Maria

, Marie, Panna Marie – matka Ježíše Krista. Křesťané jí přiznali titul Bohorodička, resp. Matka boží, která počala svého syna působením Ducha svatého. Svým svobodným souhlasem s Božím rozhodnutím, aby se z ní narodil Spasitel, přispěla ke spáse lidí. Doprovázela Ježíše i po dobu jeho veřejného působení až po ukřižování, byla přítomna při seslání Ducha svatého (viz též letnice), jímž začíná život církve. Učení o jejím trvalém panenství přijímáno katolickou církví, protestantské církve předpokládají panenství pouze pro narození Ježíšovo. Pravoslavní, staré východní církve a katolíci (a v menší míře i někteří další křesťané) ji ctí a pokládají za přímluvkyni u Boha. Římskokatolická dogmata o nanebevzetí a o neposkvrněném početí Marie protestantské církve odmítají.

Ottův slovník naučný: Maria

Marie Panna, Matka Boží, Bohorodička, Matka Ježíše Krista, pocházela z rodu Davidova, zasnoubila se s Josefem v Nazaretě a uzavřela s ním řádný sňatek manželský. V tu dobu oznámil jí archanděl Gabriel, že porodí Spasitele světa, kterýž bude Syn Boží. Počavši pak ve svém životě, navštívila příbuznou svou Alžbětu v horách Judských, o níž byla zvěděla od anděla, že také stala se matkou, a byla od ní pozdravena jako matka Páně. Několik měsíců po svém návratu odebrala se s Josefem do Béthlehéma za příčinou sepsání lidu, kteréž byl nařídil císař římský Augustus. Tam v jeskyni, kteréž pastýři užívali jako chléva, porodila o půl noci Ježíše Krista. Podavši pak 40. dne po jeho narození v jerusalemském chrámě oběti zákonem předepsané, utekla se s Josefem i s dítkem do Egypta před nástrahami, které činil dítku král Héródés. Když pak Héródés zemřel, vrátila se celá rodina do Palestiny a bydlila v Nazaretě. Z dalšího života P. Marie nezmiňuje se Písmo sv. o ničem, leč o tom, kterak odebrala se na slavnost velikonoční do Jerusalema s Ježíšem, když mu bylo 12 roků; kterak pohnula jej přímluvou svou na svatbě v Kaně galilejské, že novomanželům zázračně pomohl; kterak navštívila Pána Ježíše v Kafarnaum i s bratry, t. j. příbuznými jeho; kterak stojíc pod křížem byla poručena synovské péči Janově a po nanebevstoupení Páně trvala ve večeřadle na modlitbách zároveň s apoštoly a jinými věřícími, když tam očekávali seslání Ducha sv. Potom bydlila v jednom domě se sv. Janem evang. až do své smrti, která dle jednoho podání nastala r. 48 v Jerusalemě, dle jiného až později u Efesu, kamž prý se odebrala se sv. Janem. Její tělo nezůstalo však v hrobě, ale vzato jest dle starobylého podáni církevního do nebe. – Dle učení církve katolické ochránil Bůh Marii P. od hříchu prvotního hned při jejím početí pro zásluhy Kristovy, poněvadž ji vyvolil za matku vtěleného Syna svého. Z téže příčiny obdařil ji zvláštní milostí a pomocí svou, aby mohla se uchrániti všech hříchův, i všedních, a to tak, že anděl sám nazval ji z rozkazu Božího milosti plnou. Mimo Ježíše Krista neměla Marie žádných dítek jiných; popírali to sice a popírají dosud někteří nekatolíci, poukazujíce zejména k tomu, že v Písmě sv. se mluví o bratřích Páně; ale neprávem. Neboť tak zvaní bratři a sestry Páně nebyli dítky P. Marie, ani dítky Josefovy z nějakého manželství jiného, nýbrž dítky Alfeovy a jeho manželky Marie, příbuzné P. Marie Poněvadž Marie porodila vtěleného Syna Božího, slove též a jest rodičkou či matkou Boží, jakož bylo prohlášeno za článek víry na círk. sněmu v Efesu r. 431; neboť ačkoli Marie nebyla matkou Ježíšovou podle božství, nýbrž podle člověčenství jeho, přece s tím člověkem, kterého ve svém životě počala, spojilo se božství, a to v osobě Syna Božího, a proto ten Ježíš, kteréhož porodila, nebyl člověk pouhý, nýbrž Bohočlověk či Bůh i člověk v jedné osobě. Pro mateřský poměr svůj ke Kristu, pro své ctnosti a pro tu obět, kterou v duchu přinesla na Kalvarii, souhlasíc s obětí syna svého, nabyla Marie zvláštní moci u Boha, tak že přímluvou svou může dosíci u něho nejvíce. Církev katol. vzdává jí proto poctu zvláštní, větší než kterémukoli anděli neb světci jinému, poctu totiž, jež slove hyperdulie (nadpocta), ale ovšem nevzdává jí pocty božské, neklaní se jí a proto ctíc ji poctou řečenou nedopouští se modlářství. Ze svátků, které církev sv. ustanovila k její poctě, zasvěceny jsou tyto: Očišťování P. Marie 2. ún., zvěstování 25. břez., navštívení první neděli v čci, nanebevzetí 15. srpna, narození 8. září, jména Marie v neděli po narození, neposkvrněné početí 8. pros. Z jiných svátků marianských jmenujeme svátek sedmi bolestí P. Marie v pátek po smrtelné neděli, Marie Vítězné první neděli v říjnu, ustanovený na památku vítězství nad Turky u Lepanta r. 1571, Marie Sněžné, stanovený jako výroční památka posvěcení římského kostela, který slul kdysi basilikou Liberiovou, kostelem P. Marie u jesliček, chrámem sv. Marie Větší, později pak chrámem Marie Sněžné, proto, poněvadž byl vystavěn (IV. stol.) na místě, kteréž Bůh na prosbu jistého Římana, jenž kostel ten svým nákladem vzdělal, označil v noci 5. srp. napadlým sněhem. Mimo to jsou zavedeny pobožnosti (litanie, růženec) a konány pouti ku poctě P. Marie zvláště na ta místa, na kterých dle podání udály se nějaké zázraky na její přímluvu. Protestanté nesrovnávají se sice ve všem s učením katol. o P. Marie, přece však podrželi svátky jejího očišťování, zvěstování a navštívení. Umění křesťanské pak představuje Marii P. v nejrozličnějších postavách s dítkem i bez něho. Srv. Lenz, Mariologie (1879); Jos. Bolesl. Podstránský, Život Marie, nejblahoslavenější Panny a Bohorodičky (1854); Martin Říha, Poslední léta nejsv. Panny Marie (1885); Sýkora, Kterak byli spřízněni s Pánem Ježíšem tak zvaní bratří Páně (»Čas. katol. duchov.«,1896); Al. Schäfer, Die Gottesmutter in der hl. Schrift (1887); Scheeben, Handb. der kathol. Dogmatik, IlI. (1882). Sa.

Starší literatura česká má hojně skladeb týkajících se P. Marie Z nich nejstarší epická skladba jest legenda o P. Marii, jež náleží k první skupině stč. legend (o Jidáši, Pilátovi atd.), vynikající dokonalostí dikce i formy veršové. Dva zlomky z doby ok. r. 1300 (Šafaříkův v »ČČM.«, 1855, str. 529, a Paterův [kapitulní] t., 1879, str. 113) o událostech ze života sv. Anny a Joachima před narozením P. Marie; konec (o návratu Joachimově s pouště a o narození i mládí P. Marie) není dochován. Báseň zpracována podle nějaké předlohy lat., zakládající se na apokryfním pseudoevangeliu; domněnka Feifalikova (Studien zur Gesch. d. altböhm. Lit., V., 74), že je složena podle něm. skladby Wernherovy »Driu Liet von der Maget« a že pochází již z polovice XIII. stol., není správná; shody jisté vysvětlí se stejnorodou předlohou básně české i německé. Srv. J. Feifalik, Über d. Bruchstück e. altböhm. Marienlebens (ve »Studiích« II., Vídeň, 1860). Jiného rázu jest stč. Nanebevzetí P. Marie (Paterovo vydání Ruk. Sv.Vítského, 1886) a Svaté Marie s nebes chvála (ČČM «, 1884, str. 511) čili píseň Levšténova z druhé pol. XIV. stol. podle předloh lat.; na lat. skladbách zakládá se též Devatero radostí P. Marie a Sedmero radostí P. Marie (viz úvody k Paterovým vydáním Rkpů Sv.Vít. a Hradeckého), obsahující zajímavé reminiscence na Suchenwirtovu báseň »Siben frewd Marie« (srv. F. Menčík v »ČČM.«, 1881, str. 88 a sl.) a jiné. Dramatický živel jeví se v Pláčích P. Marie nebo-li planktech, v nichž matka Páně sama nebo s apošt. Janem naříká nad svým synem. Jsou zachovány 3. ze stol. XIV. a mají zřetelné známky závislosti na podobných skladbách latinských. O jejich původu, vývoji a rázu nejlépe pojednal J. Truhlář v obšírné stati »O stčes. dramatech velikonočních« (v »ČČM.«, 1891), kteráž vyvrací také domněnky o něm. podkladě her stčeských, jež vyslovil J. Knieschek v »Archiv f. slav. Phil.«, IX., 36-58 (Die čechischen Marienklagen). Čý.

Související hesla