Nietzsche Friedrich

, německý filozof; iracionalista a voluntarista. Nevěřil v poznávací sílu rozumu bránícího falešné ctnosti a zjednodušujícího bohatou a živou skutečnost. Zpočátku byl ovlivněn Schopenhauerovým pesimismem a estetikou R. Wagnera, německým romantismem a antickými mysliteli. V díle Zrození tragédie z ducha hudby vytvořil romantickou typologii apolinského (světlého, racionálního) a dionýského (temného, iracionálního) principu kultury (viz též apolinské a dionýské). Pramenem poznání je podle Nietzsche intuice, postihující základní princip života – vůli k moci. Úkolem filozofie je přehodnocení všech hodnot (zejm. křesťanských), které vůli k moci snižovaly, a přijetí nové panské morálky, která ospravedlňuje právo nespoutaného života, učí tvrdosti a připravuje příchod nadčlověka. Jeho díla (Tak pravil Zarathuštra, Mimo dobro a zlo, Vůle k moci a jiná) mají vysokou estetickou hodnotu. Nietzsche výrazně ovlivnil vývoj filozofie v druhé pol. 19. a zejm. ve 20. stol.; inspiroval filozofii života, existencialismus a další filozofické směry.

Ottův slovník naučný: Nietzsche Friedrich

Nietzsche Friedrich, filosof německý (* 15. říj. 1844 v Röcken u Lützenu – † 25. srp. 1900 ve Výmaru), byl syn venkovského faráře. Dle rodinné tradice, na níž Nietzsche sám velmi si zakládal, ale o jejíž pravdivosti někteří životopisci (Lichtenberger) pochybují, pocházel s mateřské strany z polské hraběcí rodiny. Dle přání matčina měl býti knězem, vystudoval gymnasium v Schulpfortě a dal se v Bonnu zapsati na theologii. Avšak v mladistvé mysli nadaného, hloubavého studenta odehrál se process skepse, o němž vypravuje v zápiskách uveřejněných v sebraných spisech, tak že dříve, než studia ukončil, byl s vírou náboženskou, kterou s počátku snažil se symbolickým výkladem spojiti s vědou, na dobro hotov. Odvrátiv se od theologie věnoval se na lipské universitě filologii klass. pod vedením Ritschelovým, jenž si jej velice oblíbil. Na jeho doporučení dostalo se Nietzscheovi professury klass. filologie na lyceu v Basileji, dříve než nabyl doktorátu, který mu zase přičiněním Ritschelovým universita lipská přisoudila bez zkoušek a bez dissertace. Vyvázav se z německého poddanstvi, kdež byl dělostřeleckým důstojníkem v záloze, přednášel na basilejské vys. škole filologii a na paedagogiu tamtéž o filosofii a paedagogice, napsal několik učených rozprav filologických, básnil a pěstoval hudbu. Schopenhauer byl jeho zamilovaným filosofem, a když seznámil se s Wagnerem, stal se nadšeným hlasatelem jeho reformátorských snah a filosofických názorův. Později ovšem, když změnil svůj názor filosofický, odvrátil se od Wagnera a vřelé přátelství přešlo v příkrý antagonism, z čehož mu pošlo mnoho vnitřních i vnějších nesnází a výtek. Čím dále tím méně uspokojovala jej filologie a tím více oddával se filosofickému přemyšlování. Do této doby padá první jeho filosofický spis Die Geburt der Tragoedie aus dem Geiste der Musik (1872), po němž brzy následovaly Unzeitgemässe Betrachtungen (I. David Strauss der Bekenner und der Schriftsteller, II. Vom Nutzen und Nachtheil der Historie für das Leben, lII. Schopenhauer als Erzieher, IV. Richard Wagner in Bayreuth) 1873 – 76. Spisy tyto vzbudily veliký vzruch v německé veřejnosti, avšak spíše na neprospěch autora, v němž viděli pořád více filologa a básníka než filosofa. Jmenovitě první spis byl nepříznivě vítán odbornou kritikou. Přednášky, které touž dobou měl na paedagogiu, vyšly v sebraných spisech pod názvem Über die Zükunft unserer Lehranstalten. Mezitím však Nietzsche onemocněl. Ve válce francouzsko-německé šel dobrovolně ošetřovat raněných, poněvadž jakožto švýcarský občan nesměl chopiti se zbraní, a při té příležitosti ulovil si nemoc, která měla pro něho osudné následky. Dědičná zatíženost podporována touto nemocí počala se projevovati psychosními příznaky. Nietzsche trpíval hroznou nervosou, která jej donutila nejprv vzdáti se professury (1876) a hledati úlevy v lázních a na jihu (v Nizze, Engadinu, Janově), potom činila jej neschopným k veškeré práci duševní na kratší i delší dobu. Věrnou družkou byla mu tu sestra pí. Foersterová. Utrpení to mělo vliv na povahu i na tvoření jeho, nesnadno rozhodnouti, zdaIi blahodárný či zhoubný. N., nemoha souvisle pracovati, používal chvilek úlevy, aby zachycoval myšlenky své stručnými aforismy, v nichž básnickým nadáním zhušťoval je v oslňující obrazy a polemický jejich hrot přiostřoval žíravou satirou a řízným vtipem. Tento druh spisování Nietzsche vypěstil k nebývalé dokonalosti a jemu má děkovati nejvíce za svůj úspěch v širších kruzích, ale ten jest také příčinou útoků stejně četných odpůrců, jimž slabé stránky aforistického psaní (skoky, spory) poskytují vítanou zbraň. Nemoc nezlomila N., nýbrž měla, jak sám přiznává, ten dobrý účinek, že sesílila jeho lásku k životu, učinivši jej optimistou, a že naučila jej bráti život v jeho pravdivosti bez okrašlujících hypothes; stupňovala jeho sebevědomí a zatvrdila jeho srdce vůči sobě samému i vůči jiným. V této době napsal a vydal Menschliches, Allzumenschliches, dva díly, v druhý pojat Der Wanderer und sein Schatten, Morenröthe a Fröhliche Wissenschaft (5 knih, poslední však spadá do pozdější doby). Po nich vyšlo nejznamenitější dílo Nietzscheovo, Also sprach Zarathustra. Je to filosofická báseň jediná svého druhu v světové literatuře. V rámci symbolického děje (Zarathustra sestupuje s horské samoty, aby hlásal lidem nové učení) podává Nietzsche svůj názor světový, který vrcholí v myšlence obroditi nynější zkaženou společnost ideou lepší budoucnosti, nadějí v dokonalejší (fysicky i duševně) typ lidí. Dikce je napodobením slohu indských knih náboženských, plna stkvělých, někdy příliš hledaných obrazův a symbolických obratů; látka rozdělena v kapitoly, obsahující řeči Zarathustrovy, písně a básně; všude plno síly a nadšení, ale také nejasnosti a hyperbol. Spisem tím, o němž pracoval od r. 1883 – 1885, vyčerpána jest energie Nietzscheova. Co vyšlo po tom, nese zřejmé známky ubývání duševních sil, které zhoubná nemoc postupně ničila. Sebevědomí Nietzscheovo, kterému nedostačovalo uznání Zarathustry ve veřejnosti, stupňovalo se měrou nenormální, polemika přecházela ve vášnivou útočnost namnoze nespravedlivou, zvláště proti křesťanství. Kdo zná Nietzsche jen ze spisů této doby, nepřemůže odporu četbou vzbuzeného, aby byl k němu nestranně spravedliv. Spisy této doby jsou Jenseits von Gut und Böse, Wille zur Macht, široce založený pokus odůvodniti vůdčí myšlenky Zarathustrovy, z něhož ukončen pouze I. díl Antichrist, obsahující prudkou invektivu proti křesťanství, Fall Wagner, Zur Genealogie der Moral, Götzendämmerung, Dionysosdithyramben, znamenité básně, Ecce homo, vzpomínky, a konečně Nietzsche contra Wagner r. 1888 v prosinci. Počátkem následujícího roku odvezen byl do ústavu choromyslných, potom si jej vzala sestra k sobě a u ní zemřel. – Nietzsche jest dosud spíše pověstný než slavný; neobyčejnost zjevu na všech stránkách nedá ustáliti se úsudku. Dějinám filosofie a kulturního vývoje lidstva evropského je dán problém, o jehož definitivním rozřešení nelze dosud mluviti. Ve vývoji Nietzscheově rozeznati lze 4 periody. První sahá do vydání spisu Menschliches Allzumenschliches, druhá až k vydání Zarathustry, třetí vyplněna jest tímto a čtvrtá obsahuje spisy po Zarathustrovi vydané. V první periodě Nietzsche stojí na metafysickém podkladě Schopenhaurovském s optimistickou obměnou Wagnerovskou. Vůle je podstatou světa a její neurčité snažení dochází výrazu v hudbě, která člověku dá tušiti příbuznost s veškerenstvem, zbavujíc jej v nadšení dionysovském pout individuálnosti a vzbuzujíc touhu po splynutí s celkem povznáší jej nad útrapy tohoto života. Kultura vyplývající z uměleckého instinktivního poznání je pravá, jako bylo to u Řeků, když vznikala tragédie; rozumovost odvedla lidi od pravé cesty do prázdnoty žurnalisticko-učenecké naší doby, odkudž jest návrat možný pouze uměním ve smyslu Wagnerově. Genius tudíž jest ideálem a cílem vývoje, k jehož zrození příroda i lidstvo musí pracovati. V druhé periodě Nietzsche zříká se tohoto ideálu i s jeho představitelem Wagnerem a promýšlí do posledních konců důsledky evolucionismu; zavrhuje všechnu metafysiku jakožto naprosto nemožnou a vše, co s ní souvisí: náboženství, umění, éthiku; jediným štěstím jeví se mu věda a poznání, ale jako by se hrozil posledního důsledku, jenž je hrubý egoism a fatalism, vystavuje v periodě třetí ideál nový. Perioda ta obsahuje vrchol vývoje, vše, co Nietzsche pověděti chtěl a mohl, je v Zarathustrovi; obě předchozí periody jsou sloučeny v originální názor, jehož hlavní pojmy jsou nadčlověk a věčná střída věcí. Nadčlověk jest fysicky a duševně dokonalejší typ člověka, k němuž vývoj spěje přirozenou nutností, která se projevuje v nitru člověka jako pud po moci – Wille zur Macht. Cíl tento si uvědomiti a vědomě k uskutečnění jeho přispívati jest úkolem člověka; v uvědomění tom jest dán základ pro mravnost, jejíž zásady liší se od běžné morálky právě proto, že tato směřuje k zachování a oblažení nynějšího člověka. Avšak kdo je nadšen ideálem nadčlověka, musí pokládati nynějšiho člověka za překážku k uskutečnění cíle pravého, musí jím pohrdati a jeho štěstí nepokládati za nic, nesmí úzkoprsým soucitem podporovati jeho slabosti, musí zvrátiti všechny řády, které udržují jeho existenci, nábožen., společenské, rodinné, musí lidstvu ukázati desku nových hodnot a přesvědčiti je o nicotě hodnot starých. Odtud čerpá Nietzsche odvahu k svým výpadům proti křesťanství, které náboženstvím soucitu směřuje k rovnosti všech a udušuje vzrůst duchů mocných, kteří by ukázali lidstvu pravý jeho cíl; proto zavrhuje demokratism a snahy emancipační, proto brojí proti vědě a zženšťujícímu, vysilujícímu umění Wagnerovskému. Bůh je ztělesněním tužeb a přání malých lidí, symbolem nicoty dnešního lidstva, musí »zemřítį, jak praví N., aby nadčlověk mohl býti sám sobě bohem, t. j. cílem. Avšak co potom, až tu bude nadčlověk? Je tím vývoj ukončen ? Nietzsche odpovídá myšlenkou věčné střídy věcí. Vývoj jde v kruhu; vše, co bylo, bude zde opět a opět, i poslední člověk vrátí se se svou ničemností; tudíž nezbývá, než aby člověk žil tak, aby mohl chtíti, aby se jeho život opakoval, což je možné v pravém smyslu jen, bude-li pracovati o uskutečnění ideálu nadčlověka. Jak patrno, vylučují se obě hlavní myšlenky a vyrovnáni jejich způsobem právě naznačeným není uspokojivé. Nietzsche spokojil se s ním v Zarathustrovi, který končí hymnem na věčnost, avšak spor ten zůstává nerozřešenou záhadou jeho spekulace a charakteristickou známkou její slabosti. Ve 4. periodě Nietzsche pokusil se vědecky odůvodniti myšlenky, které v Zarathustrovi podává dogmaticky v rouše básnickém; avšak marně. Nestačily mu síly a zbývá jen rozlišení morálky otrokův a pánů, k němuž dospěl ve spise Zur Genealogie der Moral chtěje odůvodniti pojem nadčlověka historickým vývojem. Morálka pánů vyplynula z překypujícího vědomí síly dobyvatelů, kteří ovládli slabochy a jsou typem aristokratickým ve vývoji, z něhož zrodí se nadčlověk. Morálka otroků vyplynula z malomocného záští podmaněných, kterým zrovna to, co bylo ctností pánům, jevilo se nectností a kteří za ctnost povznesli to, co udržuje je v úpadku. Morálka otroků stala se prostřednictvím křesťanství vládnoucím názorem naší doby. Ve spise Wille zur Macht mezi jiným měl býti dán vědecký podklad názoru o věčné střídě věcí. Náčrtky zachované svědčí, že se nezdařil. Úhrnem filosofie Nietzscheova nemůže podati uspokojivého názoru světového, ale jednotlivé myšlenky, hlavně myšlenka nadčlověka, jsou schopny, aby daly podnět k přemýšlení dalšímu. Vedle kritiky nynějších názorův éthických i metafysických tato okolnost jest nejvýznamnější vlastností Nietzscheovy filosofie. Nerozřešil záhad, ale přispěl k jejich určitějšímu poznání svým neohroženým ohledáváním i těch pojmů, které pokládány bývají za vymoženosti nad pochybnost zajištěné; posílil lásku k životu a dal životu určitý cíl. – O Nietzscheově životě píše obšírný spis pí. Foerstrová, jehož vyšel díl I. Stručnější jest spis paní L. Andreas-Salomé, Fr. Nietzsche in seinen Werken (Vídeň, 1894). O filosofii jeho jsou pěkné spisy Riehlův (ve Frommanově bibl. klassiků), Steinerův, Fr. N., ein Kämpfer gegen seine Zeit (Výmar, 1895), Grimmův, Das Problem Fr. Nietzsche (Berlín, 1899), Lichtenbergrů v francouzský, přeložený též do češtiny (u Pelcla). Výklad k Zarathustrovi píše Naumann, Zarathustra Commentar (Lipsko, 1899 sl.). Spisy Nietzscheovy vyšly v XI dílech u Naumanna v Lipsku. Výtah ze Zarathustry česky podal F. V. Krejčí s úvodem. Souhrnné ocenění jeho filosofie viz v »Č. Myslį I. seš. 6. Přehled a rozbor Nietzscheovské literatury tamže II. seš. 4. sl. Polemická literatura je velmi obsáhlá. Kčí.

Související hesla