Napoleon III.

, francouzský císař v letech 1852 – 70; synovec Napoleona I. Od roku 1832 usiloval o obnovení císařství, za účast na pokusech o puč v letech 1836 a 1840 byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Roku 1846 uprchl do Londýna, po návratu v roce 1848 byl zvolen prezidentem. S podporou armády uskutečnil státní převrat a v roce 1852 byl prohlášen císařem (tzv. druhé císařství). V letech 1852 – 60 likvidoval opozici, v letech 1860 – 70 byl postupně nucen k politickým ústupkům. Za jeho vlády se Francie účastnila krymské války, války proti Rakousku v roce 1859, intervencí v Indočíně v letech 1858 – 62, v Sýrii v letech 1860 – 61 a v Mexiku v letech 1862 – 67. Za prusko-francouzské války se 1870 vzdal u Sedanu. Byl sesazen zářijovou revolucí v roce 1870.

Ottův slovník naučný: Napoleon III.

Napoleon: III., syn Ludvíka Bonaparta, krále hollandského, a Hortensie Beauharnaisové, pastorkyně Napoleon I. (*20. dub. 1808 v PalaisRoyalu v Paříži – †9. led. 1873 v Chislehurstu v Anglii), pokřtěn byl na jméno Karel Ludvík Napoleon Tehdáž císařství bylo na vrcholu své moci a slávy a nikdo nemohl tušiti, že v tak krátké době bude podvráceno. Po druhém pádu císařství Napoleonovci rozprchli se na všechny strany. Královna Hortensie se synem svým odebrala se do vyhnanství nejprve do Genevy, potom do Augšpurka, kde syn její navštěvoval gymnasium, a konečně do Arenenberka, kde pravidelně se zdržovala. Když r. 1831 vypuklo v Romagni povstání proti světskému panství papežovu, Ludvík Napoleon účastnil se ho se svým starším bratrem, který při pokusu tom zemřel osypkami. Povstání zakročením vojska rakouského bylo udušeno a princ Ludvík Napoleon jen po mnohém dobrodružství zachránil se do Švýcarska. Zde po několik let choval se tiše, obíraje se vojenskými a politickými studiemi, jichž výsledek byl spis: Considérations politiques et militaires sur la Suisse a Manuel sur l'artillerie. V životě jeho nastal důležitý obrat, když r. 1832 zemřel Napoleon II., vévoda Zákupský, syn Napoleona I., a on smrtí jeho stal se hlavou rodu Napoleova. Tehdáž vydal spis » Rêveries politiques«, v němž vládu císařskou prohlašuje za ideál soustavy státní. Nemoha se dočkati podvrácení panství Orléanského ve Francii, zosnoval r. 1836 spiknutí Štrasburské, které se však nezdařilo, on sám byl jat, ale z milosti krále Ludvíka Filipa vypověděn do Ameriky. Uslyšev o nemoci matčině vrátil se do Evropy a po její smrti dne 3. října r. 1837 zdržoval se na Arenenberce, až vláda francouzská žádala za jeho vyhoštění. Aby ušetřil hostinnému Švýcarsku pokoření nebo porážku, rozhodl se, že je dobrovolně opustí. Odebrav se do Anglie, vydal tam r. 1839 spis »Idées Napoléoniennes«, v němž názory své politické blíže rozvádí. Když král Ludvík Filip pokládal panství své za upevněné, požádal vlády anglické za vydání ostatků Napoleona I.; vláda anglická ochotně vyhověla žádosti této, když mohla se zbaviti slušným způsobem této nemilé vzpomínky. Princ Joinvillský vypraven na ostrov Sv. Heleny, aby přivezl do Francie tělo Napoleovo, by podle vůle jeho mohlo býti pohřbeno na březích Seiny uprostřed národa francouzského. Oživením tradic napoleonských Ludvík Napoleon uveden byl v blud, že národ francouzský syt jest vlády Orléanské a že celá Francie očekává příchodu jeho, aby ji mohla se sebe svrhnouti. Některé pozornosti vysoké diplomacie vykládal si za její souhlas, ač nebyly ničím jiným než prostředkem, aby způsobily vládě francouzské nesnáze a odvrátily pozornost její od otázky východní. Najav si loď, přistal se svými věrnými dne 6. srpna r. 1840 u břehu francouzského poblíž Boulogně a pokusil se překvapením zmocniti se města toho. Když však nikdo se nehýbal, dal se na útěk, byl však jat a jako vězeň přiveden do Paříže. Komora pairův odsoudila ho 6. října k doživotnímu vězení v pevnosti Hamu. Před soudem nevedl si jako obžalovaný, nýbrž jako obhájce národní svrchovanosti a jako zákonný dědic císaře Napoleona I. Největší trest, který ho stihl, byl, že stal se v očích veřejnosti francouzské směšným. V Hamu ztrávil pět let svého života v mírné vazbě, kterou s ním sdílel spoluvinník jeho lékař Conneau. Francie, která na něho zapomněla, počala si ho opět všímati, když se mu podařilo 25. kv. r. 1846 v oděvu zednickém (v. Badinguet) oklamati stráže a uprchnouti z vězení. Opět odebral se do Anglie, která ochotně poskytla mu přístřeší. Přes všechny nehody nepozbyl víry, že Prozřetelností vyvolen jest k věcem velikým. Sotva uslyšel v Londýně, že ve Francii vypukla revoluce, která podvrátila trůn Orléanský, ihned spěchal do Paříže, aby vlastníma očima pozoroval rozvoj událostí. Prozatímná vláda dala mu pokyn, aby bez prodlení opustil Paříž. Uposlechl jí bez odporu, ale v Paříži zůstali jeho přátelé, kteří opatrně, ale účinně pracovali v jeho prospěch. Při volbách do sněmu ústavodárného zvolen byl za poslance. Při verifikaci voleb prozatímná vláda se zasazovala, aby volba jeho byla zrušena, ale sněm velikou většinou uznal ji za platnou. Nechtě popuditi proti sobě prozatímné vlády, zřekl se mandátu. Tímto opatrným jednáním získal na svou stranu třídy zámožné, které přály si pokoje a pořádku, i třídy dělnické, které chtěly míti výdělek, což obé při slabosti mnohočlenné a nesvorné vlády bylo nemožno. Po zrušení národních dílen vypuklo dne 23. čna v Paříži povstání, které po velikém krveprolití s napjetím všech sil vojenských mohlo býti udušeno. Bouře tato připravila vládu Cavaignacovu o přízeň lidu. Při doplňovacích volbách nezvolen ani jediný kandidát vládní, za to Ludvík Napoleon zvolen byl ve čtyřech departementech. Tentokrát mandát přijal. Francie, jsouc až na dno stranami rozryta, byla ochotna postaviti si v čelo každého, kdo jí dá záruku, že obnoví pokoj a pořádek uvnitř a rozmnoží její slávu a vážnost na venek. Zdaž Napoleon I., jehož on byl dědicem, nebyl všeho toho symbolem? Ludvík Napoleon, zaujav místo poslanecké, prohlásil, že chce býti ve všem zákonů poslušen. Při rokování o ústavě sněm dopustil se chyby, že zřekl se práva voliti předsedu republiky a přijal návrh ústavní kommisse kvalifikovanou většinou, aby volba ta konala se všeobecným právem hlasovacím. Volba předsedy ustanovena byla na 10. pros. Hlavními kandidáty byli Cavaignac a Ludvík Napoleon Při volbě L. Napoleon obdržel 5,434.526 hlasů, kdežto Cavaignac obdržel toliko 1,448.107 hlasův. Jsa předsedou republiky L. Napoleon zakročil ve prospěch světské moci papežovy, která stranou podvratnou byla zrušena. Po delším obléhání podařilo se vojsku francouzskému Říma se zmocniti a panství stolice papežské obnoviti. Za to získal si vděk celého světa katolického. Návrh strany radikální, aby praesident republiky pro zakročeni v Římě dán byl v obžalobu, velikou většinou byl zamítnut. Postaveni, které mu ústava dávala, L. Napoleovi nedostačovalo, i pracoval k tomu, aby moc jeho rozšířena byla opravením ústavy. Všechny úřady státní pracovaly v jeho prospěch. Kdo mu byl v cestě, opatrně odstraňován. Tak zbaven byl generál Changarnier, velitel pařížský, svého úřadu a moc jeho rozdělena mezi stoupence presidentovy. Národní shromáždění, jsouc rozděleno na množství nevraživých stran, bylo malomocno, proto veřejné mínění neočekávalo upevnění veřejného pokoje a pořádku od něho, nýbrž od praesidenta. Aby národní shromáždění v očích Francie připravil o vši úctu, žádal za odvolání zákona, jímž právo hlasovací bylo obmezeno. Sněm zamítnuv návrh ten sám podkopal si půdu pod nohama. Brzo na to strana republikánská ústy kvestorů podala návrh, aby předseda národního shromáždění měl právo rekvirovati vojsko pro vnitřní a vnější bezpečnost sněmu. Po prudkém rokování návrh ten propadl značnou většinou. Národní shromáždění bylo bez většiny, bez vážnosti, bez moci, jsouc právě tak neschopno zabrániti zlému jako konati dobré; tím potřeba státního převratu stávala se naléhavější a oprávněnější. Když předseda republiky cestou zákona nemohl se domoci prodloužení své moci, odhodlal se sáhnouti k násilí. Přípravy k státnímu převratu vykonány v největší tajnosti. V noci na 2. pros. r. 1851 zatčeny jsou nejdůležitější osoby republikánské a z rána hlásaly plakáty Pařížanům, že národní shromáždění jest zrušeno, všeobecné právo hlasovací zavedeno a národ francouzský povolán, aby novým hlasováním o tomto převratě dal na jevo vůli svou. Odboj, který republikáni podnikli ve prospěch ústavy, krvavě byl pokořen. Národ francouzský schválil převrat státní 7,439.737 hlasy, kdežto proti němu vyslovilo se toliko 640.737 hlasův. Dne 14. led. r. 1852 vyhlášena nová ústava, kterou L. Napoleon prohlášen praesidentem republiky na dalších deset let s mocí, které neměli ani dřívější králové za nejtužšího absolutismu. Aby nebyl v jednání svém obmezován, sevřel tisk takovými pouty, že ve Francii byl možný jen tisk vládní, který prospěch vlády stotožňoval s prospěchem Francie. Sbor zákonodárný byl pouhou okrasou nového absolutismu, nemaje nic jiného na starosti, než schvalovati, čeho vláda si přála. Na podzim konal L. Napoleon cestu po Francii, která podobala se triumfu. Kamkoliv zavítal, všude projevována touha po obnovení císařství. L. Napoleon byl ochoten vyplniti vůli národa, vždyť nejtajnější přání jeho blížilo se k svému uskutečnění. Aby Evropa neměla příčiny k obavám, prohlásil slavně v Bordeaux: »Císařství jest mír (l' empire c' est la paix)«. Když vrátil se do Paříže, učiněn v senátě návrh na zavedení císařství. Při hlasování přijat všemi hlasy proti jednomu návrh, aby Francie opět stala se císařstvím. Národ francouzský 7,824.129 hlasy proti 253.149 hlasům schválil změnu tuto. Dne 2. pros. r. 1852, ve výroční den státního převratu, L. Napoleon prohlášen za císaře Francouzův, od kteréhož dne nazýval se Napolem III. Nový císař uznán byl všemi státy, ale žádný panující rod nechtěl s ním vstoupiti v příbuzenské svazky. Za tou příčinou pojal 30. led. r. 1853 za manželku hraběnku Eugénii z Montija, rodem Španělku (v. Eugénie), a Francie i Evropa uvítala manželství toto jako záruku míru. Když pak 16. břez. 1856 císařovna porodila mu syna, zdálo se, že panství dynastie jeho na nedozírnou dobu jest pojištěno. Mohlo tak býti, ale věrolomnost, které dopustil se státním převratem, pudila ho od nerozvážnosti k nerozvážnosti, až vládní soustava jeho s hrozným popraskem se sesula. Místo aby ve spolku s Ruskem pracoval na osvobození národů křesťanských ode jha tureckého, užil sporu o místa svatá v Jerusalémě, že sestrojil ve prospěch Turecka koalici, jíž po boku Francie účastnila se Anglie a Sardinsko. Rakousko zachovalo neutralitu, ale k veliké své škodě nepřidalo se na stranu Ruska. Porta opírajíc se o Francii a Anglii, zamítla požadavky ruské, z čehož došlo r. 1853 k válce, která soustředila se hlavně na poloostrově Krymu. Dobytím Sebastopole válka se skončila. Smrť cara Mikuláše I. a nastoupení Alexandra II. urychlily mír, jenž ujednán byl v Paříži r. 1856. Napoleovi III. jakožto povýšenci dostalo se dostiučinění, že zástupcové všech velmocí byli shromážděni na kongressu v Paříži a že mohl při této příležitosti zahrávati si na rozhodčího Evropy. Na život Napoleon a III. staly se za tři roky tři útoky. Dne 28. dub. podnikl jej Pianori, týž ještě rok 8. září Bellemare a konečně 14. led. r. 1858 Orsini, všichni tři rodem Vlaši, ale všichni tři chybíli se své oběti. Útoky tyto byly příčinou, že Napoleon III. věnoval pozornost svou záležitostem italským. Dohodnuv se s Cavourem v Plombičrech o podmínkách alliance Francie se Sardinskem, vytrhl r. 1859 vojensky do horní Italie ku podpoře Sardinska, aby tam podvrátil panství rakouské. Zvítěziv u Magenty a Solferina ujednal s Rakouskem příměří ve Villafrance, kterým zřeklo se Lombardie ve prospěch Sardinska, začež Sardinsko postoupilo Francii Nizzy a Savojska. Napoleon III. byl na vrcholu moci a slávy, s něhož rychle klesal. Aby dokázal světu, že nemluvil pravdu, když pravil, že císařství jest mír, podnikl výpravu do Mexika, které zmítáno bylo domácí válkou, jsa toho domnění, že se mu podaří lehce opanovati zemi tu a založiti tam říši na Francii závislou. Avšak v Mexiku narazil na odpor, kterého se nenadál. Když Severní obce přemohly odboj Jižních státův a proti obsazení Mexika podaly protest, nezbývalo [Napoleon]-ovi III., než vykliditi zemi a zanechati císaře Maxmiliána osudu. Výprava mexická pohltila báječné summy peněz a vyprázdnila nebezpečnou měrou zásoby válečné. Jsa zaměstnán v Americe, Napoleon nemohl zasahovati do zápletkův evropských. Rusko odmítlo příkře jeho intervenci ve prospěch Polska a Anglie nepřistoupila k návrhu jeho o svolání kongressu evropského, aby přítomnost byla upravena a budoucnost pojištěna. Když v Dánsku r. 1863 vymřel Bedřichem VII. panující rod, proti novému králi Kristiánovi IX. prohlásil se dědičný princ Bedřich Augustenburský za vévodu spojených vévodství Šlesvického a Holštýnského. To zavdalo Rakousku a Prusku příčinu k válce dánské, kterou přinutily Dánsko zříci se polabských vévodství. Napoleon nemohl se ujmouti Dánska, a když pro obě vévodství mezi Rakouskem a Pruskem vypukla válka, byl odsouzen k úloze pouhého diváka. Prusko, učinivši s Rakouskem v Praze laciný mír, zabránilo, že Napoleon nemohl nalézti náhrady na levém břehu Rýna a že se mu nepodařilo získati Lucemburk, ač veřejné mínění ve Francii hlučně ho žádalo. Dokud Napoleon podporoval Italii svým vojskem a diplomatickým vlivem, dotud zahrávala si na jeho spojence, když však nechtěl králi Viktoru Emanuelovi II. dovoliti, aby směl zabrati Řím, posavadní přízeň její proměnila se v nenávist, ano i v nepřátelství. Nezdar politiky zahraničné obrážel se i v poměrech vnitřních. Kdo přímo nebyl na vládě závislý a komu záleželo na tom, aby Francie mravně a hmotně prospívala, těžce nesl, že veškeren veřejný život byl sevřen. Odtud lze vysvětliti roztrpčenost, která se objevuje ve všech nezávislých kruzích společenských. Napoleovi tento utajený odpor nebyl neznámý i hleděl usmířiti jej ústupky, které však veřejnosti francouzské nedostačovaly. Když r. 1867 provedl reorganisaci armády, která ozbrojena byla novou puškou, chassepotkou, jejíž zhoubné účinky objevily se u Mentany proti zástupům Garibaldiovým, které táhly na Řím, a když domníval se, že vnitřní bezpečnost jest zabezpečena, přistoupil vážně k opravám ve prospěch svobody. Sboru zákonodárnému, jenž od r. 1867 mohl v adresní debatě opět vysloviti své stížnosti, vrátil r. 1869 právo povolovati daně, rozšířil značnou měrou svobodu tisku, zavedl zodpovědnost ministrův, obnovil právo shromažďovací, poskytl Francii všech svobod, kterých každý spořádaný stát k svému rozvoji nezbytně potřebuje. Ministr Rouher, neúprosný zastance císařského absolutismu, byl propuštěn a na jeho místo povolán za ministra Emil Ollivier, aby přetvořil Francii z říše absolutní v říši ústavní. Aby umlčel opposici, které opravy nedostačovaly, předložil je národu, aby obecným hlasováním pronesl o nich své mínění. Po skončeném sčítání sedm a půl millionu hlasů prohlásilo se pro opravy, ale pozoruhodným zjevem bylo, že půldruhého millionu hlasů vyslovilo se proti nim na důkaz, že již nedostačují. Ve Francii nastalo ticho, ale bylo to ticho před bouří, která vládě Napoleona III. měla učiniti konec. Když nerozvážně nechal se strhnouti ve válku s Pruskem (v. Francouzskoněmecká válka), vzala vojska jeho porážku za porážkou. Maršál Bazaine zatlačen byl do Met, k jehož vybavení spěchal Mac-Mahon, u jehož vojska zdržoval se císař. Vojsko Mac-Mahonovo bylo u Sedanu tak obklíčeno, že mu nezbývalo než se vzdáti. Napoleon III. nemaje odvahy, aby zemřel smrtí vojína, nabídl dne 1. září 1870 králi pruskému svůj meč slovy: »Jelikož mi nebylo popřáno zemříti na bojišti, nezbývá mi než odevzdati meč svůj Vašemu Veličenstvu.« Generál Wimpfen podepsal dne 2. září kapitulaci, kterou celá armáda vzdala se v zajetí. Z rozkazu krále prus. Napoleon III. odebral se na zámek Wilhelmshöhe u Kassela, kde zdržoval se až do ujednání předběžného míru ve Frankfurtě. Na zprávu o kapitulaci sedanské vzniklo v Paříži nebezpečné hnutí republikánské, jež způsobilo, že od národního shromáždění ve schůzi dne 4. září k návrhu Gambetty a Julesa Favra Ludvík Napoleon s celým rodem svým prohlášen byl za zbavena trůnu. Po ujednání míru Frankfurtského Napoleon opustil Wilhelmshöhe a odebral se k rodině své do Chislehurstu v Anglii. Národní shromáždění, jež 13. ún. r. 1871 sešlo se v Bordeaux, potvrdilo 1. bř. sesazení Napoleona III. a rodu jeho, proti čemuž podal protest dne 6. bř., který však zůstal nepovšimnut. Operace kamene, které se podrobil, učinila životu jeho konec. Napoleon III. byl vším způsobem muž zvláštní, byť i nebyl muž veliký. V mládí svém získal si mnohé vzácné vědomosti, které dovedl uvésti v harmonický celek. Od přírody byl dobromyslný, přátelům věrně oddaný, za služby sobě prokázané vděčný, ale při tom umíněný, že vedle svého mínění nepřipustil jiného, neskonale ctižádostivý, že byl odhodlán k ukojení své ctižádosti obětovati i prospěch vlasti a národa, a snivě flegmatický, že nedovedl se v čas rozhodnouti k činu, který by mu pojistil šťastný výsledek. Svým zevnějškem i svým nadáním nenáležel tak do rodiny Bonapartů jako Beauharnaisů. Státní převrat 2. pros. r. 1851 tížil vládu jeho. Mužové, jimž byly milé česť, ctnosť a právo, odvrátili se od povýšence, tak že odkázán byl na lidi dobrodružné, jimž poctivost byl pojem často neznámý. Tím se stalo, že korrupce zahnízdila se ve společnosti francouzské, že ji otravovala a k veřejnému životu lhostejnou činila. Válka s Pruskem okázala, jak zpuchřelá uvnitř byla vládní jeho soustava, která po dvacet let svým vnějším leskem dovedla klamati Evropu; i není s podivením, že Francouzové jen s vnitřním odporem mluví o vládě Napoleona III., která připravila Francii o primát v Evropě. Jen Vlachové mají, proč by si ho vážili. Za sjednocení Italie prokázali mu vděčnost svou tím, že mu r. 1879 postavili v Miláně pomník. Sebrané spisy jeho vyšly s názvem Oeuvres de Napoleon III v Paříži 1854 – 69. Drobné spisy jeho jsou: Politique de la France en Algérie, Paříž, 1865; Carte de la situation militaire en Europe, Paříž, 1868; Titres de la dynastie Napoléonienne, Paříž, 1858; Progrès de la France sous le gouvernement impérial, Paříž, 1869; Forces militaires de la France, 1872. Nejdůležitějším dílem jeho jest: Histoire de Jules César, Paříž 1865 – 1866, v jehož druhém díle uložil své důkladné studie o válce gallské. Po smrti jeho vyšly: Oeuvres posthumes; autographes inédits etc. Napoleon III en exil, Paříž a Londýn, 1873. Nejdůležitější díla o životě a panování jeho jsou: Taxil Delord, Histoire du second Empire, Paříž, 1869 – 75, 6 sv.; Jerrold, The life of Napoleon III., Londýn, 1877, 3 sv.; Gottschall, Napoleon III. Eine biographische Studie, 1871; Sybel, Napoleon III., Bonn, 1873; Simson, Die Beziehungen Napoleons IIl. zu Preussen und Deutschland, Freiburg, 1882. – Dědicem a hlavou rodu Napoleova stal se jediný syn jeho, císařský princ

Související hesla