Oblak

, viditelná soustava vodních kapiček nebo ledových částic v atmosféře. V širším smyslu lze za oblak považovat i mlhu, která je v podstatě oblakem dotýkajícím se zemského povrchu. Morfologicky se rozlišuje deset základních druhů oblaků: Cirrus, Cirrostratus, Cirrocumulus, Altostratus, Altocumulus, Stratus, Nimbostratus, Stratocumulus, Cumulus a Cumulonimbus. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků dále rozlišuje tvary, odrůdy, zvláštnosti oblaků a mateřské oblaky.

Ottův slovník naučný: Oblak

Oblaky jsou sražená pára vodní, vznášející se ve vzduchu a kalící oblohu. Skládajíce se buď z drobných kuliček vodních »mlžine▽ nebo při nízké teplotě z jemných ledových jehliček, dělí se na oblaky vodní a ledové. Oblak rozprostírající se nad samým povrchem zemským nazývá se mlhou. Oblaky nejsou hotová tělesa skládající se stále z týchže částic, nýbrž jsou pouhé shluky částic rychle vznikajících a zanikajících. Tak na př. oblak, který zahaluje chladné vrcholky horské, když přes ně vane vlhký vítr, udržuje se jenom tím, že za odcházející a v jisté vzdálenosti se rozptylující částice tvoří se ihned částice nové. Oblak není zde hotovým tvarem, nýbrž naznačuje pouze místo, kde pára vodní ochlazováním kapalní. Ve volné atmosféře obyčejně za částice klesající do nižších, teplejších vrstev vzduchových a zde se rozptylující přichází náhrada z vyšších, chladnějších vrstev, kde se stále tvoří nové částice. Oblak činí dojem tělesa zdánlivě ve vzduchu se vznášejícího, jež se celkem nemění, je-li množství tvořících se a zanikajících částic stejné, kdežto přibývajícím množstvím nových částic oblak se zvětšuje, s ubývajícím zmenšuje. Trvalým intensivním ochlazováním vlhkého vzduchu oblak může nabýti větší hustoty a větších rozměrův a proměniti se v oblak deštivý, v němž původní drobné kuličky vodní spojují se v hrubší kapky, dopadající rychle k zemi. Při nepatrné velikosti a zdlouhavém klesání vodních částic oblaky mohou se též účastniti všech pohybův atmosférických, jak vodorovných tak i kolmých. Mají-li mlžinky oblačné obyčejný prostřední průměr 0,02 mm, připadá jich 239 millionů na váhu 1 gr a klesá každá s rychlostí pouze 1 cm za vteřinu. Za těchto okolností oblaky mohou se vznášeti ve vzduchu při poměrně slabých pohybech výstupných. Oblaky tvoří se právě nejčastěji a v největším množství výstupnými proudy vzdušnými, unášejícími páru vodní od povrchu zemského do vyšších vrstev atmosférických. Poněvadž směrem kolmým tlaku barometrického ubývá, musí se následkem toho vzduch vystupující do vyšších řidších vrstev rozprostraňovati a se přiměřeně k tomu (před dosažením bodu rosného o 1° na 100 m) ochlazovati. Výška, ve které teplota výstupného proudu klesá na bod rosný, jest zároveň výškou, ve které se kapalněním páry počnou tvořiti oblaky Ustanovíme ji příbližně v metrech, násobíme-li rozdíl mezi teplotou vzduchu a teplotou bodu rosného číslem 123. Dříve se mělo za to, že hlavním zdrojem pro tvoření oblaků jest promíchávání vlhkého vzduchu různé teploty, avšak novějšími zkouškami shledáno, že tímto způsobem mohou povstati srážky pouze na rozhraní dvou promíchávajících se vrstev v množství dosti nepatrném. Mimo to povstávají oblaky slohovitého tvaru při docela klidném vzduchu, když se tento vyzařováním tepla ochladí pod bod rosný. Zvláštního původu jsou oblaky vlnivé. Vanou-li dva nestejně teplé proudy vzduchové nad sebou s různou rychlostí, nastává v dolním hustším a chladnějším proudu tak jako nad hladinou vodní vlnění, vykazující vlny daleko delší a vyšší, nežli jsou vlny vodní. Na vrcholech těchto vln atmosférických tvoří se rozprostraňováním i promícháváním vzduchu dlouhé oblačné pásy, jež bývají často rozbrázděny a rozděleny v menší části, dostává-li se původní soustava vln do styku s novým proudem vzduchovým jiného směru. Tím způsobem vznikají o., jež jsou známy lidu pod názvem »beránkův«. Oblaky dle různých tvarů roztřídil začátkem XIX. stol. Luke Howard, jehož latinské pojmenování tvarův oblačných bylo všeobecně přijato. Dle nejnovějších ujednání mezinárodních rozeznává se celkem 10 hlavních tvarů, jež jsou: 1. Cirrus (řasa), jemný vláknitý oblak pírkovitého tvaru a bílé barvy. Rozprostírá se často po obloze v celých pásech, tak zvaných polárních, konvergujících ve dvou protilehlých bodech obzoru. 2. Cirrostratus (řasosloha), bělavý vláknitý závoj oblačný, pokrývající nezřídka celou oblohu, povstávající obyčejně rozšířením a rozvětvením cirrů. V obou těchto tvarech (1. a 2.) vyskytují se často kola u slunce a měsíce, paslunce a paměsíce. Oblaky tyto skládají se z jemných ledových jehliček. 3. Cirrocumulus (řasokupa). Drobné, zakulacené nebo chomáčovité tvary oblačné, vyskytující se ve skupinách, často též i v řadách. Vrhají jenom slabé stíny. 4. Altocumulus (vyvýšená kupa). Hrubší kupy oblačné, bělavé nebo šedivé, vyskytující se ve skupinách podobných stádu nebo v řadach, často v těsné souvislosti mezi sebou se nacházejíce. Vrhají též částečně stín. 5. Altostratus (vyvýšená sloha), hustý závoj oblačný šedého nebo hnědého zbarvení, blíže slunce a měsíce světlejší a působící okolky kolem těchto těles. Náleží do nižších vrstev nežli cirrostratus, s nímž má velkou příbuznost. 6. Stratocumulus (kuposloha). Hrubé oblačné kupy aneb temné pásy, které zvláště v zimě pokrývají často celou oblohu, dodávajíce jí rozvlněného vzezření. Tlouštka vrstev nebývá celkem značná a prosvítá jimi často modrá obloha. Vykazuje přechodní tvary k altostratu a od nimbu liší se kupovitým a válcovitým vzezřením. 7. Nimbus (oblak deštivý). Tlustá vrstva temných beztvarých oblaků s roztrhaným okrajem, ze kterých padá déšť nebo sníh. V otvorech této pokryvky oblačné lze téměř vždy pozorovati ve vyšší poloze altostratus neb cirrostratus. Trhá-li se tato vrstva oblačná na kusy, aneb ubíhají-li pod ní jednotlivé nižší drobnější o., má oblak název fractonimbus. 8. Cumulus (kupa). Husté, často mohutné o., nahoře zaokrouhlené, věžovité nebo balvanovité, dole vodorovnou plochou ohraničené. Části sluncem osvětlené mají bílý lesk, strany ve stínu se nalézající, jakož i základna vykazují zbarvení temně modré. Bývá-li cumulus prudkým větrem rozedrán, přechází ve fractocumulus. 9. Cumulonimbus (bouřkový oblak). Mohutné o., vystupující do výše ve tvaru ledovců, věží atd., často pokryté nahoře řasoslohou, dole přecházejíce v oblaky deštivé, z kterých padají obyčejně místní deště, kroupy nebo krupky. Fronta rozsáhlých bouřkových oblaků vystupuje často nad obzor v podobě velikého oblouku. 10. Stratus (sloha). Vyzdvižená mlha vodorovně zvrstvená. Zvláštním druhem tohoto tvaru jest oblačná stěna, která se vyskytuje často na západní straně oblohy. Jsou hlavně dva druhy oblaků: kupa a sloha, jež se vyskytují v každé výši, kde se vůbec vodní páry mohou vznášeti, z nichž se první tvoří při převládající suché, druhé při převládající vlhké povětrnosti. Oblaky vyšších vrstev jeví při nedostatku páry jemnější tvary nežli oblaky v nižších vrstvách vzduchových, obsahujících páru ve větším množství. Dle výšky byly oblaky mezinárodním ujednáním seřaděny takto: A. Vysoké oblaky s průměrnou výškou 9000 m: cirrus, cirrostratus. B. Oblaky střední výšky od 3000 do 7000 m: cirrocumulus, altocumulus, altostratus. C. Nízké oblaky pod 2000 m: stratocumulus a nimbus. D. Oblaky proudu za dne vystupujícího: cumulus (vrchol celkem 1800 m, základna 1400 m), cumulonimbus (vrchol celkem 3000 – 8000 m, základna 1400 m). E. Vyzdvižená mlha s výškou pod 1000 m : straťus. Oblačné tvary pod A. až C. uvedené jsou ve spojení s povšechnými pohyby atmosféry, poslední tvary pod D a E. jsou obyčejně původu místního. – Z novější literatury viz: Wolkenatlas (Hildebrandsson, Köppen a Neumayer; Hamburk, r. 1890); Moderne Meteorologie (Brunšvik, 1892); Abercromby, Das Wetter (Freiburk, 1894); Internationaler Wolkenatlas (Hildebrandsson, RiggenbachTeisserenc de Bort; Paříž, 1896); Hann, Lehrbuch der Meteorologie (Lip., 1901). Ag.

Související hesla