Matice česká

, akciová společnost pro vydávání české literatury, původně peněžní fond a nakladatelství založené 1. 1. 1831 při Národním muzeu v Praze, zejm. z iniciativy F. Palackého. Finanční prostředky poskytovali národně uvědomělí občané z českých zemí. Zásluhou Matice české byl vydán Jungmannův Slovník česko-německý a Šafaříkovy Slovanské starožitnosti, Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě aj. V roce 1852 byla v Brně založena Matice moravská, jež mj. od roku 1876 vydávala Časopis Matice moravské.

Ottův slovník naučný: Matice česká

Matice česká, t. j. »pokladnice na vydávání knih českých buď vědeckých nebo krásnořečných nebo vůbec prospěšných«, založena byla r. 1831. Snaha a pokusy založiti ústav, spolek, fond s týmž ideálním úkolem, zvelebovati český jazyk a literaturu, objevily se již mnohem dříve mezi buditeli českými. Již Frant. Pelcel a jeho přátelé scházívali se v »hromadų za podobným účelem, ale následkem nelibosti zemského řízení schůzky ty přestaly dříve, než co platného vykonáno. Počátkem let 90tých XVIII. stol. objevují se již určitější pokusy o založení České společnosti ku vzdělání a šíření české řeči a k sepsání úplného čes. slovníku, ale smrtí Pelclovou (1801), jenž vedle Dobrovského, Krameriusa a j. byl asi hlavním členem Společnosti a repraesentantem těchto snah, pokusy ty zanikají, zajisté také vlivem bouřlivých dob a smutných poměrů finančních, jež nastaly na počátku XIX. stol. za válek napoleonských. Ale myšlénka »Společnosti české« tím nezanikla. Obětivými vlastenci, jako byli zejména brněnský Karafiát, Václav Bergner, J. Jungmann, A. Marek, J. M. Rautenkranc, V. K. Klicpera, hrabě B. Berchtold, J. Sv. Presl, jsouc chována a živým příkladem podobné společnosti slovenské živena, vynořovala se opět a opět na povrch české veřejnosti; jmenovitě r. 1818 zdála se býti blízka uskutečnění, když hr. Berchtold a J. Sv. Presl usilovali o zřízení Národního musea, jež přihlížeti mělo zvláště také ku vzdělání čes. jazyka a k založení vědecké literatury. Berchtoldův plán Národního musea musil ustoupiti jinému, jenž vyšel od hrab. Kašpara Šternberka a jeho přátel, a r. 1818 byl proveden dle vzoru štýrského Johannea a j. založením Českého musea. K němu tudíž upírali nyní přátelé Společnosti české své toužebné zraky. Ježto v provolání, jež o Museu vydal hrabě Frant. Ant. Kolovrat, nic výslovně nezmíněno o pěstování řeči a literatury české, vydali se J. Jungmann, J. Sv. Presl a M. Milbauer osobně k zemskému purkrabímu hr. Kolovratovi se žádostí, aby nový vlastenecký ústav také tento úkol pojal ve svůj programm. Na splnění své žádosti odnesli si od purkrabího tolik naděje, že Jungmann projevil své nadšení nad tím i národním sebevědomím Kolovratovým v dodatku k provolání Kolovratovu, otištěném 25. dub. 1818 v »Praž. Novinách«. Zaražení společnosti pro zachování a zvelebení jazyka čes. pokládá tu za událost téměř hotovou, ježto nový ústav přijal prý úkol ten za svůj hlavní; každá obět novému Museu učiněná přinesena bude tudíž na oltář národnosti, Museum postará se o vydávání čes. spisů. Než brzo ukázalo se, že tyto naděje aspoň v té formě, jak si je Jungmann představoval, České museum té doby nemínilo splniti. Přímá péče jeho o český jazyk a literaturu obmezena byla na příležitostné vydávání pouze mravných a náboženských knih v prosté a jadrné češtině pro lid. Bylo tudíž přirozeno, že i po založení Musea opět a opět objevovaly se hlasy volající po České společnosti. Takovým byl návrh V. Pešiny, tehdy faráře blučinského na Moravě, jenž v »Čechoslavų r. 1821 (č. 84. a 98.) navrhoval zřízení zvláštního spolku na podporování čes. spisovatelův a české literatury peněžitými odměnami a vydáváním čes. časopisu vědeckého. Výbor musejní, jemuž návrh předložen, prohlásiv, že zprostředkovati chce pomoc každému vlasteneckému podniku, byl ochoten takový fond vzíti do své správy, kdyby mu jej navrhovatelé svěřili a o jeho organisaci podali přesnou zprávu. V příčině prvé odpověděl Pešina ohlášením, že ústavu zamýšlenému zavazuje se ročně se svými přáteli posílati 200 zl. v. č., podobně slibovali i jiní vlastenci. V příčině druhé však nedošlo k dohodnutí, ač podrobné plány vypracoval Purkyně (1822), pak Jan Sv. Presl a konečně (kol r. 1830) Vinařický. V rozhodné této době přišel do Prahy Fr. Palacký (1823). Vynikaje stejně velikým vzděláním a vědomostmi jako vroucím nadšením vlasteneckým a jsa v přátelských stycích jak s Dobrovským a s aristokratickými kruhy s ním spřátelenými, tak i s družinou mladších i nejmladších vlastenců řadících se kolem Jungmanna, stal se záhy duší všech národních snah českých. Jím také v dějinách Společnosti české nastal nový obrat, nová doba. Prvým velikým činem Palackého v tomto směru bylo usnesení výboru musejního o vydávání Musejního časopisu českého a německého, jenž počav r. 1827 vycházeti pod redakcí Palackého nejen záhy se stal repraesentantem vyšších liter. snah českých, nýbrž v českém čtvrtletníku, jenž jediný se ukázal schopným života, pečoval také o vzkříšení, vytříbení a zachování českého jazyka. Z úkolů Společnosti české vykonán tak skvěle aspoň jediný a, co bylo zvláště významné pro budoucí rozvoj a směr Musea, vykonán v lůně Musejní společnosti, jež tak mocnou rukou Palackého přikloněna rozhodně na stranu národních snah a tužeb. Novou velikou myšlénkou Palacký tento obrat ve Společnosti musejní a ve snahách o zřízení Společnosti české dokonal. Na prospěch jazyka českého a literatury zvláště vědecké navrhl totiž Palacký, aby vydán byl reální slovník encyklopaedický, v němž soustřediti se měl výbor čes. spisovatelstva. Ze snah těchto a z porad nevyšel sice zamýšlený slovník, avšak ze sboru vynikajících čes. spisovatelů, jež Palacký pro myšlénku svou získal, organisoval se hlavně jeho přičiněním Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české, jenž vtělil se usnesením Musejního výboru z 11. led. 1830 ve výbor Musejní a provoláním (z 2. bř. 1830, ale datovaným až 1. led. 1831) dal zároveň podnět ke zřízení zvláštní pokladnice, jež dle podobné srbské zvána Maticí českou. Kdo by nejméně 50 zl. stř. buď najednou nebo v libovolných, později v 5 ročních lhůtách věnoval této Matici, stane se zakladatelem jejím a dostane po exempláři každé knihy, jež nákladem nebo pomocí Matice vyjde. Podle zásoby peněz (jen úroky byly výdajné) ustanoví sbor, které knihy mají býti ročně vydány, a bude míti zvláštní péči, aby časem pořízen byl úplný a kritický slovník jazyka čes. a reální encyklopaedie. Tak základní myšlénka, z níž zrodila se Matice, aspoň vtělena v úkoly matiční. Kníže Rudolf Kinský zvolen prvým kommissařem (kurátorem) Sboru, Jungmann, Palacký, Presl byli jeho prvními údy, Kinský (s 1000 zl.), hr. Kašpar ze Šternberka (se 100 zl. ročně), hr. Jan Kolovrat-Krakovský, Polák Adam Rościszewski z Rościszewa prvními zakladateli. Aby povzbudil účastenství k Matici, sepsal Palacký, jenž na dále byl duší její, zvláštní přípis, jenž spolu s provoláním matičním výše zmíněným a s pojednáním Vinařického o stavu české literatury posílán jmenovitě šlechtickým a výše postaveným osobnostem. Ale i potom zůstalo účastenství k Matici celkem slabé. V prvém roce přistoupily k ní pouze 32 osoby, jmenovitě také ze studentstva, a tři spolky, a základní jmění obnášelo koncem r. 1831 jen 2363 zl. 10 kr. k. m. Přes to přikročil Sbor hned k vykonávání svého velikého úkolu. Přijal Dra Pavlického Domácího lékaře v překladě A. Jungmanna (vydán až 1833), od r. 1832 převzal vydávání čes. »Časopisu musejníhœ, aby v něm mohl míti nástroj svého s publikum obcování, a určil již také honorář spisovatelům (4 zl. za arch původních prací, 2 zl. za arch překladu!); v témž roce vydal také štědrostí knížete R. Kinského, prvního kurátora Matice, skvostně vypravené Hlasy vlastenců ke dni 1. bř. 1832 na oslavu 40letého panování cís. Františka I., hodlaje tak posíliti domnělé úmysly vlády, jež prý chtěla zavésti »opět mateřský jazyk náš ve školách vlastenských«. Za týmž účelem dal Sbor popudem nejvyš. purkrabího hr. Chotka (i tu původem byl Palacký) od Vinařického sepsati i zvláštní promemoria (Denkschrift über den gegenwärtigen Zustand des böhm. Sprachunterrichts in den Lehranstalten Böhmens), jež jménem Sboru podáno purkrabímu 10. dub. 1832. Ale v nadějích těchto Sbor se zklamal. Nejen že na jeho promemoria došla (až 1835) odpověď nepříznivá, nýbrž zvláštní ironií osudu bezprostředně po onom loyálním projevu zakázáno z praesidiální kanceláře užívání titulu Matice č., ježto byla v podezření tajné a nedovolené společnosti. Ani vlivu a protestu Palackého, jindy tak mocného, nepodařilo se zákaz ten zrušiti a Matice slula na dále (až do r. 1841) Pokladnicí českého Museum k vydávání knih českých. Šťastnější byla současná obrana Matice proti nedůvěře a nechuti, jež proti ní se objevila v lůně samé Společnosti musejní (u Milbauera a j.). Přes tyto nesnáze byla činnost Matice a její vliv na národní a literární život český vždy pronikavější a ponenáhlu stávala se téměř středem a předním repraesentantem všech kulturních snah českých. Nejen že ještě r. 1832 převzala dílo Přehled nejvyšších důstojníků a ouředníků zemských i dvorských v království Českém od Fr. Palackého, nýbrž zprostředkovala i památný čin, jímž umožněno P. J. Šafaříkovi nalézti od r. 1833 v Praze nový domov a žíti tu i působiti k neocenitelnému prospěchu a cti české literatury a vědy. Literární činnost a význam Matice v dobách těchto nejlépe charakterisují dva činy: podporou svou umožnila vydání a rozšíření monumentálního Slovníku Jungmannova (1834 – 39) a epochálních Slovanských starožitností Šafaříkových (1836 – 37), děl, jež nesmírný vliv potom měla na všechen vědecký i národní náš život a stejně mocně působila i za hranicemi, zvl. v zemích slovanských. Potřeba zvláště štědré podpory, jež u obou děl byla nutnou, přivodila Sboru četné nesnáze a rozpaky finanční, za nichž musil se Sbor uchýliti nejprve k půjčce ze základního jmění (1835) a potom i ke změně stanov v tom smysle, aby na příště jen polovice vkladů ukládala se na jistinu, druhé polovice aby užilo se na vydávání knih. Výbor musejní po některém zdráhání posléze tuto významnou změnu schválil (23. ún. 1836), čímž finanční síla Matice opět se vzpružila, tím spíše, že zároveň dostalo se jí štědré pomoci nového kurátora, hr. Jana Kolovrata Krakovského (od r. 1836), a brzo potom i jiné podpory (1840), když vlastenci na důkaz vděčnosti Jungmannovi za jeho Slovník sebrali a Matici odevzdali značnější summu na vydání významného nějakého spisu ze staročeské literatury (r. 1841 vyšly touto podporou Vikt. Kornela ze Všehrd Knihy devatery o právích i súdích i o dskách země České). Neobyčejný rozkvět Matice (od poč. let 40tých) byl následkem tohoto vnitřního zmohutnění a čilé vnější působnosti její. Sbor oddechnuv si po vydání Slovníku a Starožitností a opíraje se o základní jmění, vzrostlé koncem r. 1840 na 20.416 zl. 31 1/2 kr., uzavřel vydávati čtverou řadu spisů: a) »Staročeskou bibliothékų, b) »Novočeskou bibliothékų, c) »Bibliothéku klassiků« a d) »Domácí bibliothékų (později zv. »Malou encyklopaedií nau▽). Stejně pronikavé změny nastaly i ve Sboru samém, jenž r. 1841 rozšířen dvěma novými údy, V. Hankou a P. J. Šafaříkem, a po odstoupení hr. Jana Kolovrata dostal (2. čna 1841) nového kurátora, Jana ryt. z Neuberka, jenž úřad ten až do r. 1852 s velikou láskou a horlivostí a také se skvělým výsledkem zastával, tak že »čas jeho úřadování jest nejslavnější doba v historii Matice«. On na svůj náklad brzo po svém zvolení dal tisknouti nové provolání sepsané P. J. Šafaříkem a rozšířiti ve všech kruzích českých, aby tak účastenství k Matici vzbudil, a také zavedl pravidelná zasedání Sboru dvakrát měsíčně, k nimž vedle členů zváni bývali i jiní vynikající mužové, na př. Fr. L. Čelakovský, dr. V. Staněk, dr. Jos. Čejka. Správa matičního jmění, v níž dosud údové Sboru se střídali, odevzdána od r. 1842 dru Jos. Fričovi, jenž po dru Měchurovi byl právním rádcem Matice a od r. 1843 stal se členem Sboru, podobně jako o rok dříve Lev hr. Thun, později (1843) J. E. Vocel, po Šafaříkovi redigující »Časopis musejní«, a v r. 1845 Pr. Koubek. Zároveň od r. 1845 měl Sbor také zvláštního sekretáře (V. V. Tomka). Zmíněné provolání Sboru k veřejnosti české neminulo se s účinkem. Účastenství k Matici rostlo nebývalou měrou a dostoupilo do r. 1851 svého vrcholu. Od r. 1841 stoupal počet nových zakladatelů postupem let: 40, 140, 201, 257, 435, 345, 450, 226 (v bouřlivém r. 1848, kde celý národ přirozeně byl zaujat jinými událostmi a ideami), 224, 370, 490 (nepočítajíc celých korporací, jichž od r. 1841 do konce r. 1852 přistoupilo 95 s vkladem po 100 zl. k. m.). Již těmito vklady nabyl Sbor nebývale hojných prostředků peněžních ke svým účelům a rozmnožil je ještě usnesením, že pouze třetina vkladů má se ukládati na jistinu, dvou třetin že má býti užito jako jmění výdajného. Jak Matice v této době svůj úkol plnila, viděti nejlépe na jejích publikacích. V »Bibliothéce staročeské« vedle zmíněného spisu Všehrdova vydán V. Březanův Život Viléma z Rozenberka (1847) a J. A. Komenského Didaktika (1849, po mnohých překážkách censurou kladených). V »Novočeské bibliothéce« vyšly: Jos. Jungmanna Sebrané spisy veršem i prosou (1841); Jos. Smetany Silozpyt či fysika (1842); J. Miltona Ztracený ráj v překladě Jungmannově (1843); A. Marka Základní filosofie, logika, metafysika (1844); Jos. Jungmanna Slovesnost (1845 a opět 1846); J. Sl. Tomíčka Doba prvního člověčenstva (1846, pro spis ten měla Matice nesnáze s praž. ordinariátem a tudíž zastavila na čas prodej jeho); J. Sv. Presla Všeobecný rostlinopis (1846, 2 d.); Jos. Fr. Smetany Všeobecný dějepis občanský (1846, 3 díly); Fr. L. Čelakovského Spisů básnických knihy šestery (1847); J. Sv. Presla Počátky rostlinosloví (1848); Fr. Pixy Klíc štěpařský (1848); V. V. Tomka Děje university Pražské, díl I. (1849); J. Sl. Tomíčka Děje Anglické země (1849); Fr. L. Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852); J. J. Hanuše Rozbor filosofie Tomáše Štítného (1852). V »Malé encyklopaedii nau▽ vydáno v tomto období: V. V. Tomka Krátký všeobecný dějepis (1842) a Děje země České (1843); dra V. Staňka Přírodopis prostonárodní (1843); Ferd. Hýny Dušesloví zkušebné (1844); V. V. Tomka Děje mocnářství Rakouského (1845); K. V. Zapa Všeobecný zeměpis (1846 – 50); F. M. Klácela Dobrověda (1847); F. S. Kodyma Naučení o živlech (1849; u příležitosti vydání tohoto spisu vypukly ve Sboru znova spory o pravopis, ježto Kodym žádal volnosti pro své psaní v, ou za w, au, kdežto Sbor dle usnesení z r. 1842 připouštěl pouze í za j a j za g; následkem sporů těchto vzdaloval se Palacký, trvaje houževnatě na starém usnesení, Sboru, ježto nechtěl prý přítomností svou másti svobodné pronášení úsudku jiných údů); Dan. Slobody Rostlinnictví (1852); F. M. Opize Seznam rostlin květeny české (1852). K vydávání »Bibliothéky klassiků« nedošlo, za to vyšla péčí Matice ještě celá řada významných děl, jež mocně působila na rozvoj literatury české. Byl to především Výbor z literatury české, d. I. (1845), navržený Palackým a provedený jím, Jungmannem, Erbenem a j., jenž spolu s Počátky staročeské mluvnice, přidanými k němu jako úvod od Šafaříka, stal se důležitým základem studií o starší české literatuře a jazyce, ač dnešním potřebám vědeckým již málo vyhovuje. Obdobný návrh Jungmannův z r. 1844, aby se pořídil výbor z cizích literatur, nedošel provedení, ač jeho význam pro rozvoj čes. písemnictví byl na bíledni. Jiné veledůležité dílo bylo J. Jungmanna Historie literatury české (1849), jejíž tisk dokonán V. V. Tomkem. Také o vydání a rozšíření monumentálních Dějin Palackého mezi zakladateli Matice má Sbor své zásluhy. Za to marně na podnět Kollárův spisem Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slovaky snažil se odvrátiti literární rozkol mezi oběma bratrskými národy. Mimo to učiněn již v této době počátek vydávání dramat Shakespearových v čes. překladě, jež na vývoj dramat. literatury naší měla záhy tak mocný vliv (Romeo a Julie v překl. Fr. Douchy vyd. 1847), vydán K. Amerlinga Orbis pictus (1852, díl I.), P. Virgilia Marona Spisy básnické v překladě K. Vinařického (1851), dána Šafaříkovi podpora na ulití hlaholského písma a pořízena celá řada map: Malý příručný atlas všech částí země (27 listů), velký Atlas zeměpisný (nedokončen), oba kreslené a ryté V. Merklasem, pak umělecky i vědecky význačná Mapa království Českého, sestav. od Jos. Jirečka a kresl. od Fr. Schönfeldra z Feuerfeldu, a Mapa okolí Pražského (od téhož ryjce), o niž zvl. Šafařík usiloval. Posléze zmíniti se musíme ještě o jednom druhu činnosti Matice, směřující k prospěchu literatury české. Již r. 1842 navrhl Palacký, aby Sbor dával každý rok pocty spisovatelům za spisy zvl. vynikající. Návrh ten přijat sice Sborem i Výborem musejním, ale očekávaného užitku nepřinesl. První cena nebyla vůbec udělena, druhá (40 dukátů) pouze jednou (Tylovi za Posledního Čecha). Se stejným nezdarem potkalo se vypsání ceny za »Brus jazyka českéhœ a úsilí o povznesení čes. kritiky (od r. 1845, opět na podnět Palackého). Do sklonku období tohoto padají také důležité změny a události, jež jako v celém životě českém tak i na vývoj Matice valně, ač nepříznivě působily. Do r. 1849 ztratil Sbor všecky prvotní údy své, Jungmanna, Palackého, Presla, za něž zvoleni dr. Jos. Čejka, dr. V. Staněk, K. J. Erben, F. L. Čelakovský, prof. Fr. Petřina, Jan Neubauer, prof. Jan Purkyně. Od r. 1845 měl Sbor také stálého placeného sekretáře ve V. V. Tomkovi, od r. 1850 v K. J. Erbenovi, od r. 1851 ve V. Nebeském, jenž zároveň od r. 1850 redigoval »Časopis musejní«. Ještě významnější změny nesly s sebou politické poměry a události, jež r. 1848 v bouřný svůj vír strhly celý český národ. Matice sama o sobě zůstala ovšem ruchu toho vzdálena, ale údové i úředníci její větší menší měrou účastnili se ho, tak že za nepřítomnosti jejich (byliť poslanci na říšském sněmě ve Vídni) celý sbor řídil jediný Šafařík. Po rozpuštění sněmu kroměřížského nastala sice v Matici opět pravidelná činnost, ale ta záhy dušena a téměř udušena tuhou reakcí a zvůlí úřednickou. Ač Sbor Perlami českými zřejmě se přihlásil r. 1854 k loyálním projevům českého národa, dány jeho schůze brzo po tomto projevu pod policejní dohled (od list. 1854) a brzo potom obmezena i moc jeho při správě jmění, nad nímž disponovati směl pouze Výbor musejní, ježto prý statuty Musea posud nebyly potvrzeny. Ale ani takového potvrzení nemohl se Sbor domoci po celých 8 let, ač nově zpracované statuty Sboru s apologií Tomkovou již r. 1855 ministerstvu zadány ke schválení. Stejné obtíže činěny také jiným zamýšleným změnám ve Sboru, o němž zajisté ne bez důvodu šířeny pověsti, že stojí »na kraji propastį. U spisu často ne obsah, nýbrž pouhé jméno stačilo, aby nesměl býti vydán. Mužové vlastenečtí ponenáhlu vytlačováni z Matice nebo sami ji opouštěli a na místo nich uváděni tam často jiní, povolnější nástrojové nového systému vládního. Tak odstraněn z Matice tvůrce její Palacký, když byl spolu zmařen jeho dávnoletý, veliký plán na vydávání encyklopaedického slovníku (1852), jímž mínil rozprouditi ochabující život literární, dále velezasloužilý kurátor její rytíř z Neuberka a dr. Jos. Čejka. Ani volba nových členů, V. Svobody, A. J. Vrťátka, K. B. Storcha a kurátora J. Purkyně, ani velikomyslný odkaz 1000 zl. A. Marka, z jehož úroků na památku Jungmannovu měl býti ročně jeden kandidát na čes. hlavní a vzorné škole podělen lístkem matičním (podobný odkaz učiněn Matice ci od Jos. Šmidingra, horlivého jejího příznivce, jenž na 400 zakladatelů získal Matici), nedovedly vzpružiti činnosti matiční. Četné stesky, zvl. mladších literátů, vždy skrovnější účast veřejnosti české (od r. 1852 do 1862: 327, 131, 86, 92, 61, 104, 88, 33, 31, 42, 17) byly toho zřejmým dokladem. Že tím zároveň literární činnost Matice byla oslabena, rozumí se samo sebou, zvláště když dva nové odborné časopisy, jež Matice počala vydávati, totiž »Živæ (od r. 1853) a »Památky archaeologické a místopisné« (od r. 1854), v této době obecné ochablosti nenalezše pevné půdy v obecenstvu, vyžadovaly ohromných obětí. Nakladatelská činnost Matice musila se tudíž té doby obmeziti. Důležitější publikace její byly: II. díl Výboru z literatury české, vyd. K. J. Erbenem (1857 – 64); Lud. Štúra O národních písních a pověstech slovanských (1853); F. L. Čelakovského Čtení o srovnávací mluvnici slovanské (1853); V. V. Tomka Dějepis Prahy (1855); Alex. bar. Helferta Mistr Jan Hus (1857); F. S. Kodyma Zdravověda (1853) a K. Haranta Cesta do Sv. Země, vyd. K. J. Erbenem. Jako již dvakráte dříve, tak i r. 1854 dal Sbor při příležitosti příchodu J. V. císaře do Prahy projev své loyálnosti nákladným almanachem Perly české, redig. A. J. Vrťátkem. Významným liter. činem této doby bylo také vydání několika dramat Shakespearových v překladech Fr. Douchy, J. J. Kolára, Lad. Čelakovského, Jos. Čejky, Jak. Malého a podpora k vydání jiných od týchž překladatelů. Stejné podpory dostalo se od Matice J. A. Komenského Informatoriu školy mateřské a j. Památným obratem politickým r. 1860 zavál do celého čes. života a také do Matice nový, svěžejší duch. Cís. rozhodnutím schváleno konečně 29. bř. 1862 »Ustanovení o správě Matice české« jako zvláštní přídavek statut musejních, jímž přesně stanoven poměr Matice k Museu jakožto jeho organické, ale vždy samostatné části, a brzo po té místodržitelstvím potvrzeny také instrukce o složení Sboru a vykonávání činnosti Matice Rovněž ve Sboru nastaly významné změny jmenovitě volbou dra Riegra za člena (1861) a hr. Jana z Harrachu za kurátora Matice (1863). Že odtud změnil se také poměr Sboru k Palackému, jest zřejmo. Dne 14. čna 1868 dal Sbor změně té výraz tím, že oslavil 70. narozeniny jeho, odevzdav mu zvláštní deputací skvostný výtisk II. dílu »Výboru z literatury české«, jemu věnovaného. Zorganisovav se takto uvnitř pomýšlel Sbor také na nové rozšíření své činnosti na venek. Za tím účelem provedena konečně dávná myšlénka Čejkova, poněkud pozměněná: r. 1862 jmenováni byli totiž t. zv. členové dopisující, kteří měli býti jednak prostředníky mezi zakladateli a Maticí a zároveň sbírati měli všeliké zvláštnosti jazykové a vůbec národopisné, pátrati po vzácných knihách, rukopisech a p. pro Museum, sbírati a zachovati zprávy o spisovatelích čes. atd. Jimi měla býti všechna důležitější místa Čech, Moravy i Slezska ve stálém spojení s Maticí. Jako čestný titul udělován název členů dopisujících od r. 1867 také slavným učencům slovanským za hranicemi. Dalšími prostředky k témuž účelu byla jednak organisace úřednictva matičního, jehož vyžadoval vždy větší rozsah činnosti její, a snaha rozmnožiti základní kapitál na 100.000 zl., jak toužil již kurátor Jan ryt. Neuberk. Jakmile by se té summy dosáhlo, měly všechny roční důchody obráceny býti na vydávání knih. Jednak přísnou správou finanční a jednak povzbuzením vlastenecké obětovnosti mělo být dosaženo tohoto účelu. V této naději Sbor se nezklamal. Sotva dostala se myšlénka ta na veřejnost. působila vydatně jmenovitě také mezi šlechtou. Zvláště jeden dar budil tehdy obecné podivení, dar musejního skriptora Josefa A. Dundra, jenž Matici daroval všechen těžce nastřádaný kapitál svůj (500 zl.). V list. 1867 konečně dosaženo žádané summy, což bylo tím významnější, že počet nových zakladatelů stále klesal, tak že r. 1868 bylo jich pouze 11, r. 1870: 13 atd. Ježto v poměrech života veřejného po roce 1860, ve směru kulturním, polit. i hospodářském vždy svěžejšího, nebylo lze nalézti příčiny této nevšímavosti k Matici, vězela patrně jinde, v Matici samé, jež straníc se nového ruchu ponenáhlu přestávala býti středem českých snah literárních a vlasteneckých. Ne zcela bez důvodu vytýkáno tehdy Matici, že »se již přežila a nevyhovuje potřebám novověkým«. Sbor snažil se tuto netečnost poněkud zmírniti zavedením t. zv. premií, t. j. udílením všech starších spisů matičních novým zakladatelům. Ale to byl pouze prostředek vnější, a ač pro tu chvíli účinkoval, nedovedl přece vzbuditi trvalé nadšení pro Matici, jaké bývalo na př. za dob Neuberkových. Neposlední příčinou a zároveň svědectvím toho byla také činnost literární. Z časopisů matičních těšil se pouze »Musejní▽ (redig. od r. 1861 A. J. Vrťátkem) větší pozornosti, kdežto »Živæ a »Památky archaeologické« odbírány skrovně. Matice tudíž po některém váhání přestala je vydávati (»Památky« převzal r. 1864 Kober za podporu 400 zl. od Matice [později Sbor archaeologický], »Živų po celoroční přestávce dr. Ed. Grégr za podporu Matice 500 zl.) a za to tím větší péči věnovala »Musejníkų, aby rozmanitostí obsahu i populárností dovedl čeliti konkurrenci vždy četnějších časopisů jiných. Ale složitý apparát redakční, jejž k tomu zvolila, a úzkoprsé censurování článků po většině mařily ty úmysly, dávajíce časté příčiny k výtkám čtenářstvu i spisovatelům. Z té příčiny usnesl se Sbor po mnohém uvažování, k němuž zváni i nečlenové, aby vedle populárnějšího »Musejníkæ vydáván byl ve volných sešitech přesně vědecký »Sborní▽ ve dvou odděleních: první věnováno jazykozpytu, dějepisu a filosofii (od r. 1868 až 1873 vyšlo 8 sešitů s rozpravami od J. Gebauera, Kotsmícha, Jana Baudouina de Courtenay, Jiřího Fischera, A. Rybičky), druhé mathematicko-přírodním vědám. Tak vzkříšena někdejší »Živæ, jejíž jméno dostalo toto oddělení (od r. 1868). Z ostatní liter. činnosti Matice vytknouti jest její péči o vydání Geologie od Jana Krejčího (vyšla celá teprve v l. 1877 – 79, ač již r. 1856 se o ní jednalo), Materiálu ke slovníku technologickému od Arn. Vysokého (vyd. Augustou r. 1861 v Litomyšli), dramat Shakespearových (úmysl, aby do r. 1864, 300leté památky narození Shakespearova, bylo vše vydáno, neuskutečněn; teprve roku 1872 ukončeno vydávání a vyšlo celkem 37 kusů, z nich 8 jen pomocí Matice), některých dramat antických (Sofokleova Edipa a Antigony v překl. Šohajově, Aischylových Eumenid a Promethea v překl. V. Nebeského, Aristofanových Žab a Plautových Plenníků v překl. Nebeského), jimiž v obojím směru mocně působila na naši literaturu dramatickou (srv. na př. dramata Hálkova) a také na vytříbení básnického jazyka. Stejně záslužné bylo také vydání II. dílu Výboru z literatury české, k němuž již Jungmann činil přípravy, ale dokončil jej teprve K. J. Erben (1857 – 1868), snaha o rozšíření Palackého Dějin národu českého, k nimž již r. 1855 přidružilo se druhé čelné historické dílo české, Tomkův Dějepis Prahy. Z jiných publikací matičných vytknouti jest: Erbenův překlad Nestorova Letopisu ruského, J. Krejčího Krystallografii, Hanušovy Dodavky a doplňky k Jungmannově Historii literatury české (až do r. 1409), K. Tieftrunka Odpor stavů čes. proti Ferdinandovi r. 1547, J. Malého Soustátí severoamerické, V. Zeleného Život Josefa Jungmanna, sepsaný z uložení Sboru k oslavě stoletých narozenin Jungmannových, Smila Flašky Nová rada, vyd. J. Gebauerem (jako 1. číslo »Památek staré literatury české«), F. L. Čelakovského Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských, Rýmovaná Kronika Česká tak řečeného Dalimila a Staročeské divadelní hry, obé vyd. Jos. Jirečkem (v 2. a 3. č. »Památek staré literat. čes.«), Spisové císaře Karla IV., vyd. ku pětisetleté památce jeho úmrtí J. Emlerem, Primusa Sobotky Rostlinstvo v národním podání slovanském, Paměti Mik. Dačického z Heslova, upravené drem Rezkem, Geologická mapa okolí pražského od Krejčího a Helmhackera, Knížky o hře šachové, vyd. Ferd. Menčíkem, Žaltář Wittenberský, vyd. J. Gebauerem, Václ. Březana Život Petra Voka z Rosenberka, vyd. Fr. Marešem, a Staročeský zlomek Evangelia svatojanského a filologické svědectví o jeho původu od J. Gebauera. Kromě toho při celé řadě důležitých spisů podporovala Matice vydání aneb aspoň pečovala o jejich rozšíření mezi zakladateli (Obzor literární, 1867, Fr. Lepaře Slovník řecko-česko-německý, nové vydání Všehrdových Knih devaterých od H. Jirečka, Bibliografii českou, Komenského Školu pansofickou a j. v překl. Fr. Zoubka, Fr. Velišského Život Řeků a Římanů, Koldínova Práva městská, vyd. J. Jirečkem, Brus jazyka českého, sestavený kommissí zřízenou širším Sborem Matice české). Statisticky zračí se tato činnost takto: od r. 1861 do 1870 vydáno nákladem nebo pomocí Matice 30 svazků, od r. 1871 – 80 celkem 72 sv. Pohříchu neprovedeny jiné plány důležité: vydání úplného atlantu, navrženého kurátorem hr. z Harrachu r. 1863, zůstalo při pouhém vyjednáváni, rovněž tak skončily se porady o důkladném zeměpise, navrženém Krejčím r. 1869. o pragmatickém a kritickém dějepise literatury české od jejího vzkříšení, pro nějž Ferd. Schulz r. 1869 navrhl V. Nebeského, a neméně důležitý návrh Schulzův, aby vydán byl tištěný katalog všech českých a slovanských děl v bibliothéce musejní (1869) a j. S lepším zdarem potkala se jiná dvě předsevzetí Sboru, totiž zřízení širšího Sboru, jenž pěstovati měl správnou řeč spisovnou a literární kritiku se zvláštním zřetelem k literatuře novověké, a ustavení kommisse na vydávání památek staré literatury. Širší Sbor vyšel ze snahy po rozšíření vědecké působnosti Matice, když plán se členy dopisujícími se nezdařil, a zřízen r. 1868, načež vypracovány a Výborem musejním potvrzeny pro něj zvláštní instrukce v led. 1870. Dle nich měl Sbor širší, složený z členů Sboru užšího a z přihlášených členů Výboru musejního, pokud jsou zakladateli Matice, pečovati o vzdělání řeči a literatury české, zejména poradami a přednáškami, zřizováním kommissí ke zvláštním úkolům vědeckým. Takovým byla již na poč. let 70tých péče o literární pozůstalost Erbenovu, dále stará myšlénka Matice, vydati totiž Brus jazyka českého, která konečně r. 1876 od zvláštní kommisse byla provedena. Ve zmíněných přednáškách snažil se opět Sbor o vzdělání literární historie a jmenovitě také o povznesení liter. kritiky, pečoval o literaturu školní atd. Badání jazykovému i literárně historickému zvláště doby starší mělo sloužiti jiné předsevzetí rovněž již staršího data, ale provedené teprve r. 1876, totiž vydávání (nebo aspoň opisování vzácných) Památek staré literatury české od dob nejstarších až do XVIII. věku, jímž Sbor – do r. 1880 vyšlo 7 spisů – skutečně získal si platných zásluh v oboru čes. mluvnice i lit. historie. Posléze zmíniti se musíme ještě o jedné dobré novotě (počátek učiněn již r. 1846) v Matici, o udílení vhodných děl, jež posud bez užitku tlely ve skladě, čes. školám a ústavům, a o výměně knih matičních s rozličnými podobnými ústavy a učenci domácími i cizími, zvláště slovanskými. Tím Matice nejen šířila známost čes. literatury ve světě slovanském, ale zároveň opatřovala knihovně musejní publikace jinoslovanské, jinde málo přístupné, podporujíc tak vydatně slovanskou vzájemnost literární. Od r. 1881 vydala Matice č. řadu důležitých spisů, z nichž buďtež zde uvedeny: K. Tieftrunka Dějiny Matice české, Tom. Bílka Dějiny konfiskací v Čechách po roku 1618 (2 díly), Fr. V. Jeřábka Stará doba romant. básnictvi, K. Jirečka Cesty po Bulharsku, Z. Wintra Kulturní obraz českých měst (2 díly), Život církevní v Čechách (2 d.). Děje vys. škot Pražských a O životě na vys. školách pražských knihy dvoje. Monumentální dílo Tomkovo Dějepis města Prahy dospělo k dílu XI. Mimo to vydán Památník na oslavu stých narozenin Fr. Palackého a ze starých památek Svatovítský rukopis a Žaltář Klementinský. S »Čas. Č. M.«, jejž od r. 1891 rediguje Ant. Truhlář, stala se ta změna, že od r. 1897 vychází 6krát do roka. red.

Související hesla