Mnemonika

viz mnemotechnika

Ottův slovník naučný: Mnemonika

Mnémonika, též mnémotechnika neb anamnéstika (řec.), umění pamět činiti co možno věrnou, pohotovou a obsáhlou. Úsilí systematicky paměti zjednávati posily je prastaré a trvalým pěstěním učiněno z něho zvláštní odvětví psychické discipliny, které nemůže býti ovšem založeno než na reprodukčních zákonech psychologických. Má-li se díti rozvoj představ určitou řadou způsobem nezměněným-t. j. pamětí-hledá mnémonika prostředky, aby rozvoj ten v jednotlivých svých členech byl podepřen jinou řadou pomocnou, kdež souvislost mezi členy nemusí býti než nahodilá, a k tomu účelu se uměle (ingeniosně) sestrojují přechody, pojítka čili můstky. Všelijak vyhledávány známky pamět podporující. Staří memorovali podle paměti lokální (srv. Cic. De oratore II., 86) neb brán též princip symbolisující, kde představy pojmové podpírány řadou představ názorových (srv. Quintil. XI., 2); obou prostředků hojně ve školách řečnických užíváno. Známou auditivní pomůckou je verš a rým (rýmování pravidel), jinou jsou hesla (na př. jména sedmi rekův proti Thébám bojujících pamatují se podle věty AdAm PoTýKá [se s] PartHy), jinou, že písmena se hradí čísly a obráceně. Jako vynálezce mnémoniky uváděn bývá řecký básník Simonidés, ač Hérodot (II., 77) ukazuje na Egypt jako na kolébku její; dbale byla pěstěna též ve školách sofistů, cení ji Aristotelés, ale Platón ironicky o ní se zmiňuje. Ze středověkých pěstitelů mnémoniky na předním místě jest Roger Bacon a Lullus; z pozdějších dlužno uvésti G. Bruna a Leibnize. K literatuře srv.: Kästner, Mnemonik od. System der Gedächtniskunst der Alten (1804); Aretin, Mnemonik oder praktische Gedächtniskunst; bratří Felix a Alexander de Castilho, Traité de la Mnémotechnique (5. vyd. 1835); Karl Otto (zvaný Reventlow), Lehrbuch der Mnemotechnik (1847) a Wörterbuch d. Mnemotechnik (1844); abbé Moigno, Manuel de Mnémotechnie (Pař., 1879). Zb.