Manuel I. Komnenos

, byzantský císař od roku 1143; představitel provinciální šlechty. Pokusil se obnovit římské impérium, ale při dočasném ovládnutí východoitalského pobřeží 1155 byl zastaven odporem císaře Friedricha Barbarossy. Soupeřil s Benátkami a uzavřel proti nim spojenectví s Janovem a Pisou. V roce 1164 získal Dalmácii a Uhry, 1172 Srbsko, avšak 11. 9. 1176 poražen seldžuckými Turky v bitvě u Myriokefalonu.

Ottův slovník naučný: Manuel I. Komnenos

Manuel: I. Komnenos viz Emanuel.

Emanuel: Eanuel Komnenus, císař byzantský (1143 až 1180), syn a nástupce císaře Jana (Kalojohanna). Vzorem si obrav Justiniána Velikého, hleděl nejen k říši opět přivtěliti země, jež za předchůdcův od ní byly odervány, ale bažil i po světovládě. Pokořiv (1144) knížete antiošského Raymunda, hodlal Seldžúky rúmské vypuditi z Malé Asie I pronikl až k Ikoniu, v tom však musil se obrátiti proti králi normansko-sicilskému Rogerovi, jenžto opanovati chtěl Byzancii. Normané zmocnili se ostrova Korfu a zdrancovali Helladu (1147'. Pohříchu Eanuel touž dobou činiti měl s křižáky, jež do Asie vedli svat jeho Konrad III., král německý, a král franc. Ludvík VII. A když se jich zbavil, zase táhnouti musil za Dunaj na Kumány (1148). Teprve když tito byli poraženi a zahnáni do hor. strojena výprava na Rogera. Eanuel učinil proti němu spolek s Benátčany (1148) a pak i s králem něm. Konradem (1149). V odvetu Roger spolčil se s králem franc. Ludvíkem a s Gejzou II., uherským, proti němuž Eanuel podporoval protivníka jeho Borisa. Ostrov Korfu Normanům vyrván (1149), i měl Eanuelovi býti jako stanicí netoliko k dobytí Apulie a Kalabrie, nýbrž celého vůbec poloostrova Apenninského. Spolkem s Uhry však Roger pozornost Eanuelovu na čas od Italie odvrátil a donutil císaře. aby se obrátil k severu, kdež návodem uherským se proti němu bouřiti počali Srbové, jimž tehdy vládl Uroš Mladší n. Prvoslav. Tito za nedlouho znova podmaněni (1151), načež Eanuel tažení podnikl na Gejzu (1152), chtěje dobyti Srěmu a v Uhrách ku vládě pomoci Borisovi; ale ten ve válce této kdesi padl, a proto Eanuel s Gejzou učinil mír (1156). Toho času Eanuel pozornost svoji opět obrátil k západu. Válkou s Uhry hleděl panství říše Justiniánovy obnoviti v krajinách posávských a podunajských. Předsevzetí toto bylo s povážením, ale chybou dosahu nezměrného byla snaha, podrobiti panství byzantskému též Italii a přiměti papeže římského k prohlášení, že koruna císařská přísluší jedině pánům města Konstantinova Politikou takovouto zajisté Eanuel znepřátelil sobě nejenom Hohenstaufy, ale i Benátčany, které poděsil zejména pokusem o Anconu (1150?). Benátčané spolčili se tudy s nástupcem krále Rogera Vilémem I. (1154), Eanuel pak spolek učinil s Janovem, což mu však mnoho neprospělo. Zjednal tudíž prostřednictvím papeže Hadriána s Vilémem I. mír (1158) a zbraně své opět obrátil k východu, kdež křesťané syrští o pomoc ho prosili proti Núreddínovi, knížeti damašskému. R. 1159 přitáhl do Syrie. Thoros, kníže Armenů cilických, musil se mu poddati, rovněž i nový kníže antiošský Rainald ze Chatillona. Potom Eanuel na pochod se dal proti Núreddínovi; ale že emír i císař bitvě rozhodné se vyhýbali, způsoben mír a Eanuel se opět obrátil k západu. První manželka jeho, Berta Sulcbašská, r. 1160 zemřela a Eanuel v nový sňatek vstoupil s Marií, dcerou někdejšího knížete antiošského Raymunda, čímž se sblížiti mínil s králem francouzským. Tím přátelství s Němci ovšem nadobro se rozbilo, a Eanuel Bedřichovi Barbarossovi na porok papežem uznal Alexandra III. (1161) a po pádu Milána (1162) znova spolek zjednal s Benátčany a podporoval ligu Lombardskou. Také s králem sicilským Vilémem II. učiněno přátelství, ale daleko důležitější bylo jednání, jež Eanuel zapředl s papežem Alexandrem III. stran spojení církve řecké s církví latinskou, žádaje. aby mu pán apoštolský za to propůjčil korunu císařství západního. Plány ty se ovšem neuskutečnily. Patriarcha cařihradský o smíru s katolíky nechtěl slyšeti, a papež 1167) odpověď dal odmítavou. Lépe vedlo se Eanuelovi na severu. Po smrti Gejzy II. ujímal se proti synu jeho Štěpánovi III. bratra jeho Štěpána IV., a ten mu za to postoupil Srěmu (1162). Ale již krátce potom uznal Štěpána III. králem, začež on musil bratru svému Belovi odstoupiti zemí dalmatských a vydati ho do Byzancie. Země Belovy Eanuel pokládal za příslušenství své državy, jež tudíž se táhla až k Sávě a k moři Jaderskému (1162). Belu pak zasnoubil s dcerou svou Marií a dal ho vychovávati sobě za následníka doufaje, že pod žezlem jeho říše uherská jednou spojena bude s říší Justiniánovou Avšak upustil od záměrů těch, když druhá manželka porodila mu syna Alexia Do sporů mezi Štěpánem III. a IV., když krátce opět se obnovily, mocně zasáhl také král český Vladislav I. Přitáhl do Uher (1163) a před děsným jeho vojskem Eanuel za noci ustoupil za Dunaj. Ležení byzantské od Čechů do byto, chráněnec Eanuelův, Štěpán IV, dal se na útěk a králem uh. ostal Štěpán III. Obsazení Dalmacie a mimo to ještě zabrání města Ancony Eanuela znova znepřátelilo s Benátčany. Spolčil se proti nim s Janovany a Pisany (1170) a hledal i styků s Barbarossou Kupci benátští (1171) v Cařihradě zjímáni a zboží jejich zabaveno. Z toho vypukla válka, ale když chytrý státník benátský Jindřich Dandolo spolek ujednal i s králem sicilským Vilémem II., Eanuel (1175) učinil mír a ponechal Benátčanům i Zader, kterého se mezi tím byli zmocnili. Politika řecká tudíž nikde se s úspěchem nepotkávala, leda v Uhrách, kde vychovanec Eanuelův Bela III. po Štěpánovi III. (1172) nastoupil na trůn. slibem se zavázav, že ničeho podnikati nebude na škodu císaře byzantského, a pak v Srbsku, kde Štěpán Nemanja darmo se pokoušel o vymanění. Mezi tím Eanuel pozornost opět obrátil k východu, kdež moc Seldžúků stále se šířila. R. 1169 Frankové syrští s pomocí byzantskou pokus učinili o Damiettu, avšak bez úspěchu. Eanuel teprve r. 1176 vytáhl na sultána rúmského Kilidže Arslana II., chtěje moc Seldžúků v M. Asii vyvrátiti: ale v bitvě u hradu Myriokefala v jižní Frygii poražen na hlavu, i musil mír učinit. Následkem toho Turci ostali pány M. Asie, a doba příhodná k vypuzení jich z poloostrova toho důležitého nikdy se již nedostavila. Po míru Benátském (1177), jímžto spory mezi papežem a Barbarossou byly skoncovány, Eanuel nemaje v Italii spojenců jiných, ve spolky se dal s markrabaty Montferratskými a vypravil do Anconska vojsko (1178), chtěje poloostrov Apenninský přece jenom opanovat. Místodržitel Barbarossův v Italii, arcibiskup mohučský Kristián, od Konrada Montferratského přepaden a zajat, a touže dobou bratr Konradův Rainerio zasnouben s dcerou Eanuel-ovou Marií. Zdali věci tyto počátkem býti měly k válce proti Německu. nelze ani tvrditi ani popírati, ježto Eanuel brzy potom (24. září 1180) zemřel. Za doby jeho říše Byzantská naposledy světu se okázala ve slávě a nádheře velmocenské. Eanuel byl nad míru vzdělán a zběhlý též i v chirurgii a bohosloví. Vynikal udatenstvím i liboval sobě v turnajích a hleděl způsobům rytířstva západního zjednati průchod mezi krajany. Vytýká se mu, že vládl krutě, že poddané utiskoval daněmi a život že vedl nemravný.

Související hesla