Molière

, francouzský klasicistní dramatik, herec, divadelník. Studoval v Paříži a pravděpodobně získal právnický diplom v Orléansu. V roce 1644 založil s hereckou rodinou Béjartů L’Illustre Théâtre (Slavné divadlo) a přijal herecké jméno Molière. V srpnu 1645 bylo divadlo pro dluhy uzavřeno. Poté začala divadelní společnost působit mimo Paříž a Molière se stal jejím ředitelem. Uváděl hry P. Corneille a jeho bratra Thomase aj. Přidával k nim svoje jednoaktovky, u publika velmi oblíbené. V roce 1658 se směl soubor vrátit do Paříže. Molière hrál také s italskými herci v paláci Petit Bourbon a v Palais Royal. První pařížský úspěch zaznamenal jednoaktovkou Směšné preciózky. Těžký boj svedl za trojaktovku Tartuffe, namířenou proti náboženskému pokrytectví. Po zákazu hrát Tartuffa na veřejnosti četl dílo v salónech, soukromě ho předváděl u králova bratra. V roce 1655 přijal Ludvík XIV. soubor plně do svých služeb. Molière organizoval dvorní slavnosti a se skladatelem J.-B. Lullym musel často ve velmi krátkých lhůtách psát komedie-balety. Na královu žádost předvedli baletní komedii Měšťan šlechticem, která se vysmívala úsilí pana Jourdaina napodobit šlechtický způsob života. Autobiografické rysy se objevují ve veršovaném díle Misantrop, kde se hlavní postava neumí přizpůsobit dvorním konvencím, trpí smutkem a znechucením ze styku s lidmi. Molière napsal více než 30 her; navázal na tradici lidového divadla. Pěstoval všechny druhy veselohry, od frašky po veselohru zápletkovou a charakterovou s velkým smyslem pro aktuálnost. Náměty k zápletkám čerpal částečně z antiky, z italského a španělského divadla a naplňoval je živým obsahem současnosti. Lidské chyby a jejich společenský dosah konfrontoval se zdravým rozumem a přirozenou lidskou morálkou. Kritizoval peněžní vztahy a vlastnické nároky, nastolil otázku postavení ženy v rodině a společnosti. Jako velký divadelní praktik uvedl na scénu psychologicky věrnou řeč, optické efekty a nový způsob maskování. Z dalších her: Učené ženy, Don Juan, Amphitryon, Měšťák šlechticem, Scapinova šibalství, Lékařem proti své vůli, Příležitost dělá lékaře, Láska lékařem, Zdravý nemocný, Lakomec.

Ottův slovník naučný: Molière

Molière, vlast. jménem Jean Bapt. Poquelin, slavný dramatik franc. (*15. ledna 1622 v Paříži – †17. ún. 1673 t.), byl synem Jeana P., čalouníka a komorníka královského, a Marie Cressé, která zemřela, když dítěti šlo na 10. rok; ve 14. roce dán byl do jesuitské kolleje clermontské, kdež pobyl 5 – 6 let. Před tím oblíbil si asi divadlo, kam vodil ho nějspíše děd Louis Cressé. V domě Luillierově poznal snad filosofa Gassendiho, ale jinak nelze o jeho životě říci ničeho určitého do r. 1643, kdy pod pseudonymem Molière oddal se herectví jako člen t. zv. »Illustre théâtre«, jež brzy upadlo, a Molière vězněn r. 1645 pro dluhy. R. 1647 dal se s kočující společností na cesty po jihu francouzském, hlavně po Guyenně, Gaskoňsku, Languedoku a sousedních provinciích; r. 1650 stal se ředitelem této družiny i jal se spisovati pro ni podle potřeby hry, nejprve hrubé frašky po italském vzoru. Literárně hodnotnější jsou větší veršované komédie L’étourdi (Lyon, 1653 nebo 1655) a Le dépit amoureux (1656), ačkoliv i v nich italská a španělská šablona má vrch a v mnohém jsou obdobny pracím Scarronovým. Tato kočovná doba (až do r. 1658) je pro Molièrea dobou průpravy a učení. Ze zkušeností Molièreových v této době episoda s princem de Conti, který s počátku (1653) podporoval Molièrea a jeho společnost, ale později (1655), obrácen byv z rozmařilého života k nábožnosti, odřekl se ho a psal i proti němu, nevymizela nikdy z mysli Molièreovy a působila i v jeho tvorbu (»Don Jua◁). V říj. r. 1658 vrátil se Molière, zámožný již, do Paříže a usadil se v divadle Petit-Bourbon; chráněn mladým vévodou orléanským a brzy samým Ludvíkem XIV. (před nímž debutoval 24. říj. představením »Nicomédæ a »Zamilovaného doktoræ) setkával se od počátku s neobyčejným úspěchem. Zde před pařížským obecenstvem rozvíjí se teprve plně jeho dramatická tvorba. R. 1658 vystoupí obezřetně jednoaktovou komédií v prose, Les précieuses ridicules, která uvádí přímo do středu jeho literárního charakteru: Molière, člověk vkusu, zdravého smyslu a vášnivý milovník přirozenosti, útočí tu proti módní převrácenosti pedantické »preciosity« – a zvítězí na celé čáře. Další práce Molièreova jest Sganarelle ou le Cocu imaginaire (1 akt veršem, 1660), hrubozrná fraška, která pohoršovala jako některé jiné Boileaua, jinak velikého ctitele básníkova, a byla mu vyčítána i jinými soudci, na př. Fénelonem a Voltairem. Na omluvu Molièreovu je nutno však uvésti, že k těmto koncessím nižšímu vkusu byl přímo nucen svojí dobou a svým obecenstvem. R. 1661 napsal Molière 5aktovou heroickou komédii veršem Don Garcie de Navarr, nešťastný sentimentální odvar Corneillova »Dona Sanche z Aragonų, ale zajímavý doklad pro psychologii Molièreovu: ukazuje se tu, jak Molière byl veden základem své duše k melancholii a tragičnosti a jak celý život, jako herec i jako dramatik, krouží kolem nich. Za to L’école des maris (3 akty veršem, 1661) a souvisící s ní École des femmes (5 aktů veršem, 1662) jsou typický Molière; v této ukazuje názorně, jak nevědomá nevinnost je směšná i škodlivá, a hájí přirozenou mravnost, což pobouřilo k zběsilým útokům četné odpůrce Molièreovy: žárlivé autory a herce, markýze a markýzky, svatoušky, kteří prohlašovali »Školu že◁ za útok proti veřejné mravnosti. »Škola že◁ jakoby byla Molièreovi osudnou v několika směrech: zbývající léta jeho života jsou ztrpčena veřejným bojem i soukromými bolestmi života a osudu, které jako by nyní dorážely na něho zmnoženou silou. Hlavním pramenem jich byl nešťastný rodinný život básníkův. R. 1662 oženil se Molière, jenž dotud žil volným životem své doby, s rozkošnou 20letou dívkou, Armandou Béjartovou, dcerou jedné z družek a přítelkyň Molièreových, kteráž okolnost byla původem nejsurovějších pomluv. Žena Molièreova, která jako Mlle Molie%re hrála v jeho společnosti herecké, byla bytost frivolní a zavdávala básníkovi, jenž ji vášnivě miloval, důvodné příčiny k žárlivosti; na konec se manželé rozloučili, ale poněvadž se stýkali i dále na divadle, byla muka Molièreova ještě raffinovanější; Molière smířil se s ní a žili znovu společně, ale manželství jejich bylo docela podryté. V posledních sedmi nebo osmi letech života Molièreova přistoupila k těmto utrpením ještě zlá nemoc, již Molière nazývá »fluxio◁ a proti které urputně, ale marně bojoval. Zuření nepřátel proti »Škole že◁ bylo pramenem nových děl Molièreových; maje na své straně obecenstvo i krále vrhl se na své odpůrce literární v Critique de l’École des femmes (1 akt v prose, 1663), kde stavěl na fikci, jako by odsuzoval přísně svoji hru, a tím právě ji obránil. V Impromptu de Versailles (1 akt v prose, 1663) jsou napadeni »velcí hercį z hotelu de Bourgogne, jaloví, přírody a pravdy vzdálení poseuři. Hlavní útok podnikl však Molière proti pobožnůstkářům, kteří byli pohoršeni »Školou že◁, komédií o 5 aktech veršem, proslulým Tartuffem; 12. kv. r. 1664, spoléhaje, že má na své straně krále, jehož cizoložným láskám překáželi moralističtí fanatikové, četl ve Versaillích jeho první tři akty, ale protesty, které se zvedly proti »Tartuffovį, byly tak silné, že král sám ustoupil veřejnému mínění a zakázal představení jeho. Molière uposlechl, ale dokončil a přepracoval »Tartuffæ a 29. list. r. 1664 bylo hráno jeho 5 aktův u prince de Condé. R. 1667 zrušil král zákaz a pozměněný, seslabený »Tartuffe« byl hrán jako L’imposteur v »Palais-Royal« (5. srp.), zatím co král byl ve Flandrech, ale druhého dne byl zakázán znova prvním praesidentem Lamoignonem. Teprve v ún. r. 1669 povolen byl po druhé, tentokráte definitivně a v prvotní své formě. Molière ve své hře neútočí jen proti pokrytci, jehož typ podal v grandiósním, až děsivém reliefu, ale činí směšnými i duše opravdu zbožné (Orgon, Mme Pernelle), tak že »Tartuffe« je útokem nejen proti jesuitům a jansenistům, nýbrž do jisté míry proti křesťanství, alespoň pokud utlačuje přírodu. Molière zvítězil tedy na konec ve svém tažení proti pruderii na celé čáře; ale před konečným rozhodnutím trpěl mnoho. Dvě hry, jež vznikly v době zákazu »Tartuffa«, Don Juan ou le Festin de pierre (5 aktů v prose, 1665) a hlavně Le misanthrope (5 aktů veršem, 1666), to ukazují. »Don Jua◁ není totiž u Molièrea pouze hýřilem a ničemou, ale stane se na konec na dovršení všech podlostí i pokrytcem. »Misanthrope«, psychologicky hluboká, ale i trochu temná a obojetná hra Molièreova, maluje duševní stav básníkův v bodě tak krajním, že již již se zvrhá v karikaturu, tak že je pravděpodobno, že básník, zhořklý ničemnostmi lidí, chtěl sám sobě ukázat směšnou rozháranost svého pessimismu a vyléčit se tak z něho. »Misanthrope« jest dílo vnitřní krise a básník probírá se z něho k dílům klidnějším. Amphitryon (3 akty veršem, 1668) vznikl objednávkou královou, jako již před tím: Les fâcheux (5 aktů veršem, 1661); Le mariage forcé (komédie-ballet, 1 akt prosou, 1664); L’amour médecin (3 akty prosou, 1665); Mélicerte (2 akty veršem, 1666); Le Sicilien ou l’Amour peintre (1 akt prosou t. r.) a j. Tyto příležitostné hry, jichž podmínky a někdy i situace bývaly básníkovi diktovány, musily být napsány v nejkratší době a dodány na den přesně. Král dával si Molièrem draho platiti svoji ochranu; Molière byl posledních 13 let života do úmoru zaměstnáván pro královskou zábavu; ve dne v noci improvisoval, učil, opakoval kusy, skládal s napjetím všeho vtipu mythologické komédie, komická pastorale a šaškovské scény; musil dovésti vložiti episody a ballety do her, které se jim celou svojí povahou vymykaly. Uváží-li se tyto okolnosti, vynikne teprve jasně lehkost, pružnost genia Molièreova, která jedině dovedla toho, že mnohé i z těchto her jsou literárně zajímavé. »Amphitryo◁ jest však z počtu Molièreových arciděl. Molière, jda v něm po stopě Plautově, ale veda si daleko volněji, mluví bez úcty o bozích, jiskří vtipem a vervou i komikou někdy rozpustilou, která byla mu po smrti vyčítána; volného verše je tu znamenitě užito; sporno zůstává, pokud tu Molière povzbuzoval cizoložnou lásku Ludvíkovu k markýzce de Montespan. Z Plauta vzal asi také první embryo ke své nejpopulárnější komédii L’avare (5 aktů prosou, 1668), ale umělecké řešení Molièreovo jest úplně samostatné; Harpagon je právě bohatý pařížský měšťák ze XVII. věku. Molière, jak blíží se konci života, zahrnuje stále širší kruhy ve svá pozorování, podává místo individuí celé rody, tvoří psychologické nebo sociální typy; podává soubor celé své životní zkušenosti a odtud také hořkost, která se zcela patrně hlásí stále důrazněji a kterou nedovede zakrýt ani fraškovitý živel, jejž patrně vědomě uvádí do nich básník, aby měl protiváhu vnitřní tragičnosti. V Georgi Dandinoví (tři akty prosou, 1668) maluje směšnost a ubohost venkovana, jenž si chce vzíti »slečnų, v Le bourgeois gentilhomme (5 aktů prosou, 1670) bohatý měšťák honí se po šlechtickém zeti. R. 1672 napsal poslední své arcidílo, veršovanou komédii Les femmes savantes (5 aktů). Je to zase dílo inspirované hněvem, a sice jako »Précieuses ridicules« hněvem proti zvrhlé módě a pošetilosti ženské. Jenže v »Učených ženách« je všecko nazíráno daleko vážněji, trudněji, tragičtěji, než bylo v »Précieuses«; zde jest to pouhá literární hloupost bez dalších důsledkův, ale v »Učených ženách« je to neřest, která hrozí otráviti život a štěstí lidí. Molière pomstil se tu mimochodem také mizernému veršovci a surovému svému odpůrci, abbému Cotinovi (Trissotin). Mezi těmito díly literárních aspirací psal Molière i daleko lehčí frašky. Tak hned po temném »Misanthropovį následuje Le médecin malgré lui (3 akty v prose, 1666), po »Lakomcį Monsieur de Pourceaugnac (3 akty v prose, 1669), pak objednané příležitostné hry Les amants magnifiques (5 aktů v prose, 1670) a Psyché (5 aktů verš., s Corneillem a Quinaultem, 1671) a zase frašky Les fourberies de Scapin (3 akty v prose, 1671), La comtesse d’Escarbagnas (jeden akt v prose, 1671) a poslední dílo Molièreovo Le malade imaginaire (3 akty v prose, 1673), v němž básník na smrť nemocný chtěl sám sebe přesvědčiti, že je nemocný jen v obraznosti a že lékaři jsou šarlatáni a podvodníci. Při čtvrtém představení této hry byl schvácen křečí a ve spěchu donesen domů, do ulice Richelieu, kdež za několik hodin skonal; církev odepřela mu pohřeb, až konečně intervencí královou pochován tajně, o osmé hodině večerní, na hřbitově ulice Montmartre. – Molière je největší francouzský básník komický. Zná veliké množství rozmanitých charakterův lidských a viděl je bystře, barvitě a životně; zná však jen člověka společenského a průměrného, veliká, geniálně založená individua, jak je má Shakespeare, mu unikají a odtud i organická vada jeho: nedostatek poesie. Ten jest patrný také v tom, že Molière necítí naprosto přírody (v čem je právě velikost Shakespearova). Molièreův světový názor je dosti úzký a střízlivý; je to názor chytrého, čestného člověka, dobrého a vzdělaného, který chce »žítį a »nechati žítį, který je přesvědčen, že příroda je dobrá a že lidé, kdyby ji poslouchali a nepůsobili proti ní nebo nefalšovali jí, mohli by býti šťastni. Odtud útoky jeho proti pedantům a affektovancům, proti markýzům a měšťáctvu, hercům a autorům, pobožnůstkářům a pokrytcům, také proti lékařům, jimž vytýká v podstatě, že chtějí býti obratnější než příroda a opravovati ji. Jeho hry jsou lekcemi umění, jak žíti; jest hlasatelem pověstného francouzského zdravého rozumu a zdravého požitku a v tom souvisí s Montaignem, Rabelaisem i »libertiny«; zdravý rozum a cit chce míti vodítky a zavrhuje krajnosti: hloupou nevinnost a prostoduchost, právě jako brutální egoismus. Jak stárne a zkušenosti jeho stávají se hlubší a bolestnější, lze pozorovati jistý hořký pessimismus, který však přes to nenabude nikde vrchu a neporuší komického charakteru díla. Molière jest mistr komiky, který s velikým uměním zakrývá často vážnost a opravdovost obsahu; je mistrem komické situace i komického slova; podrobuje nejčastěji situace charakterům, v čemž je jeho reformní význam ve francouzské veselohře. Je klassickým umělcem-psychologem, proti němuž předchůdci jeho byli pouhými baviteli. Touto cestou dostal se Molière na konec k některým generalisacím psychologickým, které jsou abstraktní typy veliké šíře a hloubky pozorovatelské a nebyly ve francouzské literatuře předstiženy až Balzacem. Divadelní technika Molièreova je neobyčejně dokonalá, a třeba nebyla řízena pedantismem klassických formulí, přece zachovává jejich podstatu. Nejvážnější vadou jeho bývá rozuzlení, při němž se utíká často ke vnějším prostředkům málo pravdě podobným a násilným. Jazyk a styl Molièreův byly často a jsou posud předmětem ostré kritiky; jisto je, že verš jeho je prosaický a že mu básnický styl chybí, ale jisto je také, že komédie žádá svůj styl, který vyslovuje charaktery a přizpůsobuje se jim, a že toho Molière dosáhl. La Bruyčre, Fénelon, Voltaire a Scherer vytýkali mu barbarismus, jargon a zapletené metafory, na kterýchž výtkách je něco pravdy, zvláště na poslední. Molière měl veliký vliv na rozvoj komédie nejen francouzské, nýbrž i evropské. Regnard jde přímo jeho stopami, ačkoliv ho ani z daleka nedosahuje, Le Sage děkuje mu mnoho nejen v »Turcaretovį, ale i v »Gil Blasų, a taktéž Beaumarchais v »Barbier de Séville«; v Anglii komédie Fieldingovy a nejlepší komédie Sheridanova, »Škola skandálų, stojí pod jeho přímým vlivem; v Italii Goldoni, ve Španělsku Leandr Fern. Moratin jsou jeho žáky. Přes to není ani v XVII. ani v XVIII. st. miláčkem franc. obecenstva a vkus obrací se teprve ve druhé polovici XIX. stol. ve prospěch Molièreův. Mezi slavnými spisovateli své vlasti má odpůrci Bossueta (»Maximes sur la comédie«) a J. J. Rousseau (»Lettre sur les spectacles«), který v něm viděl »školu neřestí a špatných mravů«; soud tento je ovšem paradoxní, ale pravda je, že Molière často karikuje každou citovou jemnost a že ethika jeho konec konců jest opatrná střízlivost, což je právě znakem toho tak zv. gallského ducha (esprit gaulois), jehož je Molière předním literárním představitelem. Své práce vydal Molière sám za života, a poněvadž na svých kusech ničeho neměnil, jsou rozhodny (vyd. 1666, 1673 a 1674); La Grange a Vinot vydali je r. 1682 souborně, ale nekorrektně. Ze stol. XVIII. jsou proslulá vyd. z r. 1734 (6 sv., s illustr. Bouchera) a vyd. Libraires associés r. 1773 (s illustr. Moreaua), v XIX. stol. A. Regnierovo (Pař., 1878, 5 sv.) a Eug. Despoisovo a Paul Mesnardovo (t., 1873, 11 sv.). »Bibliographie molièresque« vydal Paul Lacroix (t., 1875, Aug. Fontaine). – Srv. J. Taschereau, Histoire de la vie et des ouvrages de Molière (1825; 5. vyd. 1863); Bazin, Notes historiques sur la vie et les ouvrages de Molière (1847, 1848, 1849, 1851); Soulié, Recherches sur Molière et sur sa famille (1863); Jat v »Dictionnaire critique de biographie et d’histoire« (2. vydání 1872); J. Loiseleur, Les points obscurs de la vie de Molière (1877); L. Moland, Molière, sa vie et ses ouvrages (2. vyd. 1885); G. Larroumet, La Comédie de Molière, l’auteur et le milieu (1887); Paul Mesnard v X. sv. svého vydání Molièrea; Génin, Lexique comparé de [Molière] (1845); Livet, Lexique comp. de la langue de Molière (1896, 2 sv.); G. Monval, Le Molièriste (10 sv., 1879 – 1889); Sainte Beuve v »Portraits littéraires« (1835), v »PortRoyal« (IV. kniha) a v »Nouveaux lundis« (1864); P. Stapfer, La petite comédie de la critique littéraire (1866); Louis Veuillot, Molière et Bourdaloue (1863); H. de Lapommeraye, Molière et Bossuet (1863) a celou řadu mladších kritikův a lit. historiků: Scherera, Brunetièrea, Fagueta, Lemaîtrea a j. – Do češtiny přeloženy: »Bezděčný lékař« od M. J. Sychry (Hradec Králové, 1825); »Lakomec« od V. M. (Praha, 1852, u J. Pospíšila) a od J. Vrchlického (t., 1899, u Otty); »Tartuffe« od E. Züngela (t., 1866); »Sganarelle« pod názvem »Skoroměl čili Domnělý rohou◁ od L. Staňka (t., 1875); »Misanthrop« od A. Preiningera (t., 1884) a »Šibalství Skapinovæ od J. Zeyera (t., 1898 u Otty). Rukopisné překlady zaznamenává bibliografie, vydaná Alliancí française (t., 1889). Šld.

Související hesla