Maronité

, členové církve, rozšířené nejvíce v Libanonu, která se osamostatnila v 7. stol. na základě věroučných polemik o vztahu Boží a lidské vůle v Ježíši Kristu. Stoupenci monoteletismu, který však později opustili. Liturgii mají v syrském ritu, v současnosti též v arabštině. Ve 12. stol. se spojili s katolickou církví. Jejich patriarcha, volený biskupy, je potvrzován papežem.

Ottův slovník naučný: Maronité

Maronité, křesťanský kmen syrský, sídlící celistvě na svazích Libanonu a Antilibanonu, zvláště v okresu kesravánském (počtem asi 280.000), jako obyvatelstvo městské od Halebu k Nazaretu, na Kypru (1400), rozptýleně i v Egyptě, v Řecku a v Římě, úhrnem kolem 300.000 duší. Lid přičinlivý, dbalý rolnictví, chovu dobytka i průmyslu, hlavně hedvábnického, pohostinný, mluví arabsky a lpí na krevní pomstě. Původ jejich odvozuje se od monotheletických uprchlíků, kteří po zavržení své víry šestým obecným sněmem církevním v Cařihradě r. 680 shromáždili se kolem kláštera sv. Marona n. Orontem, odkud též jejich jméno (ar. Múrání, pl. Mavárine). Jiní odvozují jméno jejich od kraje Maronia neb města Maronea, nejčastěji ovšem od mnicha Jana Marona (†707), v němž oni sami vidí tvůrce a upevnitele své obce náboženské a kterého zvolili si r. 688 za duchovního náčelníka se sporným titulem patriarchy antiošského. Někteří spisovatelé pochybují o existenci tohoto Marona, považujíce jej za postavu legendární (syr. maron = náš pán). Z duchovního náčelnictví se záhy vyvinulo i náčelnictví světské, neboť Maronitům bylo podnikati tuhé půtky o samostatnost, kterou uhájili svou bojovností nejen oproti císařům byzantským, ale do jisté míry i za vlády islámu. Ač původně byli sektáři, držíce se učení o jediné vůli v Kristu, hledali ve své odtrženosti od ostatního světa křesťanského a přičiněním latinského patriarchy antiošského Aimericha za válek křížových r. 1182 spojení s Římem. Unie nebyla sprvu arci příliš pevná, a ukazovala se nutnost ji občas utvrzovati: tak synodem, již patriarcha Jeremiáš r. 1230 svolal do Tripolis, restitucí názvu »patriarcha antiošský« za papeže Alexandra IV. r. 1254, bullou Eugena IV. r. 1445, jíž zakázáno Maronity nadále jmenovati kacíře, hlavně však teprve za Řehoře XIII., jenž r. 1579 odeslal patriarchovi Michalovi pallium a r. 1584 zřídil v Římě maronitskou kollej, z níž vyšli mužové, jako Jiří Amira, Gabriel Sionita, Abraham Ecchelensis a Assemaniové. R. 1736 za papeže Klementa XII. přijal národní koncil v klášteře Mar Hanna rozhodnutí sněmu tridentského a římský katechismus. Přes to vše zůstaly Maronitům hojné úchylky od řím.-kat. ritu: bohoslužba koná se jazykem syrským, evangelium čte se arabsky, kněží smějí se před vyšším svěcením oženiti, slouží několik soukromých mší u téhož oltáře za den, konsekrují v nekvašeném chlebě, neznají kvatember a svatvečerních postů a j. v. Přijímání pod obojí zakázáno laikům výslovně teprve koncilem svrchu zmíněným, ale ze zákazu vyjati jáhni při slavné mši. Patriarcha, jenž má posavad titul »antiošský«, sídlí v klášteře Bkurka (dříve v Kanóbín), volen jest arcibiskupy a biskupy, potvrzován papežskou stolicí, jíž každých deset let povinen vydati počet o stavu maronitské církve. Arcibiskupství (metropolita, mutran) je pouze čestným titulem; biskupství mají sídla v Beirútu, Tripoli, Tyru, Sidonu, Byblu, Ba'lbeku, Damašku, Kypru, Halebu. Děkani slují bardutové, far je přes 350, klášterů kolem 800 s řeholí sv. Antonína kongregace sv. Elizea (aleppini a baladiti čili libanští) a sv. Izaiáše. Světská správa přešla dobou s patriarchátu na rodiny šlechtické, volící si emíra, který pak ustanovoval šejchy. Ustavičné spory s Drúzy vedly r. 1842 k rozdělení správy Libanonu mezi emíra Maronitů a emíra Drúzů, až následkem nových krveprolití r. 1860, jež přiměla evropskou diplomacii k zakročení a vyvolala franc. výpravu do Syrie, došlo ke zřízení křesťanského pašaliku libanonského, jehož správce vždy na pět let tureckou vládou jmenován. Správa je úplně autonomní, provedena rovnoprávnost národů a náboženství, za to platí se daň z mužské hlavy, jíž však duchovenstvo osvobozeno. V Syrii vnitřní ovšem Maronité jsou podrobeni turecké vládě přímo. Mezi Maronity nechybí na ruchu osvětovém a mají své knihtiskárny, tak v Már Karmá od r. 1735. Novější dobou (sr. Sedláček Jar., Z cesty Palestýnou, Praha, 1880) usiluje mezi Maronity vniknouti propaganda protestantismu německého i anglikánského. – Literatura: Faustus Naironus, Diss. de orig., nom. et relig. Maron. (Řím, 1679); Richard Simon, Voyage au mont Libanon, traduit de l, italien du R. P. J. Dandini (Pař., 1685); De la Croix, État présent des nations et églises en Turquie (t., 1695); Assemani, Bibliotheca Orientalis Clementino-Vaticana 1719 – 28; Le Quien, Oriens Christianus (Pař., 1740); Schnurer, De ecclesia Maronitica (Tubinky, 1810); Murad, Notice hist. sur l'origine de la nation maronite (t., 1844); Laurent, Relation hist. des affaires de Syrie 1840 à 1842 (t., 1846); Gry, Rélation d'un séjour de plusieurs années à Beirout et dans Libanon (t., 1847); Gugot, Les Maronites d'après le ms. d,Azar, Cambrai 1852; Urquhart, The Lebanon (Lond., 1860); Socin, Palästina u. Syrien (Lips., 1880).

Související hesla