Melodie

, nápěv – sled tónů uspořádaných podle jistých hudebních zákonů tak, že tvoří určitý obsahový celek, hudební myšlenku.

Ottův slovník naučný: Melodie

Melodie (z řec.) jest postupná, v čase probíhající, ve výškách a délkách měnící se řada tónů, vytvořená dle určitého rhythmu a umělecky samostatná, soběstačná i bez harmonie, současného znění řady tónů. Soudobí theoretikové (H. Riemann a K. Knittl) určují melodii souhlasně jako řad u zvěn (tónů) vzájemně srozumitelných. Toto určení, o sobě dosti nejasné, vysvitne teprve prostudováním celé jich nauky o skladbě jednohlasé, homofonní a o harmonii. Základním rysem každé melodie jest snaha měniti výšku tónů hlavně nenáhlým stoupáním a klesáním, vzestupem a sestupem. Skokem jen zřídka. Melodie libuje si v diatonice, ač novodobá skladba vydobyla práva i [Melodie]-ii chrómatické. Přes to zkušený skladatel dbá diatoniky, zvláště ve tvorbě vokální. Proto diatonické kroky, celé tóny a půltóny, zovou theoretikové vlastními melodickými, na rozdíl od intervalů větších, tercí, kvart a kvint, zvaných kroky harmonickými. Stoupající melodie projevuje zvýšenou živost, sestupná ochabnutí. Těmito vlastnostmi souhlasí melodie s pohyby rozmanitých duševních hnutí, affektů. Vzestupná melodie jest schopna vyjádřiti touhu, snahu, vůli, vzruch, vzbouření, klesající melodie odříkání, ochabnutí, vysílení, klid, odpočinek, návrat v sebe. Tu vysvitá jasně, proč hudba, s básnictvím obraz citův a duše lidské, dbá v novodobé skladbě výrazných, nitro lidské význačně vyjadřujících melodií, jež jsou carevnami hudebního umění, a proč velcí, hlubocí skladatelé zřídka pojímali melodii jako pouhou hříčku zvuků. Tyto základní účinky melodie tkví tedy ve změnách výšek tónových a jsou lidstvu známy již z přírody ze svistu větru, meluzíny, šumu lesů, bouře. Vzhledem ku vnější formě třídí theoretikové melodie taktem vázané, hlavně v písni (arii), a taktem nevázané, v recitativu. Dle rozměrův a utváření melodických úryvků na melodie pravidelné a nepravidelné, dle povahy kroků melodických na melodie diatonické a chrómatické. Doba klassicismu vytvořila hlavně v hudbě absolutní dokonalou architekturu a přísný sloh periodicitou melodickou. Tuto přísnou periodicitu porušila nejednou novodobá hudba počínajíc již Beethovenem, dbajíc především pravdivého a věrného výrazu citův a představ. Melodie, projev bohatství hudebních myšlének a nadání, jest základem a duší celé skladby. Každá melodie, ač jest schopna modulovati, leží v jedné základní, hlavní tónině, stupnici. Jako pokusy nauky o melodii (v. Melodika) dlužno jmenovati: Jos. Riepel, Tonordnung (3 části; 1755 až 1757 a 1765); Nichelmann, Die Melodie (1755); Reicha, Traité de mélodie (1814 a 1832) a L. Bussler, Elementarmelodik (1879). Teprve naše doba z přečetných poznatkův při studiu národních písní a uměleckých děl novodobé hudby obrala si melodii předmětem samostatné nauky a osnovy. Vedle spisu H. Riemanna, Neue Schule der Melodik (1883), vynikají nejvíce díla Čechů všestranným probadáním předmětu, rozvrhem a osnovou, Viz: Kar. Knittl, Nauka o skladbě homofonní (díl I.: O melodii; Praha, 1898) a Vjačesl. Ivanovič Petr, O melodičeskom skladě arijskoj pěsni. Istoriko-sravnitěljnyj opyt (Petrohr., 1899). bk.

Související hesla