mali.

Ottův slovník naučný: Mandingové

Mandingové, Mandinkové, Malinkové, zv. též Vangarové a Vakorové, černošský národ v sz. Africe, obývá v horním Ponigří, v již. Senegambii až za řeku Faleme do okolí Bakelu, přes Fútá Džalón, Rivières du Sud a ř. Gambii dosahuje až k Atlantskému okeánu a na j. dotýká se pozadí Liberie i Horní Guinee, zabíraje tak území mezi 7 – 16° s. š. a od 9° z. d. po 1° v. d. Bydlivše dříve dále ve vnitrozemí rozšířili se znenáhla výbojně na záp. a podrobili si četné kmeny, s nimiž tak se smísili, že tito nyní pokládají se za haluze Mandingovégů; nejdůležitější z nich jsou: Bambárové v Kaártě a Segu, vlastní Mandingové v poříčí Gambie a mezi horním Nigírem a senegalskou pobočkou Faleme, Susuové ve franc. Rivières du Sud, Sarakolové čili Soninkové v různých skupinách od horního Senegalu po Nigír, Džalonkové ve Fútá Džalóně a j. Barth odhaduje počet jejich na 6 – 8 mill. duší. Zevnějškem jsou Mandingové lid mírného typu černošského s obličejem dosti širokým, zploštělým nosem a odulými rty, ale postavy vysoké, štíhlé a pružné; vlasy jsou silně kudrnaté, ale dosahují někdy i 50 cm délky, vousy objevují se na bradě krátké a řídké; pleť kolísá od světlé hnědi až po barvu černohnědou. Zřídka kdy dosahují Mandingové vysokého věku, neboť trpí zimnicemi a stárnou rychle. Muži odívají se v dlouhé roucho (bubu) barvy bílé nebo modré, dosahující až ke kotníkům, a nosí špičaté čepice téže barvy, kdežto ženy nosí toliko kus látky kolem boků, nicméně vedle toho libují si ve spoustě ozdob a šperků. Za zbraň slouží oštěp, luk a šípy, dlouhá šavle, v novější době však ustupují zbrani střelné; krátký meč v kožené pochvě na levém rameni zavěšené nosí muži stále při sobě. Přebývají v chatrčích kolových, krytých slamou nebo palmovými listy; ženy mají vždy zvláštní příbytek pro sebe a také zvláštní zásobárnu. Každá osada jest obklopena silnou hradbou kolovou. Výživu opatřují si orbou, kterou velmi horlivě provozují pomocí otrokův, chovem dobytka (proslulí jsou jako znamenití cvičitelé koní), na pobřeží a při řekách též rybařením, vedle toho vyznají se v tavení a v obrábění kovů, zvl. železa a zlata, jež zpracovávají v různé nástroje i šperky, ve tkaní i barvení bavlny a vydělávání koží. Nicméně veliký díl Mandingovégů živí se obchodem, a možno říci, že veškeren obchod v sev.-záp. Súdáně od Timbuktu po Vel. Basam a od Sierry Leone k zálivu Beninskému jest v jejich rukou. Povaha jejich líčí se rozličně; v Senegambii jsou mírní a pohostinští, ale úskoční a zlodějští, mezi Bambáry bojovní a násilní, při Gambii a Casamanze svárliví a líní. Celkem však všem jest jim společna jistá čilost, náklonnost k veselosti i značné nadání, zejména v učení se cizím jazykům, a veliká obliba v hudbě. Zpěv, hudbu a tanec milují tak náruživě, že celé noci bez přestávky při nich ztráví. Mají také značný počet nástrojů hudebních, nejvíce kytary, cymbály, tam-tam. Pěvci ze řemesla, zv. griotové, jsou velmi oblíbeni a chodí neustále po zemi, ba provázejí i výpravy válečné, aby svými písněmi povzbuzovali ke statečnosti. Vyznání jsou muhammedánského a ze všech černochů nejpřísnější muslimové i horliví šiřitelé islámu, ale jednotlivé větve, na př. obyv. Bambúku a Bambásové, lpějí houževnatě na svém pohanství. Sňatek uzavírá se pouhou koupí, ale žena jest u Mandingovégů mnohem lépe na tom, než u jiných černochův, a bývá z pravidla velmi pečlivou a něžnou matkou. Dítky muslimské obojího pohlaví ve 14. – 16. roce podrobují se obřízce. Mrtvoly zabalují se do tkanin bavlněných nebo rohoží a pochovávají ve hrobech na 40 cm hlubokých. Každá osada spravuje se sama a celý národ rozdělen jest na značný počet malých států, mnohdy mezi sebou se potírajících; jen časem podařilo se založiti státy mocnější. Všude však svrchovaná moc rozdělena jest mezi náčelníka duchovního (almamy) a světského (soltike nebo alkaty), jenž velí bojovníkům a vykonává moc soudní. Ve státech muhammedánských zaujímají kněží jakožto znalci koránu nejvyšší důstojenství po králi, potom následují teprve pohlaváři. Otroctví jest obecně rozšířeno, je také trestem za dluhy, ale s otroky nakládají Mandingové mírně a nikdy jich neprodávají. Jazyk Mandingovégů tvoří s řečmi několika sousedních národů, zejména Veiů, zvláštní skupinu jazykův černošských, zvaných mande, jež byla Steinthalem zpracována grammaticky (Die Mandenegersprachen; Berlín, 1867) a od Schöna lexikálně (Vocabulary of the mende language; Lond., 1884). Řeč sama je jednoduchá, ale harmonická, bohatá samohláskami a měkkými souhláskami, tak že měkkostí a výslovností velice připomíná italštinu. Ve stavbě své jeví mnoho podobnosti s jazyky malajskými, dle Lepsia pak jest ve vzdáleném příbuzenství s bantskými jazyky jihoafrickými. – Mandingové obývali prý původně ve vnitřní Africe, ale znenáhla sunuli se na západ a tam před příchodem Felátů byli bez odporu nejen nejmocnějším, nýbrž i nejvzdělanějším národem. Přijavše již ve XII. stol. islám, počali veliké výboje a na počátku XIII. stol. založili na ohbi nigírském mohutnou říši Meli nebo Mali, jež na záp. sahala ke Gambii a k moři, na vých. obsahovala Timbuktu, Ganatu a území Sonrhájů. S touto mocí politickou také jazyk Mandingovégů došel v záp. Africe velikého rozšíření. Tato říše udržela se do sklonku XV. stol., ale již dříve byla otřesena odbojností jednotlivých místodržitelů, nájezdy Tuáríků a povstáním Sonrhájů, tak že posléze se rozpadla. p.

Související hesla