Němečtí rytíři

, řád německých rytířů, řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě – nejmladší ze tří velkých křesťanských řádů rytířských, jež vznikly v Palestině v době křížových výprav. Původně špitální bratrstvo brémských kupců v Akkonu, od roku 1191 řád špitální, v roce 1198 byl potvrzen jako řád rytířský se sídlem v Akkonu. Po ztrátě Svaté země v roce 1291 bylo přeneseno sídlo nejvyššího představeného do Benátek, od roku 1309 do Marienburgu v Prusích (dnešní Malbork v severním Polsku) a od roku 1466 do Königsbergu (Královec). V čele řádu stál volený velmistr, územně byl řád organizován do provincií. Příslušníky řádu byli vedle rytířů také řádoví kněží a služební bratři. Hlavním úkolem bylo šíření křesťanství, plánovité osídlení a kultivace řádového území. V letech 1211 – 25 němečtí rytíři bránili území Sedmihradska proti Kumánům, v letech 1226 – 30 byli pozváni do Pobaltí, aby provedli christianizaci pohanských Prusů. V roce 1237 s řádem splynul řád mečových rytířů, vlastnící rozsáhlá území v Livonsku a Kuronsku. Další expanze řádu na východ byla zastavena roku 1242 v bitvě na Čudském jezeře novgorodským knížetem Alexandrem Něvským. Moc řádu v Prusku byla podlomena v roce 1410 bitvou u Grunwaldu, v níž nad německými rytíři zvítězila spojená polsko-litevská vojska (za účasti menší české hotovosti, v níž bojoval i mladý Jan Žižka). Toruňským mírem roku 1466 připadla Polsku západní část řádového území (tzv. Královské Prusy); východní Prusy se staly polským lénem. V roce 1525 velmistr Albrecht Hohenzollernský (1490 – 1568) konvertoval k protestantismu a řádové území přeměnil v pruské vévodství. Posledním velmistrem mečového řádu byl G. Kettler (1517 – 1587), který sekularizoval Kuronsko a ponechal si je jako polské léno. Sekularizaci řádových území neuznal ani papež, ani císař. Sídlem řádu se stala komenda v Mergentheimu. Po zrušení komend v Německu roku 1815 si řád udržel pozice v habsburské monarchii, kde byl v roce 1840 reformován; hlavním sídlem velmistra se stal Bruntál. Od roku 1929 byli němečtí rytíři organizováni jako řád žebravý. V roce 1939 byl řád zrušen nacisty a v roce 1945 byl opět obnoven. – Do Čech přišli němečtí rytíři po roce 1200 a řádové komendy byly zbudovány např. v Praze, Chomutově, Opavě, Sovinci, Bruntále, Bouzově; většina z nich zanikla během husitských válek. Od 17. stol. získával řád pozice zejm. na Opavsku, ve Slezsku a na severní Moravě.

Ottův slovník naučný: Němečtí rytíři

Německý řád rytířský (Ordo equitum Teutonicorum; Deutschherren, St. Maríen-Ritter), nejmladší z velkých křižáckých řádů, byl založen od severoněmeckých poutníků při obléhání Akky r. 1190. Vévodou Bedřichem Švábským byl tehdy vzat v ochranu a papežem Klimentem III. r. násl. potvrzen. Slul zprvu Domus hospitalis S. Mariae Teutonicorum in Jerusalem, maje nahraditi starší hospic Němců v Jerusalemě, Saladdínem r. 1187 potlačený, a affiliován nejprve řádu Johannitův. R. 1197 proměněn však v samostatný rytířský řád, spojující regule Templářův i Johannitův, a boj proti nevěřícím stal se jeho hlavním úkolem. Přízní německých císařův a knížat nabyl záhy velikých statků nejen ve Svaté zemi, ale také v jižní a střední Evropě. Politická důležitost jeho počala však hlavně po r. 1310 nastoupením čtvrtého velmistra Heřmana ze Salzy, který dovedl obratně prostředkovat ve sporu mezi Bedřichem II. a Svatou stolicí, užívaje při tom obojí strany ku povznesení řádu. Za něho rozvinuta horlivá činnost na bojišti v Palestině, ale ještě větší zájem obrácen zpět do Evropy, kde mělo býti řádu zjednáno bojem proti pohanům suverenní území. Nejprve učiněn pokus takový v Sedmihradech proti Kumánům, kde král uherský Ondřej II. udělil řádu r. 1211 čásť země; území to však ztraceno již r. 1225 a zraky řádu obrátily se na sever do Prus. Boj proti pohanským Prusům zabavovaI již po delší dobu jejich křesťanské sousedy, hlavně Piastovce Konrada vévodu Mazovského, ale potkával se s malým úspěchem. Konrad, který se pokusil nejprve o utvoření domácího rytířského řádu Kristova, povolal k úkolu tomu Německé rytíře a postoupil jim r. 1230 zemi Chełmskou na dolní Visle. Velmistr Heřman byl již dříve u císaře a papeže vymohl, že řád měl býti uznán za říšský stav s územím, kterého dobude na pohanech, a tak počal ihned rázný výboj pod vedením lantmistra Heřmana Balka. Ve výboji tom byl řád stále podporován křižáckými výpravami německých knížat; také český král Přemysl II. podnikl v letech 1255 a 1268 dvě veliké jízdy pruské. Po boji více než půlstoletém, přerušovaném vzpourami území již dobytého, podařilo se řádu osaditi skoro celou zemi Prusů, v rozsahu asi dnešní provincie západo- a východopruské. Výboj řádu provázen byl neunavnou kolonisaci, kraj poněmčován, zakládána pevná města, jako Toruň, Chełmno, Kwydzin, Královec. Velikou oporou řádu bylo, že družstvo Bratří Mečových, ovládající Livonsko a Kuronsko, podřídilo se r. 1237 velmistrovi německému. Expansivní snahy řádu braly se od té chvíle dvojím směrem: jednak k severozápadnímu pobřeží okolo Gdanska, kde Polsko snažilo se odříznouti řád od ostatních Němec, jednak k litevské Žmudi, která se na východě jako klín kladla mezi državu livonskou a pruskou. Obojímu ükolu mohl řád věnovati se úplně po r. 1291, kdy pozbyl veškerých drzav v Palestině. Vrchní vedení jeho se přesídlilo z Akky nejprve do Benátek, ale brzy potom (r. 1309) do Malborgu v Prusích. Tehdy nastala nejslavnější doba řádu. Dobytí Východních Pomořan s Gdanskem, kteréžto území Václav III. jako král polský r. 1305 byl daroval markrabím braniborským, provedeno přes odpor markrabího i Vladislava Lokietka a jeho syna a namnoze za pomoci českého krále Jana Lucemburského, který podnikal časté »reysy« do Prus. Kazimír Veliký potvrdil řádu panství to mírem v Kališi r. 1343, bera v náhradu čásť Kujavska, kterou řád ve válce opanoval. Boj na východní straně proti pohanské Litvě byl od druhé pol. XIII. stol. veden s velikou ukrutností na obojí straně. Řád docházel na Západě hojné podpory, ale knížata litevská, hlavně Gedymin a jeho synové Kiejstut a Olgierd, hájili udatně svého kraje, dosahujíce často pomoci se strany polské. Historie bojů těch je dlouhou řadou vzájemných nájezdů se střídavým štěstím; chvílemi byli křižáci pány velkého kusu Litvy, jindy zase ohrožonáni ve vlastním domově. Největší nebezpečí pro Litvu nastalo, když polský Kazimír vyrovnav se s řádem obrátil se sám proti Litvínům a když slavný velmistr Winrich z Kniprode (1351 až 1382) počal soustavný boj proti synům Gedyminovým. Litva stála v letech těch již na pokraji zhouby, ale zachována přece houževnatostí svého odporu. Za Winricha dosáhl řád vrcholu své moci, za kterou děkoval namnoze svojí pevné ústavě. V jeho čele stál doživotní velmistr (Hechmeister) s radou pěti velkých hodnostářů. Správu jednotlivých provincií řádových měli zemští mistři (Landmeister), správu menších okresů komturové, stojící v čele jednotlivých konventů. Jednou do roka konána generální kapitula řádu s mocí kontroly a legislace; v provinciích byly zemské kapituly. Nejstarší zachované statuty řádové jsou z polovice XIII. stol. Členové dělili se na rytíře a kněze, obojí šlechtického rodu, a označeni černým křížem na bílém plášti. Vedle plnoprávných vystupují bratří služební původu občanského, ve špitálech také služebné sestry. Světským osobám bylo volno přistoupiti k řádu ve volnějším poměru polobratří s polovičním křížem. V celé Evropě měl řád bohaté statky; také v Čechách hned v prvních letech XIII. stol. rostlo jeho jmění. Vlastním státem a středem řádu bylo však Prusko a Livonsko. Tam vládl velmistr absolutním způsobem nad porobeným obyvatelstvem i německými osadníky. Ve spojení s Hanzou prováděl tu řád na vlastní účet velkolepou obchodní činnost a rozvinoval v XIV. stol. rozsáhlou měrou snahy umělecké a kulturní. Před koncem století však počala sláva řádu blednouti. Největší ranou bylo spojení Litvy a Polska r. 1386 pod vládou pokřestěného syna Olgierdova, Vladisl. Jagella. N. ř. r. pokřestěním Litvy pozbyl svojí dosavadní oprávněnosti k výbojům, nemohl však zastaviti se již na dosavadní dráze. Aby si zajistil spojení s Německou říší, koupil sice r. 1399 Novou marku Braniborskou, ale železný kruh spojené Polsky a Litvy počal jej svírati úžeji a úžeji. Nové boje staly se neodvratnými a přes prostředkování římského krále Václava došlo r. 1410 mezi Vladislavem a řádem k památné bitvě u Grunwaldu neboli Tannenberka, kde na obou stranách bojovali Češi, v polském táboře Žižka z Trocnova. Porážkou tam utrpěnou byl Německý řád poprvé hluboce otřesen a postoupil v následujícím míru Toruňském (r. 1411) Zmuď, ovšem jen do smrti Vladislavovy. Válka však brzy vypukla znova, vedena chabě a po ní následovalo příměří s řadou pokusův o prostředkování se strany koncilu Kostnického a krále římského Sigmunda. Vratislavským výrokem Sigmundovým z r. 1420 byl mír Toruňský v zásadě obnoven, ale Polsko, vědomo si svojí převahy, nemínilo přestati na tomto výroku. Král Vladislav snažil se pohrůžně působiti na rozhodčího a ze snahy té se vysvětluje jeho poměr k husitskému hnutí v Čechách a jednání o českou korunu. Zatím též doběhlo příměří s řádem ujednané a novou válkou r. 1422 ztracena řádu Žmuď definitivně. Od té chvíle litevsko-polská politika přešla k offensivě a její další snahou stalo se zmocniti se Pomořan a Chełmska. V násl. letech dostalo se řádu sice opory u odbojného knížete litevského Svidrygella, ale polský král dovedl povstání potlačiti; boje ty to byly hlavně, které vyvolaly výpravu Sirotků k Baltu r. 1433 králi polskému na pomoc. Následovalo potom nestálé příměří a řada jednání o věčný mír Řád podléhal stále a to nejen vnějším, ale i vnitřním nepřátelům. Jeho nedomácký ústroj a absolutní způsob vlády vyvolával rostoucí odpor v domácím, třebas že již zcela německém obyvatelstvu, které nemělo původně nižádné účasti ve správě země. Příliš pozdě bylo již, když r. 1412 řád povolil stavům jistou míru součinnosti; národohospodářské otázky hrály také velikou úlohu. Řád poškozoval svým obchodem rozvoj měst, jeho válečné výlohy zvětšovaly útisk daní. Všeobecná byla touha stavů, dostati se pod ochranu polskou. R.1440 zemští stavové utvořili t. zv. Pruskou jednotu a vypověděli poslušenství velmistrovi. Řád opíral se proti tomu pomocí císaře Bedřicha III., ale Polsko uchopilo se vítané příležitosti a ve dvanáctileté válce (1455 – 66), ve které teklo také mnoho krve české, pokořilo německé rytíře dokonale. Druhým mírem Toruňským r. 1466 ztratil řád západní Prusy s Varmií úplně, východní čásť zachoval jen jako polské léno. Jeho snahy po obnovení staré moci tím ovšem úplně neustaly a podporovány morálně císařem i papežem; ale výsledku neměly. Řád vymizením pohanství pozbyl svého oprávnění a zájem Evropy pro něj ochladl. Proti nadvládě polské nepomohly mu ani volby velmistrů z panujících rodin. Albrecht markrabí Braniborsko-Ansbašský, volený r. 1511, svedl marně poslední boj s králem Sigmundem r. 1519 – 21. On sám brzy potom rozřešil otázku definitivně tím, že přistoupil k učení Lutherovu a přijal Prusy jako dědičné vévodství z ruky krále polského r. 1525. Německý řád, který byl r. 1520 pozbyl již také nadvlády nad Bratry Mečovými, protestoval marně proti této saekularisaci. Jeho politická důležitost byla navždy ta tam, a nová t. zv. Kronbergská konstituce řádu z r. 1529 přizpůsobila se novým poměrům. Statky řádu, roztroušené po území říše a reformaci stále decimované, seskupeny ve 12 balleích, velmistr zůstal říšským knížetem se sídlem v Mergentheimu ve Francích; ale řád klesal víc a více ve stav zaopatřovacího ústavu pro šlechtu. Velké části držav pozbyl r. 1801 ustoupením levého Porýní Francii; brzy potom jihoněmecká knížata zabrala řádové statky ve svých zemích. Císař František I. vymohl sice r. 1805 dědičnost důstojnosti velmistra pro svoji rodinu, ale Napoleon r. 1809 zrušil řád ve všech zemích Rýnského spolku. Od té doby trval řád jen v Rakousku, kde se mu dostalo r. 1840 nynějšího statutu. Dle toho jest velmistrem (Hoch- und Deutschmeister des Deutschen Rítterordens) vždy člen císařského rodu a lenník koruny, jen mocnářovi zodpovědný; jemu podléhají rytířové a kněží řádu, opatření duchovním charakterem. Rytíři dělí se na velkokapituláry, professy a čestné rytiře; odznakem všech jest zlatý, stříbrem lemovaný a černým emailem vyplněný kříž, zavěšený na černé stuze kolem krku. Na prsou nosí podobný kříž menší. Velmistr má zvláštní odznaky; nyní zastává hodnost tu arcivévoda Eugen. Řád obstarává ve válce čásť služby zdravotní. Jiná větev řádu, reformovaného však vyznání, zachovala se v Nízozemí a označuje se jako Utrechtská balleie. Prameny a literatura: Scriptores rerum Prussicarum ed. Hirsch, Töppen et Strehlke, 5 sv. (Lipsko, 1861 – 74); Preussisches Urkundenbuch ed. Philippi u. Wölky, 1 sv. (Královec, 1882); J. Voigt, Codex diplomaticus Prussicus, 6 sv. (Královec, 1836 – 61); Akten der Ständetage Preussens unter der Herrschaft des Deutschen Ordens, vyd. Töppen, 5 sv. (Lipsko, 1878 – 86); Sattler, Handelsrechnungen des Deutschen Ordens (Lipsko, 1887); Perlbach, Statuten des Deutschen Ordens (Halle, 1890). – J. Voigt, Gesch. Preussens bis zum Untergang der Herrschaft des D. O., 9 sv. (Královec, 1827 – 39); týž, Gesch. d. D. Ritterordens, 2 sv. (Berlín, 1857 – 59); Lohmeyer, Gesch. von Ost- und Westpreussen (Gotha, 1880); Ewald, Die Eroberung Preussens durch die Deutschen (Halle, 1872 – 84); Millauer, Der Deutsche Ritterorden in Böhmen (Praha, 1832); J. Voigt, Gesch. der Ballei des Deutschen Ordens in Böhmen (1863); J. Goll, Čechy a Prusy ve středověku (Praha, 1897).

Související hesla