Nihilismus

a) přesvědčení, že nic na světě nemá absolutní hodnotu nebo platnost. Odmítání absolutního základu pravdy či dobra, jemuž by člověk byl zavázán bezvýhradnou poslušností či věrností. Téma nihilismu otevřel F. Nietzsche, který svoji filozofii chápal jako překonání nihilismu důrazem na lidskou vůli a tvořivost; b) nepřesné označení pro duchovní a společenské hnutí v Rusku 60. – 80. let 19. stol. Z latinského nihil, nic.

Ottův slovník naučný: Nihilismus

Nihilismus ve smyslu filosofickém. N., pokrokové a revoluční hnutí zvláštního rázu v Rusku. Ideovým základem hnutí tomu stal se absolutní individualismus, obracející se proti poutům náboženství, vlády a zvyků; k němu přidala se potom všeobecná agitace proti trvajícím řádům. Jméno vyskytuje se poprvé v románě I. S. Turgeněva »Otcové a dětį. V prvních letech vlády Alexandra II., kdy svoboda slova a tisku proti předešlému obmezování značně pokročila a skládány veliké naděje v liberální tendence nového cara, nihilismus jeví se jako proud literární, obrácený hlavně proti konservativním tendencím a náboženství, který činil materialismus podkladem světového názoru. Hlavní jeho vůdci jsou v době té Nikolaj Černyševskij, Petr Lavrov a Petr Kropotkin. Kolem r. 1870 jeví se již vliv směru toho na širší vrstvy a počíná se doba přímé akce. Hnutí zasáhlo nejvíce do tříd mladší intelligence, do kruhů studentstva a mladé šlechty, vniklo do živlu ženského ráznou emancipací a přijalo do sebe různé theorie společenské opravy a převratu povstávající v západním světě, hlavně myšlenky pařížské kommuny. Nihilismus nedospěl k jednotnému určení positivních cílů; v jeho řadách zastoupeni liberálové, socialisté i anarchisté, shodným bodem stalo se však všem přesvědčení, že nutno nejprve dosavadní pořádek úplně zničiti a znova budovati na samostatném základě. Propaganda pro názory ty vycházela hlavně z kruhů universitních a šířila se brzy mezi lid venkovský i městský, jakož i vyšší společnost. Důležitým ohniskem hnutí stal se za hranicemi Curich. Idealismus namnoze utopistický těchto oprávců veřejného řádu nutně střetl se záhy s mocí státní, která po částečném nezdaru reforem z r. 1861 a po polském povstání r. 1863 víc a více vracela se ke starému konservativismu. Vznikla policejní podezřívavost, po r. 1865 i persekuce a hromadné processy, a naproti tomu se utvrzovalo u nihilistů přesvědčení, že nutno nejprve dosavadní řády násilím odstraniti a státní moc attentáty zastrašiti; strana přívrženců terrorismu a politické vraždy nabývala ve straně větší a větší převahy. Směr ten stal se jasným r. 1878, když Věra Zasuličova, postřelivší chefa moskevské policie Trepova, za všeobecného souhlasu omladiny porotou osvobozena, a když brzy potom náčelník policie v Oděsse, Mezencov, zastřelen. Od té doby střídaly se pak vzájemně popravy nihilistův a attentáty proti orgánům a stávaly se předmětem zájmu vší Evropy. R. 1879 došlo k pevnější organisaci strany na několika kongressech; většina soustředila se ve sdružení ústředním zvaném »Narodnaja voljæ, které opatřeno exekutivním komitétem a orgánem v Genevě vycházejícím (»Messager de la Volonté du peuple«), federalistická strana zřídila skupinu »Černyj pereděl«. Exekutivní komitét organisoval činnou akci terroristickou soustavnými attentáty a publicisticky, pomocí četných tajných tiskáren. Úsilí policie proti hnutí obráceně zdálo se býti marným, v nejvyšších, ba i policejních kruzích ukazovali se přívrženci převratu. Hlavní úsilí strany obrátilo se pak proti životu carovu. Již r. 1879 prohlášeno jeho odsouzení komitétem a učiněn naň dvojí attentát, avšak bez úspěchu; r. 1880 následoval dynamitový výbuch v Zimním paláci a 13. (1.) března 1881 zavražděn Alexandr II. opravdu výbuchem pumy na břehu průplavu svatokateřinského. Vláda jeho nástupce Alexandra III. pokračovala však v rázné obraně proti nihilismu; následovaly četné popravy, ale rovněž četné nové útoky na státní orgány, hlavně policejní úředníky. Ještě v listopadu r. 1881 postřelen general Čerevin v Petrohradě, v březnu r. 1882 zabit generál Strělnikov v Kijevě, v prosinci r. 1883 podplukovník Sudějkin v Petrohradě. Poslední z těchto činů byl proveden členem exekutivního komitétu Děgejevem, jako očista za předchozí udavačské služby, které vykonal vládě. Pro toto vnikání vyzvědačských živlů i do nejužší organisace sdružení rozdělil se potom komitét ústřední na několik samostatných odborův, ale činnost jeho počala zvolna ochabovati. Neústupná policejní energie se osvědčila účinnou, ovšem za cenu částečného ochromení společenské a duševní volnosti vyšších tříd, kde nihilismus stále nalézal nejmocnější podporu. Bezvýslednost terroristického hnutí ukazovala se zjevnou, nejdůležitější attentáty, proti životu carovu směřující, vesměs prozrazeny a minuly se úspěchem; tak pumový attentát chystaný v Petrohradě v březnu r. 1887 a podkop podpálený r. 1888 na dráze u Borek. V l. 1889 a 1890 ruská policie potlačila také některá hnutí chystaná v cizině, hlavně Curichu a Paříži. V posledním desítiletí utichla akce exekutivních komitétů skoro nadobro, různé tiskopisy a tajné tiskárny svědčí však stále o její další existenci. – Literatura; Karlowitsch, Die Entwickelung des russischen Nihilismus (Berlín, 1880); Stepniak, La Russiasotterranea (Milán, 1882); Thun, Gesch. der revolutionären Bewegungen in Russland (Lipsko, 1883); Oldenberg, Der russische Nihilismus (Lipsko, 1888).

Související hesla