Městské právo

, ve středověku nejdůležitější okruh právních předpisů mezi zvláštními právy. Původně bylo městské právo nejednotné, neboť každé město se v podstatě řídilo předpisy vlastními. Do českých zemí přinášeli ve 13. stol. vyspělejší formy městského práva němečtí kolonisté; předtím do Čech tyto formy práva pronikaly prostřednictvím kupců (předpisy, které původně platily pro cizí kupce, se vztahovaly na všechny kupce a nakonec na všechny měšťany). Znamenalo to vyhranění doposud tradičního práva v ucelený právní systém. V českém státě byla města spravována podle různých městských práv; vycházela nejčastěji ze dvou hlavních právních okruhů německého městského práva: magdeburského a norimberského; rozdíl mezi nimi se projevoval zejména v soudnictví.

Ottův slovník naučný: Městské právo

Městské právo jakožto zvláštní právo městského obyvatelstva (jus civile) naproti právu zemskému (jus commune) vyvinulo se v Německu z rozličných zemských práv: franckého, alemannského, bavorského a saského. Městské právokým pěstské právem stalo se zemské právo na základě zvláštních městských poměrů, vyplývajících ze soužití četného pestrého obyvatelstva ve městech, jakož i ze zvláštního zaměstnání tohoto obyvatelstva, živícího se hlavně obchodem a průmyslem. Různost jednotlivých městské právokých pěstské právov vysvětluje se jednak udílením speciálních privilejí, jednak zvláštními místními obyčeji a řády, nazvanými Weisthümer, jednak i vydáváním nálezů soudních kmetů (Stadtwillküren, Schöffensatzungen). Dolnoněmecky nazývalo se m. p. » Wicbelede«, Weichbild. Původ slova toho vykládá se dvojím způsobem. Dle jedněch (Sohm) znamená Weichbild tolik jako Stadtbild, t. j. znamení, symbol města, za nějž sloužil kříž, vztyčovaný ve městech na označení, že se tam konají trhy. Dle druhých, kteří ukazují na analogii slov Bild a billig, znamená Weichbild tolik jako Weichrecht, Stadtrecht, tedy m. p. Tento smysl má termin onen aspoň v pramenech. V širším smysle znamená Weichbild městské území, v němž platí m. p., tedy soudní okres města, a pak i městský soud. Nejstaršími městské právokými pěstské právy jsou privileje krále nebo zeměpána. Často bylo právo jednoho města udíleno městům jiným. Následkem toho rozeznávala se na jedné straně mateřská městské právoká pěstské práva a na straně druhé práva dcerská. Soudy měst mateřských byly vyššími stolicemi měst dcerských. Takovým mateřským právem bylo: 1. právo kolínské, a sice mateřským právem rýnských měst; bylo recipováno i v některých městech vestfálských. Vniklo až do Švýcarska. Berthold z Zäringen udělil je r. 1120 Freiburku v Breisgavě a odtud dostalo se do Švýcar; 2. právo m. Frankfurtu n. M. pro města francká; 3. soestské m. p. (Soester Schrag), jež platilo hlavně v městech vestfálských; 4. lubecké právo ; 5. magdeburské práv o ; 6. právo bavorské s mateřskými městy Norimberkem, Řeznem, Emží a Vídní; konečně 7. chełmenské právo , jež bylo odnoží práva magdeburského, a j.– dlc.

Související hesla