Meklenbursko

, německy Mecklenburg – historické území na severu Německa mezi Baltským mořem na severu, Pomořany na východě, Braniborskem na jihu a Šlesvickem-Holštýnskem na západě. V římském období osídleno germánskými kmeny (mj. Langobardy, Sasy), asi od roku 660 západními Slovany (Obodrity, Velety). Od roku 1170 dědičné knížectví dynastie Obodritů. 1227 se Meklenbursko dostalo do dánské závislosti a zejm. v důsledku kolonizace a rozvoje hanzovních měst bylo germanizováno. Od roku 1348 říšské vévodství. 1549 uskutečněna reformace. V roce 1628 dobyl Meklenbursko Albrecht z Valdštejna a 1629 je obdržel v léno; po vpádu Švédů se Meklenbursko vrátilo dynastii Obodritů (potvrzeno pražským mírem 1635). Dělením 1701 vznikla vévodství Meklenbursko-Schwerin, Meklenbursko-Strelitz, která byla po vídeňském kongresu v roce 1815 povýšena na velkovévodství. V 19. stol. bylo Meklenbursko pod vlivem Pruska, 1867 součást severoněmeckého spolku a 1871 císařství německého. V roce 1934 byly obě části Meklenburska spojeny a ustavena země Meklenbursko. 1945 Meklenbursko v sovětské okupační zóně; 1949 – 90 v bývalé NDR; jako země bylo v roce 1952 zrušeno. Od sjednocení Německa v roce 1990 je Meklenbursko součástí země Meklenbursko-Přední Pomořansko.

Ottův slovník naučný: Meklenbursko

Meklenbursko sluje při moři Baltickém se rozkládající země německá, jež tvoří dvě velkovévodství, Meklenbursko-Zvéřínské a Meklenbursko-Střelické. 1. MekZvěřínské velkovév. (Mecklenburg-Schwerin) zaujímá plochu 13.161,61 km2 a skládá se z vlastní země (hraničící na sz. s MekStřelickým knížectvím Ratiborským, na jz. se Šlesvicko-Holštýnskem, na j. a na sv. s Pruskem [Hannoverskem, Braniborskem a Pomořanskem], na jv. s MekStřelickem; severní hranici tvoří moře Baltické) a z několika oddělených území (v Prusku Rossow a Schonberg-Netzeband, v MekStřelicku Ahrensberg) Území Meklenburska Zvěřínského obsahuje vévodství Zvěřínské čili Meklenburský kraj, vévodství Güstrovské neboli Slovanský kraj, obvod Roztocký, knížectví Zvěřínské a panství Vismarské. Země jest většinou plochá, od jv. k sz. prostoupená nevysokými pásmy pahorkovými (Mecklenburgische Seenplatte), tvořícími předěl Severního a Baltického moře a dosahujícími největší výše (144 m) sv. od Varina (Hohe Burg). Nejvyšší bod vůbec jest na jihu země (Ruhner Berge 176 m). Kraj na horní Pěně (Peene) a jezeře Malchinském sluje Meklenburské Švýcarsko Větší čásť půdy jest úrodná (podle složení půdy ne ovšem stejně). Asi 3/4 půdy jsou role; některé krajiny, zejména na jih od pahorkatiny, jsou písčité; lesy kryjí asi 2265 km2 Podnebí jest vlhké a poměrně mírné. Průměrná roční teplota skoro 8°C, srážek ročně na 55 cm. Pobřeží málo vyvinuté měří 228,39 km, jest převážně ploché, návějemi (Düne) písečnými chráněné. na několika málo místech (hlavně u Dobřan [Doberan]) příkré, výšina Kühlung vystupuje zde do výše 128 m: zde též známý Heiligendamm (Svatá hráz, hodinu cesty dlouhá, 30 m široká a 2-2,5 m vysoká; při ni stejnojmenné lázně). Na západě při ústí Travny jsou zátoky Pötenická a Dasovská (Pötenitzer Wiek, Dassower See); záliv Vismarský s několika menšími zátokami ostrovem Poelem a půlostrovem Ostrovem (Wustrow), na východní hranici Rybník (Rybnitzer See), čásť to zálivu zvaného Saaler Bodden. Dolní Vranava (Warnow) rozšiřuje se v jezero (Breitling) s mořem spojené a podobně jako Vismarský záliv pro velké lodi přístupné. Ve vnitrozemí jest mnoho jezer (více než 300; z nich jsou největší Murica [Müritzer See, 133 km2, Zvěřínské jezero] [Schweriner See, 61 km2, Plavenské Plauer See], Malchinské [Malchiner See] ; celkem zaujímají jezera plochu asi 710 km2). Z řek nejdůležitější jsou do Baltického moře ústící Vranava, hraničná Stepenice na západě a Rekenice, Pěna s Trebelou na východě; pobočky labské Stekenice, Suda a Elda (Elde) Labe samo činí hranici na dvou místech (na jz.). Význam řek zvyšuje několik průplavů Nový průplav (Neuer Kanal), Ludwigslustský pr., Störský pr, Nová Elda a j. Minerály jest země chudá. Dobývá se něco hnědého uhlí sádry a hojně rašeliny; jantar na pobřeží a při jezeře Murici. U Dobřan, Parchimi a Goldberku jsou prameny železité, slané prameny má Sülze. Několik zejména v poslední době četně navštěvovaných lázní mořských (Warnemünde, Wendorf, Boltenhagen), nejstarší Heiligendamm. Obyvatelstva má MekZvěřínsko 597.436 r. 1895; 5085 kat., 2182 židů, 383 jinovérců (1890), na 1 km2 tedy 45; roční přírůstek 0,12%. Z půdy patří 5592,62 km2 k statkům korunním, 5598,78 km2 k statkům rytířským, 450,26 km2 náleží klášterům, 1519,95 km2 městům. Sedláci na statcích svých jsou pouze dědičnými, někteří jen dočasnými nájemci. Největší města jsou Roztoky, Zvěřín, Vismar, Güstrov. MekZvěřínsko jest zemí hospodářskou; znamenitý jest i chov dobytka, zejména koní; 53,8% obyvatelstva zabývá se hospodářstvím, lesnictvím, chovem dobytka a rybářstvím (r. 1897 napočteno zde 98.479 koní (výborné plemeno a z nejsilnějších), 324.885 kusů hověz. dobytka, 566.386 ovcí, 386.454 prasat; r. 1892 732.117 koz, 46.705 úlů). Z plodin hospodářských pěstuje se pšenice, žito, oves, brambory; kromě toho i ječmen, hrách, řepa, řepka; značné jest i lukařství. Průmyslem zabývá se 27,1% obyvatelstva. Továren dosud málo (slevárny, strojírny, továrny na vozy, cukrovary, pivovary, vinopalny, papírny a továrny na tabák, koželužství, zboží vlněné). Obchod (jímž se zabývá 9,3% všeho obyv.) vyváží hlavně surové plodiny kraje: obilí, luštěniny, máslo, vlnu; pak dobytek. Přivážejí se výrobky průmyslové, železo, dříví, kamenné uhlí a zboží koloniální. Větších obchodních lodí mělo MekZvěřínsko (1898) 86, z nichž 29 parníků. Kromě toho mnoho lodí menších. Nehustá sice, ale výhodně rozvětvená síť železniční (přes 1000 km délky), splavné řeky a průplavy, výhodná poloha země mezi Labem a mořem Baltickým, rozmanité banky a jiné peněžní ústavy dobře napomáhají průmyslu a obchodu. – Církevně dělí se MekZvěřínsko na 7 superintendentství a 35 praepositur. Vrchní církevní úřad jest ve Zvěříně, konsistoř a vrchní soud církevní (pro obě velkovévodství) v Roztokách. Školství obecné není ještě dostatečné. Nejvíce škol jest na statcích zeměpanských (565); na rytířských a klášterních (527) a na městských (180). Obyčejných škol měšťanských jest 54. Jsou i zvláštní elementární školy pro chudé a sirotky (asi 200 učitelů). Nejvyšším ústavem školním jest universita v Roztokách. Reálných gymnasií jest 6, gymnasií 7, reálná progymnasia 3, 2 semináře pro učitele, 2 školy navigační, 2 hospodářské, škola stavitelská a strojnická, několik vyšších škol měšťanských a řemeslnických (v městech a městysech). Z ústavů humanitních kromě nemocnic jmenovati jest ústav slepcův a hluchoněmých (2). Vrchnímu zem. soudu (pro obě velkovévodství) podřízeny jsou tři zemské soudy (zvěřínský, güstrovský [při tomto soudy porotní] a roztocký) se 43 soudy obvodními. Správu státu vede čtyřčlenné ministerstvo sídlící ve Zvěříně: totiž ministerstvo zahraničné, vnitra, spravedlnosti (s oddělením pro věci duchovní, vyučování a záležitosti zdravotní) a finanční (s oddělením pro správu statků korunních a lesů). Pro věci vojenské jest zvláštní département. Jednotného rozpočtu státního není. Jest zvláštní finanční správa zeměpanská, společná zemská a stavovská. Podle toho rozeznává se důchod a) zeměpanský (grossherzogl. Rentereikasse), z něhož hradí se náklady na správu zemskou a platí matrikulární příspěvky pro pokladnu říšskou (roku 1899 bylo příjmů 19,400,000 mar.; matrikulární příspěvky pro r. 1900 rozpočteny na 5,593.507 mar.); b) společný zemský (allgem. Landesrecepturkasse, od r. 1809), do něhož plynou ponejvíce daně a z něhož přispívá se na útraty správní a hradí úroky dluhů státních (přes 100 mill. mar.) a některé zvláštní potřeby; a konečně c) stavovský (Landkasten), poměrně nepatrný, pouze na potřeby stavů. Pro říš. volby dělí se země na 6 volebních okresů. Hl. m. jest Zvěřín. Ve smlouvě vojenské s Pruskem vymínili si vévodové meklenburští jisté výsady a pocty. 2. MekStřelické velkovévodství (Mecklenburg-Strelitz) měří 2929,5 km2 dělíc se na dvě části, z nichž jedna, knížectví Ratiborské (Ratzeburg), leží na záp. (má 381,94 km2), druhá, panství Stargardské (2547,56 km2), na vých. od vévodství MekZvěřínského. První čásť, které patři řada drobných exklav (tři v Lauenbursku a čtyři v MekZvěřínsku), jest saekularisované biskupství; hraničí na sv. a na v. s MekZvěřínskem, na sz. s Lubekem, na jz. s pruskou provincií Šlesvicko-Holštýnskem (s vévodstvím Lauenburským). Hlavní čásť MekStřelicka, panství Stargardské hraničí na z. s velkovév. MekZvěřínským, na ostatních stranách s Pruskem (na s. s Pomořany, na v. a j. s Braniborskem). Ráz půdy a podnebí jsou stejny jako v Zvěřínsku. Helpter Berg u Voldegku v Stargardsku má 179 m n. m. Nejvyšší bod Ratiborska dosahuje výše 84 m. Mnoho jezer; největší Dolenské (Tollensesce) a Ratiborské; všech 132. Z řek jmenovati jest Havolu (patří sem horním tokem), Travnu a Stepenici s přítokem Maurine. Obyvatelstva má MekStřelicko 101.540 (556 kat., 365 židů r. 1895: přírůstek roční 0,72%; na 1 km2 34 obyv., jest tudíž MekStřelicko zalidněno nejřídčeji ze všech zemí německých). Největší čásť půdy Ratiborska (asi 330 km2) a 1430 km2 Stargardska jest v majetku velkovévody. Polovina obyv. živí se zemědělstvím (52,7%); průmyslem (celkem nepatrným, podobným jako ve Zvěřínsku) zabývá se 28,4, obchodem 9,2%. R. 1895 napočteno bylo 18.560 koní, 49.988 kusů hov. dob., 61.598 prasat, 135.127 ovcí; r. 1892 8707 koz a 9388 úlů. Železnic je poměrně více než ve Zvěřínsku (205 km). Loďstva obchodního není. Církevně dělí se Střelicko na 7 praepositur (jedna z nich připadá na Ratiborsko) pod vrchním dozorem konsistoře v Nové Střelici; kromě 250 škol nižších jsou tu 3 gymnasia (v Nové Střelici, v Nov. Braniboru a ve Friedlandu) a učitelský seminář v Mirově. Vrchnímu soudu roztockému (společnému se Zvěřínskem) podřízen zem. soud v Nové Střelici s 10 soudy obvodními. Vnitřní správu státu řídí trojčlenná zemská vláda, jež má v čele státního ministra a dva rady. Příjmy státní připadají podobně jako ve Zvěřínsku do 3 pokladen. Matrikulární příspěvky (r. 1900 rozpočteny na 950,112 mar.) stejně se Zvěřínskem vyplácejí se z důchodu zeměpanského. Finanční poměry MekStřelicka nejsou podrobně známy. Státní dluh jest asi 6 mill. marek. Do říš. sněmu vysílá Střelicko 1 poslance. Hl. m. jest Nová Střelice. Starodávná ústava (založená na úmluvách rodiny knížecí, na smlouvě praelátů, vasallů a měst z r. 1523 a doplněná v letech pozdějších) platna jest pro obě velkovévodství (vyjímajíc domanium, město a panství Vismar a knížectví Ratiborské). Podle této ústavy patří vláda velkovévodům; hodnost velkovévodská dědična jest v pokolení mužském. Obě větve dědí po sobě; kdyby vymřely, jest dědicem panující rod pruský. Sněm skládá se ze zástupců rytířských statků (Korps der Ritterschaft; 740 z Meklenburska - Zvěřínska a 60 z MeaStřelicka) a měst (Korps der Landschaft, celkem 48). Jakýmsi zemským výborem jest kollegium sestávající z 9 členů. Lid selský, knížectví Ratiborské, města Vismar a Nová Střelice nejsou vůbec zastoupeny. Kromě tohoto sněmu jsou ještě zvláštní sněmíky pro jednotlivá velkovévodství a shromáždění jednotl. stavů (Konvokationslandtage; Konvente) a konečně jsou i zvláštní schůze pro jednání stavů se zeměpanskými kommissary (Kommissarisch - deputatische Verhandlungen). Města Roztoky a Vismar mají rozsáhlou samosprávu. Na korunních statcích vládnou velkovévodové neobmezeně. Nespokojenost lidu se stávajícím pořádkem patrna jest při říšských volbách. R. 1893 z 119.607 hlasů dostali sociální demokraté 32.230. Titul obou velkovévodů jest stejný, rovněž znaku užívají obě velkovévodství stejného (štít o šesti polích se štítem středním, jenž jest půlený, nahoře červený, dole zlatý [znak hrabství Zvěřínského], má v prvním pravém horním poli na zlaté půdě černou hlavu býčí korunovanou s rohy stříbrnými [Meklenburk], v druhém levém horním poli na půdě modré kráčejícího v pravo noha [Roztoky], v třetím [na pravo od středního štítu] vodorovně děleném v horní polovině podobného noha, dolní polovice jest zelená, stříbrem vroubená [knížectví Zvěřínské], ve čtvrtém [na levo od stř. štítu] na půdě modré kříž stříbrný a nad ním koruna [Ratibor], v pátém [pravém dolním]-v půdě červené rámě ženské s prstenem [Stargard], v šestém [levém dolním] na příč položenou býčí hlavu na půdě zlaté [kraj slovanský, Wenden]). Celý znak, nad nímž koruna královská, drží s pravé strany býk, s druhé noh. Zemské barvy velkovév. MekZvěřínského jsou: modrá, žlutá, červená, MStřelického: červená, žlutá, modrá. R. 1864 založen pro obě velkovévodství řád »slovanské koruny« (der Wendischen Krone). Meklenbursko- Zvěřínsko má kromě toho od r. 1884 ještě řád noha (Greifenorden). Vedle řádů ještě několik jiných čestných odznaků. K vojsku říšskému staví obě velkovévodství pluk granátnický (čís. 89.), myslivecký (čís. 14.), pěší (čís. 90.), dragounský (čís. 17. a 18.), 1. vojenský oddíl polního dělostřeleckého pluku (čís. 24.). Nejstarší zprávy o kraji dnes Meklenburskem nazývaném zachovali nám dějepisci římští. Tacitus klade v kraje tyto Variny, Suardony, Reudigny a j. kmeny uctívající božství Nerthus. Někteří vykladači pokládají jmenované kmeny za Němce, jiní vidí v nich předky slovanských Obodriců a Veletů. Shoda jmen klassických se jmény pozdějšími, nepopíratelně již slovanskými, a úplný nedostatek všelikých zpráv o vystěhování domnělých Němcův a o příchodu Slovanů zdá se tomu nasvědčovati. Podrobnější zprávy o krajích těchto za doby slovanské zachoval nám Adam Bremský a Helmold. Žiliť tu z kmenů obodrických na jihozápadě Meklenburska Polabané s hlavním městem Ratiborem a někteří menší kmenové, při moři Obodrici v užším smysle slova (jeden z hradů jejich slul Veligrad, později Mikilenburg [dnes vesnice mezi Vismarem a jezerem Zvěřínským], podle něho nazývá se země), Varni neb Vranové jižně od Obodritů. Lutici seděli na v. a jv. Meklenburska, a to Chyžané neb Kyšané při moři vých. od Varnavy, při jezeře Dolenském Dolenci. Na jih od nich, též jezera se dotýkajíce, nejznamenitější z Luticů Rataři se slavnou Rethrou. Mezi Kyšany a Dolenci zasahovali do dnešního Meklenburska Črezpěnané, při řece Dosse Došané. Všecky tyto kmeny od prvního objevení v dějinách byly v stálém boji jednak s panovačnými sousedy na západě, s Franky a Sasy, jednak zápasili Obodrici s Lutici. Nepřátelství mezi oběma bratrskými kmeny ovšem velmi dobře využitkovali Frankové a Sasové pod záminkou rozšiřování křesťanství stále na Slovany útočíce a pomalu je sobě podmaňujíce. Slované sice několikrát svrhli nenáviděné jho, ale znovu zase, částečně nebo v celku, k poddanství přinuceni. Podrobení dokonal hrozný nepřítel Slovanů Jindřich Lev, vévoda saský a bavorský, jenž r. 1160 k vévodství Saskému připojil kraje slovanské. Poslední kníže obodrický Niklot hrdinsky bránil dědictví otců svých, ale sám v boji zahynul. Synové jeho Přibyslav a Vratislav dostali pak od Jindřicha lutické východní části panství kdysi oteckého (Chyžansko a Črezpěňansko) se sídlem na hradu Orlím (Werle, sz. od Güstrova). Ostatní Obodricko rozděleno na několik panství, jež dána pod správu německých hrabat. Do zpustošené země voláni němečtí osadníci a jednak obnoveny, jednak znovu zakládány kostely a kláštery. K biskupství ratiborskému (od 1154) přibylo druhé v městě Meklenburce. Ale ani chudých zbytků dávného panství nepřáli hrabiví mani Jindřicha Lva oběma bratřím hledajíce s nimi nové války a popuzujíce proti nim Jindřicha Lva, ačkoliv obě knížata přijala křesťanství. V bojích těchto, v nichž i Dánové a knížata Pomořanů měli účastenství, byl Vratislav zajat a oběšen; Přibyslav vyhnán byl ze svého údělu, ale r. 1167 znovu v něj uveden se svolením Jindřicha Lva, jenž chtěl si pomoc jeho zabezpečiti. R. 1170 za Bedřicha I. stal se konečně Přibyslav samostatným knížetem říšským. V západní části Meklenburska, zvané hrabstvím Zvěřínským, vladařil rytíř Guncel z Hagenu. Poněmčení kraje velice rychle pokračovalo. (Viz Perwolf, Germanizacija Baltijskich Slavjan, 1876.) Napomáhala tomu předně německá šlechta, jež opanovala půdu slovanskou, po druhé německé duchovenstvo (světské i klášterní) a nově vzniklá, ponejvíce Němci osazená města, Slovany někdy přímo vylučující a raději ze všech světa konců (a remotis partibus et mundi climatibus) osadníky volající. Podobně vylučováni Slované i z cechů. Celý kraj, zdá se, poněmčen byl již na poč. XIV. stol. Slovanské právo a slov. zřízení ustoupilo německému ovšem mnohem dříve. Nejdéle (do XVI. st.) zachovali se Slované v Polabí, kde sousedili se Slovany lüneburskými. Knížata Přibyslav a Vratislav nazývala se sice knížaty Slovanů a Chyžanů, též meklenbursko-chyžanskými, ale již sama a ještě více pak nejbližší potomci jejich víc a více přikloňují se řádům německým. V l. 1184 až 1200 rozděleno knížectví mezi bratrance Jindřicha I., Borvina, syna Přibyslavova, a Niklota (Mikuláše), syna Vratislavova. První dostal kraj západní, druhý východní. Na počátku XIII. stol. spojil po smrti Niklotově Jindřich obě země, ale přinucen (od Valdemara II.) uznati svrchovanost dánskou (1202-1227). Znovu rozdělena země r. 1227 mezi čtyři vnuky Přibyslava I. Borvina. Jan I. Bohoslovec dostal takořka celé bývalé Bodricko (větev meklenburská), Jindřich Borvin III. kraj severovýchodní, t. j. hlavně zemi Chyžanů (větev roztocká), Nikolaj jihovýchodní země, t. j. kraj lutický (vět. orelská, též güstrovská), Přibyslav III. jižní země, t. j. kraj Varnů (větev parchimská a richenberská). Časem spojila knížata meklenburská (v potomcích svých do dnešního dne v Meklenbursku vládnoucí a tudíž ze slovanské krve pocházející), od Karla IV. r. 1348 za vévody povýšená, všechny tyto země opět v rukou jedněch a připojila k nim i některá panství sousední. (Tak r. 1261 Parchimsko, r. 1314 Roztocko, r. 1436 Orelsko; r. 1304 získáno Stargardsko, r. 1358 hrabství Zvěřínské.) Větev zde panující vymřela r. 1471. Braniborsku, jež domáhalo se svrchovanosti nad Meklenburskem, zaručeno nástupnictví po vymření rodu meklenburského a tak spory odstraněny (1442). Od té doby stavové celé země scházeli se na společných sněmích a r. 1523 učinili praeláti, páni a města smlouvu výše vzpomenutou, jež dodnes jest základem stavovského zřízení v obojím Meklenbursku. Lutheránství ujalo se v zemi r. 1524 a r. 1540 prohlášeno za státní náboženství. Za synů Albrechta VII. rozděleno r. 1555 [Meklenbursko] na dvě části: Zvěřínsko a Güstrovsko, kteréž rozdělení zůstalo, i když vymřela r. 1610 větev Zvěřínská; ujalť se tam vlády člen rodiny Güstrovské. Ale město a universita roztocká, vrchní soud, konsistoř a sněmy zůstaly společny. R. 1628 vypuzena obě knížata Meklenburská, ježto stála proti císaři, ze země, která dána Albrechtu Valdšteinovi, ale Gustav Adolf uvedl je znovu v panství. Podle míru vestfalského musilo Meklenbursko vydati Švédsku město Vismar s okresem poelským a novoklášterským (Neukloster), ale dostalo saekul. biskupství zvěřínské a ratiborské a johannitská komturství Mirov a Nemerov. Větev Güstrovská vymřela r. 1695 Gustavem Adolfem. Vévoda Bedřich Vilém Zvěřínský chtěl Güstrovsko spojiti se svou zemí. Ale strýc jeho Adolf Bedřich III., syn Adolfa Bedřicha II., odporoval. Různice vyrovnány přičiněním císaře Leopolda I. 8. bř. 1701 smlouvou hamburskou, jíž rozděleno Meklenbursko na dnešní dvě panství. Bedřich Vilém dostal větší čásť Güstrovska, strýc jeho Adolf Bedřich II. pouze Ratiborsko, panství Stargardské a některá menší panství. Právo však svolávati a uzavírati sněmy zůstalo vymíněno vévodovi meklenburskozvěřínskému, ač se na nich projednávaly i věci Meklenburska-Střelického se týkající. Nástupce Bedřicha Viléma, Karel Leopold, uvalil na zemi veliké dluhy, z čehož měl mnohé spory se stavy zemskými a byl konečně r. 1728 sesazen. Pak vladařil bratr jeho Kristián Ludvík (†1756), jenž uzavřel se stavy smlouvu roztockou, kterou stavové uhájili svých práv. R. 1803 připojil Bedřich František I. k Zvěřínsku Vismar, účastnil se válek francouzských a přijav titul velkovévodský přistoupil r. 1815 k německému spolku. R. 1819 zrušeno bylo osobní poddanství. Po padesátiletém vladaření Bedřicha Františka I. nastoupil r. 1837 Pavel Bedřich. Dnešním vladařem jest pravnuk jeho Bedřich František IV., za nějž ujal se r. 1897 na čas nezletilosti vlády jeho strýc vévoda Jan Albrecht. Z meklenbursko-střelických vévodů vyniká zejména Adolf Bedřich IV. (1752-94). Prvním velkovévodou stal se r. 1815 bratr jeho Karel Ludvík II. Od r. 1860 vladaří Bedřich Vilém. Rok 1848 nezůstal bez vlivu na obě velkovévodství. Pro MekZvěřínsko vydána i zvláštní ústava, ta však r. 1850 zase zrušena. Nespokojenost s domácími poměry (reakce ve všech směrech; r. 1852 na př. zaveden znovu tělesný trest atd.) byla příčinou velmi četné emigrace. R. 1866 stálo obojí Meklenbursko na straně Prusů. – Srv. Geinitz, Geologischer Führer durch Mecklenburg (1899); Boll, Abriss d. mecklenburg. Landeskunde (1862); Zander, Stoff zur Landeskunde von Mecklenburg-Strelitz (1889); Raabe, Mecklenburg. Vaterlandskunde (1895-1896); Büsing, Staatsrecht d. Grossherzogthümer Mecklenburg (v Marquardsenově »Handb. d. öffentl. Rechts«, 1884); Böhlau, Mecklenb. Landrecht (1880); Boll, Geschichte Mecklenburgs (1856); Pentz, Geschichte Mecklenburgs (1872); Wigger, Mecklenburg. Annalen bis 1066 (1860); Lisch, Mecklenb. Urkunden (1841); Mecklenburg. Urkundenbuch (od r. 1873); Jahrbücher des Vereins für mecklenburg. Geschichte und Altertumskunde (od r. 1836); Schlie, Die Kunst-und Geschichtsdenkmäler des Grossherzogtums Mecklenburg-Schwerin (1898); Bachmann, Die landeskundliche Litteratur über d. Grossherzogthümer Mecklenbur (1890). Pp. Dodatky Meklenbursko-Zvěřínské má 625.045 obyv. (1905), z nichž 608.999 lutheránů, 12.093 katolíků. Velkovévodství Meklenbursko-Střelické má 104.451 obyv., z nichž 100.314 evangel., 2499 katolíkův.

Související hesla