Manzoni Alessandro

, italský prozaik, básník, dramatik; hlavní představitel italského romantismu. Pocházel z milánské šlechtické rodiny. 1806 – 10 žil v Paříži, kde se seznámil s romantickými idejemi a francouzskou liberální historiografií a přiklonil se ke katolické víře. Literární začátky ovlivněny klasicismem a osvícenským racionalismem. Po návratu do Itálie psal náboženské verše, zejm. čtyři Inni sacri (Posvátné hymny; pátý ze zamýšlených dvanácti publikován až 1822, další již nenapsal), vlastenecké ódy, např. Marzo 1821 (Březen 1821), oslavující očekávaný přechod Ticina piemontskými vojsky, a Pátý květen, na smrt Napoleonovu. Vlastenecké romantické cítění a demokratické pojetí historie ztvárnil nejlépe v historických tragédiích Il conte di Carmagnola (Hrabě z Carmagnoly) a Adelchi, a zejména v hlavním díle, historickém románu Snoubenci. Je koncipován podle vzoru W. Scotta jako směs historie a invence; do italské literatury poprvé uvedl postavy z lidových vrstev. Román vyznívá jako mohutná národní epopej a byl ve své době chápán, v souladu s autorovým záměrem, jako aktuální výzva k boji proti utlačovatelům. V řadě prací jazykovědných, např. Dell’unit della lingua e dei mezzi di diffonderla (O jednotě jazyka a prostředcích, jak ji šířit) prosazoval jako spisovný italský jazyk řeč vzdělaných vrstev ve Florencii.

Ottův slovník naučný: Manzoni Alessandro

Manzoni Alessandro, slavný básník a románopisec italský (*7. břez. 1785 v Miláně – †23. květ. 1873 t.), byl po matce vnukem filosofa Beccarie. R. 1799 vstoupil do šlechtické kolleje v Miláně, kde se seznámil s V. Montim; překládal z Horáce a Virgila a přiznával se k revolučnímu liberalismu, jak viděti také z malé básně Ody na svobodu, jež byla ostatně uveřejněna až po smrti básníkově. První uveřejněná báseň Manzoniho byl sonet na Danta (1802), dosti konvenční, jakož vůbec klassicismus Pariniho a Montiho ovládá v té době budoucího vůdce romantismu, jak viděti také z básně na Smrť Karla Imbonatiho (tišt. 1806 v Paříži). R. 1805 odejel s matkou Julií do Paříže, kde se stýkal s kruhem filosofů seskupených kolem Cabanise a hlavně s filosofem a liter. historikem Faurielem, s nímž si dopisoval i později a jenž měl značný vliv v jeho názory literární, obraceje je směrem k romantismu a studiu cizích literatur, zvláště německé. V únoru r. 1808 oženil se s protestantkou Jindř. Blondelovou, která však záhy přestoupila ke katolicismu a obrátila k positivnímu náboženství i Manzoniho, oddaného dosud filosofickému deismu. Současně dovršuje se v Manzonim i úplný obrat názorů literárních; s Uranií (1809), v níž je patrný vliv Uga Foscola, je Manzoni nespokojen a je to vůbec poslední jeho plod klassický. Manzoni dochází k tomu, že jen poesie hluboce cítěná, z vnitra duše čerpaná, je pravá, a ve smyslu tom píše své Posvátné hymny (čtyři vyšly v Miláně, 1815; 5. t. 1822, z ostatních projektovaných napsal Manzoni pouze několik zlomků), v nichž poesie katolicismu je proniknuta hluboce vroucími lidskými city; ačkoliv »Posvátné hymny« jsou prvním plodem romantismu v Italii, Manzoni celkem zůstal ze všech romantiků nejvěrnějším tradici italské přese všecky novoty, jimiž ji rozšiřoval. R. 1820 uveřejnil historickou tragédii Conte di Carmagnola, věnovanou Faurielovi a obracející se v předmluvě proti konvencím klassickým, jednotě času a místa. Tragédie tato, třeba nebyla dramatem divadelním, má více historické šíře a koloritu než tragédie Alfieriho a dosahuje zejména v chorech veliké básnické grandiosity. Zatím, co se básník připravoval k druhé své tragédii Adelchi, dvě veliké události dějinné, revoluce piemontská a smrť Napoleona I. (5. květ. 1821), vynutily si od básníka zvěčnění dvěma ódami, z nichž zvláště druhá, Pátý květen, je nejen z největších plodů Manzoniho, ale vůbec z nejmohutnějších básní italských; veliký rozhled dějinný, opravdu věčný zorný úhel, pod nímž pozoruje básník běh lidský, a veliká umělecká oekonomie a plnost činí z ní vzácný pomník italské literatury (obšírnou studií o ní i její překlad viz ve Vrchlického »Studiích a podobiznách«). V tragédii Adelchi (1822) chtěl Manzoni na radu Goetheovu a Faurielovu dosíci skutečné síly dramatické a připravoval se k ní dlouhými studiemi historickými i kritickými; francouzsky psaná Lettre à M. C. sur l'unité de temps et de lieu dans la tragédie, již uveřejnil Fauriel r. 1823 s překladem obou tragédií Manzových, hájí dramatickou aesthetiku romantickou, jiná studie věnována jest historii Lombardů v Italii v VIII. stol., z níž je čerpána právě tragédie »Adelchį. Manzoni obětoval mnoho veršů, jen aby byla zachována historická věrnost, ačkoliv i takto není figura jako Adelchi možná v VIII. stol.; celkem jest tato tragédie dramatičtější prvé, ačkoliv i v ní těžiště umělecké leží v lyrice chorův a dikci. Odtud odvrátil se Manzoni od dramatu (jen několik fragmentů Spartaka zbylo ještě po něm) a pracoval již od r. 1821 o historickém národním románě, »chtě podati neco přesněji historického než Walter Scottův Ivanhoe«, jak psal Faurielovi, přiblížil se však spíše Waverleyi, podav fiktivné osobnosti v historickém ústředí a rámci. Po dlouhých badáních historických, po mnohých opravách a skrupulích vydal r. 1827 své Zasnoubence (I promessi sposi), 3 sv., intimní historii lásky dvou lidí z lidu v rámci politických a veřejných událostí z počátku XVII. stol., kdy Lombardie úpěla pod španělským panstvím – a sloučil tak cíl umělecký s vlasteneckým i moralistním, neboť podal utrpení obou snoubenců a lásku jejich čistě, až zdrželivě, potlačiv několik smělejších a barvitějších stran již napsaných. Tento moralismus poškodil někde »Snoubence« jako dílo umělecké, jako jinde skrupule historické, které místy činí z románu historickou studii. »Snoubencį jsou klassickým pomníkem vypravovatelské prosy italské, která před Manzonim kolísala se mezi pedantickou učeností a lidovou nedbalostí, a měli rozhodný vliv ve vytvoření se moderní prosy italské. Manzoni později opravil svůj román a vydal takto opravené druhé vydání, v němž si postavil dosti úzký ideál ryzí florentštiny, jejž hájil i v pojednáních theoretických (O jednotě jazyka a prostředcích, jak ji rozšířiti, 1869). Vedle těchto hlavních děl napsal Manzoni řadu úvah a zlomků filosofických, aesthetických, historických a filologických menšího významu. Po smrtí první své ženy (1857) oženil se s Terezií Borriovou, vdovou po hrab. Stampovi. Ačkoliv přísný katolík, byl Manzoni také horlivý vlastenec, jenž ctil Garibaldiho a odmítal rakouská vyznamenání; od italské vlády královské přijal pensi a senátorství a, ač byl papista, i občanství římské. Romantismus Manzoniův, ostatně daleko bližší realismu a klassicismu, než byl mnohých romantiků francouzských a německých, ovládal literaturu italskou hluboko do let sedmdesátých i osmdesátých, ač se stal v rukou epigonův a napodobitelů šablonou, proti níž zahájil boj jednak verismus v prose, jednak pohanský a antický realismus Carducciův v poesii, a na konec zvítězil úplně; veliký historický a literární význam Manzoniho zůstává tím však nedotčen. O Manzonim psala velká řada kritiků italských i evropských; tak F. d'Ovidio, B. Zumbini, A. d'Ancona, G. Mestica, B. Prina, A. Borgogni, F. Galanti, L. Venturi, F. Ferrieri, G. Carducci, Artur Graf, M. Monnier, V. Waille, Sainte-Beuve, F. de Sanctis a R. Bonghi. Srv. Vismara, Bibliografia Manzoniana (Milán, 1875) a A. Piumati, La vita e le opere di Aless. Manzoni (Turin, 1886). U nás psal o něm Vrchlický (Studie a podobizny) a překládal z něho (Anthologie mod. poesie italské); Zasnoubence přeložil Prokop Ondrák (Praha, 1842 – 44, 7 dílů). Šld.

Související hesla