Nosticové

, šlechtický rod pocházející původně z Lužice, který se v 16. stol. usadil i v Čechách (Hanuš z Nosticů 1528). V 17. a 18. stol. rozkvět rodu; Ota z Nosticů byl povýšen v roce 1623 do panského stavu. Při pobělohorských konfiskacích získali Nosticové velký majetek v severních Čechách (Falknov).

Ottův slovník naučný: Nosticové

z Nostic hrabata, prvotně jen rytíři, kteří se jmenovali po sídle svém Nosticích u Budyšína, prvotně v Lužici osedlí byli a odtud se i po Čechách a Slezsku rozvětvili. Erb: štít na kříž rozdělený, první pole modré, v něm zlatý půlměsíc a na něm dva kančí zuby proti sobě hřbety obrácené, červenou a bílou barvou kostkované, druhé pole stříb. s černým křídlem, přes něž jde zl. pruh na příč, třetí stříbrné, čtvrté modré. Na rozhraní vrchních polí začíná se rukověť kotvice, barvená zlatým a modrým, a sahá až ke zpodu, odkud háky její jdou do 3. a 4. pole, modrý do bílého, bílý do modrého; dvě helmice, na pravé dotčené křídlo, na levé dva rohy červ. a bílou barvou kostkované a mezi nimi péra modré, zlaté a modré. České větve mají kromě toho štítek s červenými a zlatými pruhy za říšské hrabství Rhienek. První do Čech přišel Hanuš, usadil se r. 1528 v Praze a držel r. 1532 a 1541 statek Rudu (byv ovšem za obyvatele království přijat). Potomek jeho Burjan postoupil Rudu (1581) císaři a dostal za ni Kounov († r. 1590). L. 1609 koupila Dorota z N. Všehrdy a r. 1615 žili Jan Adam na Kounově, Jiří na Dolankách a Jeronym na Betlsdorfu. Jan Adam sice r. 1622 o vše přišel, ale Kounov navrácen jemu a Všehrdy manželce. Onen držel po něm syn Jan Hanuš († 1664), jenž měl syny Jana Mikuláše a Heřmana Jáchyma. Tento ujal Kounov a prodal jej (1675) mateři Anně Markétě (zase provdané Mynichové) roz. Bechynce z Lažan a tato zase r. 1678 hraběti ze Sinzendorfu. Herman zdědil r. 1681 Kolešovice (po otčimovi?) a r. 1684 Černoc. Zemřel r. 1694 zůstaviv z manž. Maximiliány Babkovny z Meziříčka syna Jana Ferdinanda, jenž držel Kolešovice, ale ty po jeho smrti pro dluhy prodány (r. 1719). Zakladatelem bohatství a moci N-ův byl Ota, syn Jeronyma z N., hejtmana zemského ve Zhořelci († 1574). Týž stal se r. 1606 radou nad appellacími, r. 1610 povýšen na něm. místokancléře, pak se stal kromě toho říšským radou dvorským. Od té doby účasten byl všech důležitých jednání při c. k. dvoře, zejména měl velký podíl při skládání Obnoveného zřízení (1627). 3. čce 1623 povýšen do panského stavu starož. rodův, 3. říj. t. r. stal se palatinem, 24. říj. t. r. povýšen do stavu říš. svob. pánův. Za konfiskace se velice obohatil, koupil r. 1622 Falknov, r. 1624 některé vesnice před tím Loketských, r. 1627 Heinrichsgrün, r. 1628 Řehlovice, r. 1629 Hliňany, též domy na Malé Straně, z nichž povstal nynější palác. † ve Vídni v prosinci r. 1630. Posledním pořízením (d. ve Vídni 16. dub. 1631) zřídil dědicem svého jmění a panského stavu Jana Hartvíka, syna sestry své Žofie. Tato totiž byla druhou manželkou Jana z N. z pošlosti Rotenburské († 1619), jenž měl za první manželku Helenu ze Schlichtingu. S touto měl syna Otu, s onou Jana Hartvíka. Od nich pocházejí dvě české pošlosti. A. Rokytnická pošlost: Ota (* 23. květ. 1608 v Seifersdorfu) studoval na universitách v Lipsku a Štrasburce, r. 1630 byl na říš. sněmu v Řezně, 18. květ. 1631 obdržel panský stav kr. Č., 8. čna t. r. stal se radou nad appellacími, r. 1637 povýšen za kancléře vrchního úřadu slezského, r. 1642 stal se hejtmanem vratislavským, r. 1650 hejtmanem ve Svídnicku a Javorsku a konečně tajným radou. R. 1657 vydal pochvalný spis o cís. Ferdinandovi III. Kromě statků ve Slezsku držel Rokytnici, kterou byl Jan Mikuláš z N. (1627) vyfrejmarčil za svůj statek Kunvald. † 14. list. r. 1664 (manž. Barbora Kateřina Vachtlovna z Pantenova). Syn jeho Krištof Václav (* 1643) byl c. k. tajným radou, kom. hejtmanem ve Hlohovsku, později ve Svídnicku a Javorsku, až také vyslán od císaře do Polska. R. 1673 obdržel léno na říšské hrabství Rhienek, 27. čce 1675 povýšen do hrabského stavu kr. Č., 27. list. 1692 stal se říšským hrabětem. Protože byl pánem vzdělaným a přítelem věd a umění, sepsáno jest o něm několik pochvalných knih († 1712, manž. 1. M. Juliana Metychovna z Čečova † 1706, 2. M. Alžběta v. Schönau). Mladší jeho syn Ota Václav držel slezské statky, byl c. k. tajným radou, kom. hejtmanem ve Vratislavsku a zemřel bezdětek. Starší syn Jan Karel (* 1673) držel Rokytnici, byl c. k. skut. tajným radou, komořím a nejv. štalmistrem ovdovělé císařové Amalie († 17. dub. 1740, manž. 1. M. Maximiliána ze Sinzendorfu, 2. M. Karolina hr. Fuchsová). Nejstarší jeho syn Josef Vilém (* 27. čce 1706) držel Rokytnici, byl c. k. taj. radou, kom. praesidentem komory v Korutanech, r. 1750 – 1757 praesid. nad appellacími v Praze, r. 1757 až 1760 nejv. sudím a pak nejv. komorníkem († 10. led. 1787, manž. Ludovika hr. Metsch). Syn jeho Jan Josef (* 19. září 1741) byl pruským komořím, stal se kolonelem ve Francii a postoupiv (1794) statky své synu Josefovi, zemřel v Praze 22. února 1808 (manž. M. Josefa hr. z Kounic). Dotčený Josef (* 3. září 1764) byl c. k. taj. r., kom. a podplukovníkem († 3. čce 1849, manž. Johanna hr. Bees). Syn jeho Jan Václav (* 25. led. 1791) dědil Rokytnici a statky ve Slezsku a též Sinzendorfské svěřenství Planou s Kočovem († 21. říj. 1852, manž. Karolina hr. Clam-Gallas † 1863). Jediný jeho syn Josef (* 5. pros. 1821) držel všechny dotčené statky, byl c. k. taj. r., kom., od r. 1861 dědičným členem panské sněmovny a † 16. říj. 1890 nemaje muž. dědicův (manž. Ernestina z Valdšteina † 1857). Statky jeho dostaly se dcerám Marii, manž. Karla Ervina z N., a Ernestině vd. Volkenšteinové. B. Mladší pošlost: Jan Hartvík (* 1610) přistěhoval se z Lužice do Čech, ujal dědictví po ujci a stav se obyvatelem království, povýšen 29. ledna 1631 do panského stavu star. rodův v kr. Č. V l. 1638 – 1642 byl radou dvor. a kom. soudu, r. 1644 jmenován praesidentem nad appellacími, 6. srp. r. 1646 povýšen do hrab. stavu kr. Č., 9. květ. r. 1651 obdržel říšské hrabství, 16. květ. 1651 jmenován nejv. komorníkem, 5. ún. 1652 stal se nejv. kancléřem, ve kterémž úřadě do smrti zůstal. Kromě toho byl c. k. taj. radou, kom. a rytířem zl. rouna. Zdědiv Falknov, Jindřichovice (Heinrichsgrün) a Řehlovice, též pražský dům, který r. 1660 velikým nákladem vyzdvihl, skoupil drahně statků, jako r. 1651 Grabštein, r. 1652 Pakoměřice a Líbeznice, r. 1654 Bašt, r. 1662 Trmice, r. 1666 Kraslici, r. 1667 Žďár, též Žernoseky, a zdědil Měšice. Od arcibiskupa mohučského obdržel r. 1673 čásť hrabství Rhienek a tím nabyl i práva sedati na hrabské lavici kollegia franckého kraje, v něž r. 1674 uveden. Ženat byl 1. s M. Kateřinou hr. ze Žďáru, 2. s M. Eleonorou Popelovnou z Lobkovic ovdov. Berkovou († 22. srpna 1681). † ve Vídni 24. břez. 1683. Synové jeho (z 2. manž.) byli Antonín Jan a Václav Desiderius. Onen byl při smrti otcově c. k. radou, kom., assessorem u dvorské kanceláře kr. Č., později (1695) stal se dvorským sudím, v čci r. 1706 nejv. maršálkem a v l. 1708 – 1732 byl nejv. hofmistrem. V l. 1684 – 1689 byl též mimořádným vyslancem ve Švédsku, po léta c. k. místodržícím, soudcem zemským a purkr. chebským. R. 1706 zdědil po Frant. Antonínovi hr. Berkovi, svém bratru jednobřišném, Jablonný a Nemyslovice, jež však r. 1708 prodal. † 30. října 1730, maje 84 let svého věku. Z manž. svého s M. Terezií hr. z Herberšteina měl jediného syna Karla Josefa (* 1682), jenž před otcem zemřel (1703). Veškeré jmění Antonínovo přešlo tudíž na Františka Václava (* 1697), jediného syna Václava Desideria († 1700) a M. Alžběty roz. hr. Vchynské (od r. 1702 zase Vratislavové, † 4. říj. 1747). Týž byl ženat s Kateřinou Alžbětou hr. ze Schönbornu († 26. ún. 1777), přikoupil k Falknovu statky Perglas, Schaben a Štampach a k Pakoměřicům statek Mratín. Byl c. k. tajným radou a komořím a zemřel v září r. 1765. Syny měl Františka Antonína a Bedřicha Mořice. Tento (* 1728) byl c. k. skut. kom., generálem jízdy, majit. kyrysnického pluku, později tajným radou, rytířem zl. rouna, praesidentem dvorské válečné rady a FM. Po otci držel panství trmické, k němuž r. 1773 přikoupil Předlici, Žernoseky s Libochovany a Žďár. † ve Vídni 19. list. 1796. František (* 1725), starší jeho bratr, muž osvícený, vyšší studia vychodil v Praze a v Lipsku a obdržev důkladné právnické vzdělání oddal se službě vojenské (1743) a bojoval statečně se Španěly a Vlachy. R. 1750 stal se radou nad appellacími, r. 1758 soudcem zemským, r. 1763 taj. radou a přísedícím konsessu nejv. úředníkův, r. 1764 gubern. radou, r. 1772 kommandérem řádu sv. Štěpána, r. 1781 nejv. hofmistrem, r. 1782 nejv. purkrabím a praesidentem král. gubernia. Jako úředník byl sice spravedlivý, ale lidský. Na všech svých panstvích stavěl zámky a kostely (1767 v Měšicích, nákladem 200.000 zl.), také velké stavovské divadlo v Praze r. 1781 od něho stavěno. Přemožen jsa prací žádal za sproštění úřadu, což teprve po třetí žádosti povoleno (1787). Před tím skoupil Luky, Budov, Věrušičky (1778) a Tyniště (1783), což svedl na panství Lucké a Hřebečníky. † v Praze 29. září 1794. Od r. 1757 byl ženat s Eliškou Krakovskou ovdov. Libšteinskou z Kolovrat († 25. srp. r. 1815) a měl s ní několik synův a dcer, z nichž povstaly dvě pošlosti. aa) Starší pošlost pochází od Bedřicha Jana (* 1762), jenž zdědil Falknov a jiné statky po otci a Žďár po strýci Bedřichovi; z toho prodal r. 1799 Luky a r. 1803 Žďár. † 10. dub. r. 1819 (manželka Anna de Periez-Burdet, † 31. pros. 1820). Synové jeho byli 1. Robert (* 1798 – † 1. pros. 1820); 2. Ervin (* 1806), držitel Falknova, Heinrichsgrünu, Řehlovic, Kraslice a Pakoměřic, c. k. tajný rada a předseda jedn. přátel umění v Praze, † 17. ún. 1872 (manž. Filipina z N., † 18. ún. r. 1876); 3 Hugo (* 1814), pán na Slabcích a Hřebečnících, † 24. led. 1884 (manž. Marie Christ. Eleon. hrab. z Klamu a z Martinic). Od obou posledních jsou potomci. Syn Ervinův byl Bedřich (* 1835 – † 12. čna r. 1866) a tohoto synové Ervin (* 1863), držitel majorat. statkův a dědičný člen panské sněmovny, a Leopold (* 1865), jenž drží Perglas. Oba mají potomstvo. Po Hugovi jsou synové Karel Ervin (* 1850, s manželkou Marií z N. vyženil Rokytnici), Jindřich (* 1854) a Robert (*1856, jesuita). bb) Mladší pošlost: Jan Nep. (* 24. břez. 1768) zdědil Trmice (s Předlicí) a Žernoseky (s Libochovany) po strýci Bedřichovi a koupil Průhonice (1800). Byl c. k. kom., tajným radou a FML. a vyznamenal se ve francouzských válkách, zejm. u Lipska († 22. říj. 1840, manž. 1. Žofie hr. Apraksinova † 1802, 2. Antonie hr. Šlikovna † 18. srp. r. 1830). Ze synův, kteří jej přečkali, starší byl Albert (* 23 srp. 1807 v Trmicích), jenž měl po otci Trmice, Žernoseky a Průhonice. Vychodiv studia na universitě pražské vstoupil r. 1828 do praxe u gubernia, stal se r. 1834 kraj. kommissařem, ale vystoupiv r. 1840 ze státní služby zvolen r. 1842 za přísedícího zemského výboru, byl pak od r. 1848 účasten rozličných jednání veřějných a členem rozličných kommissí. R. 1860 povolán jest do rozmnožené říšské rady a stav se jejím místopředsedou, vyslán r. 1861 od velkostatkářův za poslance do říšské rady. Poslanectví tohoto se vzdal pro velký nával práce, byv jmenován nejv. maršálkem, ale i v tomto úřadě jen krátce potrval. Kromě toho býval předsedou neb členem rozmanitých ústavův a korporací, majetníkem rozličných řádů, členem mnohých dobroč. a vědeckých společností. O zřízení hypoteční banky dobyl si velikých zásluh. Byl pán osvícený a bohatýrskými ctnostmi zdobený; nejkrásnější jeho vlastností byla spravedlivost, pro kterou odstoupení jeho z maršálství velice želeno. † 25. led. 1871 a pohřben v rodinné hrobce ve Falknově, manž. Adéla ovd. hr. Sweerts roz. Puteani. Jediná jeho dcera Marie (* 1863) zdědila jeho statky a vdala se 16. ledna 1885 za Arnošta hr. Sylvu Tarouccu. Druhý syn Janův byl Heřman (* 1812), c. k. komoří, tajný rada, generál jízdy (manž. Vilemína kněžna Auersperková, † 1886), jehož synové jsou Albert (* 1843, má potomstvo) a Karel (* 1849). Třetím synem Janovým byl Sigmund (* 1815 – † 1890), po němž žijí synové Jan (* 1847) a František (* 1850). – Kromě těchto dvou českých pošlostí, které mají příjmení po někd. říšském hrabství Rhienek, žije pošlost v Pruském Slezsku, držíc tu Sobotku (Zobten) nad Bobrou a jiné statky. Sčk.

Související hesla