Novgorod

, město na západě evropské části Ruska ležící na řece Volchovu; 231 000 obyvatel (1995). Průmysl elektrotechnický, radiotechnický, chemický (umělá hnojiva), dřevozpracující. Výroba skleněných vláken. Přístav. Muzeum, divadlo, skanzen. Vysoké školy. Historické památky jsou od roku 1992 součástí světového kulturního dědictví UNESCO. – Jedno z nejstarších ruských měst, známé od roku 859. V letech 1136 – 1478 bylo hlavním městem Novgorodské republiky, v roce 1478 bylo připojeno k moskevskému knížectví. V letech 1941 – 44 bylo okupováno německou armádou a těžce poškozeno.

Ottův slovník naučný: Novgorod

Novgorod (též Novgorod Veliký), rus. m. gubernské rozkládající se v nízké krajině po obou březích splavného Volchova, jenž dělí je na dvě části, t. j. Sofijskou s »dětincem« (kremlem) a Torgovou (t. j. Kupeckou), spojené historickým mostem, málo na sever od místa, kde vytéká z jezera Ilmeňského, při trati Čudovo – Staraja Russa. Podnebí má vlhké a drsné; průměrná roční teplota + 4,3°; jasných dnů ročně 40; se srážkami 177 (z toho na sníh připadá 84). Obyvatelstva (r. 1897) 26.095 (13.708 muž., 12.387 žen). Pravoslavných jest 89%, Poláků skoro 1000. Domy většinou jsou dřevěné. Pravoslavných chrámů jest 53 vedle 4 klášterův a 17 kaplí; kat. kostel jeden, lutheránský též jeden a židovská modlitebna. Ústavův učebných 16 (mužské a ženské gymnasium, reálka, duchovní seminář a 12 škol nižších), 4 knihovny, několik nemocnic, špitály a sirotčince. Obchod (seno, dříví, obilí, železo, sůl) ani průmysl nevyniká. Továren a závodů jest 18 s 307 dělníky a roční výrobou zboží za 2,004.000 rublů (výroba svíček, kořalky; pivovar). Dnes má Novgorod význam pouze jako administrativní středisko okresní a guberniální. Oč chudší jest přítomnost, o to slavnější jest minulost města. Z památníků starých časů dodnes zachovaly se: dětinec čili kreml ohrazený kamennými zdmi s 9 baštami, původně Rurikem postavený, ale mnohokráte přestavovaný. V jedné z bašt kremlu umístěno jest veřejné museum (soukromé museum má V. S. Peredoljskij). V kremle stojí chrám sv. Sofie (právě se obnovuje) z let 1045 – 1050 s freskami z XI. a XII. stol. a hroby svatých, církevních hodnostův a knížat; v klenotnici chrámové mnoho starožitných obrazův a jiných památek; známé korsunské dvéře. Naproti chrámu postaven r. 1862 slavný památník tisíciletého trvání Ruska dle modelu akademika Mikěšina. Všechny chrámy jsou valně znešvařeny pozdějšími opravami. Na Torgové zachovaly se zbytky Jaroslavova dvorce (kde scházívaly se sněmy). Z chrámů vyniká Nikoljskij sobor (z r. 1113). Okolo kremlu jsou pěkné sady, vysázené r. 1813 zajatými Francouzi. Velmi zajímavé (historicky i geograficky) jest též okolí města (starožitné kláštery). Kdy Novgorod byl založen, nemožno určiti. (Dle pověsti stávala tu již dříve osada Slavensk.) Právem možno však se domnívati, že důležitý tento bod na cestě »z Varjag do Řeckæ t. j. od Baltického moře k Černému byl již velmi časně obydlen. Určité zprávy máme teprve z IX. stol. Tehdy žil v krajině této slovanský kmen Slověnů (snad již Ptolemaiovi známý), kteří s jinými sousedy nejprve vyhnali z krajin svých zámořské Varjagy, později však povolali si z nich knížata. Jako sídlo Rurikovo byl Novgorod první stolicí říše Ruskoslovanské. Za panování Vladimíra pokřtil Novgorodce první metropolita ruský Michajil, ale nová víra špatně se ujala. Proto vyslal Vladimír z Kijeva do Novgorodu vojsko, aby mocí utvrzeno bylo křesťanství; vůdci byli Dobrynja a Putjata (dlouho zachovalo se přísloví: »Putjata krestil mečem a Dobrynja ogněm«). Rychle rostlo město za Jaroslava Vladimiroviče, jenž dal Novgorodcům dvě výsady, jimiž zabezpečována jim samostatnost a neodvislost od panství kijevského, takže, ačkoliv nejčastěji vládli tu nejstarší synové knížete kijevského, přece již v XI. stol. objevují se knížata svobodnou volbou na prestol dosazená, jež však nejednou bývala hříčkou rozmarů měšťanstva novgorodského. Skutečným panovníkem bylo vlastně shromáždění občanů, slavné věče (viz níže). Velmi často změnu vlády způsobovala knížata sama, jež, necítíce se tu úplnými pány, ráda vyměňovala úděl novgorodský za jiný. Příčinou mnohých sporů mezi občany novgorodskými byly i zájmy obchodní. Jedni, jsouce v obchodním spojení s Povolžím a východem, přáli spolku s knížaty suzdalskými, druzí, majíce Podněpřím styky s Řeckem, klonili se zase přirozeně ke Kijevu. V XII. stol. Novgorod byl velmi důležitou obchodní stanicí Hanzy. Na tržišti jeho scházely se tovary (hlavně suroviny, jako: kůže, kožešiny, ptačí peří, rybí tuk, vosk, len, konopí; pak juchta a brokát) jihozápadní a severovýchodní Rusi a dováženy na západ, odkudž zase dopravovány rozmanité tkaniny, kovy a zboží kovové, sklo, pergamen, nápoje, sůl, uzenina a podobné zboží. Mnoho utrpěl Novgorod obleženími a hladem. Bylť, sám dosti obilí nemaje, odkázán na střední Povolží. R. 1169 obléhal jej Andrej Bogoljubskij, kníže suzdalský; ačkoliv pak pod hradbami města utrpěl porážku, donutil konečně Novgorodce tím, že přerušil dovoz obilí z Povolží do Novgorodu, z čehož v městě vypukl hlad, aby přijali za knížete jednoho ze synů jeho. Úspěšně válčil z pozdějších knížat proti Suzdalským Mstislav Rostislavič Chrabrý, jenž vítězně bojoval i s Čudy. Po smrti jeho však opanovali v Novgorodě Suzdalští, až r. 1210 osvobodil Novgorodce Mstislav Mstislavič Udatný. Ale za krátko nastaly nové zmatky. Nájezd tatarský, ač Novgorodským neublížil přímo, přerušil přece styky s jižním Ruskem. Tehdy vladařil v Novgorodě Aleksandr, od porážky, již Švédům u Něvy způsobil, zvaný Něvský. Velikou porážku učinil i Němcům (na ledě Čudského jezera). Nástupcem Aleksandrovým stal se Jaroslav Jaroslavič Tverský; z doby jeho dochovala se první smlouva mezi Novgorodem a knížetem, stanovící vzájemné povinnosti a práva. Od doby Aleksandrovy považuje se za knížete novgorodského veliký kníže ruský, a Novgorod spravují namnoze jeho náměstkové. VXIV. stol. nové strany tvoří se v Novgorodě, t. moskevská a litevská. Novgorodci, nestačíce uhájiti samostatnosti své mocí, častěji a častěji zbavují se nepřátel výkupem. Tak r. 1346 zaplatili Olgierdovi Litevskému, r. 1386 Dimitrijovi Donskému, pak Vasilovi Temnému. Vliv Moskvy, ale také nechuť k ní, stává se patrnějším a patrnějším, při čemž ustavičné spory s velkoknížaty moskevskými seslabují svobodnou obec na venek i uvnitř. I staré nesváry mezi jednotlivými třídami obyvatelstva se přiostřují. Litvě příznivá strana pod vlivem Marfy Borecké pomýšlí na spojení Novgorodu s Litvou, ba konečně Novgorod poddává se Kazimíru. Veliký kníže Ivan III. marně vyjednává mírnějším způsobem s Novgorodci, marně napomíná je metropolita Filip. Konečně vypravil se Ivan (1471) na Novgorod válečně. Odňav Novgorodským některá území a jiná zpustošiv, způsobil jim vůdcem svým Danilem Cholmským porážku na řece Šeloni, dal odpraviti několik bojarů, jiné odvedl do zajetí a konečně přijav pokutu válečnou smířil se s Novgorodci. Od té doby pracoval však dále na úplném podrobení městské této republiky, živě zejména spory mezi bojary s jedné a ostatními třídami obyvatelstva se strany druhé. R. 1478 strana Marfina konečně úplně pokořena, věče a úřad posadníků zrušeny, r. 1481 mnozí bojaři se stavem věcí nespokojení na hrdle potrestáni a osm tisíc rodin (a později tisíce jiných) převedeno do měst moskevských, jmění potrestaných zkonfiskováno. Obchodu novgorodskému zasazena veliká rána pronásledováním cizích kupců. Tak ze slavného Novgorodu, jenž pyšně nazýval se »Gospodin Velikij Novgorod« a jehož občané hrdě se tázávali: »Kto protiv Boga a Velikago Novgoroda?«, stalo se obyčejné město carství Moskevského. Bývalé spory stavovské příchodem přistěhovalcův ovšem byly posíleny. Hrozně hospodařil v Novgorodě Ivan IV. Přijev r. 1570 s družinou divokých opričníků do Novgorodu, aby potrestal bojary za chystanou, prý, zradu, řádil tu šest neděl; mučení, popravy, vraždy, krádeže byly na denním pořádku. Sta lidí hynula denně ve vodách Volchova; od těch dob prý na tom místě voda nezamrzá. O nic lépe nebylo v okolí města. Celkový počet obětí páčí se na tisíce. V dobách zmatků na poč. XVII. stol. Novgorod byl po některou dobu v rukou Švédů. Po vojně švédské r. 1627 bylo v něm jen 8500 obyvatelů (na konci XIII. a XIV. stol. míval 400.000 a ještě r. 1545 měl 50.000 obyv.). Obchodu novgorodskému poslední ránu zadaly nové cesty obchodní po Dvině a Bílém moři, založení Petrohradu, otevření višerského průplavu a vystavění dráhy nikolajevské (z Moskvy do Petrohradu). Gubernským městem stal se Novgorod r. 1727, před tím příslušel ke gubernii petrohradské. Zvláště zajímavé bylo zřízení republiky Novgorodské. Každý nový kníže byl povinen přísahou se zavázati, že ho bude šetřiti. Kníže s družinou svojí byl jaksi jedna strana, obec strana druhá. Podle Ključevského byl kníže jakýmsi najatým, dočasným strážcem, jenž, podobně jako družina jeho, jen mechanicky spojen byl s místní společností. Práva jeho byla velice omezena a přísně ohraničena zvláštními smlouvami. Hlavní jeho povinností bylo státi v čele vojska a vykonávati moc soudní, ovšem za účastenství posadníka. Přísně vymezeny byly i důchody knížecí, jež tvořily některé berně, pokuty (vira, něm. Wehrgeld) a dary; i místa lovu (na zvěř a ryby) byla mu přesně vykázána. Zakupovati se v Novgorodě nesměl ani kníže ani kdo z jeho družiny. V obci prvé místo zaujímali bojaři, jim nejblíže byly bojarské děti, drobná šlechta, též potomci zchudlých bojarů, potom kupci. Ostatní svobodní lidé, řemeslníci a dělníci nazýváni černý lid, čerň, smerdi. Byli i lidé nevolní, rabi, cholopi, oděrnovatí lidé. Kol mocného bojara nezřídka utvořila se družina, jež vydávala se s ním na dobrodružné výboje. Základem samosprávy novgorodské bylo věče (t. j. sněm, hromada obecní), jež svolávati (zvonem věčevým, teď v Moskvě na zvonici Ivana Velikého umístěným) měl právo právě tak kníže a úředník jako každý občan. Věče uzavíralo smlouvy s cizími zeměmi, vyhlašovalo válku, dosazovalo a sesazovalo knížata a arcibiskupy, volilo posadníka, soudilo ty, kdož provinili se proti obci, a dávalo zákony. Nejednou v dobách rozbrojů sešla se najednou dvě věče na obou březích Volchova a nejednou i válečně na mostě volchovském se srazila. Na sněm mohli choditi všickni lidé svobodni. Přední úředníci městští byli: 1. posadník původně jmenovaný knížetem, potom věčem volený z rodin bojarských, jenž jako repraesentant obce dělil se s knížetem o moc soudcovskou, jsa spolu s ním nejvyšším náčelníkem politickým a na jeho místě vůdcem městského vojska; posadník řídil diplomacii města a pověřoval listiny pečetí městskou. V německých pramenech sluje burgemeister. 2. Tysjackij, tisícník (v něm. pramenech herzog, dux), byl vojenským náčelníkem, jemuž podřízeni byli sotští (setníci). Měl vlastní svou soudní stolici; zdá se, že jeho posláním bylo hájiti práv lidu, čímž připomíná na římské tribuny. Vedle těchto dvou hodnostářů Novgorod měl » radu pánů « (sovět gospod), jež připravovala návrhy pro věče a sestavovala projekty zákonův a sestávala z vysloužilých posadníků a předních bojarů (všech členů bývalo 50). V každé čtvrti vedle sotských byli starostové; starostové spravovali i obce venkovské. Záležitosti obchodní spravovala tak zvaná » Ivanovská obščina «, jež měla charakter administrativní a soudní. Rozsáhlé území novgorodské dělilo se na země a volosti, v nichž byly četné prigorody (venkovská města), spravované svými posadníky, jmenovanými z Novgorodu. Z prigorodů zvlášť vynikly Ladoga, Rusa a Toržok; takořka úplné samostatnosti vydobyl si »mladší bratr« Novgorodu Pskov. Právo novgorodské uloženo jest hlavně v t. zv. Novgorodské soudní listině (Novgorodskaja sudnaja gramota). Připouštělo soukromou odvetu, výkup za prolitou krev, za způsobenou škodu, za právní důkaz přísahu, soudy boží, souboj před soudem; znalo tělesný trest, zloděj byl znamenán, podruhé-li přistižen, oběšen. Na četné obchodní styky obyvatelstva tohoto kraje s Orientem ukazují nálezy v kurhanech ilmeňských. Velmi časné byly obchodní styky se Slovany baltickými, po úpadku jejich bylo důležitou stanicí Novgorodců Visby na Götalandě, kde Novgorodci měli i svůj kostel (v XII. stol.). Velmi brzy zřízena v Novgorodě obchodní stanice německá, později Hanza měla tu opevněné skladiště a strhla na sebe takořka všecek zahraniční obchod severní Rusi. Církev novgorodská byla úplně národní. Hlavou byl arcibiskup (jmenovaný původně od metropolity ruského, od XII. stol. však volený věčem), jenž požíval veliké vážnosti, měl svůj soud, své důchody, svou pokladnu, svůj pluk, býval velmi vážnou osobou při smlouvách, jméno jeho stávalo na prvním místě v listinách. Za novgorodskou kolonisací kráčela vždy ihned pravoslavná propaganda. Náboženství přispělo velice k lesku Novgorodu, ale těžilo také z jeho bohatství. Klášterů bylo v Novgorodě a v jeho území množství veliké a hrály velikou úlohu v kolonisaci kraje. Jako církev tak národní bylo i písemnictví. Letopisci novgorodských klášterů jsou Novgorodci tělem i duší, popisují činy světců novgorodských, vypravují o zázracích, jež sběhly se v Novgorodě a přispěly k rozmnožení cti a slávy města. Novgorod má i svůj cyklus bylin. V osobě Sadka, bohatého hostě (kupce), zobrazen obchod a bohatství starého Novgorodu, v osobě Vasilije Buslajeva boje lidových tříd novgorodských. Mluví se též o stavitelské škole novgorodské, jejíž květ spadá ve XIV. a XV. stol. Literatura: Rozmanité letopisy novgorodské; J. Běljajev, Istorija Novgoroda Velikago ot drevnějšich vremen do jego paděnija (1866); N. Kostomarov, Sěvernorusskija narodopravstva vo vremena udělno-věčevago uklada (1863); K. Něvolin, O pjatinach i pogostach novgorodskich v XVI. věkě (1853). Kromě jiných obecných dějin ruských viz i A. Rambaud, Dějiny Ruska od prvních jeho počátkův až do r. 1884, v překladu L. Petra a spis Rossija, tom III Ozernaja oblasť (pod redakcí P. P. Semenova) r. 1900, jichž obou i zde použito. Novgorodská gubernie rozkládá se v jezerné oblasti říše Ruské, hraničíc s gub. petrohradskou, oloněckou, vologodskou, jaroslavskou a tverskou, má 122.339 km2 a 1,392.933 obyvatelů (672.696 mužů, 720.237 žen), z čehož na městské osady (11 měst a 3 předměstské obce, posady) připadá 84.947 duší (všech osad jest 9951). Na severu žije něco (6700) snad finských Vepsů (Čucharů), na jv. Korelů (4000). Dle nábož. je 95,8% pravosl., 2,61% rozkolníků, 1% protestantů, ostatek katolíci a jiní. Dělí se na 11 újezdů (okresů), z nichž největší jest tichvinský. Krajina hlavně na jv. jest pahrbkovitá; největší výše dosahuje v horách Valdajských (neb Alaunských; u vesnice Ryžochy 1021 rus. stopu, u v. Orěchovny 1001 stopu); západní čásť gub. jest nízká, značně močálovitá. Močály, z nichž některé jsou porostlé mechem, jiné lesem, zaujímají asi pětinu gub.; největší jest Spasooskujský (550 km2. Geologicky gubernie novgorodská náleží k útvaru devonskému, kamenouhelnému a permskému. Láme se tu vápenec (na vápno i desky), dobývá ohnivzdorná hlína, kyz, železná ruda, něco mědi a stříbra. Minerální vody, krom slaných pramenů v Staré Russe, nejsou dosud využitkovány. Uhlí je bídné. Půda je z většiny hlinitá, místy hlinitě písčitá i písčitá, v nízkých krajích jílovitá; dobré půdy »šeré« (sěraja) jest poměrně málo; buližníkové valouny roztroušeny jsou po povrchu větší části gubernie; následkem těchto poměrů není půda vhodná k zemědělství. Z řek do Baltického moře odvádí vody Ilmeňského jezera Volchov (do Ilmeňského jezera tekou Msta, Pola, Lovať, Šeloň), do Ladožského jezera teče Sjas s Tichvinkou. K oblasti Kaspického moře náležejí přítoky Volžiny Šeksna a Mologa a ovšem i vtékající do Bílého jezera (Běloje ozero) Kovža. K oblasti Bílého moře náleží Porozovica (přítok jezera Kubenského) spojená průplavem vév. Aleksandra Virtemberského se Šeksnou. Důležita jest dále síť průplavová, jíž spojeno jest Povolží s přístavem petrohradským (průplav Vyšněvolocký, Tichvinský, Mariin), jakož i průplavy Višerský a Siversov. Množství lodí oživuje všechny vodní cesty. Jezer (velmi rybných) jest více než 3000; největší jsou Ilmeňské, Bílé, Čaronda (Vože), Valdajské, Meglino, Piros, Seliger a m. j. Podnebí jest drsné a vlhké, na západě mírnější než na východě. Lesy tvoří 49,3%, pole 12,6%, louky (seno výborné) a pastviny 16,4%, neplodné půdy 21,7%. V lesích žije hojnost divoké zvěře (medvědi, rysi, losi, lišky a j.). Lov poskytuje značný výtěžek. Hlavní plodiny jsou žito a oves; poslední dobou počínají se pěstovati hojnější měrou brambory a len. Hospodářství téměř napořád je tříhonné. Také zahradnictví se pěstuje. Chov dobytka málo je vyvinut; roku 1894 bylo koní 248.000, skotu 474.000, ovcí 274.000, prasat 57.000. V témž roce výrobou sýra zabývalo se 40, másla 91 závodů. Zemstvo stará se usilovně o povznesení zemědělství. Průmyslem zabývá se v gubernii 23.072 lidí (mistrů, s 11.119 dělníky a učenníky), kustarnických rodin jest kol 40.000. Mnoho lidí chodí pracovat jinam, zejména do Petrohradu (r. 1890 žilo v Petrohradě 50.925 příslušníků novgorodské gubernie). Továren je dosud málo. Nejvíce pil (28), skláren (15), vinopalen (13), sirkáren 9, (papíren 8, na porculán a kameninu 4 (1895), Obchod soustředěn je v městech, na stanicích železničních a v přístavech; jarmarků jest 198. Spojovacích prostředků je poměrně dosud málo. Úvěrních ústavů jest 13, spořitelen 18, vedle pojišťoven zemstva, dva vzájemně pojišťovací ústavy (v Novgorodě a Staré Russe). Lékařů (1895) bylo 118 (z toho 71 zemských), lékáren 22; nemocnic kol 50, špitálův a útulen 19. Školství: klassické gymnasium 1, reálky 2, ženská gymnasia 2, ženských progymnasií 5, učitelský seminář 1, duchovní 1, technická učiliště 2, duchovních a eparchiálních učilišť 8, městských škol 37; národních škol všech 1415 (1897), v nich učilo se 45.614 chlapcův a 15.204 děvčata. Kdežto ještě r. 1884 bylo mezi novgorodskými nováčky 60% analfabetů, kleslo číslo jejich v r. 1894 na 32%. Pravoslavných kostelů je 1080, klášterů 24; katolické kostely 4, protestantské 4, modliteben rozkolnických 7, židovské 3; jedinověrecké kostely 4. Újezd (okres) novgorodský má na 10.502,7 km2 191.857 obyvatelů (99.187 mužů, 92.670 žen r. 1897). Pp.

Související hesla