Manýrismus

1. literatura a) vyumělkovaný umělecký styl v období přechodu od renesance k baroku (rozhraní 16. a 17. stol.). Zdůrazňoval pomíjivou okázalost, vnějškový přepych, přejemnělý vkus, květnatou mluvu. Hlavními směry barokního literárního manýrismu byly euphuismus (proud v anglické literatuře raného baroka, jehož iniciátorem byla novela Eufues aneb Anatomie důvtipu od J. Lylyho. Dějový prvek nebyl zcela rozvinut, důraz se kladl na popisy vybrané konverzace a dvořanského chování. Teprve díla R. Greena dovršila přechod od pouhé popisnosti dvořanských mravů k dobrodružné dějovosti dvorských galantních románů.). Viz též góngorismus, marinismus, preciózní literatura; b) obecnější slohová tendence; sklon k povrchní rétorice, slovnímu bombastu. Vyskytuje se v různých dobách v umění různých zemí (od antického Říma po Orient); 2. výtvarné umění a) umělecký sloh v období mezi renesancí a barokem (v Itálii asi 1530 – 90, v zaalpských zemích asi do 1. čtvrtiny 17. stol.), kdy se proti renesanci prosadilo až exaltované zduchovnění a vnitřní subjektivní zážitek. Umění bylo odvozováno z ideálních představ, jeho záměrem byla nadpřírodní abstrakce. Ve výtvarném umění byl kladen důraz na elegantní rafinovanost, tajemnost a neklid. Byla popřena přirozená zákonitost perspektivy a tektoniky i vztah děje a prostoru; typická je asymetričnost kompozice a dlouhá štíhlá figura s malou hlavou, prohnutá do esovitého postoje (tzv. figura serpentinataG. F. M. M. Parmigianino, G. da Bologna aj.). Postupně rostl význam a hodnota kresby, která se oddělovala od malířství jako rovnocenný obor. Jako samostatný obor se vydělila krajinomalba, žánr a malba historických a mytologických témat; vznikala díla s bizarními a fantaskními motivy (G. Arcimboldo, El Greco aj.), která se spolu s řadou unikátních nebo nezvyklých přírodnin a mytologických i dobových plastik stávala součástí soukromých sbírek (Medicejské sbírky ve Florencii, Kunstkomora Rudolfa II. v Praze). V architektuře byly prvním projevem manýrismu pozdní práce Michelangelovy, později stavby G. Romana a G. Vignoly. Typické je zejm. zdůraznění kontrastů architektonických článků. Mimo Itálii výraznými centry manýrismu zejm. Francie (fontainebleauská škola, ovlivněná F. Primaticciem) a rudolfínský dvůr v Praze (B. Spranger, H. von Aachen, A. de Vries); b) přeneseně se někdy používá pro pejorativní označení vyumělkované, stylizované tvorby, většinou pro pozdní fázi slohové epochy.

Související hesla