Milost


1. náboženství v judaismu, křesťanství a islámu Boží přízeň věnovaná tvorům, především lidem. Projevuje se smířením a odpuštěním hříchů. V křesťanství Bůh uznává člověka za spravedlivého pro Kristovy zásluhy. Podle některých pojetí (katolíci, pravoslavní, metodisté) působí milost i vnitřně – mění mravní kvalitu duše a vede k dobrému jednání. Cílem milosti je dovést člověka do věčné blaženosti;
2. právo právní institut sloužící k zmírňování účinků zákona tam, kde se zákon zdá v konkrétním případě příliš tvrdý. Tradiční výsada hlavy státu, spočívající v oprávnění učinit rozhodnutí, kterým odpouští nebo zmírňuje tresty uložené soudem (agraciace), nařizuje, aby trestní řízení nebylo zahájeno, respektive aby se v něm nepokračovalo (abolice), a kterým se zahlazují právní následky odsouzení (rehabilitace). Milost může být udělena individuálně nebo kolektivně (amnestie).

Ottův slovník naučný: Milost

Milost (něm. Begnadigung) v širším slova smyslu jest (v trestním právu) každé zmírnění nebo prominutí trestu ustanovené v zákoně; v užším a vlastním smyslu však jen takové zmírnění a prominutí trestu, které se nezakládá na důvodech obsažených v samém zákoně. Protože důvody tyto nejsou přísně právními, nemůže vykonávání práva toho zůstaveno býti soudům, nýbrž toliko nejvyšší hlavě státu. Co se týče formy, může milost býti: 1. abolicí nebo 2. aggratiací, nebo 3. restitucí čili rehabilitací. red. Dle učení katol. jmenuje se milost vše, co od Boha pochází a k dobru člověka přispívá, na př. vezdejší statky, zdraví, poznání pravdy, odpuštění hříchů. Dle toho dělí se milost v přirozenou, kterouž rozumem a zkušeností poznáváme, a v nadpřirozenou, o níž nám vědomost dává toliko zjevení Boží. K této poslední obrací theologie hlavně svůj zřetel; jest tedy milost v theol. všeliký nezasloužený, nadpřirozený dar Boží, jenž se nám skrze Jež. Krista z pouhého smilování Božího k našemu neb bližního posvěcení udílí. Rozeznáváme milost posvěcující a úkonnou. Milost posvěcující (habituálná či povahová) duši nejprve od hříchu očišťuje a pak spolu kladnou svatostí naplňuje. Bez této milosti nelze člověku býti hříchu zbavenu. Písmo sv. vydává této pravdě zcela jasná svědectví, na př. podobenstvím o rouše svatebním. Těm pak, kteří jsou mocni rozumu, potřebí jest k spáse ještě zvláštní milosti, totiž úkonné či aktuálné. Člověk jest s to, aby přirozenými silami svými poznal některé přirozené pravdy a konal přirozené ctnosti, ale nikdy by sám ze sebe nemohl poznati a získati onoho nadpřirozeného stavu (posvátná milost), nýbrž k tomu jest zvláštní pomoci č. milost Boží třeba, která by osvítila jeho rozum a naklonila jeho vůli, aby stal se hodným daru činícího jej dítkem Božím. Je-li v posvátné milosti, jest mu rovněž třeba pomoci, aby, vykonávaje skutky spasné a záslužné, udržel se v ní až do konce. Tato úkonná milost člověka ke konání spasných skutků osvěcuje a pobádá a při konání i dokonání jich mu pomáhá. Při udělování milostí neřídí se Bůh pravidlem člověku vyzpytatelným, ale dává každému na prosbu jeho takovou míru milosti a takový jich druh, jak toho právě kdo k dokonalosti a spasení má potřebí. Rozumu mocným udílí se posvátná milost po náležité přípravě, k níž jest třeba: víry ve zjevení Boží, bázně spravedlnosti Božské, naděje, že Bůh bude hříšníku milostiv, lítosti nad hříchy. Všecky milosti, jichž se člověku dostává, pocházejí od Ducha sv. Mimo výroky Písma sv. bylo o milosti Boží pojednáváno od sv. Otců (sv. Augustina), od učenců katol. (sv. Tomáše Aquin.) a zejména od sněmů círk., zvláště tridentského. Ksl.

Související hesla