Marie Stuartovna

, skotská královna 1542 – 67; dcera Jakuba V. a Marie Guise. Vychována v katolickém duchu, 1558 – 60 manželka francouzského krále Františka II., 1565 – 67 H. S. Darnleye, 1567 – 78 Jamese Hepburna Bothwella (1535 – 1578). Přímé vlády ve Skotsku se ujala v roce 1561. Obě její skotská manželství (s lordem Darnleyem se znesvářila ještě před narozením syna, pozdějšího Jakuba VI.) podnítila mocenský konflikt; v důsledku sváru s protestanty musela v roce 1567 odstoupit ve prospěch svého syna. V Anglii, kam v naději na získání stavovské podpory uprchla 1568, byla za podporu katolické opozice vůči královně Alžbětě I. uvězněna; po devatenáctiletém žaláři za spojení s nepřátelským Španělskem popravena.

Ottův slovník naučný: Marie Stuartovna

Marie I. Stuartovna, královna skotská (*8. pros. 1542 na zámku Linlithgowě u Edinburku – †8. ún. 1587), jediná dcera Jakuba V. a Marie 8). Pozbyvši 6. dne po narození smrtí otce, stala se již v kolébce královnou. Za její nezletilosti zápasily v zemi strana anglická, přející novotám náboženským a sňatku Marie s princem Eduardem (ke straně té hlásil se i poručník Mariin Jakub Hamilton), a strana francouzsko-katolická, k níž náležela i královna-matka. Po mnohých rozbrojích zvítězila strana francouzská a Marie, vychovávaná dosud pod dozorem matčiným, zasnoubena r. 1548 franc. dauphinu Františkovi a poslána na vychování do Francie. Na dvoře franc. vychována Marie velmi pečlivě a nadána jsouc od přírody bohatými vlohami a vládnouc bystrým úsudkem nabyla značného vzdělání. Znala dobře literaturu klassickou a skládala také francouzské básně. V povaze její však vyvinula se nejedna vada, jako lehkomyslnost, rozmařilost a náchylnost ke koketterii. R. 1558 došlo k jejímu sňatku s Františkem, který r. 1559 nastoupil na trůn. Ještě před tím vystoupila Marie, jakožto po otci pravnučka Jindřicha VII. Tudora, na popud dvora franc. proti »nelegitimní« Alžbětě Tudorovně s nároky na trůn anglický a přijala i s manželem titul králův anglických. Ale František zemřel již r. 1560, a jelikož krátce před tím zemřela také matka Mariina, nezbývalo 18leté královně nežli pomýšleti na návrat do vlasti, jíž ani hrubě neznala a po níž netoužila. Ve Skotsku však zatím nabyla vrchu strana protestantská, opírající se o Anglii, a parlament vyhlásil v srp. 1560 vyznání kalv. za jediné v zemi oprávněné. Za těchto poměrů musila se Marie, ač horlivá katolička, odhodlati k jednání s parlamentem a s Alžbětou. Prostředníkem byl nemanželský bratr Mariin James Stuart, pozdější earl of Murray. Ačkoli nedosaženo úplné shody, vrátila se Marie v srp. r. 1561 do Skotska. Počátek její vlády nebyl špatný, neboť nehledíc ani k tomu, že krása a přirozený půvab získávaly jí mnoho přízně, Marie počínala si pod vlivem bratrovým mírně a politicky opatrně. Ačkoli odepřela potvrzení zmíněnému snesení parlamentnímu a setrvávala v živém spojení s papežem a svými franc. příbuznými (Guisy), přece ponechávala stav náboženský, který na ten čas se změniti nemohl, jak byl, žádajíc pouze pro sebe právo katolické bohoslužby. Také s Alžbětou hledala dohodnutí a složila titul královny anglické trvajíc pouze na právu nástupnictví po Alžbětě, ale pro rozličné podřízené otázky (hlavně náboženskou) nedošlo k úplnému smíru. Prvním nešťastným krokem mladé královny byl její druhý sňatek. Otázka sňatku Mariina měla přirozeně v tehdejší politice nemalou důležitost; jednaloť se o to, zda nejen Skotsko, nýbrž i Anglie mají býti vráceny katolictví. Vyskytly se projekty sňatku s Carlosem Španělským, s arciknížetem Karlem Štýrským, Juanem d'Austria a j., ale protestantům skotskými král. Alžbětě byl proti mysli sňatek s katol. knížetem; přáli si, aby Marie pojala některého protestantského velmože britského. Za těchto poměrů poddala se Marie své okamžité náklonnosti a pojala svého poddaného katolíka Jindřicha Darnleye, který spřízněn byl se Stuarty i Tudory. Ale brzo se ukázalo, že volba ta byla nešťastná. Darnley byl mladík marnivý, bezcharakterní a neschopný, nechtěl se spokojiti s pouhým titulem královským, a tak brzo došlo mezi manžely k různicím. Nad to popudila Marie tím sňatkem svého bratra i celou stranu protestantskou, a nespokojenost rostla, když Marie pod vlivem svého tajemníka (ne však milence) Rizzia, placeného agenta papežského, jala se přísněji vystupovati proti protestantství. Utvořilo se spiknutí, s nímž ze žárlivosti na Rizzia tajně srozuměn byl i Darnley. Dne 9. břez. 1566 zavražděn Rizzio od spiklenců před očima královninýma a Marie sama ocitla se na čas v jejich moci. Podařilo se jí sice brzy uniknouti a situaci opanovati, a narozena syna Jakuba (19. čna 1566) posílilo její postavení, ale za to rozpor mezi manžely rostl den ode dne, a na konec Marie vešla ve srozumění s nepřáteli Darnleyovými. Mezi nimi získal si zvláštní její přízeň James Hepburn of Bothwell. Ten postavil se v čelo spiknutí proti králi, který od nich 9. února 1567 zavražděn. Jaké účastenství na celé té věci měla královna, nesnadno říci. Důležitou úlohu měly v této otázce t. zv. kassetní dopisy, milostné dopisy, psané prý od Marie Bothwellovi, které r. 1568 i se skříňkou sluhovi Bothwellovu byly odňaty a které dokazovaly hříšný poměr Marie k Bothwellovi i činné její účastenství na spiknutí proti Darnleyovi. Avšak novější kritika vyslovila silné pochybnosti o pravosti těchto dopisů. Zdá se však přece býti jisto, že Marii nebylo neznámo, že nějaké úklady proti jejímu manželovi se strojily, a že jeho smrť nepřišla jí nevhod. Bothwell, jejž veřejné mínění hned označilo jako vraha, postaven sice před soud, ale osvobozen a Marie pojala jej po 3 měsících (15. kv. 1567) k velikému pohoršení lidu za manžela, davši se od něho na oko unésti a k sňatku donutiti. Nerozvážným tímto jednáním podryla velice své postavení a musila se nad to brzy přesvědčiti, že Bothwell nemiloval v ní ženy, nýbrž královnu. a že sňatkem s ní chtěl dojíti panství. Čásť šlechty učinila spolek proti němu a vojsko král. od nich poraženo u Pinkie. Bothwell prchl, Marie zajata, uvězněna na zámku Lochlevinu a musila se vzdáti koruny ve prospěch svého syna, jehož poručnictví převzal Murray. Podařilo se jí sice uniknouti a sehnati pomocí svých přívrženců dosti četné vojsko, avšak to poraženo u Langside (13. kv. 1568) a Marie, ač věc její ještě nemusila býti ztracena, s velikým namáháním uprchla do Anglie, doufajíc tam dojíti ochrany u Alžběty, jež se jí ujímala proti lordům. Alžběta sice byla sprvu náchylnou s ní vyjednávati, ale na návrh Cecila, který poukazoval na nebezpečenství, jež by protestantismu mohlo vzejíti z vítězství Mariina, podržela ji v zajetí, až by se z podezření vraždy manželovy očistila. Marie internována na různých zámcích (Boltonu, Tutbury, Sheffieldu, Chatsworthu a j.). Kommisse k vyšetřování viny Mariiny sestavená, před níž také Murray žalobu přednesl, neshledala sice na Marii viny, Alžběta však nemínila přece ji propustiti, leč by vzdala se koruny skotské a nároků na korunu anglickou. Tomuto požadavku opírala se však Marie se vší rozhodností a počínala si vůbec v neštěstí svém s takovou důstojností, že znovu získala si sympathie doma a i v cizině. R. 1569 vzniklo pro ni mezi katolíky severoanglickými povstání, jež však udušeno, a podobně skončil také r. 1572 pokus vév. Norfolka, který chtěl Marii pojmouti za manželku. Přes to neustaly se kolem Marie kupiti naděje katolíků domácích i cizích, a Marie sama, požívajíc po celý čas svého zajetí značné volnosti, byla stále ve spojení s papežem a svými přáteli na pevnině, jmenovitě ve Francii, a byla zasvěcena do všech plánův a pokusův o její osvobození. Avšak léta míjela a Marii nepodařilo se ani dohodnutím s Alžbětou ani jinak vyprostiti se ze zajetí. Alžběta při tom nalézala se rovněž v postavení dosti nepříjemném, nemohouc pro vlastní bezpečnost dopustiti osvobození Marie, nemohouc však také bez slušné příčiny jí se zbaviti. Konečně objeveno r. 1586 nové spiknutí katolíků pod Babingtonem, v němž běželo i o bezživotí Alžběty, a tu postavena Marie, která tehdy držána na zámku Fotheringay (hr. Northampton), pro účastenství na spiknutí proti Alžbětě před mimořádný soud 40 peerů a 5 rozhodčích soudců. Marie s počátku právem odepřela jakožto královna zodpovídati se před tímto soudem, ale potom přece dala se strachem k tomu pohnouti. Přiznávajíc vědomost o plánech Babingtonových, popřela rozhodně, že by byla věděla o podniku o bezživotí Alžbětino (ač, jak nyní zjištěno, i o tom věděla). Soud odsoudil ji na základě výpovědí jejích tajemníků Naua a Curla 25. říj. 1586 k smrti. Parlament potvrdil rozsudek, ale Alžběta z příčin pochopitelných dlouho váhala s potvrzením, ano chápala se i prostředků nekalých, aby vyhnula se nepříjemnému rozhodnutí, davši strážci Mariinu Pauletovi pokyn, aby zprovodil ji tajně se světa, čehož on však neučinil. Teprve když objeveno nové spiknutí proti jejímu životu, podepsala rozsudek 1. ún. 1587 a odevzdala jej tajemníkovi Davisonovi, načež Cecil a jeho stranníci v král. radě dali jej ihned provésti, netážíce se dále královny, jejíž nerozhodnosti se obávali. Marie podstoupila smrť s důstojným klidem. Útěcha katol. kněze byla jí odepřena. Dne 8. února r. 1587 rozsudek vykonán. Zpráva o tom způsobila v celé Anglii velikou radost, ale Alžběta přijala ji s nevolí, více ovšem líčenou, a potrestala horlivost Cecilovu svojí nemilostí. Davison odsouzen dokonce k pokutě 10.000 lib. sterl. Tím ovšem neočistila se Alžběta nijak před světem. Tělo Mariino pochováno v kathedrále Peterboroughské, Jakub I. dal je později přenésti do Westminsteru. – Tragický osud Marie Stuartovny byl několikrát zpracován dramaticky (Alfieri, Köster, Schmergans). Nejznámější jest drama Schillerovo, jehož Marie celkovým dojmem dosti jest blízká pravdě historické. Srv. Lettres, instructions et mémoires de Marie Stuart (vyd. Al. Labanoff v Londýně 1844; 7 sv.); Nau, History of Mary Stewart etc. (vyd. Stevenson v Edinb., 1883); Mignet, Histoire de Marie Stuart (1850; něm 3. vydání v Lips., 1869); Wiesener, Marie Stuart et le comte de Bothwell; Card, Mary Stuart, her guilt or innocence (Lond., 2. vyd. 1866); Hosack, Mary, queen of Skots, and her accusers (Edinb., 1870): Gauthier, Histoire de Marie St. (Pař., 2. vyd. 1875); Chantelauze, Marie St., son procès et son exécution (t., 1876); Gaedeke, Marie Stuart (Heidelb., 1879); Opitz, Marie Stuart (Frýburk, 1879 – 83; 2 sv.); Bekker, Marie Stuart, Darnley und Bothwell (Giessen, 1881); Phillippson, Histoire du rčgne de Marie St. (Pař., 1891; 2 sv.). O »kassetních« dopisech Breslau (»Hist. Taschenbuch«, 1882, a »Hist. Zeitschr.«, sv. 52). Proti němu Sepp, Die Kassettenbriefe (Mnich., 1884).

Související hesla