Mše


1. hudba vokální nebo vokálně instrumentální útvary prováděné při obřadu mše; a) jednohlasé gregoriánské zpěvy mešního ordinaria (liturgických předpisů); b) polyfonní nebo (od 17. stol.) varhanami či orchestrem doprovázené zhudebnění mešního ordinaria. Do 14. stol. zpravidla jen jednotlivé části, od 15. stol. rozsáhlé cyklické kompozice. Od 17. stol. se mše přibližovaly typu kantáty; c) některé skladby 20. stol. bez liturgické funkce (L. Janáček Glagolská mše, B. Martinů Polní mše);
2. křesťanství nejdůležitější bohoslužba v katolické církvi latinského ritu (v pravoslaví jí odpovídá „svatá liturgie“, v protestantských církvích bohoslužba, pobožnost, služby Boží). V rámci mše se uskutečňuje formou oběti svátost eucharistie. Skládá se z úvodních obřadů (liturgický zpěv, úkony pokání aj.), z liturgie slova (vstupní modlitba, čtení z bible, kázání, Credo), z liturgie oběti (příprava obětních darů, eucharistická modlitba), z přijímání a ze závěrečných obřadů. Některé části mše jsou stálé, jiné se mění podle liturgické doby či dne. Církev vyznává při mši skutečnou přítomnost Kristovu v eucharistii. Do ustanovení 2. koncilu vatikánského sloužena (kromě východních katolických církví) většinou v latině, poté v národních jazycích.

Ottův slovník naučný: Mše

Mše (z lat. missa), pravá, co do podstaty od oběti kříže nerozdílná oběť Nového zákona, ve které Pán Ježíš obětuje se Otci svému nekrvavě pod způsobou chleba a vína. Ustanovil ji Pán Ježíš při poslední večeři, proměniv chléb a víno v tělo a krev svou a dav apoštolům moc, aby totéž činili na jeho památku. Úkon, při kterém apoštolé rozkaz ten vykonávali, byl nazýván lámání chleba, večeře Páně, eucharistie či díkůčinění, sacrum či posvátný úkon, liturgie, mysterium či tajemství a j. V II. stol. byl zaveden místy výraz mše (missa) od dvojího rozpuštění lidu, které se při oběti té dělo: jedno před početím oběti samé, kdy propouštěli se z místa bohoslužebného katechumeni, kteří byli přítomni části přípravné, druhé na konci oběti, kdy rozpouštěli se věřící, kteří byli přítomni celému úkonu obětnímu. Od VI. stol. užívá se výrazu toho všeobecně. Jest pak rozeznávati čásť přípravnou, která slove mší katechumenů, poněvadž za dřevní kázně církevní směli býti při ní také katechumeni, a oběť skutečnou, která slove mší věřících, poněvadž směli býti při ní pouze věřící s církví spojení. Ve mši katechumenů modlí se kněz 1. modlitbu stupňovou a při ní Confiteor, 2. Introitus, který s následujícím Kyrie, Gloria a s Kollektou jest vlastním úvodem do mše sv. Po introitu kněz vrátiv se do prostřed oltáře střídavě s ministrantem odříkává Kyrie eleison a po Kyrie modlí se Gloria, velebný to chvalozpěv, kterým andělé ohlašovali na luzích béthléhemských Kristovo narození, a modlitbu, jež obsahuje chválu i díky Bohu, jakož i prosbu za smilování. Potom obrátí se kněz k lidu, pozdraví jej biblickým pozdravem »Pán s vámį (biskup, bylo-li Gloria, pozdravuje slovy: »Pokoj vám«) a dostav odpověď »I s duchem tvým«, modlí se na straně epištolní hlasitě jednu nebo (podle doby roční a počtu připadajících svátků) více modliteb, jež slovou kollekty (v. Collecta 3). Po kollektě následuje čtení výňatků z Písma sv., a to z pravidla dvoje: jedno koná se na straně epištolní a slove epištola (v. Epistola), druhé jest výňatek z Písma sv., jenž slove evangelium. Čte se na pravé či evangelní straně oltáře (která hledícímu k oltáři jest na levé ruce), kamž byl zatím ministrant mešní knihu přenesl. Při evangeliu vstávají věřící z úcty ke slovu Božímu a činí kříž na čele, ústech i prsou na význam, že se za svou víru nestydí a jsou hotovi slovem i skutkem ji vyznávati a v čas potřeby i hájiti. Po evangeliu následuje o některých svátcích Credo, po něm pak koná se mše věřících, v níž jsou tři části hlavní: obětování, proměňování či pozdvihování, přijímání. Obětování počíná kněz pozdravem lidu (Pán s vámi) a vyzváním k modlitbě slovem »Oremus« (modleme se), po kterém říká po tichu modlitbu, jež slove offertorium (obětování), poněvadž kdysi zpíval ji sbor mezi podáváním darů obětních. V prvních dobách církve přinášeli totiž také věřící laikové ke mši dary obětní: chléb, víno i kadidlo a olej. (někdy též jiné i peněžité dary na výživu duchovních a ku podpoře chudých). Dary přijímal biskup neb kněz obětující. Z nich vybral jáhen a položil k nejsv. oběti na oltář tolik chlebů a vína, kolika bylo třeba ku přijímání přítomných věřících; mimo to oddělil čásť chlebů k tomu, aby byly žehnány a po mši sv. (jakožto eulogie – věc žehnaná) dílem dávány těm, kteří nepřistoupili k sv. přijímání, dílem posílány nepřítomným na osvědčení lásky křesťanské. Mezi podáváním darů nekonal kněz žádných modliteb liturgických, jen pro sebe se modlil; poněvadž však podávání to trvalo delší chvíli, vešlo as ve IV. stol. v obyčej, že sbor zpíval zatím žalm s předchozí antifonou, kněz pak na konci obětního obřadu toho modlil se krátkou modlitbu po tichu (secreta), po níž hned začal prefaci. Když však ve středověku přestali věřící přinášeti obětní dary, nezpíval se již žalm, nýbrž ponechala se toliko jeho antifona, kterou říká od té doby kněz jakožto offertorium. Ostatní modlitby, které mezi obětováním samým koná kněz, přijaty byly do liturgie římské ve XIII. stol., některé již v XI. Nyní tedy kněz pomodliv se offertorium odkryje kalich a vezma chléb (hostii) s patenou pozdvihuje jej a obětuje Bohu. Naliv pak do kalicha vína a přiliv k němu několik kapek vody, obětuje je taktéž, jakož byl obětoval chléb, prose Boha, aby oběť tu přijal ke spáse všech lidí. Po dalších dvou krátkých modlitbách myje si na straně epištolní ruce. Vrátiv se pak do prostřed oltáře, prosí nejsv. Trojici, aby oběť přijala, a obrátiv se k věřícím vyzývá je slovy Orate fratres (modlete se bratři), aby také oni modlili se za přijetí oběti, kterou podává svým i jejich jménem; potom s tváří zase k oltáři obrácenou modlí se potichu tolik modliteb zvaných sekrety či modlitby tiché, kolik bylo kollekt. Potom říká hlasitě (neb zpívá) prefaci (předmluvu), přípravný to zpěv ke druhé hlavní části mše věřících (proměňování), ve kterém vyzývá lid, aby obrátil mysl svou k Bohu a díky mu činil, děkuje Bohu za obdržená dobrodiní a velebí jej chvalozpěvem andělským; Svatý, svatý, svatý atd. (Sanctus). Další čásť mešní od Sanctus do Pater noster sluje kánon. Při něm kněz modlí se za církev, za papeže, biskupa, mocnáře, za věřicí vůbec, zvlášť za ty, za které si byl umínil neb byl požádán, aby se modlil (vzpomínka na živé) a proměňuje jménem a slovy Ježíše Krista (»Toto jest tělo mé, toto jest krev má«) podstatu chleba a vína v podstatu těla a krve jeho a pokloniv se jim hluboce pozdvihuje je do výše, aby věřící upozorněni jsouce na skutečnou přítomnost Pána Ježíše pod způsobou chleba a vína klaněli se mu. Na to koná kněz několik modliteb, v nichž vzpomíná na Kristovo umučení, z mrtvých vstání a nanebevstoupení, prosí za milostivé přijetí svaté oběti a vyprošuje požehnání i milost všem, kteří z oběti té budou přijímati; po nich modlí se za duše v očistci (vzpomínka na mrtvé). Potom počíná třetí hlavní čásť mše věřících, přijímání, a to modlitbou Otčenáš, která náleží pravděpodobně již od dob apoštolských k mešní liturgii jakožto modlitba přípravní ke sv. přijímání; poslední prosbu její říká lid ústy ministranta, kněz pak rozvádí ji v modlitbě zvané embolismus. Po příkladě Kristově láme pak sv. hostii, a to na 3 části. Čásť nejmenší spouští do kalicha, potom bije se třikrát v prsa, prose Beránka Božího za smilování a pokoj, a říká 3 modlitby, z nichž v prvé prosí za pokoj, v druhé za odpuštění hříchů, ve třetí za hodné přijímání. Po nich bije se opět v prsa říkaje »Pane, nejsem hode◁ atd., přijímá pod oboji způsobou a dává pod způsobou chleba přijímati přistupujícím věřícím. Potom pozdraví lid od prostřed oltáře a modlí se na straně epištolní tolik prosebných modliteb, zvaných přijímání (Postcommunio), kolik bylo kollekt, leč že ve všedních dnech čtyřicetidenního postu připojuje ještě jednu modlitbu nad lidem. Pozdraviv pak zase lid, ohlásí konec mše sv. slovy Ite missa est; ve dnech kajících říká místo toho Benedicamus Domino (Dobrořečme Hospodinu); při mši zádušní říká místo »Ite missa est« Requiescant in pace (Nechť odpočívají v pokoji). Od XII. stol. připojováno a v XVI. stol. všeobecně zavedeno jest ještě požehnáni, které na to dával a dává kněz, žehnaje lidu rukou a vzývaje nejsv. Trojici, od XIII. stol. pak přidáváno místy, od XVI. stol. všeobecně čtení počátku evangelia sv. Jana, místo něhož však o těch svátcích, jež připadají na neděli neb všední dny mající vlastní evangelium, čte se evangelium dotyčné neděle neb dotyčného dne. – Poněvadž při mši sv. obnovuje a představuje se též celé dílo vykupitelské, přikládá se již od středověku jednotlivým výkonům jejím také význam mystický; dle toho výkladu představuje přístup kněze k oltáři Kristovo vtělení či příchod jeho na svět, Gloria Kristovo narození, kollekty skrytý život Kristův, čtení částic biblických jeho život veřejný, Offertorium Kristův vjezd do Jerusalema, kánon jeho utrpení, smíšení proměněných darův obětních Kristovo vzkříšení, přijímání jeho nanebevstoupení, závěrečné požehnání seslání Ducha sv. – Sloužiti mši sv. platně může toliko kněz novozákonní (biskup a kněz). Aby ji sloužil hodně, musí býti prost všech alespoň těžkých hříchů; hřešil-li tedy těžce, má se dříve zpovídati; není-li mu to právě možno a musí-li přece mši sv. obětovati, má zatím vzbuditi lítost dokonalou, sic jinak slouže mši sv. dopustil by se svatokrádeže. V krajinách západních směl kněz až do středověku sloužiti mši sv. několikráte denně; od XII. st. smí obětovati denně pouze jednou, vyjma nutné případy, ve kterých s dovolením biskupovým smí obětovati dvakráte. O hodu Božím vánočním dovoleno však knězi obětovati mši sv. třikráte, ve Španělsku a Portugalsku též v den dušiček. Na Veliký pátek neslouží se mše sv., ale kněz přijímá sv. hostii posvěcenou v den předešlý za obřadů podobných obřadům mešním (mše předsvěcení). Ve zvláštních případech smí se mše s dovolením biskupovým obětovati pod širým nebem na oltáři přenosném. Také v kostele smí se obětovati pouze na oltáři. V prvních dobách církve sloužívala se mše sv. také v noci, záhy však dávána přednost době dopolední; nyní, vyjmouc půlnoční o hodu Božím vánočním, smí se obětovati jediné dopoledne, a to v době mezi ranní zorou (as 2 hod. před východem slunce) a mezi polednem; z důležitých příčin lze však počíti ještě něco méně než o hodinu dříve ráno a později po poledni. Kněz slouže ji má býti lačný a proto nemá od půlnoci nic ani jísti ani píti. Aby nastalo přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, třeba ke mši sv. užiti chleba pšeničného a vína z révy. Zdali jest chléb kvašený neb nekvašený, na platnosti nemění, neboť Pán Ježíš o té věci nic neustanovil, jakož patrno z toho, že v prvních dobách církve užívalo se chleba i kvašeného i nekvašeného. Poněvadž však Pán Ježíš sám užil chleba nekvašeného, ustanovila církev západní, aby se užívalo ke mši sv. toliko nekvašeného chleba; v církvi východní (pravoslavné, řecké) užívají kvašeného. – Co do vnější slavnosti, s kterou se mše sv. slouží, rozeznává se mše tichá, při níž kněz žádné části nezpívá, zpívaná, při níž kněz některé modlitby (části) zpívá, slavná, t. j. zpívaná, při níž jáhen a podjáhen přisluhují (zpívaná spojená s assistencí), pontifikální, t. j. slavná, kterou koná biskup nebo k tomu oprávněný kněz v plném rouchu biskupském a s některými obřady zvláštními. Mše sv., která se koná za mrtvé v rouše černém bez Gloria, bez Credo a bez posledního požehnání, slove zádušní (Requiem); m., která se slouží mimo ustanovení denní buď k rozkazu neb z povolení církve za jistým přáním šlechetným (na př. za nemocné, snoubence, v čas moru a pod.), slove m. votivní či přímluvní. Sa.

Související hesla