Neruda Jan

, český básník a prozaik, dramatik, žurnalista, literární a divadelní kritik, jeden z iniciátorů vydání almanachu Máj, výrazná umělecká osobnost generace májovců. Nerudova básnická tvorba zaujímá klíčové místo ve vývoji české poezie 2. pol. 19. stol. Napsal šest básnických sbírek, které zachycují jeho umělecký i lidský vývoj. Od provokativního romantického ironického gesta (Hřbitovní kvítí) k objektivnímu obrazu reality (Knihy veršů) a konfrontaci lidského života s existencí kosmu (Písně kosmické, 1878). Sbírka Balady a romance (1883) navázala na tradici lidové baladiky a zahájila edici Poetické besedy, kterou Neruda založil a redigoval. Téhož roku vyšly Prosté motivy, působivá sbírka intimní lyriky. Zpěvy páteční vyšly péčí J. Vrchlického po Nerudově smrti (1896). Vrcholem prozaické tvorby jsou Povídky malostranské (1878) a Arabesky, v nichž s citlivou vnímavostí vykreslil osudy nejrůznějších typů postav. Celoživotní žurnalistickou činnost reprezentují soubory fejetonů: Studie krátké a kratší, Žerty hravé i dravé, Obrazy z ciziny aj. Jeho jazykově moderní publicistický styl ovlivnil další vývoj české žurnalistiky; ve své době byl ceněn především jako žurnalista, básnické dílo plně docenily až generace pozdější. Nerudova tvorba zůstává živým uměleckým podnětem dodnes.

Ottův slovník naučný: Neruda Jan

Neruda Jan (Nepom.), vynikající básník a belletrista český (* 9. čce 1834 v Praze – † 22. srpna 1891 t.), pocházel z rodičů chudých, ale přičinlivých. Otec jeho Antonín, dělostřelec 14. setniny u I. pluku děl., pojal r. 1831 jako 47letý vdovec za manželku bezdětnou vdovu Barboru roz. Leitnerovou, jež 3 léta potom obdařila jej ve věku 39 let synem Janem. Nemaje sourozencův a trávě své neutěšené mládí dílem v Újezdských kasárnách, kde se narodil, když otec po sňatku převzal tam kantinu, dílem v tichých končinách malostranských (posléze v Ostruhové ulici – nyní Nerudově), vssál do sebe ono zvláštní ovzduší zákoutí velkoměstských, jež obráží se zřetelně ve vší jeho tvorbě belletristické a nejvíce proniká v jeho proslulých »Malostranských povídkách«. Milá a prostá povaha jeho zbožné matky s jedné strany a přímá, pevná povaha málomluvného, poněkud drsného a přísného otce se strany druhé působily na jeho vývoj měrou značnou; oběma věnoval verše, jež se nám jeví jako pravé perličky citu (»Otcį I–X. v »Obrazech životæ, 1859, když 10. září 1857 otec zemřel v 73. roce, a proslulý cyklus »Matičce«, s níž bydlil až do smrti její r. 1869). Vychodiv obecnou i hlavní školu něm. na Malé straně, byl r. 1845 dán na studie na něm. gymn. malostranském, kdež měl přítelem hlavně G. Pflegra-Moravského, Lužičana M. Hórnika a záhy zemřelého intimniho druha Ant. Tollmanna, jehož památce věnoval r. 1858 první svou sbírku básní »Hřbitovní kvítí«. Již v zimě r. 1847 a v r. 1848 navštěvoval na radu prof. Mühlwenzla české přednášky prof. J. P. Koubka v Klementinu, jež značně přispívaly k jeho uvědomění národnímu. I svatodušní bouře r. 1848 zanechaly v duší malostranského studentíka dojmy trvalé. R. 1850 přešel v sextě na české gymn. akademické, řízené V. Kl. Klicperou a rázem ocitl se r. 1851 v čilém literárním ruchu studentském, v němž vynikali Hálek, Pfleger a j. V tu dobu Neruda hojně četl a seznamoval se s vynikajicími plody Mladého Německa (Heine, Börne, vedle toho Gutzkow, Alfr. Meissner, Hartmann a j.) i se světovou literaturou (Byron, W. Scott, Shakespeare, Dante, Cervantes, většinou v něm. překladech, ač znal již tehdy slušně i literaturu franc.). Po maturitě (1853) byl by se málem stal po přání matčině novicem praemonstrátským, ale po prázdninách se rozmyslil a vstoupil na fakultu právnickou. Po roce přiměl jej otec, že 16. říj. 1854 nastoupil jako aspirant praxi u c. k. zem. vojen. úřadu účetního; ale tam se mu valně nelíbilo (srv. »Kousky zápisků praktikantových« v »Týdnu v tichém domě«), a proto, ač již 15. dub. 1855 byl praenotován na místo účetního éléva, opustil dobrovolně 2. list. službu a po mnohých konfliktech s otcem, poněvadž nechtěl zůstati při právech, věnoval se na filos. fakultě po 3 léta (byl zapsán ještě r. 1858 – 59 v I. běhu) historii a filologii, při čemž od října 1857 učil češtině a němčině v ústavě Wotzelově a od ledna 1858 supploval (s roč. platem 480 zl. stř.) na něm. reálce v Mikulandské ulici místo ochuravělého prof. J. V. Rozuma (až do nastoupení K. Tieftrunka r. 1859) – jeho žákem byl v tu dobu Jakub Arbes! Již před tím r. 1856, kdy českých novin nebylo, vstoupil jako Iokálkář do redakce »Tagesbote aus Böhme◁ a setrval v ní až do konce října 1858, kdy v tomto časopise objevily se známé články proti Hankovi (6. – 29. října) zvané »Handschriftliche Lügen u. paläographische Wahrheite◁, jichž autora Neruda asi znal, ale nikdy neprozradil. Za svého supplování psal tam arci již jen liter. zprávy, referáty divadelní a někdy něco pro feuilleton. R. 1854 dvacetiletý Neruda uveřejnil v Mikovcově »Lumírų (č. 21.) první svou báseň, balladu »Oběšenec« (kterou později beze změny přijal do »Knih veršů«) a to s pseudonymem Janko Hovora (narážka na opak toho = nerůda, nerůdný člověk); z jara r. 1857 otisklo pět v »Lumírų 4 básně ze »Hřbitovního kvítí« a později balladu »Rubáš«, v říjnu t. r. v Ohéralově kalendáři »Čes.-Mor. Pokladnice« (III. ročn. na r. 1858 u Bellmanna) balladu »Dědova mísæ a »Sud« a 2 básně ze »Hřb. kvítí«, všecko pseudonymně. Ale již v pol. prosince 1857 vyšla u Bellmanna první sbírka jeho, smělý cyklus Hřbitovní kvítí (1858) o 52 básních vedle 7 úvodních, jež věnovány památce přítele Tollmanna. Mladý básník byl pln nadějí. Avšak očekávání jeho bylo zklamáno. Vyjma dvě suchá oznámení v »Lumírų a v »Praž. Novinách« (z r. 1857) první básn. sbírka Nerudova, dosti původní a bojovná (srv. hlavně báseň 44. »Na vršíku dům stál bláznů« a obě násled.), naprosto byla umlčena, jakkoli vedle chladné, někdy až mrazivé nálady jevila hluboký celkem cit a hlavně bohatý zdroj nových a nevšedních myšlenek. A ještě 31. pros. 1857 Neruda vydal (již s vlastním jménem) v »Lumírųcyklus eróticko-elegických básní»Anně« s delším předzpěvem a mottem z Heinea (psaný již r. 1856), práci dokonalejší co do formy i vroucnosti lyrické, vzletu i souvislosti myšlenkové, jímž chtěl snad přistříti nepříznivý dojem sbírky první, jež byla myšlenkami hlubší, rázem všelidská a příliš ostře jevila nový směr lyriky české. Erotickou strunu v Nerudovi rozvlnila láska k něžné Anně Holinově, s níž seznámiI se již r. 1852 v tan. hodinách u Linka. Zjednav si přístup do rodiny, seznámil se u starého Holiny s Erbenem, Hankou, Krolmusem, Špatným atd. Když r. 1857 z jara Anna ochuravěla a odjela do Knína, psal jí 3 »listy z vyhnanství«, zajímavé pro zvláštní svůj ráz, »jevící povahu Nerudovu drsnou a zase milou i v lásce a jaksi rudimenta pozdějšího feuilletonisty«, jak praví jejich vydavatel Bohuslav Čermák. Milostný poměr tento skončil se teprve r. 1862, kdy Neruda s dívkou se rozešel, nechodě již do domu, ač jejich nahodilé osobní nebo písemné styky zůstaly stejně přátelské. Měl-li Neruda ještě r. 1860 přání usaditi se jako vydavatel »Obrazů životæ v Litomyšli a spojiti se sňatkem s milovanou dívkou, tož naděje tyto zmizely, jakmile vzal na se jho pravidelné a neúprosně naléhající práce žurnalistické. Ale ani pozdější, takřka platonicko-ideální náklonnost z r. 1864 k mladistvé, ač již churavějící Terezii Marii Macháčkově (srv. krásnou báseň z »Prostých motivů«; Teréza à Gezu) nevedla k cíli, tak jako opozděné tužby z let 80tých, o nichž překvapující zprávy i s básněmi podal P. M. Haškovec ve Vlčkově »Obzoru lit. a uměl.« (1901). – Příprav k vydání památného almanachu »Májį (nákl. H. Dominikusa) r. 1858 Neruda účastnil se horlivě a vedle Hálka byl duší celého podniku, jejž redigoval J. Barák. Jeho příspěvky (lyricko-reflektivní báseň »O Šimonu Lomnickém« a črta »Z notiční knížky novinkáře«), které náležejí k nejlepším v celé knize, vyvolaly některé tendenční posudky nepříznivé, a to, a snad i bolest starší – umlčení »Hřb. kvítí« – přimělo Nerudu k anonymní satirické publikaci U nás, veršované krotké avantury ve čtyřech velmi nestejných zpěvích (Praha, 1856, nákl. H. Dominikusa), namířené proti Jakubu Malému, jenž psal bezpochyby kritiku o »Májį v »Praž. Novinách«. Sotva pak s J. Vilímkem, do jehož »Humor. kalendáře« na r. 1859 přispěl 17 básněmi »Z Mělnické skály«, začal vydávati v lednu t. r. illustr. Obrazy života, orgán mladší generace, již mu bylo vybojovati velký boj proti houževnatému odpůrci nových »zhoubně kosmopolitických a nenárodních« směrů, jenž v pověstných »Listech z Prahy« v čas. »Poutník od Otavy« ostře vystoupil proti »Hum. kal.« i satiře »U nás«, Hálkovým »Več. písním« a vůbec proti všem stoupencům »Máje«. Boje proti skrytému odpůrci a zastanci »panenské« literatury, jenž pak byl nucen se demaskovati (J. Malý), Neruda účastnil se (vedle Sabiny a Hálka) v přední řadě a řízností svou i vervou odzbrojil jej naprosto, tak že po II. ročníku »Máje« umlkl. V této době, kdy zaměstnán byl velice řízením a vyplňováním »Obrazů životæ, jichž druhý ročník přešel již do rukou litomyšlského nakladatele Augusty, Neruda rozvinul též značnou činnost dramatickou. Již první veselohry o 1 dějství Ženich z hladu a Prodaná láska (1859, Divad. Bibl. Pospíšilova, sv. 30. a 31.) měly úspěch a hrávaly se i později často na jevištich hlavně venkovských. Počátkem r. 1860 otiskl v humor. almanachu »Krakonoš« působivý dram. žertík Něvěsta, téhož r. v III. ročn. »Máje« veselohru Žena miluje srdnatost (podle franc. anekdoty, zpracované belletristicky r. 1842 v něm. od Is. Hellera), pak Merendu nestřídmých, dram. capriccio o 1 dějství (v »Humor. L.«, II. ročn.) a konečně r. 1861 jednoaktovku Já to nejsem (podle Schückingovy novelly), poslední tiskem známou práci dramatickou (vyšla v J. Mikuláše Boleslavského Divad. Ochotníku, II. díl, sv. 2.). Všecky tyto práce, spolu s jedinou jeho tragédií Francesca di Rimini, tvoří Divadelní hry, vyšlé jako XI. dil jeho »Sebraných spisů«. Tříaktová truchlohra, zakládající se na výkladu Boccacciově k 5. zpěvu »Peklæ Danteovy Božské Komédie, byla provozována poprvé 15. led. 1860 při odpoledním představení ve stavovském divadle a dílem nepochopením intencí básníkových, dílem jakýmisi intrikami, jichž Neruda se obával a jež dosud nejsou náležitě objasněny, způsobila básníkovi trpké zklamání, tak že se odhodlal vlastním nákladem vydati ji tiskem u Augusty (Litom., 1860) s předmluvou, v níž háje se proti nespravedlivým posudkům ponechává další rozhodnutí veřejnosti. – Zatím přiblížila se doba, kdy Neruda věnoval se úplně spisovatelství a žurnalistice. Snahy jeho po vlastním časopise reformním, aby naplnil nejvřelejší touhu svou nabýti prostředku, jak by vštěpoval spisovatelstvu své ideje a řídil vkus jeho i vkus čtenářstva, zůstaly vždy marné. Redakci »Obrazů životæ odevzdal druhým ročn. J. V. Jahnovi z družiny Májové; 26. září 1863 převzal po K. V. Hofovi redakci lV. svazku »Rodinné kroniky«, ale po V. svazku se jí vzdal; v září r. 1865 zakládá s V. Hálkem týdenník »Květy«, jichž 1. číslo vychází teprve 30. list., ale ustupuje již po roce; po splynutí »Květů« se »Světozorem« (1872) zakládá s týmž přítelem a spolupracovníkem »Lumír« (1873), ale již po roce odevzdává jej do rukou jiných. Všechny jeho záměry tohoto druhu se mu řítily nepřízní doby a poměrův. Ani redakce »Poetických besed«, jimiž r. 1883 vnesl ještě čilejší ruch v tehdejší čilou produkci poetickou, nemůže se pokládati, ač vydal do r. 1890 celkem 41 čísel této záslužné knihovničky básnické, za vyplnění jeho ideálu. Za to tím pevnější posice domohl se hned po prvním zavanutí vánku svobody po pádu Bachova systému, když 1. říj. 1860 s drem Sladkovským, K. V. Hofem, Zelinkou, Svátkem a Donovským vstoupil do redakce prvního denníku českého, do Krásova »Časų, po jeho zániku koncem r. 1861 se Sladkovským do federalistického »Hlasų a 14. čna 1865, když »Hlas« splynul s »Nár. Listy«, se Sladkovským, drem A Finkem a Eman. i Vinc. Vávrou do redakce »N. Listů«, kdež setrval až do své smrti, řídě v nich 25 (a celkem 30) let feuilleton a v prvních dobách i rubriky literarní a divadelní. Sám napsal za 1. čtvrtletí »Časų (do 31. pros. 1860) jediný feuilleton, první český (Karel H. Mácha, 15. list.), pak ještě jiné 4 s plným jménem, a teprve 5. feuilleton »Časų ze dne 26. dub. 1861 (časová causerie) opatřen znakem srovnalosti, rovnostranným trojúhelníkem jenž, objevuje se od té doby v »Čase«, »Hlase«. a nejdéle arci v »Nár. Listech« pravidelně jednou (někdy i 3krát) týdně, přispěl značně k oblibě a moci i vaze tohoto čelného denníku pražského a Nerudovi získal čestný název tvůrce českého feuilletonu. Vykonav již za stud. Iet kratší cestu na rakouský jih, podnikl za podpory 400 zl., jež obdržel od nově založeného »Svatoborų, osminedělní cestu do Německa a Francie, na niž se již déle připravoval. Procestovav jižní Německo a pobyv 5 neděl v Paříži vracel se přes Belgii, Porýnsko, Frankfurt n. M., Lipsko a Drážďany do Prahy s hojnou kořistí dojmův i zkušeností, které již cestou a pak doma feuilletonisticky zpracovával. Plodem cesty té, o níž »Svatoborų podal zprávu, jsou jeho výborné Pařížské obrázky (1864), zajímavě zachycené skizzy Paříže za druhého císařství. Touž dobou vyšla také první sbírka jeho prosy Arabesky, dedikovaná dru Ant. Finkovi, jež vzbudila, jakkoli již z časopisů skoro vesměs známa, všeobecnou pozornost, jmenovitě v částech týkajících se mikrokosmu malostranského. Na jaře r. 1864 bylo mu nabízeno místo dramaturga při »Prozatímním divadle« za ředitelství Thoméova, ale Neruda ho nepřijal. Za nedlouho však, koncem ledna r. 1865, Neruda střetl se jako divad. referent »Hlasų s novým ředitelem Liegertem, z kteréžto srážky vyplynula feuill. rozprava »Kritika a divadlo – u nás«, v níž Neruda s důkladností sobě vlastní rozbírá nedostatky divadelní a hájí volnost kritiky. Koncem r. 1867 Neruda vydal dlouho připravovanou obsáhlou sbírku básní Knihy veršů (Praha, 1868), věnovanou dru. K. Sladkovskému. Ve vážné předmluvě básník vystupuje jako autokritik až příliš přísný, vynechávaje z dosavadních prací časopiseckých mnohé, jež zasluhovaly otištění, jmenovitě pak vybíraje ze »Hřb. kvítí« do oddílu »Lístky hřbitovního kvítí« z 59 čísel jen 25 a jinam 3, takže vyloučil celkem 31 kus z pův. vydání těchto veršů. Kniha obsahuje verše výpravné i lyrické, zakončené oddílem veršů časových a příležitostných, a byla přijata velice příznivě, tak že již r. 1873 bylo třeba poříditi 2. rozmnožené vydání. Po 10 letech dostalo se neuznanému pěvci »Hřbitovního kvítí« spravedlnosti. Měsíční dovolené koncem května a v červnu r. 1868 Neruda použil k nové cestě na rakouský jih, jmenovitě do Krajiny, Korutan, Istrie a Terstu, prodlel delší dobu v Benátkách, na ostrovech Kvarnerských, navštívil chorv. Přímoří, Vojenskou Hranici a částečně i tehdejší tur. Bosnu. Rovněž bohatý výtěžek literární přinesla mu r. 1869 březnová cesta do Uher, kde studoval poměry nově zřízeného státu maďarského a zvláště tehdejší hlučné uherské volby. Rok potom podnikl s E. Kittlem větší cestu na Východ (shlédl Uhry, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, po Černém moři a Bosporu jel do Cařihradu, odtud navštívil Attiku, potom Smyrnu a dotýkaje se přístavů maloasijských z Joppe odbočil do Jerusalema a ostatních histor. míst, zajel do Port Saidu a k novému průplavu Suezskému, přes Káhiru a Alexandrii do Messiny a přes Neapol, Řím atd. vrátil se do Čech). Cestovní episody Různí lidé (1871) a obšírnější vzpomínky cestopisné Obrazy z ciziny (1872) vyrostly z feuill. črt v knihy vážné ceny literární. V tu dobu spadá také otisk polit. studie Pro strach židovský z r. 1870, pojaté později do 2. odd. »Studií krátkých a kratších«, jež druží se k praktické brošurce Kalendářík lidstva (1876) a k pozdější brošuře O šílení v klášteřích (1879, »Epištoly svobody«, č. 19). Znamenitě však vzrostl Neruda v očích literárního čtenářstva, když r. 1876 počal vydávati své rozptýlené a různorodé feuilletony v soustavných svazcích a celcích. Teprve souborné vydání feuilletonů ukázalo v pravém světle vedle známé duchaplnosti a obratnosti slohové obrovskou erudici a sčetlost Nerudovu, teprv ono objevilo čtenářstvu, jež bylo zvyklé zažívati po kouscích novinářské výtvory oblíbeného feuilletonisty, pravý ráz a pravou cenu Nerudových často opravdových, pracných, ač lehce nahozených studií všeho druhu, povznášejících se nad efemérní, pomíjivou zábavu zapadající hned v zapomenutí s novým číslem denního listu. Autor sám byl si vědom významu těchto studií a užil také názvu toho pořádaje vydání souborné (nákl. E. Grégra a Dattla, 1876 – 80). Z pěti svazků vybraných Feuilletonů obsahují první dva z r. 1876 Studie krátké a kratší (zejména v 1. svazku proslulé Trhany, Pražské obrázky, Studie masop. a Rozjímání, ve 2. Články různé), ve III. svazku z r. 1877 jsou Žerty hravé i dravé (Různé, Divadelní, Literní a Sčesané s cizích štěpů), ve IV. svazku Menší cesty (1877), v něž pojaty vedle Pařížských obrázků z r. 1864 pod názvem Jinde črty z Německa atd., pod názv. Doma obrázky ze severozáp. lázní českých a Studie výstavní, a konečně V. svazek (1880) tvoří 2. vydání zmíněných již Obrazů z ciziny, kterými jest zakladatelem belletristického cestopisu českého. Časové mezery mezi IV. a V. svazkem Neruda použil, aby vydal dvě mistrovská díla, kabinetní kousek prosy Malostranské povídky (1878, po druhé 1885) a znamenité Kosmické písně, jež nejen novotou sujetu, ale i tím, že uznaný již prosateur po celém téměř desítiletí chopil se znova lyry, zaujaly veškero literární obecenstvo, tak že již roku 1878 za 14 dní objevila se potřeba nového vydání – věc tehdá neobyčejná (3. vydání 1882 a 4. s illustr. V. Olívy 1893). Neruda zadíval se v nesmírnost světového prostoru zrakem člověka vědce, jenž zbadal i ohromné podrobnosti úžasného toho obrazu, pokud jej ozařují paprsky vědy lidské, ale díval se zároveň i okem básníka; neztrácí se však v té hvězdné nekonečnosti, stále vrací se k zemi a život těch světů nahoře splývá a spřádá se v kosmické jeho písni vždy s životem člověka a lidstva. Z 38 čísel některá jsou plna hloubavé filosofie i čtveračivého humoru, jiná vyznívají tónem hymnickým, jiná dýší hlubokým citem, jiná konečně jsou přísně didaktická, ale vždy umělecká, a stala se majetkem národa (»Vzhůru již hlavu, národe«, »Jak lvové bijem o mříže« atd.). Genrové kresby v »Malostranských povídkách«, psané vesměs, vyjma »Týden v tichém domě«, v letech 1875 – 77, svědčí znovu o bystrém pozorovatelském talentu dítěte Malé Strany a řadí Nerudu, překonávajíce značně starší »Arabesky«, k nejlepším povídkářům světovým. Vedle zmíněného »Týdne« jsou to hlavně »Doktor Kazisvět«, »Svatováclavská mše«, »Večerní šplechty« a zvl. mistrné »Figurky«, jež Nerudu činí schopným soutěže světové. Hned potom r. 1880 Neruda zrevidoval i své první Arabesky a vydal je rozmnožené některými novějšími pracemi (»Papouše▽ aj.) a spojené s »Různými lidmį v jediném svazku. Zatím i »Ženich z hladų dočkal se druhého (1875) a »Prodaná láskæ 3. a 4. vydání (1879 a1886), mistrná studie Báby a baby (z Lumíra 1879) vychází r. 1886 samostatně tak jako »Trhanį (1888), a i první 3 svazky »Feuilletonů« objevují se r. 1881 a 1886 ve 2. vydání. Od r. 1879, kdy byl postižen těžkou chorobou, zánětem žil v nohách, básník již nebyl dokonale zdráv. Od té doby výtečný kdysi společník byl pro společnost téměř ztracen, stal se úzkostlivým, zachovával přísnou životosprávu a nevycházel takřka z domova, leč na své obvyklé procházky po Praze. Ochuravění to přervalo i mnohou blahodárnou jeho činnost. Ustal znenáhla psáti kritiky divadelní a po r. 1882 i literární, jež (uveřejňovány v »Osvětě«) měly velký vliv a váhu. Velká doba příprav k otevření Nár. divadla staví jej r. 1880 v čelo literátů přispěvších k pamětnímu listu Uměl. Besedy Národ sobě; značná řada podobizen, uveřejňovaných na jeho popud v čele »Humor. Listů«, provázena je jeho životopisnými reliefy; důležitá publikace Divadelní táčky (1881) prochází jeho obratnou rukou pořadatelskou. Za to rok 1883, kdy založil »Poetické besedy«, přináší literatuře velkou žeň poetickou; jeho Ballady a romance (čís. 1.) a Prosté motivy (čís. 5.). Balladou r. 1854 začal, ballady a romance zvučí ve valné části jeho »Knih veršů«, jimi naplnil i malou, ale obsahově těžkou knížku z r. 1883. »Ballada horská«, »B. dětská«, »B. zimní«, »B. májová«, »B. pašijová« a »Romance helgolandská«, »R. o Karlu IV.« atd. jsou nejpopulárnější a nejskvostnější čísla této sbírky. Naproti tomu »Prostými motivy« (2. rozmn. vyd. z r. 1888 obsahuje 51 kratších obrázků citových, náladových a genrových) Neruda podává nám svůj intimní denník básnický z let 1879 – 1882. »Prosté motivy« již zvěstovaly, praví Voborník, že rovnováha mužného věku nachyluje se na stranu citovou a uznává s tichým steskem oprávněnost žalob srdce umlčovaného. Kůra bohatého srdce pukla, silná láska k lidem, dětem, k matičce zesnulé a k historii národní slévala se v prudký proud citový, jemuž otevřel bránu nitra ve smyslu jeho mužného charakteru nejdůstojnější, lásku k vlasti, v poslední nejpamátnější sbírce Zpěvy páteční nazvané. Je to torso nedokončeného cyklu (10 básní), jenž by byl poslední metou jeho snah uměleckých a vlasteneckých a plným výrazem jeho charakteru. »Ecce homœ, »V zemi kalichæ, »Za srdcem«, kde se vrací k staršímu svému motivu, koncepcí mohutná báseň »Ve lví stopě« a zvláště významná vstupní báseň »Moje barva červená a bílá« jsou toho svědectvím. (Posmrtné vydání, illustr. V. Olívou, vyšlo u F. Topiče r. 1896.) Tři léta před smrtí (1888) potkala Nerudu veliká nehoda. Sklouznuv na omrzlé dlažbě roztříštil si čepku v koleně a byl dlouho upoután na lože. Vycházel pak vždy jen opíraje se o hůl a o typického průvodce; ale rána, jak pitva ukázala, nikdy se již dokonale nezahojila a ztrpčila básníkovi spolu s rakovinnou hlízou v útrobě poslední léta jeho života, až ho z útrap vysvobodila dne 22. srp. 1891 (k 10. hod. več.) milosrdná smrť. Velkolepý pohřeb konal se 25. srpna (popis obšírný ve »Svět.«, 1891, 501 nsl.). Význam Nerudův jest pro čes. liter. v nejedné stránce směrodatný. V první polovici činnosti své (praví J. Vrchlický v reliefu v »Čes. Poesiį II., 41.) otvíral nové obzory české poesii i prose, stav se takřka tvůrcem celých odborů moderního písemnictví: tak lyriky refiektivní, cestopisu a feuilletonu a literární i společenské causerie. V druhé polovici zakotvil se zcela na půdě domácí a podal v povídce, v drobném genru, romanci a balladě i v prosté písni práce prvního řádu, vynikající hloubkou, vřelostí citu, lapidárností výrazu, dopjav se k nejvyšším metám umění i životní moudrosti. Slabé ozvuky strun cizích z prvních publikací (Heine) záhy zmizely, a Neruda si vytvořil styl rázný, zcela osobitý prosou i veršem, styl, který se vymyká každému napodobení. Pod zdánlivě drsným zevnějškem měl vždy srdce vnímavé a sarkasmus neb ironie byly jen stavidla jeho rozjitřeného citu, zvláště v dobách jeho opuštěnosti, choroby a blížícího se stáří. Životopis Nerudův dosud nenapsán; pilná biograficko-bibliografická studie zesnulého B. Čermáka v »Květech« r. 1895 a 1897 sahá jen do r. 1869; kritické stati napsali El. Krásnohorská v »Osvětě« r. 1895 a J. Vrchlický (»O poesii Jana Nerudy«) jako úvod ke XII. svazku »Sebr. spisů«, částečně i J. Voborník na několika místech »Padesáti let čes. lit.« (1898), kde též vzpomenuto na str. 15. zvláštního utajeného antagonismu mezi oběma náčelníky kruhu »Májovéhœ, jehož se dotýká i J. S. Machar ve čl. o Hálkovi v »N. Době« r. 1895 a Vrchlický na uv. m. str. IV. – V. – Překlady: do němč. od G. Pawikowského »Kosmische Lieder« (Lipsko, 1880), »Malostranské povídky« v Reclamově »Universalbibl.«, někt. básně od Edm. Grüna; do polštiny »Kosm. písně« přeložil Miriam (Z. Przesmycki); do lužic. z »Prostých motivů« překládal Ad. Černý; ruské ukázky při životop. Nerudaově podány r. 1882; 6 ballad do švéd. přel. Alfr. Jensen ve své anthologii z čes. básníků r. 1894; něco přel. i do mad'. – »Sebrané spisy J. Nerudy« vydává od 4. pros. 1891 Ignát Herrmann, dosud 129 seš. čili XII dílů (nákl. Fr. Topiče), které však před 3 lety uvízly. Nové jsou první tři díly vybraných feuill. Drobné klepy (1892-93), uspořádané zcela po způsobu Nerudaově (Díl I.: Různé kresby humoristické. – Něco přírodopisného. – Co nejrůznější. – Díl II. a III.; Od Nového roku do Sylvestra). Díl IV. – X. tvoří »Arabesky«, »Obrazy z ciziny«, »Menší cesty«, 2 díly »Studií kr. a kr.«, »Žerty hr. i dr.« a »Malostr. pov.« (kromě »Menších cest«, jež jsou teprv podruhé vydány, vesměs jako 3. vydání), díl XI. »Divadelní hry« a XII. »Básnické spisy«. Počátek vzpomínek (memoirů) Neruda začal uveřejňovati ve »Zl. Praze« (1885, o Heydukovi a »Májį), ale nepokračoval. Čý.

Související hesla