Marx Karl

, německý filozof, ekonom a politik. Spolu s F. Engelsem zakladatel marxismu jako vědecké teorie komunistického hnutí; aktivně činný v mezinárodním dělnickém hnutí. 1847 – 48 napsal spolu s F. Engelsem pro Svaz komunistů Komunistický manifest. Po roce 1849 žil většinou v Londýně. Spoluzakladatel a sekretář I. internacionály; ostře potíral anarchismus (M. A. Bakunin) a učení F. Lassalla. – Zpočátku mladohegelovec, ovlivněn L. Feuerbachem, zejm. jeho teorií odcizení. Později odmítl z materialistických pozic Hegelovo učení o absolutní ideji jako základu světa a materialisticky reinterpretoval Hegelovu dialektickou metodu (viz též materialismus dialektický). Člověka pochopil jako souhrn společenských vztahů, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce (viz též materialismus historický). Na základě podrobné analýzy (Kapitál) ekonomického mechanismu kapitalistické společnosti volné soutěže dospěl k přesvědčení o historickém poslání proletariátu a nevyhnutelnosti nastolení nové beztřídní společnosti, která vyřeší všechny reálné rozpory a problémy a bude znamenat úplnou emancipaci lidstva. Výrazně ovlivnil dějiny 2. pol. 19. a 20. století, inspiroval různé proudy levicově orientovaného filozofického a ideologického myšlení. Další díla: Ekonomicko-filozofické rukopisy, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.

Ottův slovník naučný: Marx Karl

Marx: Heinrich Karl (*5. květ. 1818 v Treviru v Porýnsku – †14. břez. 1883 v Londýně). Studoval na univers. v Bonnu a v Berlíně filosofii a práva, byl r. 1841 promovován na doktora filosofie a pomýšlel na dráhu akademického učitele. Myšlénky této vzdal se však z důvodů politických a stal se r. 1842 redaktorem liberálního listu »Rheinische Zeitung« v Kolíně n. R. R. 1843 opustil redakci tohoto listu, jenž se mu zdál býti málo radikálním, oženil se s Jenny hraběnkou Westfalenovou, sestrou potomního prus. ministra, s kterou žil pak dlouho ve šťastném manželství, a odebral se do Paříže, kde společně s Arnoldem Rugem redigoval časopis »Deutsch-französische Jahrbücher«, v němž vydal mezi jiným pojednání svá Zur Kritik der Hegelschen Rechtsphilosophie a Zur Judenfrage. Pro útoky na krále pruského byl nátlakem diplomatickým z Paříže vypověděn a odebral se r. 1845 do Brusselu. Zde vydal r. 1847 spis: Misère de la philosophie. Réponse à la philosophie de la misère de M. Proudhon, jenž jest vědeckou polemikou s anarchismem Proudhonovým. Marx vstoupil v Brusselu v organisaci tajného mezinárodního spolku »Spravedlivých« a společně s Bedřichem Engelsem, k němuž jej pojilo od doby té trvalé literární i osobní přátelství, vydal r. 1847 Kommunistický manifest, v němž stručně obsažen a zdůvodněn tehdejší kommunistický programm a který končí významným heslem »Proletáři všech zemí, spojte se!« Po vypuknutí franc. únorové revoluce uchýlil se Marx opět do Paříže, ale nesetrval zde dlouho, nýbrž vrátil se do Německa, kam jej táhlo nastalé revoluční kvašení. V čnu 1848 založil v Kolíně n. R. demokratický list »Neue Rheinische Zeitung«, v jehož redakci soustředil vynikající německé živly radikální. Byv pro politické zločiny pohnán před soud, byl porotou zproštěn, ale po potlačení revolučního hnutí, v němž měl čilé účastenství, r. 1849 opět z Německa vypověděn, obrátil se zase do Paříže, ale byv i odtud vyhoštěn uchýlil se koncem r. 1849 do Londýna, kde došel konečného klidu až do smrti. Marx oddal se v Londýně činnosti jednak literární, jednak agitační. Měl zde příležitost prohloubiti vědomosti své národohospodářské důkladným studiem vynikajících spisovatelů klassické politické oekonomie a osvojiti si znalost anglických poměrů hospodářských, průmyslových a dělnických. R. 1859 vydal Marx spis Zur Kritik der politischen Oekonomie, který sloužil za podklad a východisko nejdůležitějšímu dílu jeho Das Kapital. Prvý svazek »Kapitálų, přeloženého skoro do všech evropských jazyků, vyšel r. 1867, ostatní dva péčí Engelsovou teprve po Marxově smrti. Vedle těchto větších prací jest Marx autorem ještě četných drobnějších článků a úvah, roztroušených v různých časopisech obsahu hospodářského, filosofického a politického. Vedle činnosti literární zabýval se Marx ve svém vyhnanství horlivě též praktickou agitací v oboru hnutí dělnického. On byl zakladatelem i duší t. zv. mezinárodního dělnického sdružení. – Význam Marxův nespočívá však v působeni jeho agitačním, nýbrž v literárním. Marx snažil se dosavadní fantastický a utopický ráz socialismu přiodíti rouchem vědeckým a uspořádati jej v určitou soustavu filosofickou a národohospodářskou. Odtud mluviti lze o marxismu, jakožto určité škole socialistické a filosofické, jež jest podkladem samostatného, uceleného názoru světového. Marx odchován zejména po stránce methodologické německou filosofií Hegelovou vychází z t. zv. materialistického názoru dějinného. On pokládá totiž rozčlenění společnosti v každém dějinném období za výsledek dočasných poměrů výrobních. Soudobá hospodářská struktura společnosti tvoří podklad, z něhož celé ústrojí právních a politických zřízení, jakož i náboženských, filosofických a jiných představ každého dějinného období na konec lze vysvětliti. Dějiny společnosti od vývoje soukromého vlastnictví k půdě jsou dějinami třídních bojů mezi vrstvami vládnoucími a ovládanými, vykořisťujícími a vykořisťovanými. Třídy ty jsou dnes bourgeoisie a proletářstvo a odtud dějinná nutnost dnešního boje třídního. Pramenem hodnoty hospodářských statků, jež na dnešním stupni vývoje hospodářství kapitalistického jsou zbožím, jest lidská práce. Hodnota každého zboží řídí se prací v něm ztělesněnou a lze hodnotu měřiti jedině pracovní dobou k výrobě tohoto zboží »společensky« (t. j. za normálních společenských podmínek výrobních a při průměrném stupni schopnosti a píle) nutnou. Také lidská pracovní síla na trhu pracovním za platnosti svobodné smlouvy námezdní jest zbožím. Její cena, to jest mzda, určuje se tedy rovněž pracovní dobou společensky nutnou k její reprodukci, t. j. k reprodukci prostředků výživy k zachování lidské pracovní síly nezbytných. Kdyby zaměstnatel přijímající dělníka do své služby za pevnou mzdu, jemuž za to připadá celý výsledek výrobní činnosti dělníkovy, tomuto dával pracovati jen tak dlouho, kolik třeba k vyrobení nutných prostředků výživy, tedy mzdy, neměl by sám z práce dělníkovy žádného prospěchu. Poněvadž však jest sám vlastníkem prostředků výrobních, bez nichž dnešní výroba není možna, nutí dělníka pracovati déle. Touto absolutně – co do času – nebo relativně – co do intensivnosti – delší prací vyrábí dělník více, on vyrábí nadhodnotu, již si zaměstnatel přisvojuje. V processu výrobním na základě dnešních právních řádů vytvořuje se tedy nadhodnota pomocí cizí práce, v něm jest také původní pramen všech odvozených forem různých důchodů bez práce. Důsledky tohoto kapitalistického processu výrobního jsou anarchie výrobní, stálá záloha nezaměstnaného dělnictva, obchodní krise, pauperism. Ježto však určení pravého výtěžku práce, který by v dnešním processu výrobním připadnouti měl dělníku, jest nemožno a bylo by utopické, nelze vznik a trvání nadhodnoty odstraniti leč sespolečněním všech prostředků výrobních. K tomu dle Marxa také celý hospodářský vývoj směřuje. Stále ostřejší protivy majetkové a soustřeďování výroby kapitalistické vedou nutně ke konečné expropriaci a »vyvlastňovatelé sami budou vyvlastněnį. Marx v důsledcích svého dějinně materialistického názoru střeže se uměle konstruovati obraz příští socialistické společnosti, čímž se vyvaroval utopismu svých socialistických předchůdců. Kdežto marxism pro přísné stoupence Marxovy nabyl rázu dogmatického a přímo neomylného vyznání národohospodářského a filosofického, stal se s druhé strany předmětem útoků nejen protivných stran politických, nýbrž i pronikavé kritiky vědecké. Jak filosofický a historický podklad marxismu, zejména dějinný materialism, třídní boj, tak i národohospodářský výklad jeho o nadhodnotě, zejména pak nekriticky převzaté axioma pracovní theorie hodnoty byly novějším vědeckým badáním značně otřeseny a také v lůně samé sociální demokracie povstal mocný proud, který usiluje o revisi některých skutečností nepotvrzených předpokladů marxismu, jako pokračující proletarisace společnosti, soustřeďování kapitálu, blížící se hospodářské a sociální katastrofy a j. Jakožto vážný pokus o vědecké zdůvodnění socialismu a ideový podklad mocného hnutí sociálního a politického má přes to marxism důležitý význam literárně historický i praktický. – Z literatury vedle soustavných dějin národního hospodářství a socialismu lze zejména uvésti: G. Gross, Karl BM. (1885); K. Kautzky, Karl Marx, oekonomische Lehren (1894); V. Liebknecht, Karl Marx zum Gedächtniss (1896); A. Wenckstern, Marx (1896); T. G. Masaryk, Otázka sociální (1899). CH.

Související hesla