Michelangelo Buonarroti

, italský sochař, malíř, architekt a básník; vedle Leonarda da Vinci největší umělecká osobnost renesance. Činný zejména ve Florencii, v Bologni, v Benátkách a v Římě (ve službách papeže Julia II.). Představitel vrcholné renesance; vynikal silným plastickým cítěním i znalostí anatomie, výborný kreslíř (ztracený karton Bitvy u Casciny). Sám se považoval za sochaře; jeho sochařské postavy vyjadřují vlastní vnitřní cítění ušlechtilými gesty (David, Pieta), v dalším vývoji figura stále více srůstala s vlastní hmotou mramorového bloku a vyjadřovala hluboké duševní pohnutí (Pieta Palestrina, Pieta Rondanini). Autor náhrobků (papeže Julia II., Lorenza Giuliana Medici). Vynikl i jako freskař; proslul zejména výzdobou Sixtinské kaple ve Vatikáně (výjevy ze Starého zákona a Poslední soud), kde v monumentální kompozici jakoby převedl své sochy na stěny a strop kaple do mohutné malířské perzonifikace duchovních sil a hnutí. Od roku 1546 pověřen vedením stavby chrámu sv. Petra (kupole, vnější zdivo závěru); autor i dalších chrámových a palácových staveb (Medicejská kaple a knihovna kostela San Lorenzo, úprava Kapitolu s palácem Konzervátorů a Senátorů). Jeho architektura vynikala prostorovým a monumentálním cítěním, které předznamenávalo jak manýrismus, tak barokní principy. – Shrnul evropskou uměleckou tradici od antiky přes středověk po renesanci, i tradici florentského malířství od Giotta k Leonardovi. Inspiroval umělce manýrismu a baroka. Jako osamělý génius bez přímých žáků ovlivnil své současníky i následovníky. – Básnické dílo odráží petrarkovský rozpor mezi láskou k pozemskému životu a bázní před hříchem a smrtí. Česky vydán např. sborník Michelangelo. Titan a člověk, dále Požár smyslů, Skrytý Michelangelo (i výbor z dopisů), Z lyriky, Luk, Podoba živé tváře (též listy a dokumenty).

Ottův slovník naučný: Michelangelo Buonarroti

Michelangelo [mikelàndželo] v. Buonarotti.

Buonarroti: Michel Angelo, sochař, malíř a stavitel ital. (*6. bř. 1475 v Caprese-†18.ún. 1564 v Římě). Otec jeho Lodovico di Leonardo Bichelangelo Simoni byl krátký čas soudcem v Caprese a žil pak ve Florencii; když Michel Angelo dosáhl 13. roku, svolil otec, aby oddal se umění a vstoupil v dílnu Domenica a Davida Ghirlandajů. Kromě dílny vzdělával se Michel Angelo studiem antických soch ve sbírce zahrady medicejské. Vešed v úzký styk s Lorenzem Medici přebýval nějaký čas v jeho paláci a náležel i po smrti jeho (1492) k družině Piera Medici. Leč záhy (1494) jakýmsi tajemným pudem hnán opustil náhle dvůr Pierův. který brzy na to vzbouřením ze Florencie byl vypuzen. Pověřenými pracemi první této doby mládí jsou dva reliefy nyní v Casa Buonarroti ve Florencii: Madonna na schodišti a Zápas Centaurů (nehotový). Dvě práce velkých rozměrů Ukřižovaný (ze dřeva) a socha Herkulova (z mramoru) se nezachovaly. Z Florencie uchýlil se Bichelangelo do Bologně, kde účastnil se provedení náhrobku sv. Dominika v kostele téhož svatého (klečící anděl na straně epištolní a sv. Petronius), pak po krátkém opětném pobytu ve Florencii odebral se do Říma (1496), kde vznikla velkolepá Pietâ v chrámu sv.Petra, pro kardinála Jeana de Villiers objednaná, a dvě postavy mythologické, Bacchus (Florencie, Museo nacionale) a Cupido (Londýn, South Kensington-Museum). V létě r. 1501 byl opět ve Florencii a tu od správy dómu svěřen mu byl obrovský mramorový balvan, jenž po nezdařilém pokusu jakéhosi florenckého sochaře ležel dlouho netknut. Obtížný, kolossální úkol byl MichelAngelovi zcela k mysli, a výsledkem byl proslulý David (nyní v akademii ve Florencii). Z násled. let florenckého pobytu pochází kromě menších prací Madonna (Bruggy, chrám Matky Boží) flanderskými kupci objednaná. Maleb představujících většinou madonny vytvořil Bichelangelo v první době své činnosti nemnoho. Také kreseb jest poměrně málo; jsou to veskrze samostatné studie a nikoliv náčrtky určené ku provedení. Bichelangelo pracoval namnoze hned na čisto bez předběžných skizz. První velké dílo malířské bylo mu svěřeno obcí florenckou pro palác gonfaloniera, a sice vyobrazení bitvy u Casciny. R. 1505 dokonal Bichelangelo veliký karton. jenž bohužel úplně se ztratil: jen rytinami zachovány některé skupiny celé komposice. Hned po dokonání kartonu povolán byl opět do Říma papežem Juliem II., jenž zamýšlel zříditi si pomník ještě za života svého. Velkolepé plány Bichelangelo-ho nebyly nikdy provedeny a pomník ten způsobil mu mnohé strasti po celý téměř život. Když papež od provedení pomníku odvrácen byl myšlénkou stavby chrámu svatopetrského, prchl Bichelangelo rozhořčen z Říma. Povahy obou mužů, papeže i umělce, měly leccos příbuzného, sbližovaly i odpuzovaly se. Opětné sblížení záhy nastalo a z uložení papeže provedl Bichelangelo v Bologni kovovou sochu jeho, která později vzala za své.Nato svěřil mu papež veliký úkol: malbu klenutí kaple sixtinské ve Vatikáně. Od května r. 1508 do jeseně r. 1512 pracoval o tomto úkolu a vytvořil dílo epochální. Znova zabýval se pak Bichelangelo projektem pomníku Julia II. a v l. 1513-16 vznikly některé sochy proň určené: oba otroci (nyní v Louvru) a velkolepá socha sedícího Mojžíše (nyní v S. Pietro in Vincoli v Římě). Nástupce Juliův papež Leo X. svěřil mu r. 1516 úpravu façady chrámu S. Lorenzo ve Florencii. Práce tato uvázla. za to však dovršeno jiné dílo při témže chrámě: hrobky Mediceů ve zvláštní hrobní kapli. Jsou to hrobka Lorenzova s jeho sedící postavou a allegoriemi Jitra a Večera a hrobka Julianova s proslulými postavami Dne a Noci. R. 1534 přesídlil se Bichelangelo opět do Říma a setrval zde až do smrti. Zde vytvořił ještě obdivuhodný Poslední soud v kapli sixtinské, fresky v kapli pavelské a jakž takž dokončil po mnohých změnách náhrobek Julia II. (S. Pietro in Vincoli), v němž umístil svého Mojžíše. V době té vznikly též jeho básně a tehdáž v pozdním věku vzplanul čistou láskou k ušlechtilé marchese di PescaraVittorii Colonnové. Posléze na sklonku života svého zanesen byl též úkoly architektonickými, jako dostavěním paláce Farneského a pokračováním ve stavbě chrámu sv. Petra. Až do konce života svého stále jsa činný zemřel u vysokém stáří 89 let v Římě. Uměním svým, ve všem nedostižným, měl na veškeré umělce mocný vliv, jemuž ani Raffael se neubránil. Mezi oběma mistry panovala jakási řevnivost, k níž přispěli hlavně jejich stoupenci. Mezi stoupenci Bichelangelovými zajímá přední místo Sebastiano del Piombo; vedlé tohoto větší čásť mladších malířů florenckých ho následovala více po zevnější stránce, nikoli na prospěch dalšího rozvoje umění. Chl. Ačkoli v době renaissanční patřilo takřka k dobrému tónu, že každý umělec i učenec vedlé svého vlastního zaměstnání se také poesií zabýval (Orcagna, Brunellesco, Bramante, Raffael, Cellini atd.), vystupuje poetická činnost MichelAngela daleko z rámce pouhého dilettantismu stavíc původce četných sonetův a madrigalů v první řadu hlubokých básnických myslitelův a improvisátorův oné doby. Z úzkého kruhu básní příležitostných, kde hlavně jeho vlastní i příbuzné uměny mu poskytovaly nových obrazů, motivův i látek, pozvedá se básník opěvuje platónickou lásku svou k Vittorii Colonně k vysoké metě themat všelidských, v nichž tu trpce rozjímá o marnosti světa, tam slovem věšteckým nebo žalmem kajícím lká nad prchlým životem a hledá v smrti a v Bohu poslední asyl své únavné a slavné dráhy umělecké. Ani ne tak formální dokonalostí a vytříbeností jako spíš původností a neurvalou silou vynikají tyto básně, listy z denníku opuštěného umělce-filosofa, vzniklé skoro většinou po šedesátém roku jeho života, v nichž mnohdy subtilnost přímo hádankovitá halí se v svmboly a jinde zase mluví slovem plastickým, onou jednoduchostí. o které Guasti tak pěkně dí, že se v ní »básník povznáší k bohu řečí proroků«. Básně Michel-Angela vydal r. 1623 ve Florencii stejnojmenný jeho synovec Michel Angelo Bichelangelo (narozen čtyři léta po smrti básníkově); ovšem dobrou jich třetinu předělal, vypiloval a dle vkusu doby své upravil. Teprve r. 1863 uspořádal Cesare Guasti první kritické vydání básní Michel Angelových na základě srovnávacího studia různých rukopisů, kteréž vydání lze považovati za vydání authentické a definitivní. Básně Michel-Angela, pro poznání a ocenění doby renaissanční vysoce důležité a vedlé toho na věcném jádru poetickém neztrácející, byly často překládány; do frančiny je přeložil Lannau-Rolland (dle vydání synovcova), Aicard, do angličiny Taylor a zvlášť výtečně Symonds, do němčiny dle starších textů Lang, Regis, dle novějšího čtení Harrys, Sofie Hasenclever, a nejlépe Grasberger. Do češtiny na základě textu Guastiho přeložil je Jaroslav Vrchlický (Bursík a Kohout, 1889). cký. Srv.: A. Condivi, Vita de M. Bichelangelo (1553); H. Grimm, Das Leben Michelangelo's (1879): A. Springer. Raffael u. Michelangelo (1883); Robinson, A critical account of the drawings by Michelangello and Raffaello in the university Galleries (1870); Wolflin, Die Jugendwerke des Michelangelo (1891). Chl.

Související hesla