Maupassant Henri René Albert Guy de

, francouzský prozaik, dramatik, novinář; mistr povídky a dramatické novely. Ovlivněn G. Flaubertem a jeho hledáním pravdy, chápal uměleckou tvorbu jako prostředek k vyjádření komplexní představy světa, která má být pravdivější než skutečnost sama. Podkladem k psychologicky zaměřené tvorbě jsou autorovy životní zkušenosti, které mají dílu zaručit objektivnost a pravdivost a zároveň zpětně působit na autora a jeho zodpovědnost za vlastní život. Romány a povídky tematicky sledují jednotlivé etapy autorova života. Rané dílo zachycuje život v rodné Normandii, zážitky z prusko-francouzské války v roce 1870, zkušenosti s úřednickou praxí a příběhy ze sportovního prostředí. Pozdější romány jsou zaměřeny na kritiku francouzského kolonialismu a prodejnost žurnalistiky. Pozdní tvorba, částečně ovlivněná zhoršujícím se zdravotním stavem autora, se zabývá popisem a analýzou chorobných duševních stavů a halucinací člověka. Romány a povídky, často blízké ruskému realismu, se orientují zejm. na naturalisticky pojímané erotické vztahy a kritiku tehdejší francouzské společnosti. Česky vyšel desetisvazkový soubor románů, novel a povídek (mj. Miláček, Mont-Oriol, Příběh jednoho života).

Ottův slovník naučný: Maupassant Henri René Albert Guy de

de Maupassant [mópasan] Guy, povídkář a románopisec franc. (* 5. srpna 1850 v zámku miromesnilském, Seine-Inférieure – † 6. čce 1893 v Auteuilu), byl původu lotrinského; výchovu jeho řídila matka rozená Le Poittevinová, přítelkyně Flaubertova, který působil rozhodně v duševní život M-ův a byl jeho literárním vychovatelem. Studoval na lyceu v Rouenu, vstoupil v 18. roce do ministerstva námořního, pozd. přešel do ministerstva vyučování. Psáti začal pozdě. R. 1880 vydal první knihu Des vers, básně silné smyslné lásky v nejrůznějších variacích, silné zvláště v reliefu a v barvě. V Zolových »Soirées de Méda◁ vydal první novellu Boule de suif, v níž je již celý M., jakým zůstal dlouhou dobu. Přesný a nestranný, epicky klidný a jasný pozorovatel, který podává život co nejméně transformovaný osobností spisovatele. Flaubert vypudil z hlavy jeho všechny illuse moralistní a ideální. M. jest čirý naturalista v nejpřísnějším smyslu slova: podává život objektivně, nezasahuje žádnou morální doktrinou ani nervovým vzrušením do faktů, nemá ani soucitu ani odsouzení pro své figury; je prost všeho romantismu, illusí a sentimentality jako nikdo ze školy naturalistické. Přesnost jeho oka je obdivuhodná, výraz poctivý a prostý, získaný velikou logikou; jazyk jeho záhy jest klassický. Takového rázu jest veliká řada povídek a novell, jichž napsal M. daleko přes dvě stě a na nichž se zakládá ve Francii hlavně sláva M-ova. V tomto genru, po výtce národním, napsal M. některá čísla veliké umělecké dokonalosti v malém rámci: dramaticky živá, přesná a barevná. Ze sbírek, v něž jsou sebrány, jmenujeme: La maison Tellier (1881); Mademoiselle Fifi (1882); Les contes de la Bécasse (1883); Clair de lune (t. r.); Les soeurs Rondoli (1884); Miss Harriett (t. r.); Yvette (1885); Contes du jour et de la nuit (t. r.); La petite Roque (1886); Monsieur Parent (t. r.); Toine; Horla (1887); Le rosier de Mme Husson (1888); La main gauche (1889); L'inutile beauté (1890). Vedle nich stojí několik knih, obsahujících obrazy a dojmy z cest, tak: Au soleil (1884); Sur l'eau (1887); La vie errante (1890). Zatím hlásila se však v duševní náladě a zvolna i v literární methodě M-ově vážná změna: M. vychází stále více ze své naturalistické a materialistické lhostejnosti, cítí bolestněji, vidí duševněji, někdy až hallucinovaně, prochází patrně duševní krisí. Důsledný sensualismus přivádí ho k ohromné nudě a ošklivosti ze života, k ošklivosti tak silné, že až »touží po smrtį, jak sám řekl; v knize »Sur l'eaų jeví se takový pessimismus a často i misanthropie, že byla neobyčejně zaražena veřejnost, která znala z M-a hlavně komickou a smyslnou stránku. Odtud také větší psychologie nitra, která se projevila zvláště v jeho románech, jichž napsal šest: Une vie (1883); Bel-ami (1885); Mont-Oriol (1887); Fierre et Jean (1888, se zajímavou předmluvou, jedinou literární rozpravou, kterou kdy M. napsal); Fort comme la mort (1889) a Notre coeur (1890). Bolest, nuda ze života a strach před smrtí vnikají stále více do díla M-ova a s nimi i psychologické zjemnění a ideové ovzduší, cizí pracím z období prvého. Mnozí kritikové, hlav. v cizině, proto právem staví některé romány M-ovy nad jeho povídky. Přeměna tato byla podmíněna i nemocí, která kvasila v M-ovi, jinak velmi silném a oddaném vášnivě tělesným cvičením, a propukla strašným způsobem ve ville v Cannech, kde se pokusil o sebevraždu a odkud byl odvezen ve svěrací kazajce do Paříže; zemřel po 18měsíčné nemoci jako úplný paralytik. Odmítl několikráte vstoupiti do Akademie. M. je krásný příklad charakteru literárního neobyčejné poctivého, pravdivého, přirozeného; nikdy nefinguje hloubky; nikdy »nekalí svých vod, aby se zdály hlubšímį; podal s úplnou upřímností na sobě typický příklad moderní krise mravní, a tak ho také pochopil a ocenil Tolstoj v článku, vydaném jako úvod k ruskému překladu jeho spisův (český překlad v »Naší době«, II.). Do češtiny jsou přelož. kromě četných povídek romány: »Život« (»Vzděl. bibl.«); »Petr a Ja◁ (t.); »Naše srdce« (Otto) a »Miláče▽ (Bel-ami, Vilímek). Srovn. Lemaître, Les contemporains, I., V. a VI.; A. France, La vie littéraire, I., II. a IV. Šld.

Související hesla