Musset Alfred de

, francouzský básník, prozaik a dramatik. Jeho první básnické pokusy byly ovlivněny byronovským kultem svobody, byly chápány též jako parodie na romantické umělecké postupy. Milostný vztah s G. Sandovou popisuje v intimním a zároveň generačním románu Zpověď dítěte svého věku, který odhaluje myšlenkovou a citovou rozervanost mladých lidí uprostřed měšťácké společnosti. Vedle lyrických komedií a prozaických aktovek (S láskou nejsou žádné žerty, Divadlo v křesle, Marianniny rozmary) autor významného historického dramatu Lorenzaccio, které patří k vrcholům francouzského romantického divadla.

Ottův slovník naučný: Musset Alfred de

deMusset [mysé] Alfred, slavný básník franc. (*11. pros. 1810 v Paříži-†2. kv. 1857 t.), byl syn Mea-Pathaye, důstojníka a spisovatele. Časně zralý hoch studoval dobře na kolleji Bourbonské a později práva a medicinu, které však opustil. Sotva vyšel z kolleje, byl představen Victoru Hugovi a stal se členem jeho literárního kruhu, kterému se říkalo »Cénacle«. Jako hoch 18- a 19letý sepsal Contes ď Espagne et d'Italie (1830), knihu ryze romantickou ve smyslu doktriny Hugovy, formy obdivuhodně vyspělé, smělé až do krajnosti; Ballade ŕ la lune (1829), povedený kus jonglérského vtipu básnického, pohoršovala dlouho pedantické klassiky. Vedle toho bylo cítiti v knize zřejmě vliv Byronův, jeho »Lary«, jejž básník napodobil, ale nešťastně, dětinsky a mělce. Ale záhy poznal Me, že tento tón neodpovídá jeho vnitru, a utekl romantikům ze školy. Nalezlť svoji pravou dráhu: cit a vášeň, vtip a rozmar, bolesti srdce stále toužícího a klamaného smysly a skutečností ovládají odtud stále patrněji jeho poesii. Obrat ten stal se r. 1831 a jest patrný ve Voeux stériles, Secrètes pensées de Raphaël (kde již uznává krásu klassicismu franc.), a zejména ve třech básnických pracích, jež vydal r. 1833 pod společným názvem Le spectacle dans un Fauteuil. Je to pětiaktové knižní drama La coupe et les lèvres, dílo neurovnané a nestejné jako skoro všecky práce Meovy, ale velkolepé v koncepci; problém donjuanismu, který vyplňuje většinu prací jeho, je tu poprvé silně a originálně podán. Druhá práce A quoi ręvent les jeunes filles byla typickou ukázkou Meovy rozmarné fantasie a třetí Namouna objevila Mea širšímu obecenstvu jako nesmírně vtipného, smělého a duchaplného causeura veršem, jehož otevřenost a odvážnost působila pohoršení, ale podmaňovala a okouzlovala zároveň. Me stal se slavným, poněvadž udeřil tu na strunu, odpovídající přede všemi jinými francouzské povaze; v době romantického exotismu a umění odvracejícího se od souvěkého citového života byl dvojnásob vítán tento básník přirozený, rozmilý, nenucený, plný kouzla a lásky k životu, jež pronikala vším, a který dovedl sloučit smělý vtip a výsměch s poesií, ironii s melancholií, pozorování skutečnosti s rozmarnou fantasií a citovým teplem a který nestál na kothurnu, ale dovedl žíti v důvěrné blízkosti se čtenářem. Veliká čásť díla Meova je vlastně veršovanou causerií. V »Namouně« a hlavně v prosou psaných Lettres de Dupuis à Cotonet (1836) satirisoval affektaci romantiků, jejich pathos, neupřímnost, nadouvání se a pedanterii. Víc a více cítí, že pramenem jeho poesie je srdce, a chce být upřímný a jímavý, působit z citu na cit; nic kromě upřímného cítění nechce uznati v poesii; mínění toto svedlo ho i k tomu, že o hodnotě uměleckého díla rozhoduje, zda diváka a čtenáře dojalo či nedojalo (proslulý verš: »Vive le mélodrame oů Margot a pleuré!« z básně Après une lecture, 1842). Me napsal řadu takových básnických causerií, v nichž mísí sen, meditaci, vtip a cit, neobyčejně půvabných; ano tato forma byla tak blízká jeho duchu, že i veliká jeho díla lyrická a meditativně filosofická (jako Rolla nebo Lettre ŕ Lamartine) nesou její stopy. Nejryzejšími ukázkami tohoto genru jsou však kromě »Namouny« dřívější Mardoche (1829), kde vtip Meův je někdy až strojený, a zvláště pozdější Une bonne fortune (1834), Après une lecture (1842), Soirée perdue (1840), A la Mi-Caręme (1838). Me byl tak v podstatě své básnický causerista, že i většina jeho vysoce básnických proverbů a komédií (Fantasio, Carmosine, Le chandelier, Les caprices de Marianne) a skoro všecky jeho novelly a povídky náležejí tomuto intimnímu a nenucenému genru. Na tento směr tvoření Meova měli kromě Byrona (»Beppœ) a Shakespearea vliv hlav. starší povídkáři italští a tradice francouzského XVIII. stol., ale Me zpracoval tyto vlivy v sobě neobyčejně šťastně a nejen že si je assimiloval, on je též učinil výrazem potřeb moderni trpící duše. Me byl člověk nanejvýš sensitivní a chtivý požitku, při tom však takové noblessy duše, že mu požitek nepřinesl štěstí, ale utrpení, poněvadž si jej rychle zhnusil. Tímto způsobem položil se mu problém lásky a štěstí zvláště bolestně, a ačkoliv Me formuloval jej ve figurách, blízkých a podobných Byronovu Donu Juanu, procítil jej způsobem zcela svým a nebyronovským. Zvláště však byla to krise lásky jeho k spisovatelce George Sandové, která ho obrátila k posledním vnitřním příčinám jeho bytosti a osudu a tím k veliké poesii lyrické a meditativné. Ještě před stykem s George Sandovou napsal Rollu (1833), v němž ukazuje, jak i v zhýralci žije potřeba a možnost pravé lásky a jak je jí schopen, když se třeba na vteřinu před smrtí setká s čistým citem. Se Sandovou, o 6 let starší než on, seznámil se r. 1833 a s ní žil v Italii od pros. 1833 až do dubna 1834; Me odejel potom do Paříže a žil zase nějaký čas se Sandovou, která již v Benátkách zamilovala se do lékaře dra Pagella, jejž přivezla také do Paříže; jeden čas snažili se žíti společně romantický a absurdní sen t. zv. volné lásky, ale poměr tento nemohl se dlouho udržeti. Po výjevech svrchovaně trapných, surových a ponižujících došlo ke konečné rozluce 7. bř. 1835. Ačkoliv prameny nověji uveřejněné ukázaly, že vina Sandové nebyla taková, jak se obyčejně za to má, a ačkoliv vlastně nezradila Mea s Pagellem, poněvadž již dříve se jí Me nasytil, je přece jisto, že Me trpěl v tomto poměru nesmírně a že odnesl si z něho mravní ránu, která se již nikdy nezacelila. Ale na druhé straně dosáhl Me tímto utrpením geniální hloubky a opravdovosti, která by mu asi jinak byla unikla, a napsal některá čísla veliké meditativní lyriky psychologické, která by byl jinak sotva asi napsal. Ze vzpomínek a myšlének, které vznikly v něm za poměru s George Sandovou, napsal svoje největší dílo prosaické Confession d'un enfant du siècle (1836), které trpí sice rhétorickou manií, ale jinak hluboce vystihuje pathologii lásky. V Lorenzacciu (1834), dramatě o 5 aktech, na něž měl vliv »Hamlet« Shakespearův a jež přes některé nepravděpodobnosti a slabosti umělecké jest z nejmohutnějších a nejcelejších děl Meových, líčí, kterak zhýralost, která měla býti rekovi jen maskou k dosažení cíle, pronikne ho a zničí úplně. Neobyčejná a geniální je v těchto donjuanovských figurách psychologická intuice Meova; jeho typy tohoto rázu nejsou žádná abstraktní špatnost, naopak Me ukázal, kolik duševní srdečnosti i citu a něhy objevuje se ob čas v takové duši a jak široká a mnohotvarná je lidská příroda. Všichni jeho tragičtí zhýralci jsou chvílemi snílky a básníky; někdy klade oba póly lidské lásky, ideální a materialistický, vedle sebe ve dvou figurách (Coelio a Octave v hluboké komédii Caprices de Marianne, 1833). Veliký význam a smysl lásky ukazuje také komédie On ne badine pas avec l'amour (1834), kde Perdican je Donem Juanem básníkem a filosofem. Tato filosofie a poesie soustředila se v ryzí lyrice v několik čísel elegie tak bolestné a při tom obzíravé a povýšené, že náleží k vrcholům poesie francouzské v tomto věku. Jsou to známé »Nocį: Nuit de mai (květen 1835), Nuit d'aoűt (srpen 1836), Nuit d'octobre (říjen 1837) a Nuit de décembre (1835). Elegie Meova je malbou mravního utrpení, jaké před ním nikdo nepodal ve francouzské literatuře: zoufalost, hledající zapomenutí v rozkoši, ve snu, vzpomínce i práci, nemožnost nevzpomínat a potřeba pohrdat, celá škála citů vzájemně se potírajících je tu vyzpívána silně, plně a pravdivě. Klidnější v tónu jest elegie Le souvenir (únor 1841), v níž dosáhl Me ideálních vrcholů svojí filosofie; více než láska platí mu sen o ní a vzpomínka na ni a ze všeho plyne přesvědčení, že opravdu cítíme a máme jen to, co není skutečno. Les Stances à la Malibran (1836) docházejí k podobnému závěru (k lásce k Bohu, která nepomíjí). Meova filosofie lásky, kterou podal ve své tvorbě básnické, je neobyčejně hluboká a ucelená. S počátku nezná jiného dobra než hmotnou lásku, ale záhy chápe, že není většího nepřítele citu nad hmotu; výše než šťastnou přítomnost cení vzpomínku na minulé štěstí; jedinou pravdou je utrpení, a vzpomínka na ně je poslední radostí, sladší a lepší než vzpomínka na štěstí. »Jediné dobro, jež mi zbývá na světě, jest, že jsem někdy plakal,« je závěrem jeho sonetu Tristesse (1840), který jest odkazem Meovým. – Stejný, ne-li větší význam jako lyrik má Me jako dramatik. R. 1830 napsal Me komédii o 1 aktě La nuit vénitienne, která byla vysyčena v Odéonu; Me odvrátil se od jeviště a psal další proverby a komédie jen pro časopis (»Revue des Deux Mondes«) beze zřetele k divadelní technice. Přes to hrály se na franc. divadle v Petrohradě, odkud herečka pí. Allanová je přivezla nazpět do Paříže; nyní teprve zachytily se i tu na divadle; Un Caprice byla hrána po prvé r. 1847 a po ní následovaly jiné, naposledy Lorenzaccio, uvedený na scénu Sarou Bernhardtovou. Divadlo Meovo je vysoce poetické a psychologické; nedbajíc technických konvencí chytá všecky formy obraznosti a citu básníkova a všechen zájem jeho je ve vnitřních duševních stavech. Rekové jeho jsou docela subjektivní, ale jsou analysováni neobyčejně přesně a při vší lehkosti a hravosti dialogu cítíte všude hluboké duševní jádro. Hry Meovy jsou směsí básnického rozmaru a psychologické intuice tak kouzelnou, živou a smělou, že upomínají v lecčems na komédie Shakespearovy; nejsou tak hluboky, ale mají jejich básnický dech a souverenní rozmar. Všecky jsou vlastně hrami fantasie, mládí a lásky; střízlivost, kde se vyskytuje, je podána s humorem tak roztomilým a královským, že není mu příkladu na moderním jevišti. Nejhlubší z dramatických prací Meových jsou: Les caprices de Marianne (komédie o 2 aktech, 1833); Fantasio (komédie o 2 aktech, 1833); On ne badine pas avec l'amour (komédie o 3 aktech, 1834); zmíněný už Lorenzaccio (drama o 5 aktech, 1834); Barberine (kom. o 3 aktech, 1835); Le chandelier (komédie o 3 aktech, 1835); Il ne faut jurer de rien (komédie o 5 aktech, 1836); Un caprice (komédie o 1 aktu, 1837); Il Faut qu'une porte soit ouverte ou fermée (proverb o 1 aktě, 1845). – Literárně cenné jsou také povídky a novelly Meovy, z nichž jmenujeme: Les deux maitresses (1837); Fréderic et Bernerette (1838); Les fils du Titien (1838); Margot (1838); Histoire d'un merle blanc (1844); Le secret de Javotte (t. r.); Mimi Pinson (1843); La mouche (1853). Prosa Meova má důvěrné kouzlo, krásný, čistý, hybný jazyk a gracii i vtip XVIII. století. – Me byl předem veliký básník, veliký, protože krajně upřímný a nesmírně citový; jeho cit byl tak živý, mocný a bohatý, že mu nahrazoval z části i pozorování i rozumování. Slabší byla u něho obraznost, a proto kdykoli se odvážil na veliké básnické stavby, vždycky z části se minul cílem. Filosofické části jeho poesií bývají také slabší, poněvadž Me bývá příliš vášnivý a jednostraný, spíš polemik než myslitel. Me byl básník srdce, mládí, poctivosti a vroucnosti, člověk milující život přese všecky rány, které mu zasadil, duše horečná a hledající utrpení, poněvadž se jím očišťuje, básník nejzákladnějších citův i nejprchavější pěny života, duch vášnivý, zklamaný a znova a znova toužící, v podstatě své náboženský (Espérance en Dieu, kterou nazývá Guyau pravou moderní modlitbou). Pracoval vlastně jen 12 let (po 30. roce jest umdlen a vyčerpán a tvoří již málo), ale v této době s horečnou prudkostí a vášnivostí. Proto má mnohé vady a nedostatky jako spisovatel a umělec; verše jeho bývají nedbalé, jen nahozené a nevypracované, spíše improvisované než psané, obrazy nepřesné nebo nejasné. Přednostmi jeho jako spisovatele jsou zvláštní čerstvost a svěžest inspirace, přirozená elegance, lehký pohyb a harmonie. Umělcům (jako Flaubertovi) byl nesympathický jednak pro nedbalost formy, jednak pro sentimentalitu a stále překypující citovost Kritika akademická a universitní klade jej vysoko (dříve Nisard, pozd. Taine, nyní Faguet, Lemaître); vidí v něm básníka nejupřímnějšího a nejfrancouzštějšího a klade ho v těchto směrech nad Victora Huga. Nad Victora Huga stavěl ho také Jindřich Heine, který řekl o něm hluboké slovo: »Musa tragická políbila jej na srdce a Musa komická na rty.« – Do češtiny překládal z lyriky Meovy Jar. Vrchlický (Poesie francouzská nové doby, 1877), z veršů Emanuel z Čenkova »Rollų (ve »Vzdělavací bibliotéce«) a Miloš Jiránek »O čem sní dívky« (»Sborník svět. poesie«); týž »Se srdcem divno hrát« (ve »Světové knih.«) a tamže P. Moudrá »Zpověď dítěte našeho věkų. – Souborně vyšla díla Meova u Charpentiera v 10sv. v 8° a u Lemerra v 10 sv. v 16°. – Srovn. George Sand, Elle et lui (1859), proti čemuž bratr Meův Paul vydal Lui et elle (1859, práce strannická) a Biographie d'Alfred de Me (1877); Mme. Joubert, Souvenirs (1881); Emile Montégut, Nos morts contemporains (1884); Emile Faguet, Le dix-neuvième siècle (1887); Jules Lemaître, Introduction au théâtre d'Alfr. de Me (édition Jouaust, 1889 a n.) a v Les Contemporains V; Arvède Barine, A. de Me (v Grands écrivains franç., 1893); F. Brunetière, L'évolution de la poésie lyrique, 7e leçon, a Les époques du théâtre français 15e conf.; M. Guyau v »L'art au point de vue sociologique«, str. 181, a Lettres d'Alf. de Me et de George Sand, uveř. S. Rocheblavem (1897). – Bratr Meův Paul (*1804 v Paříži-†1880 t.) napsal řadu prací prosou ne bez talentu, jež pozbyly však už významu, a je znám jen svojí oddaností k bratrovi a jako jeho životopisec. Šld.

Související hesla