Německý spolek

, nástupnická organizace Římskoněmecké říše (962 – 1806) a rýnského spolku (1806 – 13) jako konfederace německých států, vytvořená 10. 6. 1815. K spolku patřily velmoci Rakousko a Prusko, království Bavorsko, Württembersko, Hannoversko, Sasko, řada menších knížectví a států a čtyři svobodná města (Hamburg, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem). Nejvyšším orgánem se stal spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Konfederace měla společné ozbrojené síly a snažila se o koordinaci zahraniční politiky. Členy byli i zahraniční panovníci: britský král jako král hannoverský, nizozemský král jako vévoda lucemburský a dánský král jako vévoda holštýnský. Německý spolek byl zrušen po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy vznikl Severoněmecký spolek.

Ottův slovník naučný: Německý spolek

Německý spolek v. Bund německý.

Bund německý v l. 1815-66 byl stálý mezinárodní svazek svrchovaných knížat a svobodných měst Německa, jehož úkolem bylo hájiti neodvislosti a neporušitelnosti jednotlivých států německých, i udržovati zevnější a vnitřní bezpečnost Německa. 1. Základy bundu. Stará říše Německá vzala za své r. 1806, ale německá národní válka za jednotu a svobodu proti Napoleonovi zase vedla ke spojení Německa. Dle míru pařížského r. 1814 německé státy měly býti neodvislé, spojené svazkem federativním; evropský kongress vídeňský měl novou tu organisaci provésti, ale potom přičiněním pruského státníka svob. p. Steina ponechána věc pouze Němcům samým. Tu však ukázalo se nemožným, znova zříditi říši Německou nebo vůbec utvořiti stát spolkový, ježto Rakousko a Prusko nemohly spolu porovnati se o vrchní státní moc, a neméně státy jižní nechtěly zadati své rovnosti a svrchovanosti nedávno nabyté. Nezbylo než utvořiti pouhý spolek států, při čemž pokročilejší názory zástupců pruských, knížete Hardenberga a Viléma z Humboldtu, musily celkem ustoupiti záměrům státníka rakouského knížete Metternicha. Rakousko a Prusko konečně domluvily se o návrh ústavy, jenž po některých opravách ve prospěchu svrchovanosti států (vlivem Bavorska) vskutku byl přijat ve Vídni na obecných konferencích států německých; i tvoří základní zákon něm. bundu, tak řeč. bundesaktu z 10. června 1815 o 20 čl. Všecky svrchované státy německé ji ratifikovaly a evropské mocnosti ji garantovaly. Bylo totiž prvých 11 článkův o spolkovém zřízení ve francouzském překladě vtěleno do akty kongressu vídeňského z 9. června 1815 (čl. 53. až 64. a 118.); ano i celá akta spolková prohlášena za součástku akty kongressní jako IX. příloha. Později přistoupila k tomu »závěrečná akta ministerských konferencí vídeňských z 15. květ. 1820 k doplnění a vysvětlení akty spolkové« o 65 čl., jež spolkovým usnesením z 8. čna t. r. byla přijata za druhý základní zákon německého spolku. Dalším zdrojem jeho zřízení byla jednotlivá usnesení spolkového shromáždění. Staré právo bývalé říše Německé zachovalo platnost svou toliko v mezích nového zřízení. 2. Členy bundu byli všichni knížata i svobodná města Německa. jichž svrchovanost roku 1815 byla uznána (čl. 4. a 6. akty spol.). kdežto ostatní propadli mediatizaci. Všichni členové byli de jure sobě rovni a neodvislí (čl. 3.). Do svazku svého vstoupili spolu jako repraesentanti svých státův, i povstal tím prostředečně spolek státův, a sice spolek stálý, nezávislý na vůli členů, založený na příslušnosti k národu německému, resp. na territoriálním vývoji historické říše Německé. Původně bylo členů 38, od r. 1849 toliko 35. Z nich pouze 11 členů mělo virilní hlasy v užší radě spolkové, totiž: císař rakouský, králové pruský, dánský, nizozemský, bavorský, saský, hannoverský, virtemberský, velkovévodové badenský a hessenský (Darmstadt), i kurfiršt hessenský (Kassel); ostatní menší knížata i města říšská dělili se o 6 hlasů hromadných, kuriátních. Císař rakouský a králové pruský, dánský a nizozemský vstoupili do bundu jen za některé ze svých zemí. První dva pojali do něho držebnosti, jež »prve náležely k říši Německé«; dle deklarace vlády rakouské z 6. dub. 1818 byly to jednak dědičné země rakouské (jež prve náležely k rakouskému kraji říše Německé), jednak země koruny České zároveň s knížectvím Zátorským a Osvětímským. 3. Ústrojí. Subjektem spolkové moci byl celý soubor členů. Tito dávali se pouze zastupovati svými plnomocníky či vyslanci. kteřížto byli naprosto odvislí, instrukcemi vázaní, ale naproti bundu vykazovali se jediné plnou mocí svých souverainů. Protož ústavním orgánem bundu byl kongress vyslanců ve Frankfurtě n. M., ustavičně zasedající, t. zv. spolkový sněm (Bundestag). Míval dvojí schůze, užší a obecné, v nichž počet hlasů mezi jednotlivé členy rozdělen byl nestejným způsobem; předsednictví náleželo Rakousku (vyslanci praesidiálnímu); jednání bylo od usnesení spolkového z 1. čce 1824 celkem tajné. V užší radě bylo 17 hlasů; v plenu připadalo 38 spolkovým členům 69 hlasů, a po r. 1849 bylo hlasů pouze 66. Všecky záležitosti projednávány v radě užší a pravidelně tam i rozhodovány absolutní většinou hlasů; v obecné schůzi pouze hlasováno o věcech zvláště vytknutých, a k usnesení požadována buď většina dvou třetin odevzdaných hlasů, tak zvlášť o míru a válce, nebo jednohlasnost, jak bylo zejm. při základních zákonech a organických, trvalých zařízeních, i při t. zv. nařízeních obecně prospěšných. Spolkový sněm byl vůbec jediným orgánem moci spolkové. Bylť bund sice uzavřen pro podstatné úkoly státní, také na rozdíl od pouhé alliance měl svou trvalou, společnou organisaci a byl de iure nezrušitelný; nicméně byl to přece pouze spolek mezinárodní, nikoli státoprávní (pouhá societas a contr. osoby právnické). Tudíž členové nebyli poddáni žádné ústřední moci státní, aniž zdálo se slušno lišiti jakou moc zákonodárnou, výkonnou a soudní; byla tu pouze moc společenská, kde členům vzájemně náležela rovná práva smluvná i smluvné povinnosti (čl. 2. akty záv.). Základní »zákony« bundu a ústavná snesení spolkového sněmu byly vlastně mezinárodními smlouvami, nepotřebujícími vyhlášení, k jichž provedení přímo zavázán byl bund i jednotlivé státní vlády (čl. 32. akty záv.), ale nikoli také poddaní států; bund sám neměl žádných poddaných. Usnesení spolková nabývala zákonné platnosti uvnitř států teprve tehdy, když se stala zemskými zákony, k čemuž po příp. třeba bylo stavovského svolení, resp. mohl vzniknouti ústavní konflikt. Spolkový sněm sám pečoval o výkon základních zákonů, svých snesení i nálezů smírčích, a v poslední řadě směl proti členům užiti prostředků donucovacích dle čl.31-34. akty závěr. a dle opatrného řádu exekučního ze 3. srp 1820. Brannou exekuci spolkovou musilo předcházeti řádné vyšetření s výslechem dotyčného člena i vyzvání jeho, aby vykonal svou povinnost; bund usnášel se o exekuci causa cognita určuje zároveň kontingent, kterému ji náleželo provésti. Ostatně se zřetelem ku svrchovanosti států r. 1815 nedošlo ke zřízení spolkového soudu; nicméně spolčené státy podstoupily závazek, předkládati své spory spolkovému sněmu ku prostředkování, po případě smírčímu soudu austraegálnímu. 4. Úkoly zevnější. Vlastním účelem bundu bylo hájiti neodvislosti a neporušitelnosti německých státův i udržovati zevnější bezpečnost Německa (čl. 2. akty sp., čl. 1. akty záv.). Protož b. n. byl na venek politickou jednotkou a mocností, byl osobností mezinárodní, jež měla ius belli ac pacis, právo spolkův a smluv, i právo vyslanecké. Ježto však základem svazku byla svrchovanost jednotlivých států, tyto samy rovněž zůstaly zvláštními osobnostmi mezinárodními, a pouze v užívání své zevnější výsosti smlouvou spolkovou, jmenovitě čl. 11. akty spol., podrobily se jistým obmezením. Úmluvy, jež činily mezi sebou i se státy zahraničnými, neměly čeliti proti bezpečnosti bundu nebo jednotlivých jeho členů. Při válce spolkové žádný člen nesměl o své ujmě s nepřítelem vyjednávati a příměří nebo mír uzavříti; neméně členové bundu nesměli za žádnou záminkou spolu válčiti. Dle názorův akty závěrečné členové dokonce vlastně neměli samostatného práva války, vyjímaje jedině císaře rakouského, krále pruského, dánského a nizozemského, kteří měli také země mimo bund. Příčinou tohoto důležitého a největšího obmezení svrchovanosti ostatních států bylo především, že bund členům vzájemně zaručoval držebnosti k bundu příslušné, a tedy povinen byl brániti Německa i každého spolčeného státu proti cizím útokům (čl. 11. akty sp.); za to zase bund vůbec osobil si ve sporech svých členů se státy zahraničnými rozsáhlé právo intervenční (čl. 50. akty závěr.). Ostatně rozhodováno o míru a válce ve schůzi plenární většinou dvoutřetinovou, tak že bylo v moci států menších nutiti veliké k míru nebo k válce.Spolkové zřízení vojenské bylo upraveno sneseními spolkovými z r. 1821, 1822 a 1855. Stálého vojska v míru spolek neměl, ač ovšem členové byli povinni udržovati jistý stav praesenční. Ve válce spolkové vojsko skládalo se z kontingentů jednotlivých států na základě počtu obyvatelstva dle jisté matriky (1818, poslední z r. 1860). Celkem čítalo 10 vojenských sborů, totiž: 3 rakouské, 3 pruské, 1 bavorský, ostatní složené z rozličných kontingentů. V čelo vojska užší rada spolková volila vrchního polního velitele, jenž byl podřízen a odpověden jediné sněmu spolkovému. Také byly zařízeny spolkové pevnosti (bez ujmy územní výsosti dotyčných zeměpánů): Mohuč, Luxemburg, Landau, od r. 1841 též Ulm a Rastadt. Vlivem bundu branné zřízení v celém Německu značně pokročilo; avšak již čl. 18. akty spol. chtěl tomu, aby zřízení to ve všech státech spolčených upravovalo se způsobem co možno jednostejným.-Jakožto svazek pouze mezinárodní bund byl odkázán na příspěvky svých členů na základě počtu obyvatelstva dle téže matriky, jež platila pro vojenství. Vedlé kasy matrikulární byla zvláštní kasa kanceláře spolkové, k níž dle potřeby každý ze 17 hlasův užší rady přispíval po 2000 zl. 5. Působení na vnitřní život států. Bund měl udržovati také »vnitřní bezpečnost Německæ. Tím rozuměla se především bezpečnost bundu samého, zachování pokoje mezi jeho členy. Ale výjimečně náleželo také pečovati o pokoj a pořádek uvnitř jednotlivých státův, o sobě svrchovaných; pravidelně bund směl zakročiti teprve na žádost ohrožené vlády při vzpouře poddaných nebo při nebezpečných hnutích v několika státech (čl. 26-28. a. záv.). Avšak bund připisoval si ještě jiné úkoly vnitrostátní po způsobu státu spolkového; byť i dálo se tak jen oklikou, obligacemi spolkových členů, přece tím již přesahována vlastní povaha spolku mezinárodního. Druhý oddíl spolkové akty (čl. 12-19.) totiž obsahuje řadu předpisů singulárních čili výjimek, v nichž členové smluvili se připouštěti spolkový vliv na svá zřízení. Nehledíme-li tu ku pojištění zvláštních práv rodů mediatisovaných (čl. 14. a 15.) i práva rodu ThurnTaxisova na pošty (čl. 17.), bund zaručoval poddaným spolčených států některá základní práva občanská v celém Německu: jistou jednostejnou svobodu tisku (s ochranou práv spisovatelských a nakladatelských), svobodné stěhování se i přenášení majetku beze všelikých dávek, svobodné nabývání pozemků při stejných daních, jaké platili poddaní domácí (čl. 18.). Dále považováno za jakési základní právo obč., aby všude byly zavedeny 3 soudní instance, tak že menší státy k účelu tomu měly se spolčiti (čl. 12.); také slíbena poddaným ochrana spolková proti odepření a protahování spravedlnosti (čl. 29. akty záv.). Všeobecně také se připovídalo, že ve všech spolčených státech »bude« stavovské zřízení zemské, landständische Verfassung (čl. 13.). Veškeré tyto předpisy značily arci pouhé smluvní povinnosti bundu a jeho členův; applikace předpisů v jednotlivých případech zůstávala vždycky vládám samotným.-Konečně za účelem obecného blaha Německa členové bundu měli se spolu dohodnouti o zásadách obchodu a plavby (čl. 19.), a dle vhodnosti vůbec umlouvati se o souhlasná opatření obecně prospěšná (čl. 64. a 65. akty záv.), k nimž však třeba bylo jednohlasného usnesení schůze plenární, což bylo tolik jako liberum veto jednotlivého státu. Rovněž k závaznému snesení o věcech, jež se dotýkaly některého člena jako samostatného státu, kromě vlastního poměru spolkového (iura singulorum), třeba bylo vždycky svolení účastníkova, a z pravidla náležely sem všecky vnitřní záležitosti, kdekoli bundem nebylo nic vymíněno. Neboť neodvislost států, zaručená spolkovou aktou, všeobecně vylučovala každý vliv na jejich vnitř. ní správu (čl. 53. a. záv.). 6. Vývoj poměrů spolkových v létech 1815-48. Bund nevyvíjel se dále v duchu národním; skutečná politika za převahy knížete Metternicha učinila z něho spíše spolek vlád proti poddaným, nástroj všeobecné reakce. K tomu cíli směřovala usnesení tajných konferencí karlovarských ze srpna 1819, bundem samým přijatá; později mimořádná opatření z 28. čce 1832 k »zachování zákonného pokoje a pořádku v běmeckýu německém«; a neméně tajná usnesení ministerského kongressu ve Vídni z 12. čce 1834, o 60 čl., jimiž všecky vlády chtěly se říditi. jako by to formálně byla spol. ková usnesení. Tím vším všeobecně nařizována censura, obmezováno právo spolkové a shromažďovací, zaváděla se represse »demagogických rejdův a revolučních spolků« (k čemuž zařízena zvláštní ústřední vyšetřovací kommisse v Mohuči), činěna opatření proti svobodám universitním, proti veřejnosti soudního řízení a proti zneužívání svobody slova na sněmích. Zřízení stavovskému bund celkem nebyl přízniv, ani konstitucím novověkým (někteří mínili, že bylo jeho úmyslem řády stavovskými vyloučiti novou ústavu repraesentativní); ovládající pojem svrchovanosti knížecí, zeměpanské (nikoli státní, čl. 57 a. záv.) naváděl k absolutismu. Na počátku aspoň jižní státy zaváděly ústavnost, i bund sám garantoval několik nových ústav, tak že mu příslušel authentický výklad. Ale k bližším usnesením o provedení čl. 13. akty spolkové nedošlo; naopak dle konferencí vídeňských r. 1820 nesměl žádný článek státních ústav čeliti proti principu monarchickému, a stavové nesměli svým panovníkům odpírati prostředky k plnění povinností spolkových. Tím způsobem bund pak arci zasahal do státního práva jednotlivých států. Mimořádná opatření z r. 1832 obracela se proti stavům a jich domnělým přehmatům, a ještě více tajné konference vídeňské r. 1834 ohrožovaly právo stavů k povolování berní a k účastenství jich v zákonodárství i při stanovení rozpočtu; chod vlády neměl nižádnými námitkami stavů býti rušen, při odepření berně náleželo shromáždění stavovská rozpustiti. R. 1834 usnesením spolkovým zřízen sice také spolkový soud rozhodčí (Bundesschiedsgericht) pro spory jednotlivých vlád se zemskými stavy, ale zařízení jeho bylo nedostatečné, a jen ku prospěchu vlád. Bund sám maje chrániti ústav proti jednostrannému rušení odpíral tak činiti předstíraje svoji inkompetenci ve vnitřních státních záležitostech.-S druhé strany pro národohospodářský vývoj Německa bund vlastně ničeho nečinil; německý spolek celní a obchodní (deutscher Zollverein) povstal roku 1833 přičiněním Pruska zcela samostatně vedlé bundu. Také sama zevnější činnost spolková nedostačovala požadavkům národa německého; nebyloť v pouhém spolku států jednotné výsosti válečné, ani jednotné a sebevědomé zahraničné politiky. 7. Krise v l. 1848-51. V zápětí revoluce pařížské r. 1848 národ německý zjednal průchod své nespokojenosti mocným, obecným hnutím, jež žádalo jednotný stát spolkový s ústřední státní mocí a s národním zastupitelstvem. Tu i vlády byly ochotny tomu vyhověti; bund sám již 30. března 1848 je vyzval, aby ku projednávání německé ústavy provedly všeobecné volby národních poslanců, a konečně také přizpůsobil své usnesení dle vůle tak zv. Vorparlamentu frankfurtského. Avšak »ústavodárné německé národní shromáždění«, jež se sešlo 18. května 1848 ve Frankfurtu, chtělo vycházeti vlastně ze svrchovanosti lidu, kdežto úmyslem bundu bylo, aby nová ústava vyšla z úmluvy národa se vládami. Nicméně bund dosti si netroufal odporovati. Především nár. shromáždění 28. čna usneslo se na dobu, dokud nebude konečně ustrojen stát spolkový, ihned zaříditi prozatímnou moc ústřední; a když se této moci 12. čce ujímal zvolený správce říšský (Reichsverweser), rak. arcikníže Jan, spolkové shromáždění jménem vlád ponechalo mu vykonávání svých práv, a svou činnost zastavilo (avšak právní trvání bundu samého tím nepřestalo). Potom národní shromáždění usneslo se na »základních právech německého národæ, jež bezprostředně měla nabyti všeobecné platnosti; správce říšský v skutku vyhlásil je 27. pros. 1848 za zákon pro celou říši, aniž však jednotlivé vlády toho dbaly. Konečně parlament frankfurtský usnesl se na »říšské ústavě« z 28 břez. 1849, nepřirozené to směsi monarchickorepublikánské. Německo na místě dosavadního bundu mělo býti ústavním státem spolkovým, jehož hlavou měl býti dědičný císař, bez navržené říšské rady (kollegia vládního) a s vetem pouze suspensivním; říšský sněm měl míti sněmovnu národní na základě všeobecného práva hlasovacího, a sněmovnu států, do níž by jednotlivé státy vysílaly své zástupce, z polovice vládami jmenované, z polovice sněmy volené. Působnost říše měla vztahovati se na záležitosti zahraničné a vojenské, i na zákonodárství celní, mincovní, obchodní, dopravní a p. Současně král pruský Bedřich Vilém IV. byl zvolen dědičným císařem Němcův. Ale tento přijal vše jen ad referendum tak, aby ještě vlády německého bundu o ústavě se vyslovily, a když parlament prohlásil, že hlava říše jest povinna přijmouti ústavu bezvýminečně, docela odepřel přijmouti korunu císařskou. Tu pak národní shromáždění za krátko se rozpadlo, ačkoli ještě 28. dubna vyhlásiti dalo říšskou ústavu bez přivolení správce říšského.-Nyní král pruský, jenž říšského správce dále neuznával, snažil se z bundu utvořiti Německou »říšį tím způsobem, že pod vedením pruským všecky spolčené státy vyjma jediné Rakousko měly vstoupiti ve stát spolkový, kdežto spojení Rakouska s říší mělo upraviti se vzájemnou smlouvou. V čele říšské vlády (dle návrhu berlínského z 26. května 1849) měl býti říšský přednosta (Reichsvorstand) spolu se 6členným kollegiem knížat. s právem veta absolutního. Když některé státy odmítly vstoupiti do zamýšleného státu spolkového, přezván tento v únoru 1850 pouze »německou unií«; ale konečně ani k této nedošlo. S druhé strany totiž Rakousko v dubnu 1850 na základě svého »práva praesidiálníhœ svolalo zase do Frankfurtu mimořádné plenární shromáždění německého bundu, a v září zahájena tam také užší rada. Mezi oběma stra nami německými bylo by již došlo k válce, ale vlivem ruským Prusko povolilo v konvenci olomúcké z 29. listopadu 1850. Na místo užší rady spolkové nastoupila prozatímná centrální kommisse spolková ze zástupců rakouských a pruských, kdežto členové bundu do 1. května 1851 měli dohodnouti se o novou ústavu Německa; ale konference drážďanské nevedly k cíli, a tak prostě obnoven předešlý sněm spolkový; v červnu 1851 byla restaurace bundu úplná. 8. Bund obnovený (1851-66) ihned jal se pěstovati reakci. Zejména 23. srpna 1851 výslovně zrušil platnost »základních práv národa německéhœ, a zároveň vyzval vlády, aby pečlivě přehlédly všecka státní zařízení a zákony od r. 1848 zavedené, jakož aby bez prodlení, t. j. i s pominutím zákonné ústavní cesty, obnovily nutný souhlas se základními zákony bundu. Jakmile však po válce italské r. 1859 reakce polevila, německá otázka přicházela zase na přetřes, ježto již v ústavě bundu byly jisté zárodky pro vývoj státu spolkového-Samo Rakousko r. 1863 chtělo Německu dáti 5členné direktorium a spolkovou radu, sněmovnu knížat a sněmovnu 300 poslanců volených státními zastupitelstvy; ale Bismarck překazil tento velkoněmecký pokus z rakouské strany. Konečně otázka šlesvickoholštýnská přivedla Rakousko a Prusko k válce o vrchní moc v Německu. Mírem pražským z 23. srpna 1866 ve čl. IV. »císař rakouský uznal zrušení dosavadního německého bundu a dal své svolení k ustrojení Německa bez účastenství císařského státu Rakouskéhœ; tudíž také slíbil uznati »užší« spolek severoněmecký, jejž král pruský chtěl zříditi, i také »národní spojení« států jižních se spolkem tím na základě volných úmluv. Také jihoněmecká knížata uznala zrušení německého bundu (jedině Liechtenstein toho učiniti opominul) Naproti tomu nový bund severoněmecký měl již povahu státu spolkového a byl takto právním předchůdcem nové říše Německé. BR.

Související hesla