Měna

, peněžní soustava zavedená v určité zemi zákonnými předpisy nebo v mezinárodních vztazích mezinárodními dohodami. Tyto normy určují peněžní jednotku, její relaci k měnovému základu, její dělení, její výlučnost jako zákonného platidla, právní ochranu peněz, pravidla operací souvisejících s penězi, jakož i úpravy vztahů k jiným měnám (viz též směnitelnost, měnový kurs). V českých zemích se vystřídaly měny denárová a brakteátová, grošová, tolarová, konvenční, zlatková a korunová. Původně obíhaly drahé kovy (měny metalistické); ve vnitřním peněžním oběhu vytlačovány papírovými penězi (státovkami).

Ottův slovník naučný: Měna

Měna . Ne všecky druhy peněz jsou zároveň měnou. Tak na př. razí se v Rakousku dosud tak řečené tolary levantinské (Marie - Terezianské) pro potřeby obchodu s krajinami východními, do nedávna raženy též t. zv. mincovní dukáty a dvacetifranky, aniž pro kohokoliv platil nějaký závazek tyto mince bráti, leč by si to byl smlouvou výslovně vyhradil. V tom tedy, že o nějakém druhu peněz platí právní předpis, který je v jistých případech káže bráti, spočívá nejnápadnější znak měny. Avšak není to jediným znakem jejím. Úkol státu vzhledem ke spořádanosti, bezpečnosti a pohodlnosti hospodaření peněžního není vyčerpán pouhým ustanovením příhodné soustavy mincovní, t. j. ustanovením kovů, z nichž se ty či ony druhy mincí mají raziti, jejich čísla (srovn. Číslo), legování, dovolených odchylek č. remedií atd. Aby se totiž pro takové hojné případy, kde běží o peněžní plnění, aniž jest napřed možno smlouvou ustanoviti, v jakém druhu peněz se plniti má (na př. když jde o náhradu škody), předešlo zbytečným sporům; aby dále nemusili lidé ve všech případech, kde to povahou věci je možno, zvláště smlouvou ustanovovati způsob mincí, jimiž má býti placeno; aby též jednotný způsob placení rozličných veřejných platů (daní, poplatků) byl zabezpečen i spolu jednotný základ účtování, musí býti v každém spořádaném státě upraveno užívání peněz pro všecky takové případy právním předpisem. Měnou jest tedy onen druh peněz, který v jednotlivém státě neb říši jest ustanoven za peníze v právním smysle, v nichž tedy jisté druhy platů, odhadů a účtů konati se musí Jest na bíledni, že právní donucení soukromníků k přijímání určitého druhu peněz nemůže býti všeobecným. Stát nemůže mne na př. donutiti, abych za určitý druh peněz své zboží nebo svou práci prodával, poněvadž mne k nabídce nemůže nutiti. Pokud se za peníze hmotné statky neb služby prodávají, slouží ony za měnidlo. Není tedy účinné ustanovení zákonného měnidla podle povahy věci myslitelno. Jinak kde neběží o směnu nějakou (koupi a jiná v podstatě jí podobná jednání), jako na př. při náhradě škody, při uložení alimentace a pod., při předpisu o placení daní nebo poplatků; leč i v případech, kde mohlo býti smlouvou napřed ustanoveno, v jakých penězích se plniti má, ale nebylo. Ve všech takových případech pravíme, že peníze slouží za platidlo, i jest zákonný předpis o tom, co platidlem býti má, tedy předpis zákonného platidla, nejen možným, nýbrž jest přímo nevyhnutelným požadavkem pořádku. Konečně v těch případech, kde strany učinily dohodnutí výslovné o určitém jiném způsobu peněz, v nichž se platiti má, musí se, když strana povinná závazku tomu nedostojí neb dostáti nemůže, konečné zapravení státi přec v penězích měnových, a to takovou summou, aby straně oprávněné plně byl nahrazen interess, který ona má na zapravení smluveným druhem peněz. Měna stává se tu eventuálním konečným platidlem nuceným, což patří také k pojmu zákonného platidla. Konečně spočívá v uvedené povaze měny, že všeliké odhady, jež veřejné úřady provádějí, i když nedějí se k účelům bezprostředného placení, dějí se v penězích měnových, rovněž tak rozpočty a účty veřejných hospodářství (státních, zemských, obecních). a jednotlivé zákony to výslovně předpisují, kladouce nad to ještě i závazek soukromým k veřejnému účtování povinným podnikům (akciovým, společenstevním a pod.), jakož i nadacím, aby své účty vedly v penězích měnových. Z toho již vyplývá, že pojem měny není vyčerpán úkolem zákonného platidla, jak po různu bývá definováno, nýbrž že jest měna zároveň zákonnou měrou hodnot a zákonným základem účtovacím, ovšem v mezích závislých na zvláštních právních předpisech. Viděti je z toho, co pověděno, že se v měně stýká dvojí živel, hospodářský a právní; právnímu upravení donucovacímu podléhají sice jen určité způsoby užívání peněz, avšak jest zřejmo, že volba měny se musí státi tak, aby se peníze za měnu ustanovené hodily zároveň i ke všem těm výkonům peněz, které pod toto právní upravení nespadají, zejména tedy pro rozsáhlý obor užívání peněz jako měnidla ve všelikém domácím i zahraničním obchodě. Budeť právě týž druh peněz, který jest měnou, více méně výhradným prostředkem cirkulačním v zemi, a to již proto, že stát, zaváděje měnu nějakou, mince příslušné v počátečním potřebném množství razívá svým nákladem. – Druhy měny. V užším, přesném slova smysle zahrnuje se pojmem měny pouze měna kovová, t. j. ty které druhy mincí z drahého kovu, které jsou určeny ke způsobůn užívání výše udaným. I určují při tom ráz měny její mince plnoobsažné č. kurantní (srv. Peníze), k nimž se připojuje i jistá číselně pevně obmezená summa repraesentantů nikoliv plnoobsažných z drahého neb i nedrahého kovu, t. zv. drobných. Drobná mince tedy na úkonech měny má účast jen jako repraesentant kurantních mincí měnových. Avšak podle zvyku dávno zahoštěného rozšiřuje se název měny také na jisté papírové zástupce peněz kovových. Platí to o bankovkách nebo státovkách (neb obojích zároveň), když se jim dostane vlastnosti zákonného platidla, pokud zároveň za kov měnový u příslušných pokladen vyměňovány býti nemusí. Tu mluví se o papírové měně. Nejsou tedy již bankovky nebo státovky samy o sobě papírovou měnou; ani se jim toho názvu nedává, když jsou za zákonné platidlo prohlášeny, ale při tom zůstávají za kov směnitelny (jako na př. v obvodu Anglie a Walesu bankovky Banky anglické). Název papírové měny zůstal vyhrazen jen pro ten zjev, z pravidla již chorobný, kde z příčiny nesnází financí státních se vydají státovky za kov nesměnitelné (jako v Rakousku r. 1866) a zákonným platidlem prohlášené, anebo kde bankovky, následkem rozsáhlého jich zapůjčení správě státní za současné suspense povinnosti banky k výměně jich za minci kovovou, obdrží vlastnost zákonného platidla. Obojí tato vlastnost dohromady vyjadřuje se názvem »oběhu nucenéhœ (cours forcé, Zwangskurs). Každé jeho zavedení jest porušením měny, jest národohospodářským zlem, často těžkou národohospodářskou chorobou. Zde bude dále pouze o kovové měně pojednáno (o papírové srv. čl. Ažio, Banka, Bankovka, Peníze, Státovka). – Kovová měna může býti buď všeobecnou nebo speciální. O speciální lze mluviti, když placení jistým druhem mincí pouze pro určitý zvláště vytčený obor platů jest zákonně předepsán, jako bylo r. 1878 v Rakousko-Uhersku v příčině cel, jež vyměřena ve »zlatých ve zlatě«, placena však mohla býti buď zlatem nebo stříbrem dle kursu měsíčně napřed vládou stanoveného. Všeobecná měna může býti buď jednoduchá (monometallistická) neb dvojitá (bimetallistická). Jednoduchá zase buď zlatá (příkl.: nynější anglická) nebo stříbrná (rakouská až do zavedení měny korunové). Avšak i dvojitá, při kteréž kurantní mince z obojího kovu, zlata i stříbra, mají povahu měnových, může býti dvojího rázu podle toho, je-li dopuštěno soukromníkům bez obmezení, aby sobě mince měnové z obojího kovu dle zákonného čísla na svůj účet u státních mincoven dávali raziti, nebo je-li ražení na účet soukromý i veřejný v příčině jednoho z obou kovů obmezeno nebo zcela zastaveno. V prvém případě mluví se o dvojité měně úplné, v druhém o neúplné (étalon boiteux, hinkende Währung, doslova » měna kulhavá«). Posléz dotčený rozdíl nevyvinul se z návodu nauky, nýbrž zaveden byl pod nátlakem poměrů v poslední čtvrti XIX. věku praxí. A právě vznik neúplné dvojité měny náleží k nejzajímavějším zjevům novověké politiky měnové. Pokud šlo o prosté rozhodnutí mezi zlatou nebo stříbrnou měnou, než ještě nastaly novější těžké otřesy v ceně stříbra, klonívali se především státové národohospodářsky vyspělejší, kdež tedy poměrně hojnější jsou platy větší, k měně zlaté, ježto zlato jest kov v témže objemu nepoměrně cennější než stříbro a tedy i dopravitelnější, kdežto státové méně vyspělí, v nichž mají ještě převahu platy menší, výhodnější shledávali měnu stříbrnou. Silné klesání ceny stříbra při značné kolísavosti její od polovice let sedmdesátých XIX. st. přidalo obecně nový důvod proti měně výlučně stříbrné. Při výlučné měně zlaté hoví se pak potřebě v příčině menších platů ražbou drobné mince stříbrné v kusech hodnoty značně vyšší, než jest potřebí při měně stříbrné, neboť mohou při této nejmenší kurantní mince zníti na summu mnohem menší než při zlaté. Ale závažnějšími staly se v praxi i nauce spory, je-li správnější a účelnější měna dvojitá než jednoduchá, ba je-li dvojitá vůbec zásadně přípustna, kteréžto spory vyly původně vůbec vedeny v předpokladu, že jde jen o t. zv. dvojitou měnu úplnou. Nejprostší, ba lze říci nejprimitivnější důvod pro dvojitou měnu, dokud vzájemný poměr ceny zlata a stříbra nepodlé hal v kratších obdobích citelným otřesům, byl uváděn v ten smysl, že oba ty kovy mají pro úkony peněžní zvláštní přednosti, zlato pro větší platy a transporty peněžní, stříbro pro menší, že tedy také obojí kov má býti podkladem měny. Ovšem předpokládá zavedení každé měny dvojité, že se napřed ustanoví zákonný poměr hodnoty obou kovů, v jakém se razí kurantní měnové mince z obojího, majíť oboje míti platnost měnovou, tak že na př. dlužníku, není-li smlouva na placení mincemi z určitého kovu, zůstává na vůli, kterými těmi mincemi zaplatí. V bimetallistické soustavě francouzské z r. 1803, historicky nejpamátnější, byl ten poměr ustanoven na 1 : 151/2, tak že se z 1 kg stříbra mincovního (poměrem 1 : 9 legovaného) razilo 200 franků stříbrných v kusech o 5, 2 neb 1 franku (později toliko o 5 francích), z 1 kg mincovního zlata (poměrem 1 : 9 legovaného) však 3100 franků v kusech po 5, 10 neb 20 francích. Pokud tento zák. poměr, vzatý za základ pro ražbu kurantních mincí měnových, zůstává ve shodě se skutečným trhovým poměrem ceny obou kovů, dokud se tedy, hledíc k našemu příkladu, na trhu 1 kg zlata za 151/2 kg stříbra prodává a kupuje, není důvodu pro nějaké zvláštní spekulace. Avšak ustavičná shoda poměru tržního se zákonným není možna. Jakmile nastane mezi nimi odchylka větší, než stačí k úhradě výloh za přetavení a dopravu, počne kov, který se dle skutečného tržního stavu proti druhému stal dražším, nežli jeví se dle poměru zákonného, mizeti z oběhu i ze země. Dáť se prodejem jeho opatřiti na trhu takové množství kovu druhého, že se z něho doma na podkladě ustanoveného zákonného poměru docílí větší summa mincí, než činila nominální summa prodaných. Vezměme příklad: je-li zákonná relace, podle které měnové mince se razí, 1 : 151/2, trhová však se pošine na 1 : 16, t. j., dá-li se v jisté době za 1 kg zlata koupiti 16 kg stříbra, tedy za 1 kg mincovního zlata v mincích zlatých (3100 franků) na trh prodaný obdržím 16 kg mincovního stříbra; ale již z 151/2 kg mincovního stříbra obdržím tolik franků stříbrných (po 200 z 1 kg), kolik jsem prodal zlatých, a zbytek jest můj hrubý zisk, jenž se zmenší o náklady dopravy a ražení. (V našem případě by činil hrubý zisk 1/2 x 200=100 franků.) Opačný postup by nastal, kdyby na př. tržní poměr se pošinul na 1 : 15. Konec bude, že se udrží v oběhu toliko kurantní měnové mince z jediného kovu, z toho totiž, který bude ve skutečnosti lacinější, než dle ustanoveného poměru zákonného. Tak se vskutku ukázalo ve Francii (od r. 1865 spojené se Švýcary, Belgií, Italií v t. zv. latinskou unii měnovou na základě poměru 151/2). Do polovice XIX. stol. bylo lze na trhu za 1 kg zlata koupiti něco více než 151/2 kg stříbra, nikdy však více než 16 kg, a zlatá mince miz la ve Francii z oběhu. Po r. 1850, když následkem objevů kalifornských a austrálských náhle rozhojněná těžba zlata cenu jeho stlačovala, tak že se za 1 kg zlata obdrželo méně než 151/2 kg, nastal pochod opačný, a tak mizela stříbrná mince z oběhu, že se ukázal až citelný nedostatek kusů po 2 a 1 franku v oběhu a tím nutnost tyto mince nadále raziti jako drobné, a jen pětifrank stříbrný zůstal kurantní mincí měnovou. Proto také v letech šedesátých zostřily se ve Francii námitky proti soustavě bimetallistické, jíž s hlediště panujícího učení národohospodářského beztoho bylo vytýkáno. že pokoušejíc se o zákonné stanovení ceny mincí nešetří přirozeného zákona cenového (nabídkového a poptávkového), který platí pro všecko zboží i drahé kovy, anyť přece nepřestanou býti zbožím a tedy tomu zákonu podléhati, když se z něho vyrobí mince. Rovněž že se nesrovnává s povahou peněz, které jsou spolu měřítkem hodnoty všech ostatních statkův, aby byla k libovolnému užívání stran v platnosti měřítka dvě, tak jako kdyby se pro měna délek zavedl dvojí rozdílný, ale stejně platný loket. Naproti těmto výtkám, hlásaným u veliké převaze, postavil se však r. 1867 k obraně L. Wolowski, kterýž pravil, že tu ani není dvojího měřítka hodnot, nýbrž jen jediné (kov právě v oběhu převládající), ale ovšem dvojí prostředek zákonně přípustného placení; naproti výtce o prohřešení se proti zákonu cenovému odpověděl pak obranou dvojité měny, která byla nad míru duchaplnou applikací zákona cenového a stala se o dvě desítiletí později hlavním argumentem všech tehdy již četných přátel bimetallismu i v Německu (Schćffle, Wagnera, Arendta a j.). Důvod ten zněl následovně: Pravda jest, že odchylky tržního poměru obou kovů od zákonného musí nastati. Ale právě tím, že se poskytuje možnost k spekulaci výše vylíčené, vyvolává existence zákonného poměru v soustavě bimetallismu vždycky nabídku toho kovu, který v poměru k druhému začíná v ceně stoupati, a poptávku po druhém, který klesá, i zamezuje se tak stoupání ceny onoho, klesání tohoto. Tím se tedy podstatné odchylky tržního poměru od poměru zákonného zamezují a tak se nejen k prospěchu příslušného bimetallistického státu, ale v obecném světohospodářském prospěchu zachovává všeobecná poměrná stálost vzájemného tržního poměru obou kovů. I dějinný průběh sám zdál se nasvědčovati tomuto tvrzení, neboť odchylky tržní ceny obou kovů od poměru 1 : 151/2 zůstaly od r. 1803 – 70 v mezích dosti úzkých, ačkoliv se po r. 1850 i vynikající francouzští oekonomisté (Chevalier) obávali nedozírného klesání ceny zlata. Zatím ono si našlo reservoir v bimetallistické Francii, kamž následkem hojného provádění výše vylíčené spekulace se hrnulo, a uvolněné stříbro mohlo odplývati na Východ, kamž ode dávna k vyrovnání obchodních závazků hlavně stříbro se posílalo, v prvních letech šedesátých pak následkem občanské války severoamerické a jí podmíněného většího dovozu bavlny z Indie ještě větší summy musily býti zapravovány. Byla-li by bimetallistická soustava na základě svého zákonného poměru 1 : 151/2 i tehdy vystačila k zabezpečení stejného výsledku pro tržní poměr obou kovů, kdyby dotčená nahodilá konjunktura nebyla nastala, těžko by bylo dokázati. Nijak nebyl by se dostavil týž světohospodářský výsledek, kdyby byla místo Francie vylíčenou soustavu bimetallistickou měla jen nějaká země menší nebo hospodářsky slabší, která by nebyla schopna tak ohromné summy kovu v ceně stoupajícího vydati a kovu v ceně klesajícího pojmouti. Proto také již Wolowski, jakož i pozdější obránci soustavy bimetallistické tvrdili, že uvedený výsledek může se jen tehdy dostaviti, když jest dvojitá měna v platnosti na velkém hospodářsky silném území, když tedy jest mezinárodní úmluvou většího počtu států hospodářsky silných zabezpečena, a požadavek ten stupňován některými obránci až na návrh bimetallistické úmluvy všech vzdělaných států vůbec (universální nebo, dle Schaeffie, oekumenický bimetallismus). K usilování posléz uvedenému, jehož nejhorlivějším mluvčím po Wolowském se stal ve Francii Cernuschi, zavdaly důtklivý podnět veliké převraty, které v letech sedmdesátých XIX. stol. byly na trhu drahokovovém způsobeny jednak proměnami v poměrech světové těžby obou drahých kovů, jednak změnami v měnových soustavách mnohých států, zejména však Německa. Co se týče prve uvedené skutečnosti, stal se památným zejména stoupající vzrůst těžby stříbra, jejíž roční výtěžek v průměru let 1851 – 55 činil 886.115 kg, v průměru let 1861 – 1865 již 1,111.151 kg, v průměru let 1871 – 1875 již 1,969.425 kg, ale stále značně stoupaje již v pětiletí 1881 – 85 vzrostl na 2,861.709 kg (v posledních letech XIX. stol. převyšoval ročně summu 5,000.000 kg). Německo pak, skončivši s neobyčejným úspěchem svou válku s Francií, shledávalo chvíli nového utvoření říše (1871) za vhodnu k přechodu k ryzí měně zlaté od dosavadní stříbrné. I vzat za základ t. zv. relačního kursu pro měnový přechod poměr 1 : 151/2, t. j. váha zlata v marce, jednotce nové měny německé (= 1/3 tolaru), ustanovena na 151/2 tou čásť váhy jedné třetiny stříbra, obsaženého v dosavadním tolaru (= 1/60 kg ryzího stříbra). Do té doby, dokud by stříbrné mince dosavadní nebyly z oběhu vzaty a novými markovými nahrazeny, měly dotud ovšem nové markové a staré stříbrné mince platiti vedle sebe jako měna, tedy po způsobu dvojité měny neúplné. Poněvadž zvýšená těžba stříbra sama o sobě tlačila na cenu stříbra, tak že na trhu začal se 1 kg zlata prodávati za více než 151/2 kg stříbra, a vrháním uvolněného stříbra německého na trh hrozilo ještě další stlačení ceny stříbra, nebylo pochyby, že se německý přechod k měně zlaté provede hlavně pomocí zlata latinské unie, jakmile tato, a především Francie, zachová volné ražení stříbra na základě své zákonné relace 1 : 151/2 Ve státech latinské unie nebylo však ochoty tou cestou uvolniti zlato v oběhu u nich převládající (vyjmouc Italii, tehdy ještě v papírové měně vězivší) a proto nejprve r. 1874 ražení stříbrných pětifrankův obmezily na roční kontingent 120 mill. franků, však již po čtyřech letech je úplně zastavily, když při stále klesající ceně stříbra spekulanti stříbro u mincoven jejich neustávali kupiti Ve Francii tím zachována převaha oběhu zlatého a pohyb ceny jejích stříbrných pětifranků stal se nezávislým na pohybu tržní ceny stříbra ryzího, nebo-li jinými slovy: stal se nezávislým na vnitřní hodnotě kovové. Cena stříbra však nejen rozmnožením nabídky, nýbrž též obmezením poptávky následkem takových a podobných změn v soustavách měnových tím více musila klesati, když spolu též se zmenšila poptávka po něm k vyrovnání obchodní bilance indické, jelikož investicemi evropského kapitálu v železnicích a jiných závodech indických závazky Indie naproti Evropě se rozmnožily a tak aktivní přebytek obchodní bilance východoindické z části se kompensoval. Za ustavičného poklesání ceny stříbra hrozily i Německu z dalších prodejů jeho při postupujícím díle měnové přeměny ztráty, tak že od r. 1879 prodej stříbra zastavilo, zřeknuvši se odvolati z oběhu zbytek tolarových mincí, dosud z něho nevzatých, kteréž tudíž zůstaly v zákonné platnosti po 3 říš. markách součástí jeho měnové cirkulace. Konečně i v Rakousko-Uhersku r. 1879 ražení stříbrných zlatníků na účet soukromý zastaveno, neboť za klesající ceny stříbra zmizelo zde během r. 1878 ažio stříbra a všecky známky tomu nasvědčovaly, že stříbro bude si hledati cestu k nám. Bylať by se jinak ovšem jaksi přirozeně beze všech operací státních zahostila kovová cirkulace v říši ještě plně pod panstvím papírové měny stojící, avšak nikterak by nebývalo možno spatřovati v tom skutečnou »nápravų měny, protože by při volné ražbě stříbra náš stříbrný zlatý podléhal všem proměnám tržní ceny stříbra, aniž by možnost volného ražení jeho u nás byla s to klesání ceny jeho zastaviti, tak jako nebylo volné ražení jeho až do r. 1893 ve Vých. Indii zachované s to stálému poklesání její učiniti přítrž. Ve skutečnostech těch spočívala příčina, že v letech osmdesátých i v písemnictví i v agitacích praktických přibývalo snah, aby se bimetallistickou unií všech aneb aspoň nejčelnějších států vzdělaných docílilo zase jakéhos ustálení vzájemného poměru ceny zlata a stříbra. Snaha ta byla živena obavami, že bude pro potřeby měnové zlata málo, že tudíž cena jeho i příslušných mincí bude stoupati. A obavám těm dostávalo se podpory skutečností, že světová těžba zlata až do polovice let osmdesátých ustavičně klesala (v pětiletí 1856-60 činil roční výtěžek průměrem 206 508 kg, v pětiletí 1881-85 již jen 149.137 kg). Největší zájem měly na »rehabilitacį stříbra Spojené Obce severoamerické, v posledních desítiletích XIX. st. největší světový producent stříbra. Samy tedy připustily ražbu stříbra sice obmezenou, ale k upoutání domácích výtěžků stříbra dostačující, a usilovaly zároveň o provedení řečené bimetallistické unie. Na podporu byly jim v Evropě snahy agrárnické; byloť očekáváno, že by ražba stříbra hodnotu peněz snížila, tím pak zároveň ceny plodin zvýšila a umenšila břímě dluhové, ježto by na peníz nižší hodnoty znělo. Ale všecky pokusy o takovou unii, ač k tomu cíli několik kongressů mezinárodních pořádáno, byly bezvýsledny a čáka úspěchů dotčených snah bledla tím více, když od polovice let osmdesátých těžba zlata hlav. následkem objevu nových nalezišť (v jižní Africe) počala stoupati, tak že koncem století činí ročně již dvojnásob tolik, jako v polovici let osmdesátých. I tak mohlo nejen Rakousko-Uhersko (1892), nýbrž i Rusko (1897) přejíti k měně zlaté. Tím však, že Rakousko-Uhersko prozatím své stříbrné zlatníky jako kurantní mince měnové (= 2 K) v oběhu ponechalo, zavedlo i ono dvojitou měnu neúplnou, jež vznikla v latinské unii zastavením další ražby stříbra, v Německu nedokonaným přechodem k ryzí zlaté měně. Po zastavení volné ražby stříbrných rupií ve Východ. Indii (1893) zachovalo ze států poměrně důležitějších jen ještě Mexiko volné ražení stříbra. Za vylíčeného stavu věcí musí býti za naprosto vyloučenu pokládána možnost, že by nějaký jednotlivý stát o sobě nebo nějaký spolek několika států zavedl úplnou měnu dvojitou; vydalť by se nevyhnutelným důsledkům jejím, totiž že by pozbyl svého zlata a konečně se ocitl na půdě fakticky výhradné měny stříbrné se všemi následky nestálosti ceny svých peněz, poněvadž by tato sledovala pohyby tržní ceny stříbra. Tím méně by bylo možným provedení třeba všeobecné evropské neb světové měny dvojité na podkladě poměru 1 : 151/2, neboť koncem XIX. stol. je trhový poměr 1 : 30 - 1 : 35, a tak by obnova dvojité měny na podkladě 1:151/2 vedla k nedozírnému zaplavení stříbrem, k největšímu prospěchu všech držitelův a těžitelů stříbra. Na konci XIX. stol. jest tedy zlato panujícím kovem měnovým vzdělaného světa, buď že výhradně platí v soustavách měnových, anebo že vedle něho má obmezený oběh stříbrná kurantní mince s vyloučeným volným ražením. Vnitřní cena těchto stříbrných mincí, t. j. cena drahého kovu v nich obsaženého, jest až o polovici menší než jejich cena nominální, t. j. cena, kterou mají po zákoně naproti zlatým mincím, avšak vyloučením volné ražby odloupnut jest pohyb jejich ceny od ceny ryzího, neraženého stříbra, ony právě následkem toho obmezení udržují se na výši nominální, t. j. počítá se jimi, jako by byly zlaté. Proto se i namnoze nepřipouští název dvojité měny neúplné a mluví se raději o neúplné (kulhavé) měně zlaté, a hlavním dělítkem soustav měnových stala se skutečnost, připouští-li se volné ražení stříbra čili nic. Literatura o měnné otázce jest přebohatá a uvádí se ve všech větších učebnicích, soustavách a slovnících. Bf.

Související hesla