Moteto

, motet – forma polyfonní hudby v 13. – 18. stol. Vzniklo ve Francii, ve 13. – 14. stol., mělo 2 – 4 hlasy s různými texty, v 1. pol. 15. stol. 4 – 6 hlasů a funkci slavnostní hudby. Spodní hlas (tenor) byl instrumentální a zpravidla citoval chorální melodii (cantus firmus). Ve střední Evropě se od konce 13. do 16. stol. rozvíjel jednodušší typ moteta s latinskými texty. Ve 2. pol. 16. stol. se v motetu rozšířila vícesborová osmi- až dvanáctihlasá faktura, s přechodem k baroku rostl podíl instrumentální složky.

Ottův slovník naučný: Moteto

Motetto (it. zlat. motetus, mutetus, motellus, motecta) jest z nejstarších forem zpěvu figurálního, vícehlasého zpěvu církevního nevelikého rozsahu a bez průvodu instrumentálního. Jméno motettus vyskytuje se již u Franka Kolínského a znamená volnější druhy discantu proti jiným přísným zpěvům církevním, jež byly více vázány na cantus firmus. Proto také odvození jména motetto od lat. motus, pohyb, je pravděpodobnější než od franc. mot, protože k motettům brány texty nikoli z církevních poesií, nýbrž z biblických rčení latinských, někdy i světské texty francouzské. Základem motetta bývaly sice církevně schválené melodie vedle světských jako při mši, a často komponovány kontrapunkticky jako dvou-neb vícehlasý kánon, ale vždy způsobem hybnějším a s bohatšími prostředky hudby mensurální, tak že se motetto blíží slohu madrigalovému. Tak Josquin opěvuje motettem smrť Okeghemovu, Mouton smrť král. Anny Bretoňské a pod. Forma motetta řídila se dle zásady, že novým odstavcem textovým počíná se nové hudební thema. Nejlepší motetta byla komponována až asi do r. 1650 od Josquina de Prčs, Moutona a j.; Palestrina a Orlandus Lassus vynikají pěti-a šestihlasými motetty, mimo jiné i Nízozemčané. Vlastní motetto má zřídka méně než čtyři neb více než osm hlasů, ač po roce 1600 komponována motetta i pro jeden hlas (a sice sola). Teprv ve stol. 17. a 18. mistři římské hudby psali motetta pro 12 až 16 hlasů. Novější skladatelé komponují motetta po dávném způsobu pro 4 – 6 hlasů bez průvodu, pronikajíce hlouběji a volněji do textu, tak že jednotlivosti ostřeji jsou akcentovány a hudba motetta je živější a dramatičtější. Recitativů a arií však motetto nemá, nanejvýše vícehlasé věty solové buď o sobě neb do sboru zařazené. Z novějších těch skladatelů motett uvádíme Šeb. Bacha, Händela, Lalandea; motettaMozartova, Haydnova, Cherubiniho, Mendels sohnova a m. j. mají s dávnými jen jméno společné. Za našich dnů Ch. Bordes snaží se motetto uvésti v bývalou platnost. První motetta vydal Ottaviano dei Petrucci (v Benátkách 1502 – 1519, 9 sv.), po té Gardano tamže a Pierre Attaiquant v Paříži. Nověji Gaston Raynaud (v Pař. 1882) Recueil de motets français des XIIe et XIIIe siècles, s předmluvou Étude sur la musique au siècle de Saint-Louis od H. Lavoix. Sr. také Brenet, Notes sur l'histoire du motet (La tribune de Saint-Gervais 1895).

Související hesla