Miocén

, oddělení mladších třetihor (23 – 4,8 mil. let) v nadloží oligocénu a podloží pliocénu. V severních a západních Čechách během miocénu rostly bažinné pralesy, z nichž vzniklo hnědé uhlí, probíhal rozvoj velkých forem kopytníků (tapíři, mastodonti), počátek hlavního rozvoje primátů (opic a lidoopů).

Ottův slovník naučný: Miocén

Miocén jest mladší oddělení třetihorního útvaru, jehož počátek možno klásti po značných proměnách tektonických na zemi naší, které povstaly vyvřením a vystoupením čedičových, trachytových a znělcových hmot v Evropě. Rozvržení souše a moře v těch dobách bylo ještě jiné než nyní; značné části pevnin nynějších pokryty byly mořem a mimo to byly na mnohých místech na pevnině choboty mořské, které znenáhla se vyslazovaly a v rozsáhlá sladkovodní jezera proměňovaly. Podnebí nebylo po všem povrchu zemském stejné; zřejmě lze rozeznati ráz severní a jižní. Na pevninách byly sladkovodní močály s bujnou rašelinovou květenou, která dala vznik hnědému uhlí. Květena miocénu byla mnohem rozmanitější a bujnější než nyní a chovala v sobě mnohé typy společně, které nyní jsou roztroušeny po jistých, určitých oblastech. Tak vyskytují se tenkráte společně tvary japanské a severoamerické. Nejhojnějšími rostlinami byly palmy, vavříny, skořicové stromy, magnolie, myrty, mimosy, akácie, platány, fíky, topole, javory, kaštany, jilmy, ořešáky, lísky, vrby, břízy, olše, vždy zelené duby, sequoje, taxodie a borovice. Z toho, že mezi nimi bylo mnoho vždy zelených stromů a potom, že většina náležela rostlinám tropickým, soudíme, že podnebí tehdy bylo mnohem mírnější, teplejší než nyní. V severních končinách naší země bujela tehdá květena velmi bohatá tak, že na př. mohla poskytnouti hmoty pro vrstvu hnědého uhlí, na 3 m mocnou (v Grónsku). I na Špicberkách dařilo se jehličnatým i listnatým stromům výborně, ano z Grinellovy země na 81° 45´ sev. šíře známy jsou zbytky květeny, která vyžadovala asi 8° tepla ročního průměru, kdežto nynější roční teplota tohoto místa jest – 20°. K vysvětlení těchto úkazů předpokládá se, že během třetihorní doby zeměpisná poloha osy zemské se změnila a tím že se pól zemský pošinul. Z mořských rostlin hojné byly vápenité řasy (Lithothamnium, Nullipora a pod.), které v jistých polohách celé vrstvy vyplňují. Zvířena moří miocénových vyznačuje se svou hojností a rozmanitostí. Byly zde přečetné Foraminifery, některé čeledi korýšů plnily celé vrstvy. Zvláště měkkýši byli velmi hojní. Hlavně jsou zastoupeni břichonožci a pak mlži. V sladkovodních uloženinách vyskytují se skořápky plžů pozemských a pak bohatá a velmi zajímavá zvířena ssavců. Tehdá žili ohromní a nyní úplně vymřelí sloni (Mastodon) a jiní tlustokožci se 2 mohutnými a nazpět zahnutými tesáky na čelisti zpodní (Dinotherium). Téměř celá kostra zvířete takového byla nalezena v Čechách u Opatova. Dále žili v miocénu z lichoprstců nosorožec, tapír a jiní. Velmi zajímavé jsou zbytky, náležející předkům našeho koně (Hyracotherium, Anchytherium), se 3 neb 4 prsty v okončinách. Úplný vývoj koně lze sledovati v uloženinách amerických. Ze sudoprstců známí jsou hroch, vepř, jelen s parohy ještě trvalými a málo rozvětvenými, antilopy; ze šelem kočky, hyény, medvědi, psi a z nejvyšších ssavců opice. V mořských vrstvách některých jsou zbytky velkých ssavců kytovitých a tuleňovitých dosti hojné. Za dob miocénových bylo severní a střední Německo pevninou až na ústí Rýnu, Vesery a Labe; mělo však několik vnitrozemských moří. Severní Francie rovněž byla pevninou, na níž rozkládaly se jednotlivá jezera vnitrozemská s vodou mořskou (t. zv. faluns). Chorvatsko, Slavonsko, Bosna, Uhry a Rakousy pokryty byly mořem spojeným se Středozemním, jehož choboty zasahovaly přes Moravu do Haliče a na jižní Rus. Zvláště okolí Vídně (t. zv. pánev vídeňská) známo jest bohatostí i rozmanitostí jak obzorů geologických, tak i zkamenělin. V poslední době rozvrhuje se miocén ve tři stupně, a to zdola nahoru v obzory: langhien, helvetien a tortonien. Nejstarší stupeň langhien naznačen jest ve Francii zajímavým vápencem u Montebuzardu. V Německu z téže doby pochází t. zv. listovitý pískovec u Kemptenu, sladkovodní vápenec u Steinheimu a u Georgensmünde. V sev. Italii uloženy jsou u Schia písky se skořápkami mořského ježka Scutella. K obzoru helvetien klade se ve Francii znamenitý sladkovodní vápenec u Sansanu, plný zbytků ssavčích, zvlášť vymřelého slona Mastodon angustidens. Dále sem náležejí písky plné mořských lastur (falun) u Saucatsu a Léognanu, jakož i písky se skořápkami ústřicovými v pánvi aquitanské. V Německu do téhož obzoru klade se brakická molassa poblíže Ulmu a pak svrchní polohy hnědouhelné pánve u Lipska. Ve Švýcarech téhož stáří jest tak zv. svrchní molassa mořská. V Italii zastoupen obzor ten jednak slíny mořskými, jednak hrubým »šlírem« u města Bologně, který ve všem podobá se uloženinám stejného stáří na Maltě. Mimo to vyskytuje se u Turina poloha serpentinových písků. Obzor tento znamenitý jest tím, že v jihových. a vých. Evropě a dále v záp. Asii vyvinut jest jako mocné uloženiny soli, provázené sádrovcem, anhydritem a četnými jinými nerosty. Jsou to zbytky bývalých moří, která vyschla nemajíce dostatečných přítoků. Proto nalézáme soli ty vtroušené ve větších nebo menších shlucích do jílovitých vrstev. Největší uložení soli jest u Věličky, kde dobývá se sůl v dolech již ode dávna světoznámých. Menší taková nahromadění soli jsou v Sedmihradech, v Malé Asii, v Armenii, v Persii a vůbec hojná jsou na stepích jihoruských. Na Krymu jsou uloženiny se skořápkami ploutvonožců. V amerických vrstvách téhož stáří nalézány bývají hojné zbytky ssavčí, zvláště tříprstého koně Miohippus. Obzor tortonien zastoupen jest ve Francii vrstvami jemného, mořem uloženého písku u Sallesů a mořskými usazeninami (falun) v pánvi aquitánské. V Německu na mnohých místech v dobách těch vystoupil čedič. Dále sem náležejí pískovce a slídové písky sev. Německa, v Šlesvicko-Holštýnsku a Lüneburku. V krajině zvané Wetterau rozkládá se hnědouhelná pánev, jejíž svrchní polohy mají rovněž stáří tohoto obzoru. Podobně sem patří i čásť mohučské pánve. Ve Švýcarech vytvořen jest obzor ten na zpodu jako hrubý slepenec tak zv. »Nagelfluh miocénový«, výše pak přicházejí na světoznámém nalezišti u Oeningů jíly a sladkovodní vápenec s četnými zbytky přebohaté květeny i zvířeny třetihorní. Nejvýše vyskytuje se ve Švýcarech ještě svrchní sladkovodní molassa. V Italii se sem čítá korálový vápenec u Rossigniana, lignit na Monte Bamboli a bílé slíny u Caltanisetty. Mohutné uloženiny tohoto obzoru vyskytují se v již. Rusku a Rumunsku. Náležejí sem tmavé jíly u Kerče, vrstvy se skořápkami mlže Spaniodon na Krymu a u města Varny, vápenec s miskami mlže Pecten a pak soubor vrstev na jižní Rusi, který jest znám pod jménem »stupeň maeotický«. Nad tímto u Oděssy přichází mladší stepní vápenec. V Řecku obzor ten naznačen rovněž souvrstvím, na jehož zpodu uloženy jsou athénské korálové vápence, nejvýše pak vrstvy se skořápkami mlže Congeria. V Americe ve vrstvách téhož stáří nalézány bývají zbytky koně Protohippus a vymřelého sudoprstce Oreodon. V Rakousích známy jsou třetihorní uloženiny, tak zv. vídeňská pánev. Jest to kotlina mezi alpskými výběžky a Litavským pohořím na sever přes Dunaj na Moravu se rozprostírající, která za dob třetihorních byla mořským zálivem. Od vých. Alp jde řada vrchů (Ernstbrunn, Staatz, Falkenstein a Pálavské vrchy) až k Maršovým vrchům na Moravě a tato řada dělí pánev vídeňskou ve dví, záp. čásť mimoalpskou a vých. čásť alpskou. Vídeňská pánev rozděluje se na tři stupně, z nichž první dva povstaly mořem, třetí z vod brakických. První, nejzpodnější stupeň středozemský (mediterranní) obsahuje vápenatoslinité a písčité vrstvy se sledy vápence. Druhý, středozemský stupeň, jest velmi rozšířený a obsahuje rozličné rázy. Jsou to hlavně mořské slíny, slepenec a vápenec litavský. Třetí stupeň, sarmatský č. cerithiový, vyznačuje se jednotvárností zkamenělin, z čehož patrno, že mořský chobot byl za té doby od moře odloučen a znenáhla vyslazován. Stupeň tento v okolí vídeňském není tak vyvinut jako dále na východ. V Čechách zastoupeny jsou třetihory jednak mocnými flecemi hnědého uhlí na severozápadě a na jihu, jednak mořskými uloženinami na jihovýchodě. Hnědé uhlí v Čechách jest ve 4 pánvích: 1. chebské, 2. falknovské, 3. žateckolitoměřické a 4. budějovickotřeboňské. Vrstvy, které pánve tyto budují, jsou však většinou stáří většího než miocén Vyvření čediče v nich obyčejně rozděluje je na čásť zpodnější, starší, a na čásť svrchní, mladší. Oddílu počedičovému přisuzuje se obyčejně stáří miocénové, ač ovšem na mnohých místech není možno hranic přesně ustanoviti. Počedičová čásť pánve chebské složena jest z tenkolupenných lupků cyprisových, které přímo na uhelné flece se kladou a jsou plny skořápek malého korýše skořepatého Cypris angustata. Ve vyšších polohách mění se lupky ty ve tvrdé opály a bývají nahoře kryty štěrky a jíly. U Krottensee chovají lupky ty bohaté a zajímavé zbytky brouků. Počedičový oddíl pánve falknovské sestává na zpodu z tufů čedičových a slepenců, které se kladou na vyhořelé lupky. Hořeji přicházejí lupky cyprisové, v nichž uložena svrchní flec uhelná, obsahující zvlášť lignit. Nad ní uloženy jsou vrstvy písku a štěrku, které nahoru stávají se železitými. Počedičová čásť pánve žateckolitoměřické budována jest vrstvami jilovitými a pískem prostoupenými, které obsahují flece uhlí. Tam, kde flece vycházejí na den, vzňalo se uhlí chemickým rozkladem rozličných nerostů, hlavně kyzu, a vypálilo lupky mezi ně uložené. Vypálené lupky takové jsou hojným zjevem v okolí Loun, Bíliny, Teplic a Duchcova. V čedičových tufech pánve této vyskytuje se někdy bílý nebo běložlutý vápenec sladkovodní, bohatý na skořápky pozemních plžů. Nejznámější naleziště tohoto vápence jsou Tuchořice, Kolozruky a Kostomlaty. Nad uhlím uloženy jsou někde mocné vrstvy sypkého písku a štěrku. Kolem Žatce nabývají převahu vrstvy jílovité, t. zv. žatecké vrstvy, které obsahují mnoho nerostů, jichž se užívá k výrobě kamence, hořské soli a j. Pánev budějovickotřeboňská rozložena jest jednak na sever od Budějovic, jednak, a to větši částí svou, od Soběslavi na jih, přes Třeboň až do Rakous. Obsahuje vrstvy písečnaté, do nichž vloženy jsou polohy jílovité a flece uhelné. Mořský miocén v Čechách vyvinut jest v podobě malých ostrůvků, které tvořily kdysi výběžek z pánve moravské. Jsou budovány modrošedým neb žlutošedým jílem, který chová v sobě zkameněliny, jak je nalézáme v moravské aneb vídeňské pánvi. Ostrůvky takové jsou u Lanškrouna, a mezi nimi nejhlavnější u Rudoltic, pak u Tŕebovic, Opatova, České Třebové a jinde. Moravská pánev třetihorní jest pokračování vídeňské pánve, s níž přímo souvisí. – Viz: Kayser, Lehrbuch der Formationskunde (1893); Krejčí, Geologie (1877); Katzer, Geologie von Böhmen (1892); Toula, Lehrbuch der Geologie (1900); Reussovy spisy a pojednání ve vídeňské Akademii věd z l. 1849, 1860, 1862, 1863; Bittnerova pojednání ve spisech geolog. říš. ústavu v l. 1883, 1884 a 1886; Procházka, Miocén židlichovický a jeho zvířena (1893) a téhož, Miocén východočeský (1895). Pa.

Související hesla