Meteorologie

, věda o dějích (zejm. fyzikálních) v atmosféře Země, v současnosti většinou autorů považovaná prakticky za synonymum pro fyziku zemské atmosféry. Zahrnuje řadu dílčích disciplín, např. synoptickou a dynamickou meteorologii, záření v atmosféře, fyziku oblaků a srážek, atmosférickou optiku, akustiku a elektřinu, námořní a leteckou meteorologii, zemědělskou meteorologii (agrometeorologii) a řadu dalších aplikovaných oborů. Většinou se za její součást považuje klimatologie a některé interdisciplinárněji zaměřené obory, např. atmosférická chemie nebo biometeorologie.

Ottův slovník naučný: Meteorologie

Meteorologie (řec.) jest nauka o atmosféře pozemské a o výjevech v ní se vyskytujících. Moderní meteorologie, užívající ke zpytování, pozorování a vysvětlování úkazů atmosferických, jakož i k poznávání vnitřní jejich zákonité ústrojnosti method math.-fysikálních, jest vlastně fysikou atmosféry, kdežto v dobách dřívějších, pokud se přidržovala výhradně methody statistické, byla pouze klimatologií, naukou pojednávající o atmosféře a jejích výjevech se stanoviska zeměpisného. Výjevy, jež mají sídlo své ve vzduchu a jejichž výzkumem se meteorologie obírá, jsou velmi četné a rozmanité; můžeme je rozděliti na několik tříd: 1. První třída úkazů meteorologických zakládá se na teple slunečním a rozmanitém jeho působení na povrch zemský. Výjevy tepla slunečního obírá se aktinometrie . Na rotaci země a na oběhu jejím kolem slunce zakládají se periodické proměny slunečního záření. Na insolaci a na vyzařování tepla do prostoru světového jest závislá teplota země a teplota atmosfery. Velká rozmanitost výjevů tepelných na povrchu zemském a v atmosféře jest způsobena nestejným oteplováním a ochlazováním pevnin a moří, konvekcí tepla prostřednictvím vzduchu a vody, rozmanitým složením a porostem půdy zemské, nestejným jejím vyvýšením a j., jakož i otáčením se a obíháním země. 2. Druhá třída úkazů zakládá se na váze atmosféry čili na tlaku barometrickém a jeho proměnách. Následkem nestejného oteplování jest rozložení vzdušné hmoty kolem země velmi nestejnoměrné, vyskytují se vedle oborů zhuštěného vzduchu, tak zvaných barom. maxim, obory se vzduchem prořídlým, barom. minima neb depresse. Postupem maxim a minim povstávají v prostřední a vyšší šířce zeměpisné velmi četné, nepravidelné, střídáním se dne a noci, jakož i dob ročních na celé zemi pravidelné periodické proměny tlaku barometrického. Známým výjevem jest též pravidelné ubývání tlaku s nadmořskou výškou. 3. Do třetí řady úkazů náležejí pohyby nebo proudy atmosférické pravidelné i nepravidelné. Následkem nestejného oteplování země nalézá se celá atmosféra ve stálém pohybu; ve vyšších vrstvách proudí vzduch od rovníku k točnám a v nižších a prostředních vrstvách vrací se od točen k rovníku. Podstatnými částmi této všeobecné cirkulace atmosféry jsou v trópech passáty, antipassáty a monsuny; v prostřední a vyšší šířce zeměpisné velké vzduchové víry cyklonální a anticyklonální, zprostředkující výměnu vzduchu nejen směrem horizontálním, nýbrž i směrem kolmým proudy vzestupnými a sestupnými a působící v těchto šířkách ustavičné střídání ve směru a rychlosti větru, jakož i veškerých výjevů povětrnostních. K vířivým pohybům menších rozměrů, avšak často velice bouřlivým, náležejí vlastní tropické cyklony, taifuny, tornada, smrště vzduchové a vodní. Jednotlivými pozoruhodnými místními větry jsou: föhn, bora, buran, blizzard, scirocco, sa- mum, harmattan a j. Vysvětlováním rozmanitých pohybů atmosférických, zvláště pak velkých pohybů cirkulačních pomocí hydrodynamiky a mechan. theorie tepla obírá se meteorologie dynamická. 4. Čtvrtým druhem úkazů jsou hydrometeory, mající původ svůj v páře vodní, jež jest nejproměnlivější součástí vzduchu. Množstvím páry určuje se absolutní a relativní vlhkost vzduchu, jež podléhá pravidelným proměnám denním a ročním a velmi četným nepravidelným proměnám, závislým na hojnosti výparů, teplotě, větrech a j. Stanovením vlhkosti vzdušné obírá se hygrometrie. Páry vodní, vystupující od povrchu zemského, zhušťují-li se nebo srážejí-li se ochlazováním, tvoří nad povrchem mlhy, ve větší výšce oblaky a mračna, jež, pohybujíce se s větrem, nabývají nejrozmanitějších tvarů. Srážky vodní, padající z oblaků buď v podobě vodních kapek nebo ledových jehliček, jsou déšť, sníh a kroupy. Deště dělí se dle původu na konvekční, cyklonální a na horské, dle velikosti padajících kapek na drobné a lijáky, dle rozsahu na deště místní a celinové. Oběh vody v atmosféře, zakládající se na jejích četných proměnách, náleží k nejdůležitějším výjevům, s nímž ve spojení nalézají se podnební rozdíly jednotlivých krajin a jejich úrodnost. Hydrometeory označují se: déšť, sníh, kroupy, krupky, mlha, podýmy, rosa , mráz, jinovatka, náledí, sněhová vánice 5. Do páté třídy klademe výjevy elektřiny vzduchové, blesk, bouřku. světlo Eliášovo, blýskavice a j. Ustanovují se hlav. normální proměny elektřiny vzduchové, tvary bleskův a vyšetřuje se vznik, postup a rozšíření bouřky na povrchu zemském. 6. Do šesté třídy počítáme četné úkazy optické, zakládající se na průchodu světla slunečního atmosférou a závislé na jejích stavech, jako jsou: světlo denní, soumrak a svítání, barvy nebes, červánky, kola a okolky kolem slunce a měsíce, záře svatých, třpytění hvězd, duha, fata morgana a j. Uvedenými úkazy, teplotou, tlakem, větrem, množstvím páry a j., ustanoven je stav atmosféry na určitém místě a v určitou dobu. Souhra všech těchto úkazů, podmiňujících stav atmosfery a vzájemně na sebe působících, nazývá se povětrností, jež podléhá proměnám dle toho, který z hlavních činitelů povětrnostních nabývá převahu nad ostatními spolučiniteli. Soubor všech meteorologických úkazů, jimiž jest určen normální stav atmosféry, nazývá se podnebím, jež se mění nadmořskou výškou, zeměp. šířkou a j. Stanoviti normální stav atmosféry pro různá místa povrchu zemského, jakož i určovati odchylky od tohoto stavu v jednotlivých případech se vyskytující náleží k hlavním úkolům meteorologického badání. Meteorologie dělí se na dvě hlavní části, a to: meteorologii fysikální, vyhledávající zákony, jimiž se řídí výjevy atmosférické, na meteorologii zeměpisnou čili klimatologii, obírající se popisováním a srovnáváním poměrův atmosférických v různých krajinách. Mimo to má meteorologie ještě některá zvláštní odvětví, jež jsou: Meteorologie praktická, která se obírá zužitkováním výzkumů meteorologických a klimatologických k potřebám praktickým obecného života. Praktická meteorologie učí, kterak se z určitých poměrů povětrnostních soudí na povětrnost budoucí a kterak nutno dávati výstrahy před živelnými pohromami, zvláště před bouřemi. Jelikož jest povětrnost závislá hlavně na rozdělení tlaku barometrického, jež se zobrazuje na mapách povětrnostních » isobarami «, čarami téhož tlaku uvedeného na hladinu moře, bylo by u daného stavu atmosféry lze stanoviti příští počasí pro kteroukoliv dobu, kdyby byly úplně známy zákony, jimiž se řídí proměny tlaku nad povrchem zemským. Dosud podařilo se jenom částečné řešení problému, stanoviti pomocí telegrafických zpráv o stavu atmosfery nad větším prostranstvím budoucí povětrnost na kratší dobu napřed, kdežto pro předpovídání na delší dobu nebyl dosud zjednán spolehlivý podklad. Povahu příštích ročních dob, jakož i příštích let nelze při nynějších vědomostech a zkušenostech napřed stanoviti. Byly sice v úkazech povětrnostních shledány některé periody, jako 11letá perioda slunečních skvrn a delší perioda 35letá, avšak z těchto period nevyskytuje se žádná s takovou určitostí, aby mohla býti v praktickém povětroznalství s náležitým úspěchem využitkována. Také ze změn čtvrtí měsíčních není možno předvídati příští povětrnost, jelikož není nikterak dokázáno, že by měsíc vykonával patrný účinek na povětrnost. Meteorologie agrikulturní pěstuje se hl. k účelům hospodářským a lesnickým, snažíc se vyzkoumati účinek činitelů povětrnostních na vzrůst a vývoj rostlinstva a zužitkovati předpovědi povětrnostní ve prospěch polního hospodářství. Meteorologie námořnická jedná o úkazech povětrnostních v zájmech plavby námořní. K pěstování tohoto odvětví meteorologického byly zařízeny ve státech přímořských zvláštní ústavy, které se obírají sbíráním a a zpracováním meteorologických pozorování, vykonaných na lodích za účelem stanovení plavebních rout a které dávají plavcům výstrahy před vichřicemi. Meteorologie hygienická jedná o účincích výjevů povětrnostních a podnebních na lidský organismus. Vědecká nauka o vzduchu a jeho výjevech povstala teprve vynalezením nejdůležitějších přístrojů pozorovacích koncem století XVII. a pravidelným jich užíváním, a jest vývoj její závislý na zdokonalování těchto přístrojů, zvláště pak přístrojů registrujících. K poznání a vysvětlení úkazů vzduchových nemůže meteorologie tak jako fysika užívati experimentu, t. j. prostředku k vyvedení jistých úkazů za daných podmínek, nýbrž jest odkázána jenom na pozorování úkazů vzduchových, a to na mnohých místech a rozmanitých výškách a po dlouhou řadu let. O tom, že výsledky meteorologického pozorování jsou závislé na jednotné jejich organisaci, byli přesvědčeni již první pozorovatelé. V Italii, kde byly vynalezeny nejdůležitější přístroje pozorovací, jako teploměr, tlakoměr, vlhkoměr, dešťoměr, anemometr a j., vznikly též první sítě dopisujících meteorologických stanic, jako síť, kterou pomocí jesuitů založil velkovévoda toskánský Ferdinand II. ve Florencii r. 1654, a jako jednota meteorologická, jejímž zakladatelem byl Toaldo v Padově roku 1767. V XIX. stol. naléhal A. Humboldt důrazně u jednotlivých vlád na systematické zakládání meteorologických stanic. Osobním zakročením koncem let třicátých přiměl akademii a vládu ruskou k založení rozsáhlé pozorovací sítě, sahající nejen po evropském, nýbrž i po asijském Rusku a udržující některé stanice až i v Číně. Příkladu toho následovalo r. 1848 Rakousko a Prusko, r. 1849 Spojené Obce sev.-amer. Učené společnosti anglické, v první řadě »Royal Society«, zřídily velké množství observatoří nejen v zemích domácích, ale i v osadách mimoevropských. V Čechách byla Vlastenecko-hospodářskou společností již r. 1816 zařízena síť meteorologických stanic, jež však r. 1848 zanikla založením všeobecné síti rakouské. Působením meteorologických konferencí a kongressů upraveny byly ve všech pokročilých státech dle ujednání a norem mezinárodních organisované sítě meteorologických stanic s centrálními ústavy, určenými k řízení, sbírání, zpracovávání a uveřejňování materiálu pozorovacího na stanicích jim podřízených. Nejznámější takové ústavy jsou: »Signal Office« ve Washingtonu; »Meteorological Office« v Londýně; »Bureau central méteorologique« v Paříži; »Ústřední fysikální ústav« v Petrohradě; »Meteorologický institut« v Berlíně a j. Nejrozsáhlejší síť jest ruská, nejznamenitější zařízení sítě mají Spoj. Obce severoamerické. V Rakousko-Uhersku jest »Ústř. ústav meteorologický« ve Vídni i v Budapešti. Oběma ústavům jest podřízeno celkem 500 stanic 1. – 3. třídy, na kterých se konají v určitých denních lhůtách pravidelná pozorování buď všech aneb alespoň některých výjevů atmosférických. Dešťoměrných stanic, podřízených »C. k. hydrografickému ústřed. úřadų ve Vídni, má Rakouská polovice říše nyní 2600, z nichž připadá 700 na Čechy. Do oboru činnosti ústředních ústavů meteorologických náleží též obstarávání prognos povětrnostních a dávání výstrah před vichřicemi. Pro meteorologickou službu na moři jsou zařízena při uvedených ústavech buď zvláštní oddělení aneb byly v některých státech založeny samostatné meteorologicko-ná- mořnické ústavy, jako v Utrechtu, Hamburce a j. Zvláštní pozornost vzbuzují v některých sítích velké moderní observatoře, věnující se výhradně jenom pozorování, zkoušení a zdokonalování přístrojů, jakož i method pozorovacích. Posud jsou takové observatoře, kde konají se pozorování, jež vyžadují složitých přístrojův, jako měření slunečního záření, elektřiny vzduchové, polarisace světla a jiných výjevů zařízeny v Kewu u Londýna, v Pavlovsku u Petrohradu a v Postupimi u Berlína. Město Paříž vydržuje na Montsouris observatoř, kde se vedle obyčejných pozorování meteorologických konají též pravidelná pozorování o chem. složení vzduchu a vody a o proměnách ve množství bakterií a jiných škodlivých přimíšenin. Žijeme na dně moře vzduchového a nedovedeme výjevů zde pozorovaných úplně vysvětliti, nevíme-li, co se děje současně ve vyšších vrstvách vzduchu. Za příčinou všestranného zkoumání spletitých výjevův atmosférických založena byla v novější době jednotlivými vládami řada stanic meteorologických na nejvyšších přístupných bodech hor, kde působení místních činítelů na podnebí co nejvíce mizí. Nejznámější hory, na kterých byly postaveny s velkým nákladem meteorologické stanice, jsou; Montblanc (4800 m a 4365 m); Sonnblick (3105 m) ve Vys. Taurech; Obir (2141 m) v Korutanech; Bělašnica (2067 m); Säntis (2467 m) ve Švýcarsku; Wendelstein (1728 m) v Bavorsku; Sněžka (1600 m) v Krkonoších; Brocken (1141 m) v Harcu; Ben Nevis (1343 m) v Skotsku; Pic du Midi (2877 m) a Puy de Dôme (1463 m) ve Francii a Aetna (2990 m) na Sicilii. Již. Amerika má nejvyšší stanice na hoře Charcani (5080 m) a na hoře Misti (5850 m); v Severní Americe jsou nejznámější horské stanice na Pikes-Peaku (4308 m), jež náleží k nejstarším, na Mount Washingtonu (1915 m). Nejvyšší asijská stanice jest na hoře Ontake (3055 m) v Japonsku. Přístroje meteorologické mohou býti příznivě umístěny nejen na horách, ale i též na vysokých věžích, jako bylo učiněno na věži Eiffelově (300 m) v Paříži a na rozhledně na Petříně (60 m) v Praze. Vědomosti o stavu atmosféry z výšek mnohem větších, než do kterých sahají vrcholky hor, můžeme získati pomocí ballonů. Angličan Glaisher podnikl výstupy v ballonech opatřených meteorologickými přístroji v letech 1862 – 1866; v novější době vykonány byly podobné vzduchoplavby za vědeckými účely na několika místech, zvláště v Berlíně, kde užito bylo k pozorováním meteorologickým přístrojů mnohem dokonalejších než v době dřívější. Výška 10.000 m jest největší, do které se lidé v ballonech mohou dostati. K podnikání výzkumů v největších výškách atmosféry musí býti použito menších ballonů bez průvodců, opatřených pouze přístroji samočinně registrujícími. Takovéto »registrující« ballony, jež vypouštěny byly nejdříve ve Francii a pak v Německu, dostaly se dosud do výše 16.000 m, kde tlak vzduchu činí pouze 1/9 tlaku, pozorovaného při povrchu zemském. Výstupy balonů bez průvodců, jež mohou za příznivých podmínek dostati se až do výše 20 km, vedly k výsledku překvapujícímu, že již ve výši několika km nalézá se teplota – 70 °C. V poslední době byla meteorologická vzduchoplavba zorganisována tím způsobem, že se podnikají výstupy ballonů stejnými přístroji opatřených na různých místech současně dle společného plánu. Mezinárodní aéronautická kommisse řídí tyto výstupy, jež povedou zajisté k poznání vyšších vrstev atmosféry mnohem důkladnějšímu, než jednotlivé a nahodile podnikané výstupy. První taková mezinárodní výprava uskutečněna byla v noci 14. listop. 1896, kdy rázem 2. hod. ranní pařížského času byly vypuštěny ballony jak velké tak malé registrující v Paříži, Štrasburku, Berlíně, Varšavě, Petrohradě a něco později ve Mnichově. Od těch dob podniknuto bylo s dobrým zdarem ještě několik výprav společných, jež vedly k positivním výsledkům, týkajícím se hlavně vyzbrojení ballonů meteorologickými přístroji, poměrů povětrnostních v oborech vysokého a nízkého tlaku, proměn teploty za noci a za dne a j. – Vedle ballonův užívá se k výzkumům meteorologickým též létacích draků, opatřených přístroji pozorovacími. Nejedná-li se o velké výšky, jsou draci levnějším a spolehlivějším prostředkem k dosažení zpráv o atmosféře z různých jejích výšek než ballony. Draky za účely vědeckými vypouštěl do vzduchu již Franklin r. 1752; v novější době obnovil tyto pokusy prof. Archibald Douglas v letech 1884 – 1885. V rozsáhlých rozměrech a zcela systematicky provádí vypouštění draků observatoř na Blue Hille v Sever. Americe, která od 4. srp. 1894 až do polov. ún. 1897 uspořádala celkem 112 výstupů, při čemž byla dosažena největší výška 2665 m. Za přičinou bezpečnějšího a jistějšího výstupu dány byly drakům rozmanité tvary a bylo jich vždy několik spojeno v jeden celek. Přístroje pozorovací byly zhotoveny z aluminia. Pokusy tyto, o jejichž výsledcích podává observatoř pravidelné zprávy, vzbudily všeobecnou pozornost, tak že se podobné pokusy podnikají též na některých ústavech evropských a utvořila se v Americe zvláštní společnost, která si obrala za účel zdokonaliti techniku létacích drakův a která vypisuje ceny na řešení rozmanitých otázek. Meteorologickým pozorováním dostalo se nyní takových rozměrů a takového rozšíření, jaké ještě před nedávnem zdálo se býti nemožným; úkazy vzduchové pozorují se nyní soustavně ve všech možných výškách a téměř na celém povrchu zemském. Pomocí telegrafu, jejž za příčinou výstrah před vichřicemi Francouz Leverrier první uvedl r. 1855 do služby Meteorologie, lze při nynější dokonalé a jednotné organisaci meteorologických pozorování snadno dosáhnouti známosti o stavu atmosféry v kteroukoliv dobu na prostoru co nejrozsáhlejším. Všechny ústřední ústavy zjednávají si nyní každodenně telegrafické zprávy o pozorováních, vykonaných současně na četných stanicích, pořizujíce na základě jich způsobem mezinárodně ustanoveným mapy, poskytující přehled o stavu atmosfery nad jistou částí povrchu zemského, které slouží k ustanovení proměn tohoto stavu pro dny příští, k vydávání prognos povětrnostních a výstrah před vichřicemi. Na těchto tak zv. synoptických mapách můžeme sledovati nejen velké změny, které se dějí v atmosféře ode dne ke dni, nýbrž můžeme též studovati jednotlivé processy atmosférické, jako vichřice a úkazy s nimi spojené, vznik a rozdělení bouřek, krupobití a j. Zavedením telegrafu k účelům meteorologickým a zobrazováním atmosfery na mapách nastal v meteorologii úplný převrat. Dřívější methodastatistická, jíž se užívalo k zpracování materiálu pozorovacího, musila ustoupiti methodě synoptické, pomocí jejíž se podařilo určiti jisté zákony a pravidla, jako zákon BuysBallotův, jimiž se řídí pohyby atmosférické. O zdokonalení organisace meteorologických pozorování a o rozmnožení pozorovacích stanic zjednaly si trvalé zásluhy mezinárodní meteorolog. konference a kongressy, svolávané za tím účelem, aby pojednaly o otázkách meteorologických vůbec a o jednotném pláně v pozorování zvláště. Na schůzích těch ustanoveny byly zásady a pravidla, dle kterých se mají zakládati stanice, umísťovati přístroje, konati, zpracovávati a uveřejňovati pozorování meteorologická. Konferencí brusselskou, jež se sešla na návrh Mauryův r. 1853, rozšířena byla soustava meteorologického pozorování na moře, na kongressu vídeňském r. 1873 učiněno bylo podrobné roztřídění stanic a určena pravidla, dle kterých se má pozorovati, ve kterých dobách a s jakými přístroji; kongress v Římě r. 1879 učinil důležitá usnesení o umístění přístrojů, o zakládání stanic horských, o podniknutí společné výpravy polární, které se v l. 1882-1884 účastnilo 10 předních států. Konference londýnská r. 1874 snažila se dáti meteorologickému pozorování na. moři pevnější organisaci v zájmech plavby a konference vídeňská r. 1880 hleděla upraviti pozorování na pevnině v zájmech polního a lesního hospodářství.O rozšíření meteorologických vědomostí a o probuzení zájmu pro meteorologii v širších kruzích pracují různé společnosti meteorologické, jako jest společnost rakouská, německá, ruská, anglická, skotská, italská, americká a j., vydáváním časopisův a jiných poučných spisů. Též veřejný tisk působí mnoho tím, že některé velké časopisy otiskují pro každý den povětrnostní mapy s připojením zpráv o stavu atmosféry. Ačkoliv název meteorologie pochází již od Aristotela, který napsal první meteorologické dílo, náleží přece vědecká nauka o vzduchu k naukám nejmladším. Veškeré vědění meteorologické ve starém a středním věku pozůstávalo z empirických pravidel a selských pořekadel. Teprve vynalezením přesných přístrojů a organisováním pravidelných pozorování byl položen bezpečný základ k vypěstování meteorologie Za první budovatele meteorologické nauky můžeme pokládati A. Humboldta, jenž různými pracemi o rozdělení tepla na povrchu zemském položil základ k vědecké klimatologii, H. Dowe, jenž po dlouhou řadu let se zdarem pěstoval všechna odvětví meteorologie, a Kämtze, jenž vydal první velké soustavné dílo meteorologické (1831), které obsahuje nejúplnější vědecké sestavení všech do té doby nabytých výsledků. Kdežto uvedení badatelé snažili se pomocí nahromaděného materiálu poskytnouti obraz o pohybech atmosféry, rozdělení teploty a dešťů na povrchu zemském, jest Američan Maury zakladatelem námořnické meteorologie V novější době učiněny byly značné pokroky zdokonalením přístrojův a method pozorovacích a zpracováváním materiálu dle method mathematicko-fysikálních. V popředí nového směru v projednávání a řešení otázek meteorologických stojí W. Ferrel, jejž nutno pokládati za zakladatele dynamické čili vlastně theoretické meteorologie, Buys-Ballot, vynálezce barického zákona větrů, pak Hann, Reye, Guldberg, Mohn, Bezold a j. Theoretické badání obírá se hlav. řešením problému všeobecné cirkulace vzduchu, studiemi vzduchových vírů cyklonálních a anticyklonálních, teploty a vlhkosti v různé výšce atmosfery a v různých dobách, stanovením zákona o ubývání teploty s nadmořskou výškou, studiemi oblaků, vln atmosférických, ozařováním země sluncem a vyzařováním tepla do prostoru světového, výjevy elektrickými a optickými ve vyšších vrstvách atmosféry a j. Literatura: Kämtz, Lehrbuch der Meteorologie (Halle, 1831); Schmid, Lehrbuch der Meteorologie (Lips., 1860); Lorenz a Rothe, Lehrbuch d. Klimatologie (Víd., 1874); Mohn, Grundzüge der Meteorologie (Berl., 1. – 5. vyd. 1874 – 98); Klein, Allgem. Witterungskunde (Praha, 1882); Miller-Hauenfels, Theoretische Meteorologie (Víd., 1883) Scott, Elementare Meteorologie (Lips., 1884); Sprung, Lehrbuch der Meteorologie (Hamb., 1885); Bebber, Handb. der ausübenden Witterungskunde (Štutg., 1885); Lehrbuch der Meteorologie (t., 1890); Hygienische Meteorologie (t., 1895); Die Wettervorhersage (t., 2. vyd. 1898); Hann, Handb. d. Klimatologie (t., 1. – 2. vyd. 1883 a 1897); Vojejkov, Klimate d. Erde (Jena, 1887); Marchi, Meteorologia generale (Milán, 1888); Climatologia (t., 1890); Günther, Die Meteorologie (Mnichov, 1889); Handb. der Geophysik (Štutg., 1899); Hornberger, Grundriss der Meteorologie und Klimatologie (Berl., 1891); Umlauft, Das Luftmeer (Víd., 1891); Meyer, Anleitung zur Bearbeitung meteorologischer Beobachtungen für die Klimatologie (Berl., 1891); Jelinek-Hann, Anleitung zur Ausführung meteorolog. Beobachtungen (Víd., 4. vyd. 1893); Waldo, Modern Meteorology (Lond., 1893); Davis, Elementary Meteorology (Boston, 1894); Abercromby-Pernter, Das Wetter (Freiburk,1894); Trabert, Meteorologie (Lips., 1896); Köppen, Klimalehre (t., 1899); Grundlinien der maritimen Meteorologie (Hamburk, 1899); Angot, Traité élémentaire de météorologie (Pař., 1899). Hlavní periodicky vycházející spisy jsou: »Meteorologische Zeitschr.« (Víd., 1866-1900); »American Meteorological Journal« (od r. 1883); »Meteorologičeskij Věstni▽ (Petrohrad, od r. 1891); Repertorium f. Meteorologie (t. nákladem car. Akademie); Hann, Atlas d. Meteorologie (Gotha, 1887); Buchan, Report on Atmospheric Circulation (»Challenger Expeditio◁,1893); Hildebrandsson, Atlas international des nuages (Paříž, 1896); Polis, Wolkentafeln (Karlsruhe, 1899); Cartes synoptiques journaličres (vyd. dánský meteor. ústav v Kodani a Seewarte v Hamburku od r. 1873). Spisy z české literatury jsou: Studnička, Meteorologie (Budějov., 1864); O povětrnosti (»Matice lidų, 1872); Všeobecný zeměpis (Praha, 1883, str. 479 – 676); Předpovídání povětrnosti (t., 1889); Hrys, O některých výjevech z ovzduší (t., 1876); Zeithammer, O povětrnosti (Budějov., 1877); Gruss a Bečka, Meteorologie (Praha, 1877); Hromádko, Základové Meteorologie a klimatologie (t., 1882); Zenger, Meteorologie sluneční a předpovídání časové (t., 1896); Mollenda, Hlasatel povětrnosti (t. 1896); Augustin, O nutnosti pěstovati agrární meteorologii v Čechách (t., 1896). Ag.

Související hesla