Mince

, kus kovu určitého tvaru, za jehož střiž (hrubou váhu) a zrno (množství drahého kovu) ručil stát nebo jiný vydavatel mince obrazem a opisem. Mince plní funkci peněz jako oběživa, a to buď v podobě plnohodnotných (tzv. kurantních) mincí, nebo jako peněžní znaky ve formě drobných neplnohodnotných mincí.

Ottův slovník naučný: Mince

Mince (něm. die Münze, franc. monnaie, angl. mint, coin, rus. moneta) jest střížek kovu, jenž byl opatřen ražbou vyznačující hodnotu nebo cenu plativa. Pravidelného rozvoje došla mince nehledě k Orientu, zejména k Číně a Egyptu, ve starém Řecku, kde vznikly ražby vynikající ušlechtilou kresbou i dokonalou fabrikou, tak že v dobách pozdějších marně hledáme jim rovných. Řecká výroba přešla pak na stát Římský i jeví též zde aspoň v době republiky a prvních císařů práci dokonalou, dobré komposice, které ovšem, na př. v reprodukci hlav, již upříti nelze jakési šablonovitosti. Později jeví římská mince nenáhlý úpadek; koncepce stává se zcela šablonovitou, často ledabylou. Úpadek ten zejména pozorovati jest při minci říše Západní za posledních císařů. V době stěhování národů klesla mince jako vše; otrocká, často přímo barbarská napodobení mincí řeckých (Filippových a Alexandrových tetradrachem) hlavně u národů pannonských, mincí východořímských (Arkadia, Justiniána a j.), u Vandalů, Ostrogotů, Langobardů, Burgundů, Frisů, Merovejců a j. připomínají nám temné ony doby. Význačnou mincí stříbrnou ve středověku byl denár a vedle něho ve XII. stol. a XIII. t. zv. brakteaty. Denáry opanovávaly evropský trh peněžní od IX. do konce XIII. stol. Ve 2. polov. XIII. stol. začali ve Francii raziti groše , jež r. 1300 králem Václavem II. zavedeny do Čech a opanovávaly pak po 250 let úplně náš trh peněžní. Mince zlaté, jež v době řecké a římské, pak i v době stěhování národů četně byly cirkulovaly, ano v některých krajinách (na př. v zemích merovejských a visigotských) skorem výhradně raženy byly – zanikly v pozdějších dobách středověku úplně, teprve r. 1252 ražena ve Florencii nová mince zlatá, která pak pod jménem florenů nebo florindorů rychle vešla v cirkulaci a v užitek krajin evropských (u nás zavedena mince florenová za krále Jana, v Uhrách za krále Karla Roberta atd.). Již v době, kdy cirkulovala povšechně mince grošová, vyskytují se tu i tam groše hrubší – tlustší – lážovější; mince ta nazývána groši velkými i ražena hlavně četně po r. 1475 v tyrolském Hallu. Mince ta byla jakýmsi předchůdcem mince tolarové, ponejprv r. 1519 v českém Jáchymově ražené (Thalergroschen = Thaler). Mince tolarová a její díly staly se potom brzy všeobecným plativem evropským, prodělavším během let ovšem všechny fase finančních změn a tím i změn své váhy, zrna i objemu, měny i cirkulační bernosti. Mince tolarová byla trvalou jednicí všech systémů mincovních až po doby nejnovější, kdež teprve ustoupila systémům novým, upraveným na základě dělení stotinového – frankům, markám, korunám a pod. Dle zevnějšku rozpoznáváme u mince líc, stranu to hlavní (avers), a rub (revers); většina mincí jest dvoustraná, ale jsou též mince jednostrané, což pozorovati možno hlavně při starší mincevi drobné. Mince jest bud hrubá, totiž taková, jež má větší průměr než 25 mm nebo drobná, jež má průměr menší. Dále rozpoznáváme na minci obvodek, totiž místo, kde bývá opis (legenda), okrajek, který bývá hladký, vroubený, písmem opatřený nebo jinak ozdobený; lícní i rubní plochy mince jsou někdy prosté, někdy dělené, totiž tak, že mezi obvodkem, který z pravidla nese nápis, a mezi obrazcem střední plochy vedeny jsou zvláštní dělicí čáry, buď prosté nebo tečkované nebo jinak ozdobené. Mince dobrá nemá býti němá, má míti patřičný opis nebo nápis, který označuje, které zemi nebo kterému panovníkovi náleží, a letopočet, kdy byla dána v oběh; fiskální ohledy též vyžadují, aby opatřena byla značkou, dle níž stanoviti možno, ze které mincovny vyšla, případně i značkou mincmistra, za jehož vedení byla ražena. Mince vyrobeny jsou ze zlata, stříbra, mědi, někdy též z platiny (v Rusku), bronzu nebo niklu. Žádá se, aby upotřebený kov měl náležitou tvrdost, hutnost, jakousi pružnost a vyražená mince náležitý zvuk. Mince zlaté a stříbrné nevybíjejí se z kovu úplně čistého, nýbrž drahému kovu k dosažení lepší tvrdosti přidává se ve zvláštním poměru náčist. Náčist ten přidává se v poměru zákonem stanoveném, poměr ten pak tvoří zrno mince, v jakém mince má býti vybíjena; mince špatného zrna stává se lehkou, falešnou. Mince lehké dávány dříve často v oběh i vládou samou; byl to prostředek ku zlepšení zemských financí nebo finančních poměrů panovníkových; pro cizinu byly ovšem pak mince takové neberné, zvláštními mincovními patenty často zakazovány, avšak v zemi samé, kde byly vydány, měly bernost nucenou. Nynější mince stříbrné drobné vyznamenávají se z pravidla i zvláštní lehkostí zrna, avšak lehkosti, jejíž poměr zákonem jest přesně stanoven a výdej mince té státy zaručen. Mince vybíjí se v poměru kvantitativním z jednice určité váhy; tento poměr nazývá se mince stříž. Základní jednicí až po doby nejnovější byla hřivna stříbra, upravená náčistem na určité zrno, z níž pak dle mincovního řádu ražen určitý počet kusů mince Přesná, na zákonném podkladě založená ustanovení o minci, zrnu a stříži jsou hlavní podstatou každého spořádaného mincovnictví, ustanovení ta shrnujeme pod pojmenování mincovních řádů. Oběh mince v starších dobách z pravidla nebyl obmezován na zem, kde byla vydána; tak na př. [Mince] denárová, pokud byla dobrého zrna, byla všude bernou; nenáhlým zhoršováním zrna, najmě při mincovnách feudálních, mařena však důvěra v minci tu i stávala se mincí nebernou, v cirkulaci omezenou pouze na territorium, odkud vzešla. Ježto však přece bývala vyvážena, často i podloudně a v jiných zemích v oběh sázena, čímž přijímačům i státům vzešly škody, byla mince taková zvláštními mincovními edikty zakazována a přijímání i rozšiřování její trestně stíháno. V nové době jsou všeobecně oběhu schopné jen takové mince, jejichž hodnota jest náležitě zjištěna a státy pověřena; difference při oběhu mince takové po stránce její hodnoty se jevící jest kurs mince Fabrikace mincí jest process, na jehož základě za pomoci chemie, fysiky, metallurgie, mechaniky, nauky o stavbě strojů, technologie a glyptiky mince se vyrábí. Chemie učí mincovního technika zkoušeti hodnotu materiálu k zpracování mu daného, učí ho dále loučiti tento materiál tak, aby nabyl zlata nebo stříbra úplně čistého, a konečně tyto ryzí kovy náčistem opatřovati. Jak jest mincovnímu technikovi s připraveným materiálem si počínati při tavení, jakých má tu používati tavicích pecí, jakých tavicích kelímků, kterých přísad k dosažení lehčího tavení a jakého topiva, aby měl určitý stupeň žáru, dále jak dlouho kov musí zůstati roztaven a jak míšen, aby mohl býti náležitě sléván v cány, o tom poučuje ho fysika, technologie a metallurgie. Mincovní technik musí dále uměti slité cány náležitě zkoušeti, zkoušené válením a tažením až do síly mincovního střížku podrobovati a cány náležitě vytažené kouskovati; stroje k pracím těm poskytuje mu stavba strojů, pohon, mechanika. Ku třídění střížků dle váhy slouží stroje třídicí, které zároveň též zjišťují, kolik kovu nutno těžkým střížkům ubrati, aby nabyly náležité váhy; process tento nazývá se obecně justirováním. Aby střížek nebo plátek mince nabyl pravé barvy stříbra nebo zlata, nutno jej vyvářeti, ke kteréžto práci chemie poskytuje rozmanitých prostředků. Vyvařený střížek opatřuje se pak okrajkem zvláštními přístroji a stroji, načež nastává vlastní ražení mince, k němuž řezač želez byl dodal potřebné kolky (štočky, matrice). Ražení provádí se buď ručně nebo strojně na kolcích náležitě otočených a utvrzených. Dějiny fabrikace mince souvisí ovšem s vývojem mince samé. Nejstarší mince čínské jsou lité a lijí se tam až podnes, kterýžto způsob fabrikace na dalekém Východě vůbec často shledáváme. Mince starého Řecka, babylonské a perské z pravidla jsou ražené, ovšem ražené na střížek upravený dříve litím v náležitou formu; nejstarší takové mince mají obyčejně jen ražbu jednostranou, rub jest buď hladký nebo opatřený zvláštní čtvercovou ryhou (quadratum incusum), jež vznikla při ražbě. Ražba mincí těch prováděna kladivem na kovadlině, což v Evropě vůbec jest nejstarší forma práce ražebné. Tak raženo v starém Řecku, v Římské říši, v říši Byzantské a konečně v střední a v nové době v celé Evropě s nemnohými výjimkami až daleko do stol. XVII. Průběh této práce ražebné jest celkem stejný, nechť mince patří době starší nebo mladší. Zde vypsán budiž průběh ražební manipulace v XVI. věku. Vyrobené cány byly nejdříve rozklepány v tenké pláty, potom byvše zahřáty byly mačkacími kladivy v šíři sklepány; ze stříbrného plechu takto připraveného vystřihovány pak zvláštními nůžkami nebo probíječem střížky k ražbě potřebné. Tyto střížky zváženy a těžší, než předpis stanovil, byly k zmenšeni váhy jiným zvláštním druhem nůžek ostřihovány nebo připilovávány; potom rozžhaveny střížky ty znova a opět buď mačkacími kleštěmi nebo žehlicím kladivem na povrchu svém rovnány a hlazeny, kterážto práce musila býti někdy i vícekrát opakována. Když střížky takto připraveny (černé plotny nebo kurfürsti zvaní), přikročeno k vlastnímu ražení. K ražbě té používáno povšechně kolků železných (u Řeků snad i bronzových, ferra, Stöcke, Prägeisen, Eisen atd.), jež ryjci želez opatřovali rytinou. Želez takových ke každé ražbě bylo třeba dvou a více (železo zpodní a ž. svrchní). V starých dobách používáno bylo na kolky železa měkkého, málo kaleného, čímž vysvětluje se rychlé opotřebení. Při výkonu ražby zpodní železo z pravidla bylo pevně zaděláno v nehybný podstavec, pak připravené střížky pokládány jednotlivě na rytinu tohoto železa, pak přidržel mincíř svrchní železo na umístěný střížek, načež sám nebo tovaryš jeho (pregéř) mocným úderem na hořejší konec svrchního železa hleděl obě na štočku i na železe vyryté představy na střížek vybiti. Správná manipulace při práci té, hlavně držení svrchního železa úplně kolmé a mohutný náraz, podmiňovaly dobrou ražbu. Těmto podmínkám nebylo lze vždy vyhověti, hlavně při ražbě mince hrubé, a proto již v XV. věku pomýšleno na ulehčení této mincířské práce. I zařízen tak zv. »Fallwer▽, který podobal se konstrukcí svou našemu beranidlu, ovšem mechanický princip byl tu stejný jako při ručním ražení kladivem na kovadlině, jen že nárazy kladiva vedeny zde pomocí kladky, tudíž se zvýšenou silou. Dalším vynálezem XVI. stol. bylo sestavení stroje k tažení a válení cánů (Zainstreckwerk), stroje, který stříbrné cány na místě dosavadního vyklepávání kladivy uměl váleti a tak cánům těm dodávati potřebné tloušťky. Jak se zdá, byla povšechná soustava tohoto stroje vodítkem k vynálezu nového stroje mincovacího – stroje to válcového (Wulzenprägekunst), jehož vynalezení mezi tehdejšími mince pregéři kladivem vyvolalo nemalý rozruch. První takový stroj mincovací, jenž výborně se osvědčil, postavil mincovní umělec a řezač želez Jan Vogler ml. z Curichu r. 1565 v tirolském Hallu. Princip stroje toho jest, mince raziti tlakem dvou proti sobě se otáčejících válců, mezi něž vsunuje se cán, dříve náležitě vyválený, mince se tudíž nevybíjí jako při kladivu na kovadlině, nýbrž lisuje, tlačí. Stroje tohoto systému pracovaly se značným úspěchem i používáno jich při mnohých mincovnách ještě v XVII. stol. Měly však i své vady, z nichž byla hlavní, že přílišným tlakem válce praskaly, a tím i kolky na obvodu válce vyryté se ničily, aniž mohly býti nahrazeny, což vedlo k vynálezu nového stroje, jenž sice také byl sestrojen dle principu svrchu popsaného, ale tak, že kolky tvořily volnou čásť válce, která do válce dle potřeby mohla se vsunovati a vyměňovati. Kolky vsunovány tu do zvláštních otvorů (kapes) na obvodu válce; dle kapes těch nazývány stroje takové stroji kapsovými (Taschen werke). Stroje kapsové vynalezeny asi v třicátých letech XVII. stol. i pracováno na nich (aspoň v Rakousku) až po rok 1714. Počátkem XVII. stol. vynašel Francouz Mikuláš Briot náhozný mincovací stroj nebo lis vřetenový (Balanzier, Anwurfswerk, Spindelpresse, Stosswerk), který však pro odpor mincéřů pracujících kladivem nenašel hned přijetí v mincovnách francouzských, a proto obrátil se Briot s vynálezem svým do Anglie, kde i krásné mince Cromvellovy na něm raženy. Ale již r. 1648 přijala pařížská mincovna vynález ten, který se brzy tak osvědčil, že vláda nařídila na příště v mincovnách francouzských toliko na stroji tomto raziti. R. 1708 objednala vídeňská mincovna u Petra Schmieda v Norimberce první takový stroj, r. 1712 vyšlo pak císařské nařízení, že na příště na žádném jiném stroji mincováno býti nemá než na stroji náhozném, přece však tu mincováno na strojích kapsových až do r. 1715. Princip stroje náhozného zakládá se na ražbě kladivem na kovadlině, tedy se mince na stroji tom vybíjí; také zde tvoří zpodní štoček kovadlinu, na niž bije kolmo postavené kladivo s vrchním železem, poháněná balanční tyčí na omezeném vřeteně. Na strojích náhozných mincováno všeobecně až do vynalezení mechanických strojů mincovacích, tudíž až do počátku XIX. stol. Některé objekty, na př. medaille, vybíjejí se ještě dnes na těch strojích, jež velmi přesně pracují; toliko pohon ruční ustoupil tu pohonu parou nebo elektřinou přenášenou frikčním strojem na nához. Stroj náhozný přinesl fabrikaci mince mnohé výhody; vnitřní mechanismus tohoto stroje dovoluje, aby kolky byly zapínány do zvláštního kruhu svazného a tím nabyly lepší ochrany i trvalosti, připouští volné vsunutí ražebného prstenu a j. Již r. 1690 vynalezl Francouz Castaino tento prsten ražebný, do něhož při ražbě střízek zapadl a tak kov přes určený okrajek mince vysunovati se nemohl, během let zdokonalen tento mechanismus i vrcholí v trojnásobném prsteně (virole brisée) vynálezu Ph. Gingembra. V dvacátých letech XIX. stol. učiněno několik dalších vynálezů na poli mincovní techniky. Thonnelier vynalezl samočinný stroj mincovací, jehož používá se v mincovnách francouzských, španělských, italských, tureckých atd. k ražbě mincí; Uhlhorn v Grewenbroichu podobný stroj, ale změněného systému (Kniehebelpresse), jehož užívá hlavně Německo a Rakousko. U těchto strojů nepůsobí síla na hořejší pohyblivý kolek úderem, nýbrž tlakem, který tím jest vyvozován, že těžký kovový hranol, kyvadlo, tlačí na svazný kruh se zasazeným kolkem. Pohon stroje toho vyvozuje vodní síla nebo pára, i rozveden jest velmi důmyslně na všechny součástky komplikovaného mechanismu; střížek vsunuje zvláštní kovový přinášeč (Zubringer) na zpodní kolek a v témž okamžiku nastává ražba. Pak zvedne se samočinně svrchní kolek a odstraňuje od kolku zpodního razenou minci, jež klesne tak hluboko, že ji lze přinášeči odstrčiti a na její místo vsunouti střížek nový. Mechanismus tento má i tu výhodu, že ihned v práci samočinně ustane, nastalo-li snad při ražbě nějaké chybné vsunutí nebo jiná závada. Roku 1871 vynalezl L. Seyss v Atzgersdorfu u Vídně a o něco později P. Bunge v Hamburce stroje třídicí, jež slouží k roztřídění ražených mincí dle jejich váhy přesně na 4 až 6 druhů (normální, lehčí, lehké, těžší, těžké). Stroje ty pracují s velikou přesností i jsou to vynálezy prvého řádu na poli mincovní techniky. Též k jiným pracím v mincovně vynalezena v posledních letech celá řada strojů; tak hlavně přesných strojů vážných systémů Cottonova, Napierova a j., strojů hoblovacích k obrušování tenkých vrstviček kovu při střížcích těžkých, strojů okrajkových k upravování okrajů mincí a opatřování těchto nápisy neb ozdobami atd. Faa.

Související hesla