Milton John

, anglický básník; dovršitel renesanční tradice. Zakladatel moderního eposu, mluvčí anglické revoluce (1640 – 60). Podnikl studijní cesty po Francii a Itálii. Po návratu stoupenec a rádce revolučního vůdce O. Cromwella a po popravě krále i jeho „sekretářem pro cizí jazyky“ s povinností obhajovat revoluci v zahraničí. Celkem napsal 25 anglických a latinských traktátů zabývajících se revolučními reformami a obhajujících svobodu tisku (Areopagitica), rozvod (The Doctrine and Discipline of Divorce – Doktrína a metoda rozvodu), popravu Karla I. (Tenure of Kings and Magistrates – Držitelské právo králů a vladařů), revoluci (Defensio pro populo Anglicano – Obrana anglického lidu), nedogmatické křesťanství (De doctrina Christiana – O křesťanském učení) nebo přednosti republikánského zřízení (The Ready and Easy Way to Establish a Free Commonwealth – Rychlá a snadná cesta, jak zřídit svobodnou republiku). V důsledku vysilující práce oslepl a po obnovení monarchie (1660) vytvořil v ústraní své největší dílo, epos Ztracený ráj, v němž spojil příběh o pádu člověka založený na nedogmaticky chápaném biblickém mýtu (zahrnuje podrobné líčení Satanovy vzpoury, která je mj. alegorií anglické revoluce) s reflexívní poezií, jež zachycuje mytologické postavy v psychologické hloubce (Satan, Eva), problematizující božskou autoritu, odpor proti ní i samotnou povahu zla (Satan). Vytvořil nový básnický obraz kosmu, jehož součásí jsou lidské srdce, rozum a obraznost. Další epos Ráj opět nabytý zpracovává biblický námět Kristova pokušení. Hrdinská tragédie Samson Agonistes (Samson bojující) čerpá ze Starého zákona a vytváří paralelu mezi hrdinovým osudem a básníkovou nezdolností v utrpení. Vedle epických a dramatických děl napsal Milton mnoho pozoruhodných lyrických básní v angličtině a latině (sonety, ódy, idyly L'Allegro, reflexívní básně Il Penseroso – Zamyšlený, elegie Lycidas).

Ottův slovník naučný: Milton John

Milton [miltn] John, jako básník i člověk stejně veliký zjev doby porenaissanční (*9. pros. 1608 v Londýně – †8. list. 1674 v Bunhillu u Londýna), Otec jeho byl notářem. Za přestoupení k protestantismu byl od svého děda, orthodoxního katolíka, vyděděn. Vychován byl Milton v rodině ryze puritánské, navštěvoval pak školu sv. Pavla, až patnáctiletý vstoupil na slavnou již tehdáž kollej Kristova kostela v Cambridgei. Již zde zabýval se horlivě studiem klassiků a pokoušel se v básnictví. Vládnoucí však methoda na universitě, pěstující především jen mechanický výcvik ducha, se mu brzy znechutila, tak že se protivil přání otcovu, aby se stal protestantským theologem. R. 1628 byl jmenován bakalářem a r. 1632 mistrem svobodných umění, načež opustil Cambridge a žil po pět roků v domě otce svého na venkovském sídle Hortonu (Buckinghamshire), oddán studiu starých, hlavně Shakespeara a básníků jeho doby. Vliv těchto studií jest patrný v prvotinách Miltových, zvláště v maškarní hře »Comus«, hře allegorické s mravokárnou tendencí jasně vytčenou. R. 1638 ztratil matku a nastoupil cestu na pevninu, pobyl v Paříži, kde se seznámil s Hugem Grotiem, pak pobyl několik let v Italii. Zde zabýval se jednak studiemi epické poesie italské a těmi nabádán umínil si již tenkrát, že dá vlasti své podobnou epopej národní, jakou měli již Vlaši v »Božské komédiį a v »Zuřivém Rolandų. Ve Florencii setkal a seznámil se s Galileim. V té době psal některé sonety vlasky. V Italii vystupoval ohnivě jako zastance protestantismu a v Římě podstoupil i veřejnou disputaci ve prospěch reformace. Akademie florentinská jmenovala jej tenkrát svým členem. Chtěl se odebrati do Řecka, když zprávami o nepokojích doma pobouřen se navrátil. S počátku se nemíchal do sporu stran a žil v soukromí jako vychovatel několika mladíků, při jichž výchově užíval vlastní methody a docílil též neobyčejných výsledků. Do života veřejného zasáhl uveřejněním pěti časových pojednání v l. 1641 a 1642, v nichž ostře vystupoval proti snahám tenkrát převládajícím v příčině zostření kázně biskupské ústavy, v čemž viděl sbližování se církve anglikánské s katolictvím, jehož byl zásadním nepřítelem, neboť viděl v něm jen politickou stranu, pracující k sesilnění kněžského tyranství. Prvním prudkým útokem Miltovým v ohledu reformy náboženské bylo r. 1641 vydané pojednání »O opravě správy církevní v Anglii a o příčinách, které jí posud byly na překážkų, čímž zavdal podnět k ostré polemice mezi biskupem Hallem a puritány, kteří pod pseudonymem »Smectym nuus« vyvolali ostrou odpověď biskupa Uthera. Milton odpověděl prudce oběma, a když biskup anonymně se bránil, ujal se Milton puritánských kněží zvláštní apologií. R. 1643 oženil se s Mary Powelovou, dcerou statkáře v Oxfordshiru, která však již po měsíci jej opustila, nenalézajíc štěstí při jeho přísném puritánském životě, zasvěceném jen duševní práci. Milton se snažil o její návrat, ale marně. I napsal čtyři pojednání o manželství (Doetrine and discipline of divorce atd.; Judgement of Martin Bucer touching divorce atd.; Tetrachordon a Colasterion atd.), v nichž hájí právo rozvodu dle svědomí muže, stoje na stanovisku Starého zákona. Když presbyteriáni v tak zvaném dlouhém parlamentě nabyli nadvlády a ještě orthodoxněji si počínali než biskupové jimi svržení, vystoupil Milton r. 1644 proti nim řečí směřující k ochraně tiskové svobody, zvanou Areopagitica atd. Současně vydal pojednání On education a dosavadní své lyrické básně. Téhož roku smířil se s chotí, která se k němu vrátila. Reflex tohoto smíru nalézá čtenář v pozdějším »Ztraceném rájį, v krásné scéně, kde Adam odpouští Evě její svod i pád. V l. 1645 – 1649 zabýval se v zátiší studiemi k dějinám Anglie v době anglosaské. Výborem vítězné strany republikánské povolán byl do parlamentu jakožto tajný písař státní rady pro latinskou korrespondenci, kterýž úřad zastával horlivě a svědomitě po celou dobu nadvlády republikánské. R. 1649 vydal památné své ospravedlnění popravy Karla I. na základě práva přirozeného Tenure of kings and magistrates a menší politické Observations. Spisem tím dostal se do sporu s biskupem exeterským, který svým anonymně vyšlým dílem »Eikon basilike« energicky hájil posvátnost královského majestátu. Milton odpověděl svým spisem Eikonoklastes (obrazoborce) rovněž ostře a bezohledně. Odporná strana získala však za 100 tolarů slavného filologa Clauda de Saumaise, zvaného Salmasius, který vydal proti Miltovi pamflet »Defensio regiæ, který však Milton slavnou svou Defensio pro populo anglicano (1651) zdrcující logikou, hlubokou učeností a prorockým ohněm a výmluvností značně seslabil. Když Francouz Dumoulin vydal r. 1652 spis »Regii sanguinis clamor ad coelum« a Milton shledal v něm řadu osobních urážek, odpověděl druhou obranou r. 1654, v které vystupuje pro domo sua, a brzy na to obranu třetí v téže záležitosti. Ano i po restauraci ještě vydal Ready and easy way to establish a free commonwealth, v němž projednával otázku o monarchii a republice. Později nabízenou rehabilitaci od Stuartovců povoláním v týž úřad, jejž opustil, hrdě odmítl. Z pozdějších jeho prosaických spisů zasluhují zmínky: History of Britain (1670); Of true religion etc. (1673), latinská mluvnice (1661) a kompendium logiky (1672). Kniha jeho byla v Paříži a v Toulouse katem veřejně spálena, parlament mu však odhlasoval 1000 liber sterlinkův jako dar národní. Celá životní práce jeho, která jej pomalu o zrak připravila, byla věnována sesílení politiky Cromwellovy a směřovala na spojení veškerého protestantismu proti katolictví, jež tenkrát především představovala velmoc Habsburská. Po pádu republiky a v době reakce Stuartovské bylo Miltovi snášeti mnoho příkoří a pronásledování od strany královské, tak že jen zázrakem bylo, že holý život zachránil. R. 1660 byla jeho »Obrana anglického národæ katem spálena a jen úsilí mocných přátel se zdařilo zatčeného již Miltona aspoň vyprostiti. Milton žil nyní v poměrech těsných. Bouřemi politickými a požárem r. 1666 přišel o všecky své úspory a k tomu oslepl úplně (1653). První jeho žena zemřela r. 1652 a zanechala mu tři dcery. Milton oženil se po roce s Kateřinou Woodcockovou, ale ta zemřela před uplynutím prvního roku jejich manželství. Padesátiletý slepec oženil se na radu svých přátel po třetí. Ale ani toto manželství nebylo šťastné a Milton zemřel v poměrech bídných. Pochován byl v kostele sv. Gilesa. Básnická sláva Miltova spočívá na jeho eposu The paradise lost (Ztracený ráj), jejž začal skládati v posledních letech svého života, úplně slepý. Báseň jest psána blankversem a rozvržena v 12 zpěvů. Opěvá pád prvního člověka v ráji a založena jest na myšlénce zápasu mezi nebem a Satanem. Mnoho tu Danta připomíná, ale výslednice myšlenková je docela různá, právě jako doby, které zrodily obě velebásně. Dante jest dogmatik středověký a končí svůj názor světový slavným vyznáním apoštolským, Milton zůstává věren své nezávislosti na dogmatu a zastává princip protestantské svobody ve víře a výkladu jejím. Koncepce básně jest smělá a velkolepá, zvlášť charakteristika Satana roste do rozměrů gigantických. Líčení a popisy, připomínající časem silně staré básníky (hlavně Lucana), jsou plné plastiky. Nechť čtenáři modernímu již vadí některé subtilnosti doktrinářské a délky, nechť i pojmutí prarodičů jest nám cizí, sila řeči a pathosu, který jedině srovnati se dá s velebnou hrou na varhany (Tennyson), jest unášející a vítězná. Vkus doby i zde zanechal některé rušící stopy, zvlášť v rhétor. pasážích Adama, Evy, andělů, které ukazují spíše důmyslného právníka a sofistického polemika než básníka, rovněž spíš závadou jsou dnes některé allegorie ryze dobové v stilu puritanském o hříchu a pádu prvních rodičů atd. Tyto ovšem nezastiňují některá místa lyrická plná síly, vzletu a opravdové citové hloubky, patřící k nejvyšším bodům poesie vůbec. Let Satanův prostorem byl vzorem i Byronovi v Kainu, apostrofa slepého básníka na světlo (začátek III. zpěvu), popis ráje, láska prarodičů a líčení válečných šiků pekelných a zjev syna božího v zástupech nebeských tvoří episody, které jako základní sloupy udrží celou smělou stavbu, byť některé vedlejší zdi a výplňky se již rozdrobily pod vlivem vkusu a mody dob pozdějších. Báseň, dokončená r. 1665, vyšla teprve r. 1667; honoráře dostal slepý Milton – 5 liber. Vdova dostala za třetí vydání 8 liber. Teprve v XVIII. věku byla hlavně přičiněním Addisona oceněna a rozšířena a brzy pronikla i do cizích literatur, všady zanechávajíc vlivy oplodňující a blahodárné, povzbouzející k velkosti v poesii, do jisté míry i směrodatné. (Vliv na Klopstocka, ocenění Lessingovo, u nás překlad Jungmannův, první na dobu velesmělý krok české poesie!) Mimo Ztracený ráj« napsal později Paradise regained (Ráj opět získaný), líčící jako pendant k první básni pokušení Kristovo na poušti Satanem, která skladba však velebásně jeho v ničem nedostihuje. Je rhétoricky suchá a dnes nezáživná. Z mladších prací básnických některé kusy lyrické jsou více zajímavé pro autora a dobu než pro poetickou svou stránku; jsou to mimo jiné elegie nad smrtí přítele Lycidas, allegorické básně L’allegro (Veselý) a Penseroso (Zamyšlený), tvořící jakési protiobrazy ze života klidného v přírodě a venkovských radostech ztráveného proti životu myslitele a badatele. Poslední skladbou Miltovou byla lyrická tragédie Samson Agonisthes (1671), jako drama pochybená, ale lyrickou silou sborů a vzletnou mohutností dikce a velebnou poesií celku jediná a uchvacující. Se stanoviska ryze uměleckého snad nejdokonalejší plod Miltovy musy. Díla Miltova vyšla sebrána několikrát a vydána jako »Poetical works« r. 1824 od Hawkinse, r. 1861 od Pickeringa, r. 1874 od Massona, r. 1873 od Mitforda, r. 1785 od Wartona (lyrika) s mnohými kommentáry. Díla prosaická vydal Fletcher roku 1833 ve třech, Bohn r. 1852 a později opět Fletcher veškerá díla v šesti svazcích a Milford v osmi svazcích v l. 1851 a 1862. O životě Miltově psali: Tolland, Todd, Symons, Johnson (Lives of english poets), Keightly, Masson, Pattison, Macaulay z Angličanů, z Němců Alfred Stern, Schmidt, Treitschke a j. Do češtiny přeložil »Ztracený ráj« Josef Jungmann, který svým překladem podal důkaz, že čeština schopna jest vystihnutí nejvyšších koncepcí básnických, již v první době obrození jazykového. Nechť místy zastaralá, jest v celku práce Jungmannova jedním z našich pomníků jazykových a neztratí na ceně a významu, když vedle ní objeví se časem nový překlad modernější i formálně věrnější. »Ráj získaný« přeložil a v »Sborníku světové poesie« vydal J. David »Zvičínský«, který má též v rukopise ukončený nový překlad »Ráje ztracenéhœ. Překlad »Samsona Agonisthæ má v rukopise J. V. Sládek. -cký.

Související hesla