Masaryk Tomáš Garrigue

, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů („čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy“). 1893 – 1914 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (viz též antisemitismus) angažoval v hilsneriádě. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I – II. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen mladočeské strany (1891 – 93 za ni poslanec říšské rady); 1900 spoluzakladatel a poté vůdce České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec říšské rady). Programu české společnosti se týkají především jeho spisy Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: zdůrazňující konzinuitu humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a „revolucí hlav a srdcí“. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor) a stanul v čele československého zahraničního odboje proti Rakousko-Uhersku. Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem ČSR. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem skupiny Hradu. 14. 12. 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů. Svou koncepci československého státu v kontextu celosvětového vývoje vyložil ve spisech Světová revoluce (1925) a Nová Evropa (1920). Masarykovy názory a postoje měly významný vliv na české filozofické myšlení, na českou a slovenskou inteligenci, kulturu i politický život. Jeho ideový a mravní odkaz se stal oporou československých demokratických sil v zápase s nacismem i komunismem, a proto byl v době německé okupace i za komunistického režimu oficiálně tabuizován.

Ottův slovník naučný: Masaryk Tomáš Garrigue

Masaryk Tomáš (Garrigue), český filosof (* 7. břez. 1850 v Hodoníně), studoval nejprve na reálce v Hustopeči, pak na gymnasii v Strážnici, později na něm. gymnasii brněnském a vyšší třídy (od VI.) na akadem. gymn. ve Vídni. kdež maturoval 1872. Na vídeňské universitě dosáhl doktorátu (1876), načež po 2 letech, ztrávených především na universitě v Lipsku a j., habilitoval se ve šk. r. 1878 – 79 na víd. universitě pro filosofii. R. 1882 povolán byl za mimořádného professora na universitu českou v Praze, řádným professorem jmenován byl r. 1896, i působí tu jako professor filosofie, ředitel filosofického semináře a člen zkušební kommisse pro středoškolské učitelství. – Působení Masarykovo neomezuje se však jen na kathedru universitní, nýbrž činnost jeho literární, publicistická a politická zasahuje i do jiných oborů. Masaryk založil a redigoval od r. 1883 kritický časopis »Athenaeum« (nakl. Otto, později Vilímek), r. 1884 stál v čele redakce nové české encyklopaedie, »Ottova Slovníku Naučnéhœ, účinný vliv měl na směr časopisu »Čas«, rediguje (od r. 1893) »Naši Dobų, přispěl hojnými a obsahem bohatými články do těchto časopisův, ale i do jiných (na př. »Květů«, »Zeitų, lond. »Atheneæ a j.), jeho podnětem došlo k překladům důležitých děl cizích, na př. ze Sullyho, Janeta, Taylora, Dostojevského a j. Masaryk byl hlavou »realistů«, r. 1891 zvolen za poslance na říš. radu, kteréhožto mandátu však dlouho nepodržel; v nejnovější době postavil se v čelo »České strany lidové«; měl přední účastenství ve sporech o RK a RZ a neohroženě zasahuje do nejrozmanitějších aktuálních otázek a událostí. Literární činnost Masarykova v oboru filosofie jest velice hojná a neobyčejně obsažná. Velká čásť pojednání týká se dějin filosofie; tak zejména studie vyšlé ve Sbírce přednášek a rozprav, redigované prof. Hostinským a Gollem: Blaise Pascal, jeho život a filosofie (1883), ve které – mimo jiné – upozorňuje na zásluhy Pascalovy o logiku; Počet pravděpodobnosti a Humeova skepse (1883; také v něm. překl. ve Vídni, r. 1884), v níž rozebírají se pokusy jednotlivých mathematikův a filosofů přemoci skepsi Humeovu principem počtu pravděpodobnosti; Theorie dějin dle T. H. Bucklea (1884), kde podává kritiku dějin filosofie tohoto auktora, jak je obsažena v prvních 5 kapitolách jeho díla »History of civilisation in England«. Sem náležejí dále: Slovanské studie: I. Slavjanofilství Iv. V. Kirějevského (původně přednáška ve Filosofické jednotě, pak v »Athenaeų, 1889, i o sobě; 2. vyd. 1893); O nynější evoluční filosofii (»Zprávy společ. pro vědy státní a sociální«, v Praze, 1896) a Jak se staví v nejnovější době socialisté k ethice (t., 1896). K těmto studiím na poli historie filosofie přidružiti můžeme hojné novější historicko-politické práce Masovy, které kladou si za úkol vystihnouti povahu a vývoj národa českého k dnešnímu stavu a zejména jeho »obrození«. Sem vztahují se: Jan Hus. Naše obrození a reformace (1896); Česká otázka (1895); Naše nynější krise (1895); Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (1896); Fr. Palacký’s Idee des böhmischen Volkes (1898), jakož i některé objemné články v »Naší Době« (zvl. 1897). Psychologie a aesthetiky týkají se rozpravy: O hypnotismu (1880) a O studiu děl básnických (I. 1884; II. 1886); logiky dílo: Základové konkretní logiky (1885; něm.: Versuch einer concreten Logik, překl. H. G. Schauera, Vídeň, 1887); sociologie: Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung d. modernen Civilisation (Víd., 1881) a Otázka sociální. Základy marxismu sociologické a filosofické (1898; něm. s titulem: Die philos. u. soziolog. Grundlagen d. Marxismus. Studien zur sozialen Frage; Víd., 1899). Mimo to přeložil do němčiny z Humeových spisů pojednání o základech mravnosti (Eine Untersuchung über die Principien der Moral; Víd., 1883). – Nechávajíce stranou posuzování historicko-politických názorů Masarykových, chceme aspoň filosofický vývoj jeho dosavadní charakterisovati jmény těch myslitelův, kteří na filosofické myšlení Masarykovo dle našeho mínění měli vliv větší menší. Na prvním místě jest to, tuším, Platón, z něhož (z jeho »diaireseis«) temení základní idea konkretní logiky i snad aesthetické názory, vyslovené v uved. dílku o studiu děl uměleckých (I.). Vlivem Humea (kromě Humea méně Spencera, spíše Brentana) dospěl v theoretické filosofii k positivismu J. St. Milla a Aug. Comtea, jehož filosofii pokládá přes četné a veliké nedostatky za pokus řešení otázek filosofických a speciálně sociologických v moderní době z nejskvělejších, třebas ovšem ani positivismus tento nepodává mu konečného a dokonalého rozhodnutí problémů filosofických. – V éthické filosofii jest rovněž patrný vliv studia Humea, ale vliv ten kříží se později vlivy jinými: Pascal, Tolstoj a především asi Dostojevskij positivně, socialismus svou naukou positivně i negativně zanechal znatelné stopy v názorech Masarykových. Co však nejvíce charakterisuje všecky spisy jeho, větší i menší, a co zároveň charakterisuje i Masarykovo vystupování veřejné, překvapující svou nebojácností, neústupností a otevřeností všecky jeho ať stoupence, ať protivníky, kterýmkoli tato »červená niť«, vinoucí se jeho literární i veřejnou činností, není dosti patrna, a ziskávající mu ty, kterým jest patrna, buď za přátele anebo odpůrce, jest základní stanovisko jeho, stanovisko náboženského přesvědčení a vyznání, z něhožto vyplývá mu nejen opravdové a vážné pojímání dnešní otázky sociální a speciálně i otázky české jakožto nezbytnosti zumravnění jednotlivce i společnosti, ale vyplývá i jeho theoretické vysvětlování a nazírání na doby dřívější a dějiny národa českého vůbec i zvl. na probuzení naše a na směr, kterým má se dle Masaryk a ubírati dnešní politika česká. Tato, smíme-li tak říci, resonanční půda nábožensko-éthická ozývá se nejen v menších spisech a studiich, ale zcela zřetelně již v prvním spise Masarykově »O sebevraždě jakožto hromadném zjevu v moderní civilisacį, v němžto dokazuje na základě rozsáhlé statistiky, že hlavní příčina sklonnosti k sebevraždě tkví v beznáboženství, v nábožensko-mravním indifferentismu moderní společnosti, a v tomto smyslu pak přičiňuje několik návrhů k léčení této strašlivé choroby společenské; tato půda ozývá se na nejednom místě (zvl. ke konci) v jeho »Sociální otázce«, ve které neváhal jíti k základům socialismu, zatnouti ostří kritiky do filosofických kořenů Marxovy theorie, ukázati, kterak nelze udržeti základů tohoto učení, kterak nezbytně dochází k vědecké krisi v marxismu, krisi to, jež neohrožuje oprávněných tendencí a požadavků socialismu vůbec, nýbrž nutká k odstranění chybného, jednostranného základu filosofického přední dnes theorie socialistické; avšak tato půda resonanční ozývá se i v Masarykově hlavním díle, v Konkretní logice; neboť, ačkoliv spis jest theoretický a snaží se zpracovati onu partii vědosloví logického, kterou obyčejně zvou logikové »methodologií«, a podává třídění, soustavu i ocenění významu věd jednotlivých a poměru jich k filosofii i k celku vědnímu vůbec, přece stanoviskem, tendencí i jednotlivými partiemi má také onen ráz éthický, ježto chce čeliti dnešní roztříštěnosti a nespořádanosti vědění a nabádati k ucelení a prohloubení vědomostí harmonickému a vědeckému, tak že nejen poskytuje začátečníku vodítko, jak methodicky a spořádaně má si počínati při nabývání vědomostí odborných i filosofických, ale i pokročilejšího nutí k uvědomění si hodnoty a k revisi dosavadní činnosti vědecké a otázek vědy vůbec se týkajících (srovn. recensi prof. Seydlera v »Athenaeų, III. roč.). Ča. Dodatky V posledních letech vedle intensivni činnosti politické a veřejné vůbec zabývá se nejvíce problémem náboženským. Poznav, že idea humanitní, ideál Českých Bratří, jest schopen vývoje, snaží se jíti dále a řešiti otázku náboženskou ve smyslu moderního poznání a cítění ve shodě s vědeckým badáním. Ve své knize V boji o náboženství (Praha, 1904) hlásá, že náboženství je potřebou i nutností vývoje jednotlivce i národa, je potřebou, jež se nedá nahraditi indifferentismem a liberalismem, ale nedá se též potlačiti násilím. Aby své náboženské názory jasněji uplatňoval, píše od r. 1903 Kritické přehledy o životě církev ním a náboženském ve své revui »Naše Dobæ. Účastnil se náboženské diskusse v Hradci Kr. r. 1906 a řeč jeho vydána pod názvem Intelligence a náboženství (Praha, 1907). K rozšiřování svých myšlenek vydává v Knihovničče »Časų menši brošurky: Za svobodu svědomí a učení (č. 44); Věda a církev (č. 48) a j.). Starší jeho práce vycházejí ve druhém, opraveném vydání, tak: Česká otázka, Karel Havlíček, Naše nynější krise; Naše obrození a naše reformace, německý pak spis O sebevraždě jakožto hromadném zjevu v moderní civilisaci vyšel v českém překladě r. 1905. Z nových prací větších počal uveřejňovati v »Naší Době« Rukověť sociologie a přispěl do souborného díla »Česká politikæ. R. 1907 zvolen poslancem do říšské rady za moravský volební okres Rožnov; r. 1909 volen do delegací. Krl.

Související hesla