Materialismus

, novověký filozofický názor (od 18. stol.; tendence již od počátků filozofického vývoje), že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly. Veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popř. dokonce i jako redukovatelné na látkovou povahu. S materialismem obvykle souvisí i gnozeologický optimismus; jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost. Významní představitelé materialistické orientace: indická filozofická škola lókajáta, řecký filozof Démokritos a Epikúros, římský Lucretius, francouzští osvícenci (La Mettrie, H.-D. Holbach, C. A. Helvétius aj.), britští empirici (F. Bacon, T. Hobbes), marxismus. Z latinského materia (hmota). Opak idealismu. Význam rozporu mezi idealismem a materialismem v dějinách filozofie často přeceňován a neoprávněně schematizován (zejména v marxismu).

Ottův slovník naučný: Materialismus

Materialism jest v původním smysle názor filosofický, dle něhož není rozdílu mezi ději hmotnými a duševními, mezi hmotou a duchem, leč stupňovitý, tak že jest jen jedna substance, hmota (materia), kterou smysly vnímáme a jejímiž změnami vysvětlují se všechny jevy vůbec. Není tedy ani zvláštní duševní substance ani zvláštních pochodů vnitřních; co nazýváme duševním dějstvím, jsou jistého druhu děje hmotné v těle našem; duševní život jest v nepřetržité souvislosti příčinné s ostatním dějstvím přírodním a věda o duševním životě je částí přírodovědy, čili, pokud máme zření k určitým disciplinám, psychologie spadá s fysiologií v jedno. Zákony přírodní jsou základními zákony všeho dějství, jimi pochopuje se nejen vývoj přírody anorganické a organické, nýbrž i vývoj člověka, společnosti, vývoj náboženský a mravní. Tytéž síly, které působí tvoření krystallů a vzrůst rostlinného individua, působí i na vzrůst buňky tvora pohybujícího se samovolně, zplozují vědomí a sebevědomí, determinují vůli a působí ve vývoji společenských celků; vše, co se děje, děje se přirozenou nutností, sebeurčení člověka jest klam. Je to mechanický názor světový, který řeší všechny záhady poznání rovnicí a chemickou formulí, pro nějž existuje jen to, co lze měřiti a chemicky zkoumati, který neúprosně odmítá vše, čeho nelze měřiti a chemicky zkoumati; je příkrá protiva idealismu. Opíraje se o methodu přírodovědeckou nabývá zdání vědecké exaktnosti a opíraje se o zkušenost smyslovou zamlouvá se prostému rozumu zvláště, když pozbyl důvěry v náboženství, a nachází ohlasu i v nejnižších vrstvách společnosti, ježto svými důsledky zbavuje člověka všeho, co mu v ohledu ethickém, aesthetickém a společenském jakási pouta ukládá a k sebezapírání jej nutí. Dlužno však ihned podotknouti, že materialističtí filosofové těch povážlivých, jednostranných důsledků praktických nevyvozují, a musíme lišiti materialism theoretický, jemuž běží o systém filosofický, a materialism praktický, jenž, čině principem jednání hrubý egoism, repraesentován jest ve přítomné společnosti povrchním liberalismem a v theoretickém materialismu nachází vítanou podporu. Tento praktický materialism je také příčinou, že jméno materialista má tak špatný zvuk, ačkoli jakožto metafysická hypothesa jest aspoň tak oprávněný jako dualism nebo spiritualism a mravní ušlechtilosti nemusí býti na závadu.

Dějiny. Materialism vyskytuje se hned na počátku lidského myšlení jako materialistický dualism. Původní naivní názor lidský sice rozlišoval tělo a duši, ale duši, princip života vůbec, nejen duševního, pokládal za hmotnou. Z tohoto naivního názoru vyvinul se materialism monistický, který mezi tělem a duší rozdílu nečinil a u Řeků počíná Leukippen a Démokritem. Dle nich svět vznikl z malých tělísek, atomů, které jsou rozličné velikosti a pohybují se nestejnou rychlostí, tak že narážejíce na sebe tvoří víry, z nichž vznikají skupiny, základ jevů. Také duše je shluk kulatých, hladkých, snadno pohyblivých, teplých, vlnovitých atomův, které jsouce uzavřeny v jiný shluk atomů, v tělo, jsou původem jeho života. Toto primitivní schéma mechanického názoru na svět jest podstatou materialismu vůbec i moderního. Rozdíl jest jen v tom, že pojem atomův obměňuje se postupem přírodovědeckého badání; stává se raffinovanějším, abych tak řekl, stává se vědečtějším, ale filosofická hodnota moderních atomů, molekulů, elektronů, neutronů atd. není větší než primitivních kuliček Leukippových; neboť jako tenkrát, tak i nyní odporuje toto rozumování nepopíratelnému faktu zkušenosti, že jsou dva druhy jevů, jež nazýváme vnějšími a vnitřními, psychickými nebo fysickými, které jsou naprosto nesrovnatelné, nemajíce nic společného. Démokritův atomism byl přijat a obměněn Epikurovci, kdežto stoikové zase přiblížiIi se k materialistickému dualismu, kterýž skrze ně přešel i k filosofům křesťanským, na př. Tertulliánovi. Epikurejský materialism objevuje se na prahu nové doby ve filosofii Petra Gassendiho. V nové době dostavil se materialism jako protiklad dualismu Descartovského, způsobený pokračujícími vědami přírodními, s nimiž důsledky dualismu byly v příkrém sporu. Nejrozhodnější materialista byl Hobbes, jenž nelekal se ani ethických ani sociálních důsledků tohoto názoru. V Anglii jest materialism přímým pokračováním sensualismu u Priestleye, který však byl podivuhodným způsobem přesvědčen o tom, že lze materialism srovnati s křesťanskou dogmatikou. Rovněž ve Francii sensualism vedl k materialismu La Mettrieovu, Bonnetovu, Holbachovu. V Německu mimo vlivy anglofrancouzské materialism vznikl u přírodopisců důsledným prováděním evolutionistických zásad. Zástupci jsou Büchner, Vogt, Moleschott, Czolbe. Tito bývají zváni repraesentanty materialismu příkrého, proti němuž se staví materialism umírněný, který drží se principu téhož, ale jen v oboru vědy, vzdávaje se řešení záhad metafysických a připouštěje nutnost víry, kde rozum vědeckou methodou nestačí, čímž odpadají důsledky, které vedly ke konfliktu hlavně s náboženstvím. Takového druhu je filosofie přírodopisců Virchowa, Helmholtze, Du Bois Reymonda. Hypothesu duše nepřipouštějí, atomism jest vysvětlovacím principem pro přírodní děje, psychické děje jsou fysiologické a vůči problému podstaty světa pronášejí své: ignorabimus. Jindy zahrnují se názvem materialismu umírněného neb zjemněného i názory monistické, dle nichž duševní a fysické dějství jsou jen dvě stránky téhož dějství, jedné substance. O materialismu jest klassické dílo Fr. A. Langeovo, Geschichte des Materialismus (4. vyd. 1882). Srv. Fechner, Über die physikalische und philol. Atomenlehre (2. vyd. 1864); O. Flügel, Der Materialismus (1865); P. Janet, Le matérialisme contemporain (6. vyd.); Diviš, materialism přírodnický (»Osvětæ, I.). Literatura polemická je veliká; přehled novější viz v Siebert, Gesch. der neueren deutsch. Philosophie (1898, str. 294). Kčí.

Související hesla