Matěj z Janova

, český náboženský reformní myslitel a teolog; jeden z „předchůdců Husových“, katolický kněz. Na pražské univerzitě silně ovlivněn Janem Milíčem. Od roku 1373 studoval na pařížské Sorbonně, kde po získání mistrovského titulu v roce 1376 také přednášel. Zpovědník v chrámu sv. Víta. Ve svých chiliasticky laděných kázáních horlil proti nejrůznějším společnostem, a zejm. církevním pokleskům. Ve spise Regulae Veteris et Novi testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona) požadoval návrat k ideálům prvotní církve, zdůvodňoval potřebu častého přijímání svátosti oltářní a odsoudil povrchní projevy úcty k obrazům a ostatkům svatých. Z 13 pravidel k rozlišení pravého a lichého křesťanství je nejdůležitější první: sám Ježíš Kristus je dostačující normou křesťanského života. Některé názory byl nucen dvakrát odvolat před arcibiskupským soudem. V roce 1389 byl vyšetřován pro podezření z kacířství a donucen odvolat své názory.

Ottův slovník naučný: Matěj z Janova

Matěj: z Janova viz z Janova M.

zatějJanova Matěj, syn Václava z Jatěj, nejspíše u Mostu (* asi v r. 1350 – 55 – † 30. prosince 1394). Zprávy o jeho životě jsou velmi skrovné. Byl žákem Milíčovým, jak se zdá, teprve na sklonku jeho života, načež studoval 6 let theologii v Paříži, kde také promovován za mistra svobodných umění; odtud název »magister Parisiensis«, »Mathias Parisiensis«, jinak slove též »mistr Matěj Čech«. Byv vysvěcen na kněžství asi r. 1380, odebral se v zimě 1380 – 81 do Říma, by si tam u papeže Urbana VI. vyprosil nějaké beneficium. Obdržel 1. dubna 1381 provisi na kanonikát kostela Pražského s expektancí praebendy, z čehož ovšem nemohl býti živ, a přijat za kanovníka 12. října t. r. Ale přese všechno úsilí, při němž se i do soudních pří o čtyři beneficia zapletl, nepodařilo se mu domoci se sebe nepatrnější praebendy. Živ byl v té době vlastně jen z milosti mistra Vojtěcha Rankova z Ježova, scholastika kostela-Pražského, u něhož bydlel, nějaký důchod měl snad také jako zpovědník u sv. Víta, k čemuž byl od arcibiskupa Jana z Jenšteina zvláštním plnomocenstvím ustanoven. Teprve r. 1388 nebo r. 1389 podařilo se mu dostati faru ve Velké vsi (mezi Prahou a Mělníkem), kterou podržel asi až do smrti.

M. z Jatěj v mladších létech přes to, že byl kdysi žákem Milíčovým, plul zcela týmž proudem, jako převážná většina tehdejšího duchovenstva: pohodlný život, bohatství a zevnější lesk byly jeho ideálem. Teprve smutné zkušenosti a nedobrovolná chudoba, kterou mu v r. 1381 a násl. bylo snášeti, přivedly jej na jiné myšlénky. Ovocem studií, které v té době konal, je dílo Regulae veteris et novi testamenti, v němž uložil své náhledy. Myšlénkám těm dával však též – poněkud neopatrně – průchod na kázáních, která míval v řeči české, nejspíše u sv. Mikuláše na Starém městě. Týkaly se hlavně svátosti oltářní, jejíž časté, třeba i každodenní přijímání laikům doporučoval, a úcty obrazů a svatých, kterou jako modloslužbu zavrhoval. Již na synodě 18. října r. 1388 přijato usnesení čelící zřejmě proti takovým náhledům a 18. říj. 1389 přinucen docela mistr Matěj, aby před synodou toto své učení veřejně odvolal; z trestu pak suspendován ještě na půl roku od úřadu kazatelského. Potom 14. července 1392 musil v kanceláři arcibiskupské odevzdati k prohlídce 2 spisy: jeden na pergamenu v české řeči psaný, druhý na papíru (patrně asi latinský). O obsahu a dalším osudu jejich nemáme zpráv.

Význam M. z Jatěj tkví především v tom, že s důrazem před tím v Čechách nebývalým položil hlavní váhu na studium bible. Kultus bible, jemuž byl fanaticky oddán, dostupuje u něho téže míry, jako později u protestantů: ne že by Otce církevní zavrhoval (užívá jich ještě dosti), ale bible mu stačí k řešení všech otázek spojených s nápravou církve. Pozorováním církve své doby v zrcadle biblickém nutně dospěl k náhledu, že není vše v pořádku a třeba nápravy; ale nápravu tu hledal jenom v mezích stávajícího zřízení církevního, které mu bylo nedotknutelným. Přestřelil při tom poněkud ve dvou bodech, ale aspoň v jednom z nich dal mu pozdější vývoj života církevního do jisté míry za pravdu: v otázce častějšího přijímání svátosti oltářní. V zavrhování kultu obrazů a svatých zůstal ovšem v neprávu. S Milíčem z Kroměříže a Konrádem z Waldhausen tvoří M. z Jatěj trojici t. zv. předchůdců Husových. Všichni pracovali o nápravu církve, ale každý šel svou cestou: světec Milíč dával příklad mysticky zbožným životem, střízlivý a praktický Konrád hleděl si více prósy životní a potřeb tohoto světa, kdežto Matěj z Jatěj theologickou učeností dával reformačním snahám pevný podklad a oporu. U kněžstva pod obojí v době husitské byl M. z Jatěj velikou autoritou: stavěli jej na roven starým a slavným učitelům církevním.

Spisy jeho jsou: Tractatus de praeceptis Domini, známý pouze z výtahů; Kázání (latinská?), z nichž se zachovaly pouze výtahy. Hlavním dílem však jsou Regulae veteris et novi testamenti (RVNT), jež dokončil r. 1392. Předmluvu k nim napsal teprve po skončení celého díla, jež má 5 knih, pojednávajících o 13 pravidlech, která vybral ze Starého a Nového zákona. První kniha obsahuje 4 regule ze Starého, druhá 8 regulí z Nového zákona, třetí jedná o reguli 13., jež jest základem všech předešlých, a rozdělena je v šest traktátů. Čtvrtá kniha applikuje tuto 13. reguli na časté přijímání svátosti oltářní a pátá na duchovenstvo. Vydáno není ze spisů M. z Jatěj nic celistvého: Tractatus de abominatione in loco sancto (= RVNT. liber III tractatus 6) vyšel v norimberském vydání spisů Husových z r. 1715 str. 473 – 627, omylem jako spis Husův. Zprávu o Milíčovi z Kroměříže (RVNT. l. III tr. 5) vydal Emler ve Fontes rer. Boh. str. 431 – 436, různá excerpta z RVNT. najdou se u Palackého, Vorläufer str. 59 – 81, v jeho dějinách a u Neandra. Odvolání z r. 1389 vydal Palacký, Documenta str. 699 – 701, listiny o provisi na kanonikát pražský Loserth, Huss und Wiclif str. 268 – 269.

Psali o něm: Palacký, Vorläufer des Husitenthums in Böhmen (Lipsko, 1846, Praha, 1869 str. 47 – 81); týž v Dějinách Nár. Čes. III/13 str. 34 – 46; Tomek, Dějepis Prahy III str. 348 až 356; Neander, Allgemeine Geschichte der christlichen Religion und Kirche, VI (Hamburk, 1852, str. 365 – 449) s obšírným podáním obsahu RVNT.; týž, Über Mathias von Janow als Vorläufer der deutschen Reformation etc. (Abh. der Berliner Akademie, 1849, str. 263 – 279); J. Loserth, Huss und Wiclif, na různých místech, zvl. str. 57 – 63. Kcmn. Dodatky Z nejnovější literatury dodáváme studii dra Vlast. Kybala, M. Matěj z Jatěj Jeho život, spisy a učení (Praha, 1905, v jubil. spisech Král. čes. spol. nauk) a téhož vydání Regulae Veteris et Novi Testamenti, (Inšpruk, 1908).

Související hesla