Mickiewicz Adam

, polský básník, dramatik, publicista; představitel polského romantismu. Již jeho první sbírky (Balady a romance, Krymské sonety) ohlásily novou epochu v polské literatuře. Boj za svobodu a samostatnost rozděleného Polska je námětem poém Gražina a Konrád Wallenrod. Tragický osud polského povstání 1830 – 31 zobrazil v metafyzickém faustovském dramatu Dziady. Rozsáhlý národní epos Pan Tadeáš barvitě líčí život na litevském venkově v době básníkova mládí, kdy přes Polsko táhl Napoleon do Ruska. Od roku 1829 žil Mickiewicz v emigraci v západní Evropě; v Paříži redigoval časopis Tribune des Peuples (1849). Vystupoval jako jeden z hlavních představitelů polského zahraničního odboje (Kniha národa polského a poutnictva polského).

Ottův slovník naučný: Mickiewicz Adam

Mickiewicz: Adam, slavný básník polský (*24. pros. 1798 v Zaosí nedaleko Nowogródku na Litvě – †28. listop. 1855 v Cařihradě). Otec jeho Mikuláš, nezámožný šlechtic erbu Poraj, byl v Nowogródku advokátem a proslul jakožto obránce chudé šlechty proti útiskům vév. Nowogródského. Prvního vzdělání dostalo se Mickiewiczi v domě otcovském, v 9. roce byl dán do školy dominikánů v Nowogródku, kdež rodiče trvale se usadili, a pobyl tam 8 let, neboť chatrné zdraví překáželo mu rychleji postupovati. R. 1815 poslán byl na universitu do Vilna, kdež se věnoval hlavně studiu literatury a pěkných umění. City přátelské, láska k vlasti, snaha po prospěšné činnosti a po mravném zdokonalování rozkvétaly v něm obcováním se soudruhy sdruženými ve spolku t. ř. filomatů. Po odbytých studiích universitních podrobil se zkoušce, která ho opravňovala vyučovati na středních školách. R.1819 vykázáno mu bylo město Kovno za sídlo působení učitelského; přednášel o literatuře, historii a právech. Druhého roku svého působení vážně onemocněl a bylo mu častěji dožadovati se dovolené, kterou trávil v kruhu přátel ve Vilně, zabývaje se literaturou. Mickiewicz chtěl odjeti za hranice, aby v mírnějším podnebí jižním tělesně se pozdravil a duševně okřál, ale pro účastenství v tajném spolku studující mládeže vilenské, t. ř. filaretů, byl 23. říj. 1823 zatčen a s mnohými soudruhy uvězněn v klášteře basiliánů. Teprve za půl roku byl z vězení propuštěn; za trest bylo mu však gubernie polské opustiti, a ministr osvěty měl určiti místo jeho působení. Rozloučiv se 24. říj. 1824 s Litvou po krátkém pobytu v Petrohradě byl poslán do Oděssy za professora na lyceu Richelieuském. Moře a zejména Krym, který navštívil, působily na básnickou mysl jeho dojmem nevyhladitelným. Ale sotva v Oděsse se usadil, přišel rozkaz, aby odtud a vůbec z jihoruských gubernií se vzdálil. K žádosti své povolán byl po nějaké době do Moskvy a přidělen generálnímu gubernátoru Golicynovi. V Moskvě rozšířil svůj literární i životní názor, seznámil se s literaturou ruskou, poznal přední učence a spisovatele ruské a přilnul zejména k vrstevníku svému Puškinovi. Několikráte navštívil Petrohrad, kdež se tiskly jeho básně, a byl v Moskvě i v Petrohradě vítaným hostem v salonech polské a ruské aristokracie, kdež na besedách společenských rozvinul se znamenitý jeho talent improvisační. Ač na Rusi téměř zdomácněl, přece ozývala se v něm stále touha odjeti za hranice, doplniti své vzdělání a oddechnouti si na volném vzduchu. Hmotné prostředky k cestování opatřil si důchodem z vydání svých básní, a přispěním mocných přátel podařilo se mu konečně zjednati si průvodní list. Náhle opustil Petrohrad a odplul kvapně 15. kv. 1829 z Kronštadtu, ježto hrozilo nebezpečí, že průvodní list bude odvolán. Z Lubeka, kamž přistal po vykonané cestě po moři, odebral se do Hamburku, Berlína a do Drážďan. Odtud zajel si do Prahy, kdež seznámil se s V. Hankou, pobyl několik dní v Karlových Varech a v průvodě přítele Odyńce navštívil ve Výmaru Goetha. Cílem jeho další cesty byl Řím, kamž přibyl 18. listop. 1829. V Římě stal se z Mickiewicze, dříve nábožensky vlažného, horlivý katolík, hlavně asi působením Jindřišky Evy Ankwiczovy. Cestoval po Italii, a když došla do Říma zpráva o povstání polském ve Varšavě r. 1830, vypravil se poněkud váhavě do své otčiny, ale byl již jen svědkem smutného konce povstání. Pobyv nějaký čas v Drážďanech odejel r. 1832 do Paříže, kdež většina polských emigrantů hledala útulek. R. 1834 oženil se s Celinou Szymanowskou, dcerou slavné pianistky, kterou byl poznal za svého pobytu v Petrohradě. Ale sňatek tento přinesl mu vedle blaha rodinného také mnoho starostí; manželka jeho často churavěla a pomátla se na rozumu. R. 1839 zbyl se poněkud starostí o vezdejší chléb, jmenován byv professorem latinské literatury na akademii v Lausanně; odtud ke konci r. 1840 byl povolán vládou francouzskou na stolici slovanských literatur, nově zřízenou v Collège de France. Přednášky jeho byly s počátku duchaplné, ale čím dále, tím více nabývaly rázu nábožensky mystického a politického. Náklonnost k mysticismu ležela v jeho přirozenosti; působením rozmanitých vlivů mohutněla, až stykem s náboženským blouznivcem Towiańským ovládla úplně jeho mysl. Proto byl po čtyřech letech místa svého zbaven. Bouřlivý rok 1848 nadchl Mickiewicze znovu k politické činnosti pro osvobození Polska, ale bez úspěchu. Když vzplála válka krymská, odebral se do Cařihradu s posláním francouzské vlády. Svízele cestovní a pobyt na Východě ublížily mu velice na zdraví, až konečně tu podlehl. Pochován byl v Montmorency u Paříže; r. 1890 ostatky jeho byly převezeny do Krakova, kdež uloženy jsou k věčnému odpočinku vedle královských hrobů na Wawelu. – Mickiewicz skládal s počátku verše v duchu pseudoklassické poesie, prošel romantismem, byronismem, až x stanul ve svém arcidíle, Panu Tadeuszovi, na půdě vlastního realismu. Oda do młodości (z r. 1820) jest prvním významným projevem básnického genia Mickiewiczova; mladý básník vyslovil v ní směle a ohnivě reformní tužby své a svých soudruhů-filaretů. Širšímu obecenstvu stal se známým r. 1822, kdy vyšla první sbírka jeho básní Poezye, obsahující ballady a romance. Mickiewicz postavil se jimi v čelo romantického ruchu poetů polských a zvěstoval nové období v rozvoji polské poesie. Nové látky z domácí tradice, rozmanitost citův a nálad, čisté tóny prostonárodní, které se v nich ozývaly, lahodily čtenářům mnohem více nežli dosavadní chladné a strojené zvuky poesie napodobující vzory pseudoklassické. Heslo, jež básník v úvodní básni Romantyczność pronesl: »Měj srdce a patři v srdce!«, stalo se tělem v dalším jeho významném plodu básnickém, v Dziadech, z roku 1823 (čes. překlady od V. Štulce a J. Vrchlického), v nichž zobrazil vášnivě kusy svého srdce, historii své nešťastné lásky k Marii Wereszczakovně, vnitřní boj mezi zoufalou láskou a životem. Obraz osobních citů básníkových vykreslen je sytě a výrazně, dekorací jeho jest tajemný obřad lidové slavnosti »Dziadův«, a celá kresba vložena je v rámec romantického dramatu, formy to zcela nové, volné a neznající žádných pedantických předpisů. Mickiewicz, jako by chtěl ukázati svým vrstevníkům, zvláště přívržencům klassicismu, že nadaný básník nedá se vázati určitou formou poetickou, nýbrž dovede ji vždy svou tvůrčí silou přizpůsobiti látce, vydal zároveň s »Dziady« epickou skladbu Graźynu (čes. překl. od V. Štulce), v níž opěvoval klidně a objektivně jako pravý klassik dějinnou episodu z odlehlé minulosti. Plodem básníkova pobytu v Oděsse a cesty jeho na Krym jsou Sonety polskie (1826). V znělkách milostných uložen jest ohlas citů básníkových, jež vzbudila v něm láska ke Karolině Sobańské. Ač Mickiewicz i v těchto znělkách daleko předčil své vrstevníky, přece mají »Sonety krymské« (čes. překlad od Štulce, Koláře, A. Mužíka) mnohem větší cenu poetickou. »Ten kousek moře, po kterém se plavil, ty hory, na něž vystoupil, ty propasti, které okem svým měřil, staly se mu netoliko konkretním podkladem dojmů, nýbrž i symbolem všeho, co v přírodě jest velké a mohutné a co v básníku může vzbuditi nejvznešenější city i nadšení« (Chmielowski). R. 1828 vyšel v Petrohradě Konrad Wallenrod (přelož. od Štulce a J. V. Sládka). Idea této velkolepé skladby byla rozmanitě vykládána; kritikové viděli v ní brzy apotheosu zrady, brzy apotheosu národní poesie, jejíž moc básník nadšeně velebí, brzy jiné pomysly. Ale podle výkladu Spasowiczova celá báseň jest výrazem lásky k vlasti, lásky vášnivé, na stupeň nejvyšší zmocněné, která sama sebe, své vlastní štěstí zapře a blahu vlasti se posvětí. Zdá se, že Mickiewicz, již ve vězení u basiliánů ve Vilně pojal úmysl napsati »Wallenrodæ. V cele vězeňské uzrál v něm záměr odříci se všeho štěstí osobního, vůbec ho nehledati, žíti pro jiné, směřovati k blahu obecnému, bojovati pro ně až do posledního dechu a obětovati vlasti všecky své síly. »Konrad Wallenrod« jest pak básnickým vtělením tohoto záměru. Brzy po vydání »Wallenrodæ Mickiewicz napsal svou znamenitou rozpravu O krytykach i recenzentach warszawskich, namířenou proti dosavadním kritikům jeho básní, v níž vystoupil do boje pro nový směr poesie polské s celou silou ironie a sarkasmu. Z ostatních básní, které složil ještě za pobytu na Rusi, nejvýznačnější jest Farys, divuplný ohlas studii-orientální literatury, kterou se zabýval v této době. V Drážďanech roku 1832 složil třetí čásť »Dziadů«, jež sám pokládal za pokračování nešťastné války za svobodu r. 1831, kterou teď, když meče schovány, třeba dále vésti pérem. Se staršími »Dziady« mají toliko jméno a reka společného. Gustav z »Dziadů« vilenských a Konrad z III. části – toť básník sám v různých dobách svého života. V »Dziadech« drážďanských možno rozeznati zřetelně dvě základní vrstvy; předně historii pronásledování filaretů ve Vilně, kterou básník pod zvětšujícím sklem a za dojmu svěžích pohrom národních po nešťastném povstání utrpěných chtěl národu vylíčiti na památku. Mnohé scény vykreslil tu se vzácnou reálností, jako obraz zkaženého despotismu, úřednictva a vliv této hniloby na společnost. Pak vylíčil historii vnitřní přeměny, která se s ním udála dojmy v Římě. Vnitřní přeměna básníkova záležela hlavně v nadšení náboženském, jehož před tím neznal; nadšení náboženské vrátilo mu víru v bytost nejvyšší, naučilo ho pokoře a podrobení se moci nadzemské. Středem celé skladby jest úchvatná improvisace Konradova, sama o sobě veliký čin básnický. K útěše polské emigrace napsal Mickiewicz v Paříži r. 1832 slohem biblickým Księgi naroda polskiego i pielgrzymstwa polskiego, v nichž po příkladu proroků židovských vyhlašoval národ polský za národ vyvolený, jenž povolán je duševně obroditi Evropu. Arcidílem M-ovým, jediným svého druhu v literatuře polské, jest však Pan Tadeusz z r. 1834 (čes. překl. El. Krásnohorské). »V básni té skrystallisována celá minulá kultura národa historicky živého, se všemi stránkami jeho života, plně, živě, plasticky, malebně; zobrazen tu veškerý život polské třídy zemanské, jak se jevil na počátku tohoto století, netoliko při domácím krbu, v rodině, ale i při polním hospodářství, v lese, na honbě, i v nepřátelském potkání, od jídla, pití a šatstva až do modlitby, do neshladitelných upomínek a nejvnitrnějších tužeb a nadějí. Nejen že vnější tvářnost života vypodobena nejvýš pravdivě, nýbrž i sám jeho duch znázorně◁ (Spasowicz). »Panem Tadeuszem« Mickiewicz dovršil svou básnickou činnost; co potom ještě napsal, nemá již takového významu. Patří sem na př. dvě francouzská dramata, Historie polská, přednášky o literaturách slovanských, řada článků publicistických a j. – Literatura o Mickiewiczovi jest nesmírně hojná; zde uvádějí se toliko novější soustavné práce: Wład. Mickiewicz, Źywot Adama Mickiewicza (Poznaň, 1890-95, 4 díly); P. Chmielowski, Adam Mickiewicz Zarys biograficzno-literacki (Krakov i Varšava, 1886, 2 díly); J. Kallenbach, Adam Mickiewicz (Krakov, 1897, 2 d.). Mnoho cenného materiálu obsaženo v »Pamiętnikach towarzystwa literackiego imienia A. Mickiewicz-æ (dosud 6 roč.; Lvov, 1886-98). Úvahy a články české, jakož i překlady do češtiny uvedeny jsou v »Čes. čas. hist.« (1898); k nim patří ještě studie L. K. Hofnanna v »Naší době«, roč. VII. Ml.

Mickiewicz: Władysław, syn předešl. (*1838 v Paříži), vedle četných brošur a časopiseckých článků politických a literárních, polských i francouzských, vydal: Les contes kosaks M. Czajkowského (1859); Les récits d’un vieux gentilhomme polonais H. Rzewuského (1866); Oulana Kraszewského (1883); Sans coeur téhož (1886); Histoire d’un juif Orzeszkowé (1889) a j. Mimo to vydal překlad prací svého otce prosou (1870, 1872 a 1879) i veršem (1882). R. 1880 uveřejnil francouzský životopis svého otce a přispíval hojně literárně bibliografickými zprávami do »Revue politique et littéraire«, »Revue bleue«, Jelínkova »Slov. sborníkų i do »Slov. přehledų Černého. S J. Lerminem vydával »Revue universelle internationale«.

Související hesla