Mennonité

, příslušníci mennonitské reformované církve, založené v Curychu v roce 1523 a rozšířené zejm. ve Švýcarsku, v Nizozemí, ve Francii a v USA. Církev zastává princip organizační nezávislosti a soběstačnosti církevního společenství při respektování náboženské autority bible.

Ottův slovník naučný: Mennonité

Mennonité (nízozemsky Doopsgezinden), novokřtěnci pojmenovaní po Mennovi, vycházejí ve svém učení od jeho Základní knihy pravé víry křesťanské. Od prvotních anabaptistů liší se tím, že vylučují ze své činnosti snahy politicko-reformní. Snažíce se o praktické provádění evangelických principů lásky a milosrdenství v životě zamítají válku, vojenskou službu, odvetu, přísahu a rozvod mimo případ cizoložství. Zamítajíce zásadně autoritu světskou, přijímají ji jako nutné zřízení dočasné. Církev jest dle jejich učení společnost svatých, vázaných, aby takou zůstávala, tuhou církevní kázní. Dítě dostává jméno při narození, křest následuje později v modlitebnách. V názoru na večeři Páně jsou blízci Zwinglimu. Kazatelé a starší jejich vykonávají své úřady bezplatně. Roku 1554 rozštěpili se mennonité v mírné (waterlandské dle sídla) a ryzí (flamingy). Mezi přísnými třídili se podle rozličných stupňů přísností: ukewallisté podle sedláka Uke Wallesa, dompelers, potápěči, a janjakobité dle Jana Jakoba. Dogmaticky odlišili se v XVII. stol. mezi mírnými od starověrců (apostools podle Samuela Apostoola; mennonitští novokřtěnci; sonnisté dle slunce na kostelích) galenisté (pojmenovaní po Galenovi de Haen), kteří se přiklonili k Arminiovi. Od r. 1811 nastává opětné spojení roztříštěných; zřízenať v Amsterdamě Všeobecná společnost novokřtěnecká na základě svobody individuálné, při čemž odlišují se novokřtěnci od protestantů jen názory o křtu a přísaze. Ze zřízení sloužících propagaci víry je přední haarlemská Teylerova společnost theologická. Vedle toho obrací se činnost mennonitů k lidumilství. Na ten čas je v Nízozemí na 40.000 mennonitů ve 127 obcích asi se 140 pastýři. Nejčetněji obývají Starý Holland a Frísko. Požívají svobody náboženské. V Německu zdržuje se jich od 25 let na 20.000, z čehož připadá polovina na Západní Prusy. R. 1802 osvobozeni od vojenské přísahy, r. 1827 od přísahy úřední a svědecké, všeobecné branné povinnosti podléhají však od r. 1867. Tím se počet jich menší, vedle toho vylučováním těch osob, jež se provdají za příslušníky jiné víry, a posléze vystěhovalectvím. Z těchto tří příčin vysvětluje se málo kolísavý jich počet. Vystěhovalecký proud obracel se dříve do Ruska. Tam přišlo r. 1789 z Pruska do chortického okruhu v jekatěrinoslavské gubernii 228 mennonitských rodin, z nichž každé dostalo se po 65 desjatinách půdy, 500 rublů na cestu a na první zařízení. Kromě toho byli osvobozeni na 10 let ode všech daní, zaručena jim svoboda víry i že nebudou nuceni k službám vojenským ani občanským. Později dáno jim ještě právo vařiti pivo a medovinu a jiné výhody. Mennonité rozšířili se na Rusi i do gubernií samarské, tavrické a jinam. Když r. 1874 bylo prohlášeno, že osadníci ruští podléhají též všeobecné vojenské povinnosti, počali se mennonité z Ruska stěhovati, zvláště do Sev. Ameriky a do Brazilie. Dosud jich jest na Rusi kolem 50.000 asi v 150 osadách. Všude vyznačují se mennonité pracovitostí. Dobře je sluší odlišovati od baptistův. – Srv. Reiswitz a Wadzeck, Beiträge zur Kenntnis der Mennonitengemeinden (Berlín, 1824); Hunzinger, Das Religions-, Kirchen-und Schulwesen der Mennoniten (Špýr, 1830); Bloupet ten Cate, Geschiedenis der doopsgezinden (Amsterd., 1839-1847, 5 sv.); A. Bronsová, Ursprung, Entwickelung und Schicksale der altevangelischen Taufgesinnten (Norden, 1884); M. Schön, Das Mennonitentum in Westpreussen (Berlín, 1836); J. P. Müller, Die Mennoniten in Ostfriesland v. XVI. – XVIII. Jahrhundert (Emden, 1887); Horsch, Geschichte der Mennonitengemeinden (Elkhart, 1890); od r. 1854 vycházejí » Mennonit. Blätter« (nyní v Altoně) a od r. 1864 »Doopgezinde Bijdrage◁ (Lejda).

Související hesla