Meissonier Ernest

, francouzský malíř a grafik; významný představitel historické malby. Ovlivněn nizozemskou žánrovou malbou. Proslavil se jako autor heroických scén a bitevních výjevů (Obléhání Paříže).

Ottův slovník naučný: Meissonier Ernest

Meissonier [mésonjè] Jean Louis Ernest, malíř francouzský (*21. února 1815 v Lyoně – †31. led. 1891 v Paříži) Otec jeho, obchodník, určil ho ke kupectví, a teprve na radu Potierovu oddal se Meissonier. dráze umělecké, vzdělávaje se jednak u L. Cognieta, jednak studiem v obrazárně louvreské. Vystoupil r. 1831 Návštěvou purkmistra, ale věnoval se za obživou v následujicích letech illustrování pro pařížské nakladatele. Vyzdobil knihy Bernardina de Saint-Pierre (Paul et Virginie, La chaumière indienne), Lamartinův La chute ď un ange, Chevignéovy Contes rémois, Vikáře Wakefieldského, díla Gressetova a publikaci Les français peints par eux-mêmes (1841-43) a i v pozdějších dobách své činnosti sáhl tu a tam k pracím illustračním (Lazarilla z Tormes, Balzacovy Lidské komédie). V prvé části svého tvořeni pěstoval Meissonier. s oblibou genre dějepisný a kostumový na malých obrázcích, upomínajících na hollandské drobnomalíře. Důležitější z nich jsou: Měšťané flámští (1834); Hráči šachu; Poslíček; Řeholník těší nemocného; Mladý muž hraje na basu; Malíř v atelieru; Partie piquetu; Hra s koulemi; Muž vybírající si meč; Bravi (1852); Měšťanská garda vlámská; Pračka (1855); Hráči s koulemi za Ludvíka XV. (1854); Důvěrné sdělení; Očekávání; Amateuři u malíře; Synovec Rameauův; Kovář; Beseda u Diderota a m. j. Od r. 1861, kdy vznikl Napoleon III. u Solferina (vystaven r. 1864, nyní v Luxembourgu), volil Meissonier. s oblibou náměty válečné, jako jest: Vojevůdce; Ordonnance: Desaix u rýnské armády; Oddech, Kyrysníci a zejména trojice významných prací: 1805; 1807 a 1814, líčící zárod, květ a úpadek slávy Napoleonovy. V r. 1884 vystavil Meissonier. své práce v souborné výstavě, bylo jich 146; četné obrazy byly ovšem již v majetku soukromém, zhusta koupeny za velmi vysoké ceny. Na světové výstavě r. 1889 vystavil: Guide; Madonna del bacio; Jena; Cestovatel; Benátky; Postilion; Hospoda u mostu v Poissy; Pasquale. Po výstavě účastnil se Meissonier. hnutí, jehož výsledkem bylo zřízení Salonu na Poli Martově. Z jiných oborů malířské činnosti Meissonierovy dlužno zmíniti se i o jeho krajinách (Benátky; Antibes; Evian; Poissy) a o portraitech dra Lefèvra, P. Chenavarda, Vanderbilta, dra Gnyona, Stanforda, V. Lefranca, Alex. Dumasa a j. Činnosti Meissonierově dostávalo se hojných vyznamenání medaillemi, všemi stupni čestné legie (roku 1878 dostal velkokříž), členstvím pařížské akademie a j. akademií cizích. Činnosti politické neúčastnil se valně ani osobně a málo jen svými pracemi (sem spadá na př. obraz Barikáda z r. 1850). Díla Meissonierova vyznačuje pořádek a jasnost, vlastnosti, jež vyznačovaly školu zdravého smyslu, jejíž vrchol rozkvětu spadá do r. 1850 a jejíž analogon literární jest Augier. K tomu druží se neobyčejná, úzkostlivá péče o realistické podání jednotlivostí. Známa jsou v té příčině Meissonierova studia terrainu, koní, krojů a vojáků na cvičišti saint-germainském za letních jeho pobytů v Poissy. Se snahou o pečlivé vystižení detailu souvisí mnohdy nedostatky celku, zejména však nedostatek oduševnělosti osob. Meissonier maloval též scény vzrušené, ale jen zřídka: ideálem jeho je klid a rovnováha; a jako málo účastnil se života politického, tak setrval i mimo současné proudy umělecké oddán evokacím starších period, z nichž zejména si oblíbil dobu Ludvíka XIV. a XV. Zajímavo, že nemaloval postav ženských. R. 1895 postaven Meissonierovi pomník v Paříži. Ze žáků jeho sluší jmenovati syna jeho Karla (*1848), jenž následuje ve svých prácech otce, a Detaillea.-Srv. O. Gréard, Meissonier (1897).