Národní hospodářství

, ekonomika – a) uzavřená hospodářská skupina, sociologická jednotka národního státu. Pojem národní hospodářství zaměřuje pozornost na hospodářství určitého území (územní koncept) nebo společenského celku (občanský koncept) či politické jednotky (národní koncept). Takto chápaný pojem bezprostředně upozorňuje na okolí daného systému a při vědeckém zkoumání vede k modelům, které buď abstrahují od vzájemného ovlivňování národního hospodářství (uzavřená ekonomika), nebo jej berou v úvahu (otevřená ekonomika); b) označení vědy, která se zabývá studiem hospodářských jevů a procesů (viz též ekonomie).

Ottův slovník naučný: Národní hospodářství

Národní hospodářství . Za účelem objasnění pojmu národního hárodní třeba především uvědomiti si pojem hospodářství vůbec. Každý člověk pociťuje potřeby ať tělesné ať duševní různého druhu a stupně, z nichž některé mohou býti k samé životní existenci nezbytně nutné (potřeby existenční), kdežto jiné vyskytují se teprve na vyšších stupních společenského a osvětného vývoje (potřeby kulturní). Potřeby ty nutno zpravidla ukájeti buď bezprostředně nebo pomocí osobních služeb cizích hmotnými předměty zevní přírody, kteréž ve smyslu tom zoveme zevními statky na rozdíl od statků vnitřních, jako jsou zdraví, síla, nadání, píle atd. Zevní statky mohou býti na snadě v množství libovolném, na př. vzduch, voda a j., a nazývají se potom statky volnými, anebo množství jejich jest obmezeno a opatření jich spojeno s jistým nákladem neb obětí. Vědouce, že na statcích takových závisí ukojení určitých našich potřeb, přikládáme jim pro jejich všeobecně známou užitečnost a spolu i poměrnou vzácnost zvláštní význam, to jest hodnotu, a statky takové zoveme hospodářskými. Způsob, jak, v které jakosti a v jakém množství hospodářské statky lze opatřovati, jest věcí techniky v nejširším slova smyslu, naproti tomu otázka kvantitativného poměru, ve kterém jsou náklady a oběti, nutné za účelem zjednání statků těch, ke skutečnému jich množství, určitěji řečeno, hodnotě, jež jest konečným výsledkem processu výrobního, spadá v obor uvažování hospodářského. V podstatě účelnosti a rozumové činnosti lidské samé leží, aby poměr tento byl co nejvýhodnější, t. j., aby obětmi a náklady poměrně co nejmenšími dosaženo bylo výsledků co největších. Řídíce se při opatřování hmotných statků k úkoji svých potřeb touto snahou mluvíme o zásadě úspornosti neb hospodárnosti, činnost naše pak ve směru tom nazývá se hospodářskou. Soustavnou a záměrnou činnost lidskou za účelem opatřování zevních hmotných statků, řízenou zásadou hospodárnosti, nazýváme pak hospodařením, a souhrn projevův a úkonů sem spadajících se stanoviska jednotlivého hospodařícího subjektu hospodářstvím. Podle právní povahy tohoto hospodařícího subjektu mohou pak ednotlivá hospodářství býti soukromá, je-li hospodařícím subjektem jednotlivec (hospodářství jedinečné) nebo soukromá právní osoba (hosp. pospolitá), aneb mohou to býti hosp. veřejná, je-li subjektem tím nějaká korporace veřejnoprávní, zejména však stát (hosp. státní). Jednotlivá hosp. soukromá i veřejná nejsou však pro sebe uzavřena a osamocena, nýbrž mezi nimi vyvíjí se nepřetržitě dočasný i trvalý styk, vzájemná souvislost i závislost, jež jest tím pronikavější, spletitější a rozvětvenější, čím vyššího stupně hospodářského a osvětného společnost vůbec dospívá. Tento styk projevuje se zejména neustalými směnami statků přecházejících často dlouhými teprv oklikami z vlastnictví výrobců do vlastnictví spotřebitelův, ale i vzájemnou závislostí činitelů výrobních, práce, kapitálu a půdy, nalézajících se obyčejně v držení osob různých. Vzájemná tato závislost a prostoupenost jednotlivých hospodářství soukromých a veřejných jest nutným výsledkem různých poměrů podnebných (horké a mírné pásmo), zeměpisných (pobřeží mořské), horopisných a vodopisných (přirozená kommunikace, úrodnost, vodní síly), národopisných (hustota obyvatelstva, různé národní vlastnosti), technických (různý pokrok techniky výrobní), mravních, osvětových, právních i politických. Různost ta má však aspoň v jistých směrech své meze v určitém territoriu státním, zejména tam, kde v území tom obývá jeden politický národ, spravující se stejnými názory mravními a předpisy právními. Všechna hospodářství soukromá i veřejná v hranicích takového jednotného území státního, vzájemné jejich závislosti, vztahy a styky mnoho budou míti společného a osobitého, čím liší se od hosp. státu jiného. Majíce na zřeteli tyto společné jevy, znaky a poměry vzájemných vztahův a závislostí celého souboru všech hospodářství soukromých i veřejných určitého státního území, mluvíme pak o národním hárodní (ve smyslu národa politického) nebo politickém nebo společenském (sociálním). Není tedy národní hárodní mechanický součet všech hosp. soukromých určitého státu, nýbrž jejich abstraktně pojatý svazek organický, jejich vzájemné prostupování a na sebe působení, ústrojné vyvíjení a zdokonalování bez jednotného hospodářského subjektu, ale na jednotném právně politickém podkladě. Tím ovšem není řečeno, že by jednotlivá hospodářství soukromá i veřejná i mimo hranice určitého státu nebyla ve vzájemných stycích a závislostech, jež pak dle obdoby pojmu národního hárodní sestrojiti lze v pojem hospodářství světového. V jiném smyslu mluvíme o národním hárodní, rozumíme-li pojmem tím určitý, vyspělejší stupeň národohospodářského vývoje. Jako v jiných oborech života společenského, lze i v poměrech hospodářských stopovati vývoj od tvarův a způsobů jednodušších k složitějším a dokonalejším. Tento národohospodářský vývoj zachytiti lze dle zvláštních charakteristických příznaků jednotlivých dějinných období, a mluvíme potom dle Hildebranda o t. zv. hospodářství naturálním, jakožto nejnižším stupni vývoje hospodářského, jenž buď vůbec nezná směn mezi jednotlivými hospodářstvími nebo zná jen směny v přírodninách bez pravidelného užívání peněz jakožto obecného měnidla, platidla a měřidla hodnot, potom o hospodářství peněžném. jež vyznačuje se již užíváním peněz při častějších směnách, konečně o hospodářství úvěrním, kdy peníze nahrazovány jsou různými surrogáty a jednáními úvěrními. Hlubší jest a věc více vyčerpává roztřídění Bücherovo, jenž rozeznává hosp. uzavřeně domácnostní, vyznačující se tím, že z pravidla všechny hospodářské potřeby jednotlivého hospodářského okruhu hradily se vlastní domácí výrobou, aniž bylo třeba směn statků z okruhu hosp. cizích, jakožto další stupeň hosp. uzavřeně městské, rozšířené zejména ve věku středním, kde výrobce a spotřebitel nebyli již týmž subjektem hospodářským, nýbrž osobami různými, takže výrobce vyráběl buď na zakázku nebo pro místní trh a vyrobené statky pomocí bezprostředních směn přecházely od výrobce k spotřebiteli, dále hosp. národní, kdy trh místní rozšířil se na trh celého území, kdy výrobce vyrábí již do zásoby a jest nucen starati se též o odbyt svých výrobků, kdy mezi výrobce a spotřebitele vsunují se obyčejně další členové zprostředkující směny statků po živnostensku, obchodníci, kdy z výrobních činitelů hlavní význam připadá kapitálu, takže celý ráz tohoto hospodářského období označován bývá někdy názvem kapitalistický, kdy technická i hospodářská dělba práce, zdokonalení nástrojův a strojův, hustá síť prostředků dopravních, organisace úvěru atd. přivádí výrobu, oběh i spotřebu statků k značné výši a dokonalosti, konečně hospodářství světové, kde trh territorně obmezený rozpíná se v trh mezinárodní, kde výroba i spotřeba vymyká se z hranic určitého území a poměry a vztahy výrobní, cenové, úvěrní a j. pomocí zdokonalených prostředků dopravních, burs, mezinárodních směnečných kursův a j. jsou ve vzájemné závislosti světové. Pod názvem národní hárodní rozumí se u nás konečně též věda o národním hárodní, věda národohospodářská č. politická oekonomie. Věda tato spadá v obor věd duchových a jest speciální vědou společenskou (sociologickou), majíc za předmět hospodářskou stránku života společenského. Co do cíle badatelského dělí se věda národohospodářská v část theoretickou a praktickou. Předmětem národohospodářské theorie jest především činnost popisná, t. j. vyšetřování a zjišťování konkretních jevů hospodářských a jich souvislosti po stránce historické a statistické. Dalším úkolem theoretickým jest vyhledávati, co v jednotlivých hospodářských jevech i vzájemných jejich souvislostech jest pravidelného a druhového, tedy objevování typických jevů, příčinných souvislostí a pravidelností, neboli t. zv. hospodářských zákonův. Naproti tomu praktická čásť vědy národohospodářské má za předmět stanovení všeobecných pravidel pro konání hospodářské, zejména pak úkol, jenž ve směru tom přísluší organismům veřejnoprávním, zvláště státu, v kteréžto příčině pak mluvíme o t. zv. národohospodářské politice. Tato zabývá se kritikou daných hospodářských poměrů, vytčením cíle, jak poměry ty mají býti upraveny, a naznačením prostředků, jimiž cíle toho lze dosíci. S vědou národohospodářskou v mnohých bodech souvisí pak věda finanční, obírající se hospodářskou činností státu, která má za účel nabývání hmotných prostředků potřebných k provádění úkolů státních. Co do methody badatelské lze i při vědě národohospodářské rozeznávati methodu deduktivní vycházející od následkův a vracející se k příčinám, a methodu induktivní, pokračující naopak od příčin k následkům. Kdežto některé školy národohospodářské (škola klassická, škola rakouská) kladly hlavní váhu na onu, opíraly se jiné (škola historická) o tuto. Každá z obou má své přednosti i vady. Předností methody deduktivní jest získání přesných poznatků-ryze logickým pochodem na základě daných předpokladů a možnost sestrojení určitých zákonů dle obdoby věd exaktních. Vadou methody této jest, že předpoklady, z nichž nutně vycházeti musí, nejsou veličinami pevně stanovenými, nýbrž jen hypothetickými, ježto jevy hospodářské na rozdíl od přírodních nejsou výsledky sil vždy stejně a konstantně působících, nýbrž namnoze na lidské vůli závislých. Tak na př. předpoklad soukromé zištnosti jakožto výhradně jediného motivu lidského konání, předpoklad úplné a neobmezené hospodářské svobody, soukromého vlastnictví atd., s nimiž methoda tato při sestrojování svých hospodářských zákonův operuje, nikde neobjevují se v plné své ryzosti, nýbrž lze si je mysliti jen in abstracto isolované od jiných vlivův a skutečností. Proto poznatky touto methodou získané nemohou míti nikdy ráz absolutní pravdy, nýbrž platnost jen hypothetickou, po stránce methodologické ovšem velmi cennou. Naopak methoda induktivní vyhne se ovšem těmto nesnázím, ježto buduje na skutečnostech pevně zjištěných cestou empirickou, avšak vada její spočívá opět v tom, že jednak poznatky takto získané pro nedostatečný počet vyšetřených, konkretních skutečností nemají rázu přesné jistoty, nýbrž jen pravděpodobnosti, takže mluviti lze jen o zákonech empirických, o určitých tendencích, postrádajících příčinné souvislosti, s platností jen relativnou, jednak že obrovský rozsah materiálu, jehož zevrubné vyšetření a zjištění v době dohledné jest naprosto nemožno, činí podklad badání kusým a nedovoluje, aby záhy přikročeno býti mohlo k řešení problemů ryze theoretických. Lze proto tvrditi, že ani methoda deduktivní ani induktivní sama o sobě nevystačuje, nýbrž že badání národohospodářské opírati se musí o obojí způsob jakožto vzájemně se doplňující a kontrolující. Soustava vědy národohospodářské dána jest předmětem a úkolem této vědy. Nebyla ovšem ve všech dobách a u všech škol stejna. Nyní dělí se obyčejně celá soustava národního hárodní na čásť theoretickou, jež dle pořadí zavedeného J. B. Sayem skládá se opět z nauky o výrobě, oběhu, rozvrženi a spotřebě statků, a na čásť praktickou, k níž dle jednotlivých oborů čítáme politiku zemědělskou, živnostní, tržební, dopravní, sociální, chudinskou atd. Jakožto nauka zvláštní pěstuje se potom věda a politika finanční. Jiné užívané rozděleni jest na čásť všeobecnou a zvláštní. Národohospodářská politika, pokud obírá se výhradně působností státu, zahrnována bývá také po příkladě Steinově do t. zv. vědy správní, jakožto podstatná její čásť. Co do dějin vědy národohospodářské, nemůže se tato honositi velikým stářím. Souvisí to s vývojem poměrů hospodářských, jež v období hospodářství uzavřeně domácnostního a městského nedovedly na sebe ještě v té míře upoutati pozornost, aby staly se předmětem soustavného badání vědeckého. Ovšem již filosofové starověcí (Aristoteles) i scholastičtí obírali se jevy hospodářskými, ale teprve postup k národnímu hárodní a světovému dal podnět ke vzniku soustavné vědy národohospodářské. Za pokus takový nelze také ještě pokládati t. zv. vědu policejní a kameralistiku, která v XVII. a XVIII. stol. přednášena byla na vysokých školách německých a rakouských (Justi, Sonnenfels), neboť šlo při tom jen o mechanickou snůšku různých praktických nauk právních, finančních a technických, pokud pro výchovu úřednickou byly potřebny. První soustavná škola národohospodářská, k níž podnět daly ovšem opět otázky praktické, vznikla v západní Evropě v XVI. a XVII. stol. pod názvem merkantilismu nebo po význačném svém představiteli, známém ministru Ludvíka XIV., colbertismu (v. Merkantilism). Aby vznikající stát absolutistický k uhrazení rostoucích svých potřeb nabyl dostatečných prostředků, bylo snahou vlád starati se o zámožnost obyvatelstva jakožto poplatnictva. Poněvadž pak dle tehdejšího primitivného názoru bohatství a zámožnost spočívaly především v majetku drahých kovů, zlata a stříbra, zakazován byl vývoz zlata a stříbra v zemích, kde byly doly na tyto kovy. Tam, kde dolů takových nebylo, měl býti přítok drahých kovů z ciziny uměle přitahován. To dělo se především podporou vývozu a zbraňováním přívozu zboží. Neboť, ježto každoroční rozdíl mezi trhovou cenou za vyvezené a přivezené zboží dle merkantilistického mínění vyrovnává se hotově penězi, přitéká při t. zv. aktivní mezinárodní platební bilanci, totiž byl-li vývoz větší než přívoz, drahý kov z ciziny do země. Poněvadž pak hodnota výrobků převyšuje hodnotu surovin, doporučoval se přívoz surovin z ciziny, zpracování jich ve fabrikáty a vývoz hotových výrobků. Proto ochrannou politikou celní a prémiovou povzbuzován byl přívoz surovin a znesnadňován jejich vývoz, podněcován vývoz fabrikátův a zabraňován jejich přívoz. Mimo to však podporována byla všemožně domácí výroba průmyslová, manufakturní, tovární. – Třeba theoretický předpoklad merkantilismu byl mylný, přece v praxi měl za následek tam, kde i jinak podmínky byly příznivy, mocný rozvoj výroby průmyslové, produktivnosti vůbec, rozmnožení národního kapitálu a všeobecné zámožnosti. Reakcí proti merkantilismu byla národohospodářská škola fysiokratická, rozšířená zejména ve Francii v XVIII. stol. Fysiokratism kotvil původem svým v anglické a francouzské filosofii rationalistické a věře v přirozený řád (ordre naturel), jímž poměry společenské a hospodářské nejlíp jsou upraveny, zamítal jakýkoliv zásah moci veřejné v úpravu těchto poměrů. Vyjádřeno je stanovisko toto nejostřeji známou zásadou: Laissez faire, laissez passer, le monde va de lui-même! jež se stala heslem hospodářského liberalismu. Po stránce theoretické fysiokratism vypěstoval mylnou nauku, že jediná výroba zemědělská nese t. zv. čistý důchod, kdežto ostatní obory zaměstnání že jsou neproduktivny, z čehož vyvozován i finančněpolitický požadavek t. zv. jediné daně uvalené na výrobu zemědělskou. Nad vědeckou úroveň merkantilismu i fysiokratismu vysoko vyšinul se Adam Smith, jenž spisem svým: Inquiry into the nature and causes of the wealth of nations (Šetření o povaze a příčinách blahobytu národů), r. 1776 poprvé vydaným, položil vlastní základ k theorii moderní vědy národohospodářské. Vedle kritiky merkantilismu a fysiokratismu jest hlavní zásluhou jeho položení důrazu na význam práce jakožto činitele výrobního. Předními žáky a stoupenci Smithovými byli v Anglii Robert Malthus, proslavený zejména svou theorií populační, ve které vycházel z předpokladu, že obyvatelstvo má tendenci rozmnožovati se rychleji než prostředky výživy, že příroda sama různými, namnoze velmi krutými způsoby tomuto rychlému vzrůstu populace zbraňuje a že tudíž marno i škodlivo jest jakékoliv umělé zasahování v tento přirozený průběh, zejména i podporami chudinskými; dále David Ricardo, jenž formuloval nauku o t. zv. rentě pozemkové, dle níž při stále rostoucí potřebě obilí nutno přikráčeti ke vzdělávání pozemků vždy méně úrodných i méně výhodně položených, následkem čehož ceny obilí stoupají a pozemky dříve již vzdělávané, úrodnější a výhodněji položené, vlastníkům svým vedle pravidelného důchodu z práce a kapitálu ještě zvláštní přednostní rentu pozemkovou poskytují, potom Mac Culloch, Nassau Senior, Tooke, John Stuart Mill, již zahrnováni bývají pod název t. zv. klassické školy národohospodářské. Škole této, operující po stránce theoretické methodou deduktivní, podařilo se vybudovati velmi umělou soustavu národohospodářské theorie, o jejíž systematiku si zjednal zásluhu zejména J. B. Say ve Francii a která honositi se mohla četnými, abstraktními zákony sestrojenými sice logicky, avšak založenými na podkladě jen hypothetickém. Toto jen methodologicky odůvodněné stanovisko, předpokládající neobmezenou svobodu smluvní a hospodářskou a soukromé vlastnictví, které vypučelo z individualistického názoru světového, přenášeno bylo později ovšem i do sféry hospodářsko-politické a dalo vznik t. zv. škole svobodného obchodu neb manchesterské, stojící zcela na půdě hospodářského liberalismu a bránící se jakémukoli zasahování státu v poměry hospodářské. Jejími hlavními stoupenci byli ve Francii Bastiat, Dunoyer, Baudrillart, Molinari, Leroy Beaulieu a j., v Německu Prince, Smith, Wirth, Böhmert. Reakci proti krajnímu hospodářskému liberalismu vyvolaly četné stinné stránky, jevící se v poměrech hospodářských a sociálních, když hospodářsko-liberální duch pronikl celým zákonodárstvím většiny státův evropských. Otázka sociální, agrární, živnostenská atd. byly jen souborné názvy pro různé tyto povážlivé zjevy, vzniklé na půdě hospodářského liberalismu. Proti hospodářskému individualismu a jeho důsledkům postavil se se stanoviska sociálně éthického Sismondi ve Francii, se stanoviska celně ochranářského, kladoucího důraz na vývoj státu agrárního v průmyslový a tržebný, Bedřich List v Německu, Carey v Americe, jenž zároveň potíral rentovou theorii Ricardovu. Zejména však pronikavou působnost ve směru tom vyvinul t. zv. kathedrověsociální směr v Německu, po stránce theoretické jednotnou školu ovšem netvořící, jenž proti soukromo-hospodářskému hledisku staví zásadu veřejno-hospodářskou, klade důraz na moment éthický a přikládá státu důležité úkoly sociálně-politické zvláště v oboru zákonodárství dělnického. Mezi vynikající stoupence tohoto směru, soustředěné ve spolku »Verein für Socialpoliti▽, čítati lze zejména Alberta Schäffla, Adolfa Wagnera, Gustava Schmollera, Lujo Brentana a j. v. Co do theoretického stanoviska většina těchto spisovatelů náleží ke škole t. zv. historické, kladoucí hlavní váhu na methodu induktivní a na činnost ve směru deskriptivním. Zakladateli školy té byli Vilém Roscher, Bruno Hildebrand, Karel Knies, potom Gustav Schmoller, Karel Bücher atd. V Anglii hlásí se k ní John Kells Ingram, ve Francii Karel Gide a Cauwès. Protichůdnou škole historické jest škola rakouská, zastávající methodu především deduktivnou a vracející se aspoň co do theoretického badání ke stanovisku školy klassické. Hlavní zásluhou její jest obzvláště prohloubení nauky o hodnotě a objevení t. zv. zákona o krajním užitku, určujícím výši subjektivní hodnoty. Zakladatelem školy této jest Karel Menger, jejími hlavními stoupenci Eugen Böhm-Bawerk, Emil Sax, Viktor Mataja, Eugen Philippovich, Bedřich Wieser. O vznik českého písemnictví národohospodářského má zásluhu František Ladislav Rieger cennými monografiemi, později vydal soustavné dílo František Chleborád a j. Zejména však povznesli českou literaturu národohospodářskou na úroveň výše vědecké professoři této discipliny na české universitě Albín Bráf a Josef Kaizl. Onen přečetnými spisy svými z oboru theorie i národohospodářské politiky, jakož i svou činností praktickou a výchovnou, tento zejména pracemi svými finančně vědeckými. Zvláštní národohospod., sociálně-politický a ovšem i filosofický směr představuje socialismus a jeho odrůdy. Literatura. Co do pojmu a předmětu národního hárodní díla soustavná a učebnice. zejm. Kaizl, Nár. hospodářství; Gide, Zásady národního hárodní (přel. Salaba); Rau, Grundsätze der Volkswirthschaftslehre; Hermann, Staatswirtschaftliche Untersuchungen; Roscher, Grundlagen d. Nationalökonomie; Schäflle, Das gesellschaftl. System d. menschlichen Wirtschaft; Schönberg, Handbuch der polit. Oekonomie; Philippovich, Grundriss der politischen Oekonomie a j. v. Co do vývoje národního hárodní: List, Das nationale System der politischen Oekonomie; Hildebrand, Die Nationalökonomie der Gegenwart und Zukunft; Bücher, Vznik národního hárodní (přel. Gruber). Co do methodologie: Bráf, Listy o studium národohospodářském; Knies, Politische Oekonomie vom Standpunkte der geschichtlichen Methode; K. Menger, Untersuchungen über die Methode der Sozialwissenschaften; Wagner, Grundlegung der politischen Oekonomie; Dietzel, Theoretische Socialökonomik. Co do dějin vědy národohospodářské: Ingram: Dějiny vědy národohospodářské (přel. Pelcl); Blanqui, Histoire de l'économie politique; Kautz, Die geschichtliche Entwickelung der Nationalökonomik und ihrer Literatur; Roscher, Geschichte der Nationalökonomik in Deutschland; Dühring, Kritische Geschichte der Nationalökonomie und des Socialismus; Eisenhart, Geschichte der Nationalökonomik; Cossa, Introduzione allo studio dell' Economia politica. O české literatuře národohospod.: Horáček, Písemnictví národohospod. (v Jubil. Památníku České Akad.). CH.

Související hesla