Marie Terezie

, uherská královna od roku 1741 a česká od 1743; dcera Karla VI., manželka římskoněmeckého císaře Františka I. Štěpána Lotrinského. Od 1740 na základě pragmatické sankce vládkyně habsburské monarchie. Její nástupnická práva zpochybnili zahraniční zájemci o země monarchie (pruský král Friedrich II. Veliký, bavorský kurfiřt Karel Albrecht, podporovaný francouzskými Bourbony) a vyvolali válku o dědictví rakouské, v níž však habsburská monarchie většinu svého území ubránila. Nejcitelnějším neúspěchem byla ztráta Slezska, které připadlo Prusku (viz též mír drážďanský a vratislavský mír). Dalšímu pruskému náporu Marie Terezie čelila v sedmileté válce, jejímž výsledkem byl hubertsburský mír, který odstoupení Slezska potvrdil. Neutěšený stav monarchie spolu s novými myšlenkovými proudy ji přivedly k osvícenským reformám. Jejich první vlna ve 2. pol. 40. a na zač. 50. let 18. stol. se týkala centralizace správy monarchie, další byly uskutečněny po sedmileté válce a zasáhly školství (povinná školní docházka), soudnictví, hospodářství a dotkly se sociálních poměrů venkovského poddaného obyvatelstva. V roce 1765 se stal spoluvládcem ovdovělé Marie Terezie její nejstarší syn Josef II., s jehož radikálními představami o osvícenské vládě však nesouhlasila a až do své smrti udržovala reformní kurs v mírnějším tempu.

Ottův slovník naučný: Marie Terezie

Marie Terezie, císařovna římsko-něm., královna česká a uher.-chorv., (*13. kv. 1717 ve Vídni – †29. list. 1780), nejstarší dcera Karla VI. a Alžběty Kristiny Brunšvické, byla dle ustanovení pragmatické sankce dědičkou trůnu v zemích rakouských. R. 1736 zasnoubena Františkovi Štěpánovi Lotrinskému, od r. 1745 císaři řím.-něm., a r. 1740 nastoupila po náhlé smrti otcově na trůn v dědičných zemích habsburských. Vstupovala na trůn ve věku 24 let, záříc půvabem mladosti, plna důvěry v budoucnost. Ale čekaly ji poměry neobyčejně obtížné. Objevilo se hned, jak slabá byla pragmatická sankce proti mocným a chtivým sousedům. Král pruský Bedřich II. vystoupil s nároky na některá knížectví slezská, a když Marie Terezie odepřela jich vydání, vtrhl do Slez (pros. 1740) a v krátké době zmocnil se země nedostatečně hájené; Karel Albert, vév. bavorský, vystoupil s nároky (neoprávněnými) na dědictví rakouské a došel podpory u Francie, Španěl a jiných států; francouzsko-bavorské vojsko vtrhlo r. 1741 do Rakous a do Čech, zmocnilo se za krátko těchto zemí a Karel Albert dal se v pros. 1741 korunovati na krále českého. Také Španělsko, Neapolsko, Sardinie a některá knížata německá vystoupili nepřátelsky proti mladé panovnici. Vnitřní stav zemí byl velmi bídný; finance byly vyčerpány, vojsko v nepořádku, země zchudlé, lid nespokojen, dobrých diplomatů a vojevůdců nedostatek. Naproti všemu nebezpečenství zevnímu, jehož velikost s počátku ani nedoceňovala, měla Marie Terezie pouze své osobní vlastnosti; byla bohatě nadána duševně i tělesně, vynikala bystrým rozumem a soudností i silou duševní a vystupovala s neobmezenou důvěrou ve své svaté právo, jež dodávala jí síly a imponovala na venek. Ačkoli otec zanechal ji v úplné neznalosti politických poměrů vnitřních i vnějších, vpravila se Marie Terezie neúmornou pílí brzy do stavu věcí. Štěstím pro ni bylo, že národové jejích zemí zůstali jí věrni a odhodlaně bránili její práva. Aby si uvolnila aspoň na jedné straně, musila ovšem Marie Terezie s Bedřichem II. po nové porážce svého vojska (u Chotusic v květnu 1742) učiniti mír (ve Vratislavi r. 1742), v němž odstoupila mu téměř celé Slezsko s Kladskem, za to však vytištěno vojsko bav.-franc. během r. 1742 úplně ze zemí rakouských a Marie Ter. mohla se r. 1743 dáti korunovati na českou královnu. Nad to podařilo se jí získati si spojence (Anglie, Sardinie r. 1742), tak že válka byla pak přenesena do Němec a do Italie a vedena celkem šťastně. Ani nová, nešťastně vedená válka s Pruskem (1744 – 45) nezměnila příznivého pro Rakousko stavu věcí. S Bavorskem učiněn v dub. 1745 mír ve Füssenu, s ostatními nepřáteli r. 1748 mír v Cáchách, v němž Marie Ter. uznána za dědičku všech zemí otcovských, pozbyvši pouze Parmy, Piacenzy a Guastally a několika menších území v Italii. Průběh války poučil Marii Terezii o potřebě důkladných oprav vnitřních ve všech zemích rakouských, a s těmi počala Marie Ter. částečně již za války, jmenovitě však v mírných letech, která po roku 1748 následovala. Ve všech odvětvích vnitřní správy, ve vojenství, administraci, financích, školství, v poměru poddaných k vrchnostem, podnikla Marie Terezie důkladné opravy, jimiž vývoj zemí rakouských postaven na základy zcela nové. Marie Terezie jest tvůrkyní moderního státu Rakouského. Po boku stáli jí v této první době vedle manžela jejího, který r. 1745 zvolen byl za císaře německého, jako rádcové hr. Haugwitz a hr. Kounic; Marie Terezie však, dbajíc sice návrhů svých rádců, jednala vždy úplně samostatné. V zevní politice odstoupila Marie Ter. r. 1756 proti dosavadním tradicím od prospěchářské Anglie a vstoupila na radu Kounicovu ve spolek s Francií. Spolek ten se strany rakouské namířen byl hlavně proti Prusku, neboť Marie Terezie nijak nemohla oželeti ztráty Slezska. Ale válka »sedmiletá« (1756 – 63), jíž účastnila se opět téměř celá Evropa, neměla pro Marii Terezii očekávaného výsledku. V míru r. 1763 musilo býti Slezsko přece jen ponecháno Prusku. Marie Ter. zanechala pak veškerých plánů v zahraniční politice a věnovala se výhradně vnitřní správě svých zemí. Po smrti manželově (1765) stál jí po boku syn Josef, zvolený r. 1764 za krále řím. a r. 1765 za císaře něm., jehož jmenovala spoluvládcem. Ve skutečnosti dopřávala mu vlivu pouze ve věcech vojenských a zahraničních, a tu ještě došlo leckdy k neshodám dosti vážným mezi ní a jejím podnikavým a netrpělivým synem. Nerada svolila r. 1772 k dělení Polska a nerada a pouze na domluvy synovy pustila se také r. 1777 do války s Pruskem o dědictví Bavorské a proti vůli Josefově ujednala roku 1779 mír v Těšíně, v němž země její došly nepatrného rozšíření (v Hor. Rakousích). Za to uvnitř vykonala Marie Terezie znamenitý kus práce a při její smrti (1780) bylo Rakousko, jež r. 1740 stálo na pokraji záhuby, státem uvnitř spořádaným a na venek mocným. – Marie Terezie byla krásné, majestátní postavy a nadána všemi vlastnostmi dobré panovnice. Vynikala bystrým úsudkem, dobrou pamětí a měla hluboce vyvinutý cit pro své povinnosti. Jednala vždy a s každým jemně a přívětivě a při tom vždy důstojně. Zbožná byla často až k bigoterii, vášnivá v lásce a v nenávisti. Na její shovívavost bylo lze mnoho hřešiti, ale kdo jednou upadl u ní v nemilost, velmi těžko dobýval si zpět její přízně a důvěry. Domácnost Marie Terezie měla ráz čistě občanský. Její manželství s Františkem Lotrinským bylo velmi šťastné a vzešlo z něho 16 dítek, z nichž 10 Marii Terezii přežilo. Byli to: Josef II., Leopold II., Ferdinand, který sňatkem nabyl vévodství Modenského, Maxmilián, kurfiršt kolínský a biskup münsterský, Marie Anna, abatyše v Praze a v Celovci, Maria Kristina, manželka Alberta, vévody sasko-těšínského, syna krále polského Augusta III., Alžběta, abatyše v Inšpruku, Marie Amalie, manželka vévody parmského, Marie Antoinetta a Karolina Marie, manželka Ferdinanda, krále neapolsko-sicilského. Roku 1887 postaven Marii Terezii ve Vídni nádherný pomník. – Srv. Arneth, Maria Theresia und Joseph II., ihre Correspondenz (Víd., 1867, 3 sv.); t., Briefe der Kaiserin Maria Ther. an ihre Kinder u. Freunde (t., 1884, 4 sv.); Marie Antoinette, correspondence secrète entre Marie-Thérèse et le comte de Mercy Argenteau, avec les lettres de Marie-Thérèse et de Marie Antoinette (ed. Arneth a Geffroy, Paříž, 1871, 3 sv.); Duller, Maria Theresia u. ihre Zeit (Wiesb., 1844. 2 sv.); Ramshorn, Maria Ther. u. ihre Zeit (Lips., 1859 – 60, 2 sv.); Arneth, Geschichte Maria Theresias (Víd., 1863 – 79, 10 sv.); Wolf, Österreich unter Maria Theresia (t., 1855); t., Aus dem Hofleben Maria Theresias (t., 1858).

Související hesla