Melodram

, koncertní nebo scénický útvar kombinující herecký přednes dramatického textu s hudbou. Průkopníkem moderního melodramu se stal Z. Fibich (Hippodamie, Štědrý den, Vodník).

Ottův slovník naučný: Melodram

Melodrama (řec.) jest recitované drama nebo báseň, doprovázená hudbou. Dříve nazýváno tak hudební drama, tedy opera. Zakladatelem melodramatu jest J. J. Rousseau, který mu položil sice základ, kterého však značně předstihl Čech Jiří Benda. Bendu následovali Neefe, Reichardt, abbé Vogler, částečně Beethoven (»Fideliœ, žalářní scéna), Weber (»Preciosæ a »Čarostřelec«), Marschner (»Hans Heiling«), Mendelssohn (»Sen v noci svatojanské«), později hlavně Schumann (Byronův »Manfred«, ballady »Der Haideknabe« a »Schön Hedwig«), Liszt (»Leonore«), Reinecke (»Der Schelm von Berge◁), Bizet, (»Arelatkæ) a Stör (»Lied von der Glocke«). Uplného uměleckého rozvoje dospělo však [Melodrama] teprve v Čechách Zdenkem Fibichem v jeho balladách »Štědrý de◁, »Vodní▽, »Věčnost«, »Královna Emmæ, »Pomsta květi◁ a v epochální dramatické trilogii »Hippodamiæ. Po něm z výtvorů K. Kovařovice, J. Kŕana, J. Foerstra a L. Čelanského ční nejvýše Josef Suk melodramatickou pohádkou »Radúz a Mahulénæ a legendou »Pod jabloní«, posud rukopisnou. Melodrama, jediný nový umělecký druh vedle Rebikových melomimik, kterými slovanští skladatelé obohatili hudbu západní, bylo dlouhý čas předmětem sporů theoretiků. Příčinou byly nedostatky neúplného vývoje melodramatu, přenesené na spor o jeho přípustnost v umělecké formy. Benda a jeho napodobitelé omezili hudební obraz deklamovaného slova svých monodramat a duodramat pouze jednotlivými scénami melodramatickými a na vzácné výjimky neprovázeli slovo současně splývající hudbou, ale jen v přestávkách, pouhými mezihrami, často jen akkordy. Téměř stálé střídání deklamace a meziher hudebních rozptylovalo soustředění mysli posluchačů a seslabilo dojem melodramatu. Již v opeře starší formy, kde po zpívaných číslech příkrým kontrastem rušily celkový dojem mluvené části místo zpívaného recitativu, osvědčilo se melodrama jako znamenitý zprostředkovatel mezi slovem zpívaným a mluveným (Fidelio a j.). Přes to bylo melodrama v opeře přece vždy zatlačováno slovem zpívaným a veliká pestrost prostředků výrazu: prosa, melodrama a zpěv, dusila ještě více samostatný rozvoj melodrama tu. Teprve R. Schumann vzkřísil melodrama, od něho pak v před a výš kráčel největší mistr melodramatu vůbec, Zd. Fibich. On vyvrcholil melodrama v druh naprosto samostatný, nezávislý na hudebních formách jiných, dal mu pečeť jednoty a se slovem těsně, věrně a nerozlučně splývajícího výrazu hudebního ke zvýšení celkového účinu básnického díla. Přes to spory o samobytnost melodramatu nejsou ještě dnes ukončeny. H. Riemann zavrhuje ho jako zrůdu, ale uznává, že deklamované slovo, jako zpěv a hudba, má své tónové výšky, přízvuk a rhythmus. Za to Fr. Skuherský zamítá naprosto spojení mluveného slova s hudbou, neshledávaje v deklamaci pranic společného s mathematicky určitou výškou tónů, melodií, harmonií a rhythmem hudby. Skuherského následuje u nás Kar. Stecker a jiní. Oni vidí v melodramatu nejzazší výstřelek programmní hudby, kde posluchači požitek hudební jest rušen hlasitým předčítáním programmu, byť i veršovaného. Za to Ot. Hostinský, Em. Chvála, Hyn. Palla, Jos. Foerster a j. dokazují theoreticky kritickým slovem, jako Fibich prakticky, samostatnost a životní sílu melodramatu. Melodrama není jim pro hudební požadavky zkomoleným básnickým dílem, jakými jsou libretta, ale hudebním průvodem neporušenou básní nebo dramatem, jehož deklamační a scénický účin zvyšuje těsně spojená s ním hudební illustrace. Hudba není tu cílem, ale prostředkem. Její ryze umělecká cena se stanoviska absolutně hudebního není však tímto přidružením k deklamaci zmenšena. Majíc mnoho společných vlastností s deklamací, žádá od deklamátora nebo herce pouze přizpůsobení tónině, harmonii a modulaci. Schopnost ta dána je samou přírodou lidskému hlasu a již tím jsou všechny námitky proti oprávněnosti melodramatu bezpodstatny. Viz Skuherský, »Formy hudební«; K. Stecker »Melodram« v »Památníku Čes. Akad.«; Ot. Hostinský, »O české deklamaci hudební«; Hynek Palla, »Hippodamiæ, trilogie melodramat Zd. Fibicha (1894), a z cizích spisů Wilh. Kienzl, »Die musikalische Deklamatio◁ (1880). bk.

Související hesla