Nejedlý Vojtěch

, český básník a prozaik; katolický kněz. Člen Puchmajerovy družiny. Autor balad (Lenka, Krásná Božena, Básně), eposů (Přemysl Otakar v Prusích, Poslední soud) a rytířských povídek (Kvido, poslední král jeruzalémský). Bratr J. Nejedlého.

Ottův slovník naučný: Nejedlý Vojtěch

Nejedlý: Vojtěch, kněz-buditel a spisovatel český (* 17. dub. 1772 v Žebráce – † 7. pros. 1844 t.). Pocházeje ze zámožné měšťanské rodiny řeznické studoval od r. 1783 v Praze na škole normální a gymnasium a již tehdy pilně se obíral cizími jazyky, zvl. franc., vlaš. a angl., čítaje spisy Fénelonovy, Marmontelovy, Florianovy, Addisonovy, Goldsmithovy, Tassovy, Boccacciovy a j. klassiků. R. 1789 vstoupil na filosofii, kde mocně naň působila vlastenecká povzbuzování prof. Vydry, ale také duchaplné osvícenství Meissnerovo. Po studiích filosof. oddal se Nejedlý theologii v semináři pražském a r. 1797 vysvěcen na kněze. Kaplanoval potom ve Drahnoújezdě a u sv. Havla v Praze, odkudž poslán za lokalistu do Pečic (1802), pak za faráře do Velíze (1807), kde hojné prázdně užíval k četným a rozsáhlým pracím liter.; r. 1813 stal se farářem v Mirošově a r. 1826 posléze děkanem v Žebráce. Na všech těchto místech proslul Nejedlý nejen jako výborný, osvícený kněz, pravý apoštol humanity, vychovaný zásadami osvícenskými, nýbrž také jako vlastenecký buditel, u něhož občas scházela se celá starší liter. obec česká, v níž i za dob vášnivých hádek pravopisných mírný, snášenlivý Nejedlý snažil se zachovati svornost. Již za studií Nejedlý zanášel se pilně literaturou německou (Bürger, Wieland a zvl. Klopstock byli jeho oblíbenými autory) a pokoušel se v básnění německém; jmenovitě o národním něm. rekovi Hermannovi a jeho Thusneldě chtěl napsati širší epos. Avšak záhy již přestoupil k literatuře české a stal se horlivým vlastencem. Vedle prof. St. Vydry měl na tomto obrácení hlavní účast jeho krajan Š. Hněvkovský, jehož přičiněním r. 1790 utvořil se kroužek vlastenců-studujících, jenž umínil si podle vzoru gotinského »Hainų vydávati občas sbírky čes. veršovaných prací. Nejedlý odtud pilně se vzdělával v češtině čítaje starší spisy čes., jmenovitě Veleslavínovy, Komenského, a nabyl záhy značné obratnosti ve slohu českém. Na místo něm. veršů nastoupily nyní verše české dle prosodie Dobrovského, jenž celé této družině byl v tom ohledu zákonodárcem, a Nejedlý proslul záhy horlivostí a plodností, že se mu v tom nevyrovnal nikdo z přátel. Počínaje od sbírek Puchmajerových (1795) přinášel kde který almanach, sborník, časopis (hlavně »Hlasatel«, »Přítel mládeže«, »Čas. Musejní«, »Květy«) větší i drobnější, lyrické i epické básně ve formách i duchu klassicismu a anakreontiky Puchmajerovy, pro dospělé i pro děti a vedle veršů nejrozmanitější sepsání prosaická, jako idyllické povídky, poučné příběhy a rozmlouvání (na př. Rozmlouvání mezi Žižkou a Pelclem v »Hlasat.«, 1818, formou i tendencí napodobící proslulá »Rozmlouvání o jazyku českém« od Jungmanna), vypravováni historická (na př. Vojna svatá na východu v »Hlasat.«, 1808, charakterisující osvícenské názory Nejedlého) a j. Za dob, kdy literatura čes. neměla opravdových básníkův a kdy čtenářstvu vítán byl každý čes. verš, protože byl český, bývaly i drobné vlastenecké verše Nejedlého, mentorsky poučné a sousedsky povídavé (Nejedlý dle vlastního doznání psal hlavně pro poučení venkovského lidu, proto také vydával všechny své spisy švabachem), ale zároveň pěkným veleslavínským jazykem psané, pokládány za poesii, byly hojně oblíbeny a s průvodem hudby Vitáskovy, Heldovy a j. nejedna píseň zdomácněla mezi lidem (Lenka z r. 1795; Ukolébavka z r. 1795; Hrobařská z r. 1797 a j.). Avšak když vydány poprvé a naposled souborně (Drobné básně, Praha, 1833 – 35, 2 díly), cítěn již pouze veliký rozdíl svěží poesie Čelakovského a Kollárovy a suchoparné, střízlivé rhétoriky Nejedlého a sbírka zůstala nepovšimnuta; jedině starý druh, Hněvkovský, nedal se ani pak přesvědčiti, že znělky Kollárovy stojí výše než vlastenecká didaktika Nejedlého. Ale nejen Klopstockem, Bürgerem, také Tassem a Wielandem chtěl se Nejedlý státi čes. literatuře: již před r. 1795 pracoval o velikém epose Přemysl Otakar v Prusích, jenž vyrostl na XX zpěvů (I. a II. zpěv vyšly v Puchmajerově »Sebrání básni a zpěvů«, 1795 a 1797; celek v Praze, 1835, ve 3 dílech); od r. 1802 psal naučnou báseň Karel IV. v VIII zpěvích (t., 1835; ukázka »Hlasat.«, 1818); kromě toho složil velkou báseň lyrickou podle vzoru Klopstockova »Messiáše«. Poslední soud (t., 1804), v němž vrstevníci spatřovali ducha Miltonova, tassovské epos Vratislav v XVII zp. (t., 1836; ukázky květnatou prosou v »Hlasat.«, 1806 a 1807, I. zpěv ve verších v »Hlasat.«, 1818), epos Svatý Václav v VIII zp. (t., 1837). Také tyto nekonečné skladby bez epické síly a bez poesie, když z bohatého odkazu J. Nejedlého mohly projíti tiskařským lisem, přišly o celé půlstoletí pozdě a úplně zapadly. Nejedlý jako básník má dnes význam pouze historický. Z prosaických skladeb Nejedlého své doby oblíbena byla pěkná naučná skladba Ladislav a dítky jeho, prvý původní spisek čes. toho druhu (ukázky v »Hlasat.«, 1806, celá v Praze, 1807 a 1837) a tři svazky Nedělních, svátečních a postních kázání (t., 1806 a 1807). Životopis Nejedlého napsal A. Rybička v Předních křisitelích, II., 315 sll., viz také První novočeskou školu básnickou od Jar. Vlčka (1896).

Související hesla